Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Hedvika.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 15057, komentáře < 7 dní: 264, komentářů celkem: 312252, adminů: 60, uživatelů: 4803  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 118 návštěvník(ů)
a 7 uživatel(ů) online:

Willy
gregorios777
Noname
Laura67
Milka
quido
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Martin Luther: Dopisy blízkým
·Martin Luther: Bůh je rozpálená pec plná lásky
·Příběhy křesťanů, kteří opustili LGBTQ komunitu a stali se heterosexuály
·Pohanům vstup zakázán? Zakázán!
·Vyšlo nové číslo Zpravodaje baptistických sborů v ČR
·Anketa k parlamentním volbám v říjnu 2017
·Američtí evangelikálové proti alt-right
·Zpráva EBF: Jenni Entrican se stala novou předsedkyní Evropské federace baptistů
·Kardinál Duka upřesnil, v čem vidí ´´rozmary menšin´´
·Kardinál Duka míří opět vedle

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
90 135 854
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Hledání: Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost?
Vloženo Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 19:45:54 CEST Vložil: Stepan

Zamyšlení poslal cizinec

   Po vysvětlení rozdílu pojmů Jistota spasení, spasení z milosti a spasení z nábožné snahy neboli skutků jsem se rozhodl napsat další článek o rozdílném obsahu pojmů. "Společenství svatých" je jedním z důležitých pojmů křesťanského života a je důležité vědět, že různí lidé a různé systémy si tento pojem naplňují různým obsahem.    


Poslední dobou se na Granosalis objevují stále dokola naučené stereotypy ve stylu "naše víra je ve společenství kdežto vaše je jen privátní sobecká a nebiblická" se skrytou nebo zjevnou představou, že křesťané nemají rádi církev, nebo dokonce církev odsuzují.    

Protože už léta žiji v křesťanské církvi a vidím tyhle absurdní a převrácené postoje, píšu pro lidi, kteří je zastávají, delší dementi a také svědectví o tom, jak to chodí v církvích mezi křesťany, jaký je život ve společenství církve, aby zbytečně nežili v iluzích a ideologických pomluvách.


   Základ křesťanství    

Základem víry Ježíši je právě osobní víra každého člověka a poznání Boží vůle a plánu pro život, v tom se opravdu lišíme od některých kolektivních sugescí a společné "víry v něco". Bez tohoto osobního poznání, bez osobního vztahu na úrovni přijetí věčného života a nového narození není žádný nový život, nic co je nám vzácné.    

Člověk který věří Bohu a uzavře s ním smlouvu o svém životě se "narodí znovu". To narození není jen nějaká symbolická záležitost, ale opravdové nové stvoření. Jako křesťané říkáme, že jsme "bratři a sestry", a není to jenom obraz, ale skutečné sdílení stejného Otce. 

Vlastnosti nového stvoření    

Nové stvoření má mnoho základních vlastností a nejkvalitnější popis těch vlastností je v Janově listě. Některé důležité pro společenství církve zde uvedu.    

1. Chození ve světle    Chození ve světle je první základní vlastností toho nového stvoření. Každý, kdo se narodí z Boha touží vytáhnout špatnosti života, vyznat je, zbavit se jich. Přirozeně hledá lidi, se kterými by se mohl sdílet, kteří by mu pomohli dostat se pryč ze tmy (skrývání hříchů).    

To je pak to poselství, které jsme slyšeli od něho a oznamujeme vám, že Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Řekneme-li, že s ním máme společenství, a chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Chodíme-li však ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu. Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Vyznáváme-li však své hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od veškeré nepravosti.    

2. Zachovávání Božích přikázání    Součástí smlouvy s Bohem kterou každý křesťan uzavírá je také to, že v tom novém duchu, novém srdci má zapsána Boží přikázání. Ta přikázání nejsou "venku", nemusí je nikdo vyučovat, jsou uvnitř člověka a ta živá přikázání vedou člověka k tomu, aby nehřešil.    

A podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: "Znám ho," a nezachovává jeho přikázání, je lhář a není v něm pravda.    

Tahle vlastnost nového stvoření vede lidi přirozeně k sobě - navzájem si pomáhají a povzbuzují se vtom, aby Boží příkazy zachovávali, povídají si o nich.    3. Láska k lidem a Bohu    

Tohle je opět důležitá vlastnost nového stvoření. Součástí smlouvy s Bohem je výměna "srdce kamenného za masité", t.j. výměna nezájmu, bezohlednosti za lásku, soucit. Láska a soucit automaticky boří bariéry mezi lidmi, vytváří společenství, zájem o druhé, o to jak žijí a jak si můžeme navzájem pomoci.    

My víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratry. Kdo nemiluje bratra, zůstává ve smrti.    4. Zájem o svoje okolí.    Výše uvedené vlastnosti vědou každého křesťana k tomu, aby se zajímal o svoje okolí, o lidi, kteří s ním žijí, o lidi v práci a o ostatní křesťany.    (a samozřejmě další vlastnosti)      

Praktický křesťanský život    

Způsob uvažování a zájem o druhé lidi poznáte už při první návštěvě křesťanské církve. Vlastně zájem o mne byla první skutečnost, kterou jsem v křesťanské církvi potkal. Pro začátek uvedu svůj záznam prvního dojmu z "církve":    

Jindra mě vzal “do církve”. Tak nějak jsem si to přesně představoval. Přišli jsme ke dveřím (tedy ani jsem si nevšiml, jestli tam jsou dveře). Stál tam kordón vítačů, smáli se od ucha k uchu: “Ahoj, jak se máš ? Seš spasenej ?” Klasická otázka, ale mě ještě pořád vytáčela. Když se mně na to ptal ten šestej, začal jsem pomalu přemýšlet, co tím vlastně myslí.    

Později jsem zjistil, že tohle je normální v křesťanských církvích. První, s čím jsem se v nich setkal, byl zájem - odkud člověk je, co tady dělá, proč tu je, jestli je věřící, komu a co věří a proč tomu věří. Někdy ve formě lidí, kteří "to mají za úkol" hned u dveří a jindy jsem se setkal se zájmem přímo ve shromáždění, od souseda v lavici či na židli.      

Služebnosti a duchovní dary v církvi    

Církevní společenství je dané už tím, že Bůh v církvi ustanovuje služebnosti a dává lidem dary, které jsou pro službu potřeba. Kromě různých služebností vedení (vedoucí, starší, biskupové a pod.) ustanovuje Bůh také lidi k duchovní službě - apoštoly, evangelisty, učitele, proroky, pastýře či pomocníky.    

V běžné církvi tak slouží třeba i polovina lidí v některé z duchovních služeb nebo vedení, což vytváří síť různých vzájemných vztahů, zájmu jednoho o druhého, modliteb za sebe navzájem a vzájemné pomoci.    

Podobné je to s duchovními dary. Kromě daru jazyků jsou ostatní dary dány ku prospěchu církve a také v církvi, ve společenství Božího lidu, fungují. V křesťanských církvích je tak běžné, že si lidé navzájem slouží slovem poznání do životních situací, proroctvími, modlitbou za uzdravení nebo vysvobození a dalšími dary, což opět prohlubuje vědomí vzájemné blízkosti, potřeby jeden druhého.    

Návštěva křesťanské církve je tak přirozenou vlastností pro Boží dítě, ale může být velmi "riziková" pro člověka, který se chce "jen podívat". Hezky to popisuje Pavel, když mluví o duchovních darech:    

Kdyby ale všichni prorokovali a přišel by někdo nevěřící nebo prostý, bude všemi usvědčován a všemi posuzován. A tak budou zjevena tajemství jeho srdce; potom padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná, že Bůh je opravdu mezi vámi.    

Tohle není zrovna sen člověka který se přišel "jen podívat co jsou ti křesťané zač". 

      
Zájem o druhé lidi    

Zájem o bratry a sestry okolo sebe v Boží rodině je normální stav, ne nějaká výjimka. V křesťanské církvi je běžné, že pokud se neukážete na shromáždění, zavolá vám někdo z blízkých a zeptá se, jestli se něco neděje, jestli nejste nemocní, nemáte nějaký problém.    

Běžný je i zájem o záležitosti "světa", o to jak žijete, jestli nepotřebujete pomoci s penězi. Může se stát, že k vám někdo přijde a strčí vám do ruky nebo kastlíku tisícovku "protože mu to řekl Bůh" - což může být pro někoho překvapivé, pro jiného ponižující. Nebo se může stát, že vám někdo začne mluvit do financí, divit se proč utrácíte spoustu peněz třeba za elektroniku či motorky, když vaše děti chodí v oblečení po babičce. Chystáte se třeba na důležitou schůzku a může vám třeba přijít SMSka ve stylu: "Petre nechod tam, chysta se na tebe lecka" - to se někdo modlil a Bůh mu dal vzkaz a odpověď bývá: "Ja vim, diky ze jsi mi to potvrdil".    

