------------

To by mě zajímalo jak:) Prostřednictvím rozlíceného sedláka s palicí?

Jinak teď už takhle "nebojuju". Bylo to naivní, sobecké, krátkozraké. Zkrátka sebeklam...

>>Jen uvedu do kontextu. Nešlo o hranici hříchu, co je malá, velká krádež, co není krádež. << Také vím.

>>Šlo o hřích obecně a o to, zda dělání hříchu je "svoboda" člověka (což je názor oka), nebo zda hřích je otroctví, které člověka sváže, případně zcela oklame (což byl můj názor a k tomu jsme uváděl příklady) a jak se hříchu zbavit.<< Dovolím si upřesnit, jak to vidím. Dělání hříchu je hříšné jednání. Hřích je vina, provinění. Samo hříšné jednání není ani svobodou a ani otroctvím, ale je vypůsobeno závislostí na nějakých zlých tužbách, na žádostivosti. Znáte: žádostivost pak počne a porodí hřích a dokonaný či dokonalý hřích působí smrt. Nebo: nebudeš-li jednat správně (být poslušný Božímu slovu, o tom tichém vnitřním hlasu ve svědomí jste se bavili s Mellisokomosem), hřích čeká u vchodu (aby vyšel ven, byl porozen), ovládneš ho? Nebo: Duchem choďte a žádosti těla nevykonáte. Neovládne-li člověk své zlé touhy, pak se ho zmocní, ovládne ho a bude podle nich žít, Každým dalším a dalším hříchem se člověk pak může stát až nadmíru hříšným. Zatemní se mu mozek, ztratí soudnost, přestane své jednání považovat vinu, dokonce to může mít za své právo. Bude oklamán, sveden, přestane slyšet ten tichý hlas svědomí. Jeho svědomí se stane zlým, nebo jinak řečeno bude spáleno, bude mít vypálený cejch na svědomí. Ve své podstatě si pak člověk může rozhodně přijít naprosto svobodný, bude se chovat bez zábran. / Já si však nemyslím, že by pan Oko měl na mysli to, že činit hřích je svoboda, ale volba člověka, před kterou bývá v různých situacích postaven. Při počáteční volbě a dalších má ještě člověk svobodnou volbu. Hlas jeho dobrého svědomí ještě k němu promlouvá a slyší ho. Ale s každým dalším opakovaným hříchem se ta volba vytrácí a s ní i svoboda v rozhodování. Pokud to vezmu z té pozitivní stránky. Pak s každou správnou volbou bývá člověk posílen, více obrněn, pozdvižen či povznesen a stane se odolnějším vůči konkrétním svodům. A to se může podobat nebo i se i stát také závislostí. Člověk se může pozdvihnout z prachu, ale mnohem rychleji z těch výšek oklamán do něj znovu upadnout. I tak lze přestat poslouchat ten tichý hlas dobrého svědomí. Moralisté často zpychnou. Svoboda člověka je i tak přímo úměrně závislá na poslušnosti Božím slovu. V tom vnitřním hlase může být člověk oklamán. Pořád máme pudy sebezáchovy, ale i sebevydání se. Ten náš pud sebezáchovy je člověku přirozenější, působí a je vnímatelný už v lidských údech skrze nervová zakončení. Člověk tzv. bez rozumu pak jedná naprosto pudově, sebezáchovně; říká se, že rozum takévo ovládají jeho tělesné touhy. Ale rozumný člověk se může ovládnout, přesvědčit se, rozumově se donutit. Ovládnout své tělo až do svých nervových zakončení. To je ten dobrý pud. Ta jiskra Boží duše, která se nechává inspirovat Božím duchem a Božím slovem.

>>Pak šlo o ten detail, na který jste se ptal vy: Tedy jak jedná s člověkem Bůh. Zda hřích člověka řeší a člověka v hříchu nenechá (podobně, jako jste to zažil vy s vaší maminkou), nebo zda člověk musí svůj hřích řešit sám, sám se musí ze hříchu zvednout svými "svaly", jinak se s hříchem nic nestane (což byla zkušenost oka, ale i moje, když jsem nebyl křesťanem)<< No, mě šlo o to, že ačkoliv si člověk není vědom svého provinění, že učinil něco zlého vůči komukoliv, někdo na jeho provinění doplácí a to Bůh musí řešit i bez toho hříšníka. Pokud si člověk uvědomí vinu - a jak jinak než skrze ten hlas promlouvající ke svědomí člověka, protože jsem býval i tak zatvrzelý, že jsem na ten maminčin hlas vůbec nedal - pak je pro mne spíše nepřijatelné, že si ji uvědomí sám od sebe - Někdo promlouvá k a do jeho svědomí a hlas maminčin byl tím hlasem jejího svědomí, co skrze její ústa promlouval ke mně, ale kdybych měl své svědomí naprosto zahlušeno, marně by mluvila k mému svědomí. Jde tedy spíše o ten důležitější vnitřní hlas promlouvající ke svědomí člověka a volající po jeho rozumnosti - správném jednání - než o ten, který zněl maminčiným hlasem. / No a zde jde o to, že Bůh vše za člověka neudělá. Bůh nikoho k ničemu nenutí, ale nabádá ho, nasměrovává, inspiruje a tím dodává síly, ponechává člověku svobodu volby, zda bude Jeho hlasu poslušen nebo nebude. A kdo poslouchá, určitě se bude v Jeho přikázáních pociťovat svobodu a nikoliv nucení, a naopak se bude cítit nesvobodně tam, kde je hřích. Asi jako ti trápení zlými duchy nebo jako Lot v Sodomě. Jenže i s Boží pomocí se samo od sebe nic nestane. Člověk musí chtít, zatoužit po té svobodě a něco přeci jen pro to udělat. Ale ten impulz vždy přichází od Boha - jak se říká, člověka něco nadzvedne ze židle, nebo to sousloví: byv posílen v Bohu ...