Re: Re: Re: Vytrváme spolu v dobrém dokud budeme mít naději. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pondělí, 14. červen 2010 @ 16:36:14 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | ..."Svědomí je něco trochu jiného, než hlas Boha"...
Svědomí má svůj původ v Bohu. Je jeho hlasem a my ho slyšíme více, nebo méně, podle toho, zda jsme ochotni Bohu naslouchat, nebo ho odmítáme.
..."Boží hlas je docela normální hlas Otce, hlas, který slyší křesťané od chvíle, kdy byli spaseni a přijali věčný život."...
Docela ti věřím, že nějaké hlasy slyšíš. Otázkou zůstává, nakolik na takové věci má vliv tvá zjitřená fantazie a zda přání nebývá otcem myšlenky. Mnozí se tu zřejmě cítí jako Mojžíš a to nevzbuzuje zrovna důvěru. Protože my známe, že i mozí pacienti se cítí třeba jako Napoleon.
Ne že bych pochyboval o tom, že člověk může slyšet Boží hlas, ale určitě ho slyší spíš ti, kteří už byli spaseni a přijali věčný život - po své smrti a Kristově soudu.
K nám živým na této zemi promlouvá Bůh rozličnými způsoby - a to docela přirozenými. Nepotřebuje k tomu mluvit žádným tajemným hlasem, má dost jiných prostředků. A nejúčinněji promlouvá Bůh k člověku skrze dobré skutky, které pro nás vykonají jiní lidé.
Člověk, který má víru, nepotřebuje zázrak. ˇPro člověka, který víru nemá, není žádný zázrak dost velký na to, aby uvěřil.
|
| NadřazenýRe: Re: Re: Re: Vytrváme spolu v dobrém dokud budeme mít naději. (Skóre: 1)
Vložil: Momonka (Tinidril@seznam.cz) v Pondělí, 14. červen 2010 @ 21:19:57 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Oko, svědomí je někdy "potvora". Třeba moje babička (katolička) mě od děcka učila Otčenáš, Zdrávas a Andělíčku můj strážníčku. Dbala na to, abych se před spaním takto pomodlila. Já jsem to měla v sobě tak silně zafixované, že bych nešla spát bez odříkání těchto tří modliteb. Když jsem byla už příliš unavená a usnula bez toho, tak mě svědomí obviňovalo z lajdáctví. Když jsem byla pak starší (to už babička byla dávno po smrti), a tím pádem jsem začala nad těmi věcmi přemýšlet, bojovala jsem s pocitem, že tyto modlitby nějak nemusejí stačit... Chtěla jsem něco říct i vlastními slovy, ale svědomí mi trochu bránilo, neboť tyto modlitby (Otčenáš a Zdrávas, Andělíčka jsem později vypustila, pač se mi to zdálo příliš infantilní:-)) měly v sobě tu autoritu a má slova vedle nich byla příliš bezcenná. To je tedy svědomí.
Bůh však ke mně mluvil, ale nepovažovala jsem to za Boží hlas - chtěl po mně mé osobní vyznání mých hříchů (rozuměj pokání) - ne pouhou frázi "odpusť nám naše viny" (byť bych se na tuto větu extra silně soustředila). Jak hrozně jsem byla zoufalá, že nemohu do nebe pro množství svých hříchů... Zcela vážně jsem přemýšlela o pekle a o tom, co tam jednou budu dělat, zda je to velké utrpení a tak, neboť být čistá jako byl třeba můj otec, to byl pro mne nesplnitelný sen, zkrátka jsem nechápala, jak to dělá, že nehřeší... Mě se to vůbec ale vůbec nedařilo... Předpokládala jsem, že to je tím, že už je to starší pán a nějaké rockové festivaly jsou mu jaksi volné. V té době jsem totiž nevěděla nic o znovuzrození a očištění skrze kříž. Já jsem se po tom ani nepídila, zjistit to, jak to otec dělá, že nehřeší... On mi o Bohu povídal, ale adolescenti mají obvykle spousty jiných zájmů a Bůh může počkat:-) Takhle jsem si to představovala - Bůh vážněji leda tak až na stará kolena:-) |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Vytrváme spolu v dobrém dokud budeme mít naději. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Úterý, 15. červen 2010 @ 07:19:22 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Momonko.
Když člověk roste jako dítě, jeho podoba víry je dětská. To je přirozené. Jakmile dospěje, musí si najít s Bohem naprosto nový vztah. Pokud to neudělá, pak s tím dětským často odkládá i svou víru v Boha (1 Kor 13,11).
Situaci, kterou popisuješ, je spíš lpění na skutkaření. A to je dobře, že jsi to dětské odložila. Ten princip povinnosti, který svazoval, nikoli samotnou modlitbu. Protože neznám krásnější, než tu, kterou nás Kristus naučil: Otče náš...
Svědomí je však cosi jiného:
Nikoli všechno, co nás vnitřně obviňuje, je hlasem svědomí, hlasem Boha. Musíme rozsuzovat srdcem i rozumem.
Mravní svědomí je soud rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní
hodnotu konkrétního činu, který se chystá vykonat, který právě koná
anebo vykonala. Člověk má ve všem, co říká a dělá, povinnost řídit se
věrně tím, o čem ví, že je spravedlivé a správné. Člověk vnímá a
poznává příkazy božského zákona prostřednictvím úsudku vlastního
svědomí. „Svědomí je zákon našeho ducha, který ho však přesahuje;
zákon, který nám dává rozkazy, který ukazuje odpovědnost a povinnost,
strach a naději … je to posel toho, který k nám mluví zastřeně jak v
přirozeném světě, tak ve světě milosti, poučuje nás a vede. Svědomí je
první zástupce Krista.“
Mravní svědomí je v nitru člověka a ve vhodnou chvíli mu ukládá, aby
konal dobro a vyhýbal se zlu. Soudí také každou konkrétní volbu tím, že
ji schvaluje, je-li dobrá, nebo ji odsuzuje, je-li špatná. Dosvědčuje
svrchovanost pravdy ve vztahu k nejvyššímu. Dobru, jehož přitažlivost
lidská osoba vnímá a jehož příkazy přijímá. Naslouchá-li moudrý člověk
mravnímu svědomí, může slyšet mluvit Boha.
„V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale
který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal
dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce
… Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem … Svědomí je
nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu
zaznívá v nitru.“
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Vytrváme spolu v dobrém dokud budeme mít naději. (Skóre: 1)
Vložil: Momonka (Tinidril@seznam.cz) v Úterý, 15. červen 2010 @ 18:29:08 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Když se tak bavíme o tom svědomí a o tom, co je dobré a co špatné, tak mně dycinky vrtá hlavou, zda třeba takové Aztéky během obětování lidí obviňovalo svědomí, nebo je naopak povzbuzovalo: "musíš ho zabít, jinak budou bohové rozzlobení"... |
]
|
|