Pokud přijde do církve "cizí" člověk, má téměř 100% šanci, že ho někdo osloví - ať už přímo u vchodu, nebo se s ním začne bavit soused, nebo je osloven po shromáždění. Určitě mezi křesťany potkáte zájem o to komu věříte, co mu věříte a proč mu to věříte. Nejspíš to bude jedna z prvních věcí, kterou mezi křesťany zažijete. Určitě se v církvi někdo zeptá, jestli věříte Ježíši, co všechno mu věříte a jestli s ním máte uzavřenou smlouvu o vlastním životě ("jste spasení", "máte věčný život" a pod.)     

Pro křesťana jsou tyto otázky a odpovědi na ně přirozeností, základem sdílení společné zkušenosti s Bohem, společného svědectví. Pro lidi jiných vyznání mohou být tyhle dotazy nepříjemné, protože jdou na jádro věci - na to, o čem člověk v životě třeba nepřemýšlel, nebo přemýšlel až moc a nemá vyřešené.       

Sdílení života a zážitků z víry     

V křesťanských církvích je běžné sdílení zážitků, které člověk v životě s Bohem má. Je normální sdílení jak radostí tak i pádů, hříchů, je normální, když podobné svědectví zazní před celou církví, nebo jen mezi pár lidmi. Často lidé v církvi "vyklopí celý život", se všemi bolestmi a radostmi.    

Pokud někdo uvěří Ježíši, bude jeho svědectví první, co se dozvíte. Mě přinesla evangelium o Ježíši žena, která byla tři dny věřící - v pátek byla na evangelizaci, uvěřila Ježíši a už v pondělí jsem se to dověděl. Pokud potkáte křesťana někde na pracovišti nebo ve škole, všichni okolo budou vědět, že je "věřící" a budou znát alespoň tak pět nebo deset příběhů, které ten "věřící" v životě s Bohem zažil.       

Zneužití    

Přirozenou vlastností toho nového stvoření je hledat společenství bratří a sester, chodit ve světle, zajímat se o své sourozence a přijímat jejich zájem a korekce. Důležitou vlastností je i touha chodit ve světle, vytáhnout ven temné stránky života a vyčistit je.    

Poslechněme si konkrétní svědectví z článku Jakou církev zvolit?

   Já žiji od počátku ve sborech, kde jsem autoritu vedoucího či starších prakticky nijak nevnímal, což považuji za dobré i špatné, protože zrovna já, jak se domnívám, potřebuji, abych byl někomu vykazatelný, Nicméně svobodně jsem tedy rostl ve víře.    

Každé Boží dítě si uvědomuje nutnost korekce, změny smýšlení, nápravy ve zlých věcech svého života které vidí nebo jen tuší, i když ví, že to není nic příjemného. ("být vykazatelný" je termín často používaný pro "chození ve světle")    

Tyhle vlastnosti nového stvoření mohou být velmi snadno zneužité a mnoho článků a příběhů z různých společenství tady je toho dokladem. Hranice mezi láskou, zájmem, pomocí, napomínáním a napravováním a manipulací a ovládání druhých lidí je křehká a na papír se dá těžko vypsat. Tuhle hranici je ale křesťan schopen dobře rozpoznat v srdci a je dobré tuhle hranici hlídat, hlídat svojí svobodu i svobodu druhých lidí.      

Církevní turisté    

Pokud člověk zažije zneužití založené na téhle touze být ve společenství církve, obrátí se někdy do jedné ze dvou extrémních poloh - buď se z něj stane "církevní turista" kterému není žádná církev dobrá, nebo si jako církev vybere společnost, která má za dlouhá staletí manipulaci a zneužívání natolik dokonale zmáknutou, že už se v ní nedá zažít nic překvapujícího.    

Církevní turisté jsou tak docela zajímavým fenoménem. Jsou to jednotlivci, kteří často prožili "vnitřní zranění" způsobené v souvislosti s církví - manipulaci ze strany vedoucích, nespravedlnost při nějakém rozhodování, kamuflaci veřejných hříchů v církvi nebo jakoukoliv jinou špatnost. Běhají po světě a hledají "ideální církev". Tento stav je někdy přechodný, někdy trvalý.        

Převrácená učení a ideologické poučky proti křesťanům    

Velmi často tu v poslední době čtu převrácená prohlášení, která pochází z pomluv a cílené propagandy vyučované v ŘKC. Jen namátkou jeden úryvek pod článkem společenství svatých:    Kalolícky /a myslím, že aj pravoslávny/ prístup k skutočnosti, ktorá sa nazýva "spoločenstvo svätých", sa líši od nekatolíckeho v tom, že sa naozaj drží dôsledne Písma, a nie ako tzv. biblickí kresťania, ktorí ho vlastne ignorujú... V čom? 1/Nevraví vari apoštol pavol o Cirkvi ako o "tele Kristovom"?... Nie sme si v tele navzájom údmi? Nepomáhajú si údy v tele navzájom? ... a další úryvek z článku Kolik máme u Otce přímluvců?    Ale křesťan musí mít na zřeteli, že právě proto se církev nazývá Kristovým tělem. Nejen izolovaná láska k Bohu, ale láska k Bohu přetransformovaná také do lásky k bližním. Nekráčíme ke spáse samostatně, ale ve společenství a vzájemně si pomáháme.    

Tyto poznámky se snaží vypůsobit dojem, že zatímco v ŘKC fungují lidé nějak společně a to společenství je jediné pravé, tak v jiných církvích řádné společenství není, lidé žijí sami, bez společenství s druhými, samostatně a vlastně odmítají církve nebo církev nemají rádi. Lidé, kteří tyhle vylhané názory zastávají, za to nemohou - tyto názory jsou součástí cílené římsko-katolické propagandy proti křesťanským církvím a jsou téměř výhradně vytvořeny jako obhajoba komunikace mezi živými lidmi a záhrobím.    

V jednom mají ta svědectví pravdu - realita společenství v ŘKC se radikálně liší od běžné reality společenství lidí v křesťanských církvích, jen přesně naopak, než se to snaží daná propaganda prezentovat.    

Zajímavé je poslechnout si tuto skutečnou realitu, která panuje v ŘKC. Můžeme uvést autentická svědectví toho, jak to "společenství" a "vzájemná pomoc" ve skutečnosti funguje v ŘKC v praxi a jak jsme to mnozí zažili. Opět svědectví z článku "Jakou církev zvolit?":    

Pokud byste se chtěl podívat na naši církev zblízka a vytvořit si vlastní zkušenost a názor tak máte tu výhodu že si Vás nejspíš nikdo ani nevšimne pokud se nebudete cpát moc dopředu. Nikdo Vás nebude kontrolovat ani buzerovat a to dokonce ani tehdy kdybyste do ní vstoupil. Alespoň ne oficiálně. Kdyby tak někdo činil o své vůli tak obvykle stačí zajít za panem farářem a ten už mu to vykreslí. Že se má starat o svoje hříchy a trámy v očích. To že nemáme ve zvyku čučet jiným do talíře a do hřiven a kritizovat ostatní křesťany jestli mají naleštěné svatozáře nebo dokonce rohy podle našich představ a jestli konají své rituály tou správnou rukou je jedna z věcí která mi plně vyhovuje.    

To je myslím velmi kvalitně vylíčená realita. S takovouto bezohledností a nezájmem (který je v ŘKC dokonce považován za "výhodu") se v křesťanských církvích setkáte jen vyjímečně. Ale v celém tom totálním nezájmu o člověka jako jedince existuje jedna výjimka, poslechněme si další svědectví:    

Když půjdeš do kostela podívat se, nos ti neupadne, ale nikdo si tě nevšimne, kromě jedné chvíle. Před pár lety inovovali katolíci mši tak, že po obvyklých slovech Otčenáše vyzve kněz, aby si věřící dali znak pokoje, vychází to ze slov epištol, pozdravujte se navzájem pozdravením pokoje. Poláci v kostele se a sebe podívají a kývnou si spolu hlavou. Ale Češi si podávají ruce.. Znervózňuje nebo překvapí to lidi, kteří o tom nic nevědí, že se na ně v té chvíli obrací hned několik rukou ze všech stran. Neboj se toho, to katolické ovečky plní usnesení koncilu a pozdravují přítomné.    

To je vlastně jediné místo, kde uvidíte trochu zájmu při pobytu v kostele. Běžně se ale stává, že si takto mezi sebou podávají lidé ruce celý život a ani nevědí, jak se jejich protějšek jmenuje, natož aby věděli co žije nebo se zajímali o to, jak mu pomoci. Podání ruky v kostele je často maximum zájmu, který můžete čekat.    Pokud budete chodit celý život do kostela a umřete, je dost vysoká pravděpodobnosti, že v tom kostele si toho všimnou až za několik měsíců, pokud vůbec.    

Situace se mírně liší podle místa - takovýto totální nezájem je častý v městských anonymních kostelech či na poutních místech, kde šance zažít nějaký zájem o člověka je nulová. Jiná situace je ve venkovských kostelech, kde jako cizinci zájem zažijete (ale je otázka, jestli to je ten zájem, který člověk hledá a o který stojí ;-)      

Sdílení víry    

Pokud jde o sdílení víry, natož pak zážitků ze života s Bohem, tak to je většinou nulové. Ani dva sousedé ve stejné lavici, kteří si podávají ruce, často nevědí, co druhý člověk prožívá a čemu věří. Vedle sebe tak může sedět proutkař, léčitel a okultista, hned vedle veliký Mariánský ctitel, o kus dál charismatik a ještě dál ateista, který se přišel "jen podívat". A nikomu tento stav nevadí - protože se jeden o druhém nejspíš jeho životní příběh nedozví. Takový stav je brán spíše jako cnost a jednota v mnohosti.    

Stejné je to se svědectvím mezi jinými lidmi. "Věřícího" od běžných lidí nepoznáte. Možná znáte tu situaci: Jste ateisti, někdo vám řekne evangelium, vy uvěříte a radostně to řeknete všem okolo. A narazíte na pár lidí, které znáte léta a oni vám řeknou: "No, já jsem taky věřící, už od mala". A to bude taky první a poslední, co jste o jejich víře slyšeli a uslyšíte. Když jsem byl po dvaceti letech na srazu třídy a trochu jsem povídal o tom, komu věříme, spousta lidí bylo už "od mala věřících", jen to nějak nedávali najevo - žili a mluvili, jako všichni ostatní.    

Pokud se ŘK zeptáte některou z běžných křesťanských zkratek typu "jsi spasený?", "máš věčný život?", "dal jsi život Ježíši?", "co jsi s Bohem zažil?", "byl jsi pokřtěn Duchem svatým?" či kteroukoliv jinou, často "cítíte", že daný člověk se s tím, čemu věří, moc sdílet nechce a že jste šlápli poněkud vedle. Velmi častá je reakce stylu: "do toho ti nic není", "to je moje privátní věc" a podobně.    
V dané věci existuje spousta výjimek. Klasickou výjimkou jsou propagátoři různých privátních nebo veřejných zjevení všelijakých mocností. Můžete tak narazit na člověka, který vám bude přinášet stále nové a nové zprávy z konkrétního duchovního zjevení, kterému z celého srdce věří.      

Společenství svatých    

O čem to vlastně římští katolíci mluví, co to stále vytahují, když říkají stále dokola "křesťanství je společenství věřících v Kristu" či "Nekráčíme ke spáse samostatně, ale ve společenství a vzájemně si pomáháme." a mnohá další prohlášení, když realita a praktický život té "církve" je totální nezájem jeden o druhého, s přesným opakem těchto prohlášení?    

O co větší je nezájem o reálné společenství mezi lidmi tady na zemi, nezájem o jednotlivce a jeho starosti, o to větší je zájem o "virtuální společenství se svatými". To je ta stále dokola zdůrazňovaná věc - společenství s těmi, kteří zemřeli, viz  klasická poznámka:    

Katolíci kladou velký důraz na společnou spásu. Křesťanství není soukromý vztah člověk - Bůh, ale člověk ve společenství - Bůh. Láska k Bohu se promítá do lásky k bližním a vzájemná pomoc ke spáse je i mezi částí církve putující po zami, částí trpící očišťováním (1. Kor 3,15) i částí církve oslavené v nebi (Zj 20,4). Vzájemnou pomoc vidíme mezi křesťany stejně nutnou a přirozenou, jako dýchání.    

Naprostá většina ŘK tak má bližší vztahy k některým ze zemřelých "svatých" než k živým, se kterými si podávají ruce. Běžně potkáte lidi, kteří mají o dávno zemřelém člověku z pátého či dvanáctého století žijícím stovky či tisíce kilometrů daleko ve zcela jiné kultuře mnohem více znalostí a mají k němu bližší vztah, než k člověku, vedle kterého sedí celý život v kostelní lavici a podávají si s ním ruku na znamení pokoje.    

Pěstování těchto virtuálních vztahů, vzájemné komunikace mezi lidmi tady na zemi a zemřelými je tak hlavním obsahem pojmu "společenství svatých" v ŘKC.        

Pokud tedy křesťané používají pojem "církev" či "společenství svatých", mluví o zcela jiném obsahu a realitě, než římští katolíci. Je dobré vědět, že "společenství svatých" funguje rozdílně a vědět jaká skutečná realita se za štiplavými poznámkami o "nebiblické privátní víře a biblickém společenství svatých" skrývá.   Jestliže máte podobné nebo opačné zkušenosti, budu velmi rád za konkrétní svědectví ve stylu "u nás je to podobné" nebo "u nás to funguje jinak - a jak".

 
Příbuzné odkazy
· Více Zamyšlení
· Novinky od Stepan


Nejčtenější článek Zamyšlení:
Soulož v rajské zahradě


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Zamyšlení

Podobná témata

Doporučené odkazy:

Biblická apologetika

Michaela Křivánková - Portrétní fotografie


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 78 komentáře | Prohledat diskusi

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: aviaf v Pátek, 02. říjen 2009 @ 04:21:12 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zajimavy cteni, jen co je pravda.

Priznam se, ze s nasledujicim protikladem (nechci rict primo rozporem, i kdyz to slov se mi vnucuje) trochu zapasim: na jedny strane pises o tom chozeni ve svetle. To je skvelej postreh a bajecna vec. Pises:

Součástí smlouvy s Bohem kterou každý křesťan uzavírá je také to, že v tom novém duchu, novém srdci má zapsána Boží přikázání. Ta přikázání nejsou "venku", nemusí je nikdo vyučovat, jsou uvnitř člověka a ta živá přikázání vedou člověka k tomu, aby nehřešil.

Co k tomu rict? Snad jen amen. Jenze o kousek dal stoji:

Je normální sdílení jak radostí tak i pádů, hříchů, je normální, když podobné svědectví zazní před celou církví, nebo jen mezi pár lidmi.

Jakych padu? Jakych hrichu? Z tveho predchoziho vykladu jsem mel pocit, ze to nove stvoreni, ktere ma prikazani v srdci, uz proste nehresi, protoze to vlastni ani neumi. Stare zemrelo, hle, je tu nove.

Mam pocit, ze v podobnym duchu vyucoval i Wesley: ze totiz prava vira se prave pozna tou krestanskou dokonalosti, tou svatosti, k niz jsme byli povolani (1Tes 4:7). A pokud mi to ma davat vubec nejakej smysl, tak se mi zda z toho vyplyvat, ze proste to v ten jeden prejde, vyzna se to, a je s tim konec. Clovek sice muze pachat hrich z nevedomosti (rekneme), ale v tech prikazanich, ktere ma napsana v srdci, v tech proste nemuze selhat, skoro stejne jako nemuze napriklad vedome, zamerne udelat chybu ve scitani. Wesley pise, ze takovy stav svatosti zna a ze zna i dalsi lidi v tomto stavu.

Otevrene se priznam, ze v tomhle smeru dost tapu.

No, rad si necham poradit.

Aviaf



Re: Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: poutnick v Pátek, 02. říjen 2009 @ 08:47:32 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Otázka je jak spolu souvisejí dva různé popisy. Na jedné straně ideální společenství a na druhé smutné zkušenosti církevních turistů. Jsou to dvě stránky jediné mince a dají se podobné dobré a zlé věci najít v jediném sboru ? Nebo ti kterým říkáte turisti chodí jen od nás k nám a nikdy nezabloudí jinam ? Které jsou ty správné sbory a které špatné ? Jak reagují obvykle na to když člověk o kterého projeví takový zájem a on je ujistí že je obrácen a má všechny milosti a pak jde o dům dál, veřejně či potichu ?Co vede Vás k tomu abyste poznával různá prostředí a sbory pokud patříte k tomu který považujete za ideální ?
Můj příspěvek který citujete vyjadřuje jen to že v naší církvi nikdo nikoho k ničemu nenutí. Byla to reakce na to že prý podléháme zlovolné autoritě a manipulaci. O tom co společně podnikáme, co jeden pro druhého znamenáme  a jak se stýkáme ze svobodné vůle jsem se nezmiňoval. Nemyslím si že by to někoho zvlášť zajímalo a stavět na odiv nějaké skutečné či pomyslné zásluhy se mi také nechce. Ani idealizovat naše společenství které má často k ideálu hodně daleko a chlubit se můžeme tak maximálně tím jakou má s námi Bůh trpělivost a co všechno nám dává a dělá pro nás.  I vy byste se měl rozhodnout jak to s námi vlastně je pokud to považujete pro sebe za tak důležité a cítíte se být oprávněn k tomu abyste nás soudil. Jestli jsme polovojenská organizace se slepou poslušností a manipulací nebo parta anarchistů která si dělá co chce a nikdo ji nekontroluje. Pokud se domníváte že vládneme světskou mocí tak byste si měl položit otázku jak je možné proti ní veřejně vystupovat a nedojít úhony. Proč nás nebrání naši vojáci a služebníci je-li naše království z tohoto světa. Odvrácená strana světa nám často jedněmi ústy vytýká že pácháme bezuzdné orgie všeho druhu a připravujeme světové spiknutí a zároveň že jsme nudní a bezvýznamní suchaři a svíčkové báby kteří se na nic nezmohou. Je možné že chtějí lidi svést a ne z nich dělat mučedníky a nevinné oběti a proto tam nechávají tuhle pojistku.
Pokud považujete spásu a vztah s Bohem za individuální záležitost každého člověka do které nemá nikdo co mluvit tak byste podle toho měl také jednat a respektovat to u druhých. Nejlépe u všech. Nejen u evangelíků a u nás.




Re: Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: prozaik v Pátek, 02. říjen 2009 @ 09:34:51 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Znám i kombinaci obou ze zmíněných přístupů ( charismatického a ŘKC ). Tedy guláš zájmu a nezájmu.  A to bývá trvalý stav celých sborů, ne nějaká výjimka nebo úchylka sobeckého jednotlivce...  

Podobá se to situaci, kdy se Amík s úsměvem a otevřenou náručí ptá jak se máš. Ty odpovíš "fajn" nebo "fajn, díky za optání". Pokud jsi natolik nezdvořilý, že začneš skutečně popisovat, co prožíváš, tak bude chápavě kývat hlavou, možná dělat i soustrastné oči a pronášet empatické "hmm...".  

Až se vykecáš, ( nebo klidně i v půlce tvé věty ) tak se otočí na podpatku a zeptá se na totéž někoho kolemjdoucího... Pak už ti zpravidla nevěnuje ani pohled. 
Čili bude mít pomyslnou čárku v bločku dobrých skutků ( projevil přece zájem ), ale výsledek je stejný ( ne -li horší ) jako z prostředí ŘKC, kde se ani neptají.






Re: Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: oko v Pátek, 02. říjen 2009 @ 11:09:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Článek ukazuje na Boha - to je dobré, ale zároveň se vymezuje proti těm "nepravověrným". Jelikož patřím mezi ně, poukážu jen na ty největší (podle mého mínění) hereze. Ale je to jako extrahovat z přeslazeného čaje kapky hořkého jedu.

..."Člověk který věří Bohu a uzavře s ním smlouvu o svém životě se "narodí znovu"."...

Každá smlouva se uzavírá podle daných pravidel. Smouva o znovuzrození je z vody a z Ducha, tedy ve křtu (J 3,5).
 

..."Ta přikázání nejsou "venku", nemusí je nikdo vyučovat,"...

Pravidla Božího řádu jsou každému daná. Říkáme tomu svědomí. Přesto je Bůh vyučuje, celý Starý zákon je o výchově izraelského národa. I celý Nový zákon nás vychovává. Svědomí totiž nestačí, aby člověk nehřešil, je možno jej otupit.


..."“Ahoj, jak se máš ? Seš spasenej ?” Klasická otázka, ale mě ještě pořád vytáčela."...

-
A měla by tě vytáčet neustále. Posunuje smysl spásy do nepravdivé absurdity. Naše spasení není jednorázový děj, ale proces našeho života. Ten začal znovuzrozením ve křtu a skončí až v okamžiku naší smrti. Jsme totiž spaseni v naději (Ř 8,24), že vytrváme v dobrém až do konce (Mt 10,22).
Každá smlouva má dvě strany. Na Krista je spolehnutí, ale naše spása závisí i na nás. Na tom, jak budeme plnit podmínky této smlouvy. Když ji porušíme z naší strany, přestane platit. Mluvit o jistotě spásy a pomíjet lidskou slabost a hříšnost, znamená nebýt střízlivý, nestát nohama pevně na zemi. Toto tedy není normální v křesťanských církvích.
(1. Te 5,8)
My, kdo patříme dni, však buďme střízliví a oblečení pancířem víry a lásky a přilbou naděje spasení.


..."První, s čím jsem se v nich setkal, byl zájem"...
S osobním zájmem se setkáš i v každé sektě i u svědků jehovových.Osobní zájem nic nevypovídá o správné cestě.



..." Nejen izolovaná láska k Bohu, ale láska k Bohu přetransformovaná také do lásky k bližním. Nekráčíme ke spáse samostatně, ale ve společenství a vzájemně si pomáháme.  ...  (Z článku "Kolik máme u Otce přímluvců?").

Tyto poznámky se snaží vypůsobit dojem, že zatímco v ŘKC fungují lidé nějak společně a to společenství je jediné pravé, tak v jiných církvích řádné společenství není, lidé žijí sami, bez společenství s druhými, samostatně a vlastně odmítají církve nebo církev nemají rádi."...

Nepochopení smyslu, nebo jeho úmyslné posunutí? Onen článek totiž nemluví o omezeném společenství svatých mezi živými lidmi v církvi putující po tomto světě, ale o širokém společenství všech svatých - i těch v nebi. A tato víra není vlastní jen ŘKC, ale většině křesťanů ve všech světových církvích. Vás, kteří ji nemáte, je pouze hrstka. Vy totiž svaté v nebi ignorujete, jako by ani nebyli, jako by už do Kristovy církve přestali patřit! A to je kardinální omyl.



..." Můžeme uvést autentická svědectví toho, jak to "společenství" a "vzájemná pomoc" ve skutečnosti funguje v ŘKC v praxi"...

Jako katolík také svědčím:
Když jsem před dvěma lety ležel v Brně na úrazovce a bojoval o život, modlili se katolíci za mé uzdravení zvláště v kostele, dokonce se scházely modlitební skupiny večer i po domech!



..."Pokud se ŘK zeptáte některou z běžných křesťanských zkratek typu "jsi spasený?", "máš věčný život?"...

Výše jsem z Písma doložil, že žádný žijící křesťan na toto nemůže dát pravdivou odpověď. Předjímal by tak Kristův výrok na posledním soudu.
Ano, budu spasen, když v dobrém vytrvám až do konce. Celé opravdové křesťanství (ne falešné, vznášející se v oblacích) je právě o této naději.


..."Pokud tedy křesťané používají pojem "církev" či "společenství svatých", mluví o zcela jiném obsahu a realitě, než římští katolíci."...

Pokud tedy "bibličtí křesťané", používají pojem "církev", či "společenství svatých", mluví o zcela jiném obsahu, než nejen katolíci, ale i většina ostatních křesťanů, kterým je jasné, že Kristova církev není jen na tomto světě.

A navíc,
většina křesťanů zahrnuje do pojmu "společenství svatých" nejenom společenství se svatými v nebi a očistci, ale také společenství s anděly, zvláště strážnými anděly!

O toto všechno se vlastní vinou ochuzujete.





Re: Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: ssns (summasapientianihilscire@gmail.com) v Pátek, 02. říjen 2009 @ 15:50:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj cizinče. Pro mě osobně patří atmosféra letištní haly, kde tě spolucestující "neotravují" otázkami ohledně toho, kam jedeš, naprosto neoddělitelně ke katolickému kostelu. Mluvím samozřejmě jen na základě svých zkušeností a nechci generalizovat. Za svůj život jsem navštívil poměrně dost katolických mší a vždy to bylo tak, že si mě prostě nikdo s vyjímkou toho "Pokoj tobě" absolutně nevšímal. Hodně dlouho jsem si myslel, že je to tím, že tam obvykle chodívá hodně lidí, ale pak jsem tu poprvé zavítal do anglikánského kostela, kde se té mše účastnilo kolem 70 lidí. Hned u dveří mě přivítal kněz a chvilku se mnou promluvil - ne moc dlouho, protože chtěl přivítat každého osobně. Ale řekl mi, že se ještě uvidíme na čaji (to je tu celkem častý zvyk, že po bohoslužbách - s vyjímkou KC - se lidé přestěhují do nějaké jiné místnosti, kde dostanou čaj a nějakou tu sušenku). Když jsem do kostela vešel, zařídil jsem se jako před tím v katolických. Sedl jsem si sám (tedy se ženou) do zadních lavic. Jakmile nás ale lidé zmerčili, několik na nás hned volalo, ať tam nesedíme sami a přisedneme k nim. Vybrali jsme si jednu skupinku (náhodou v ní byla i žena a děti kněze) a sotva jsme usedli, vyptávali se nás, a to včetně toho, jestli věříme. Po mši jsme zašli na ten čaj a během chvilky jsme poznali snad všechny přitomné. Každý se chtěl s námi poznat a popovídat. Manželka z toho byla celá nesvá. V menších nekatolických sborech (tak do 20 či 30) je to tak, jak jsi popsal. Ta zkušenost s velkým shromážděním u anglikánů pro mě byla hodně nová. Během následujících týdnů jsme spoustu z těch lidí navštívili, protože nás pozvali, abychom se s nimi blíže seznámili.

Nevím, ale katolíkům to asi vyhovuje tak, jak to tam funguje. Když jsem se s nimi na toto téma bavil, slýchával jsem odpovědi ve stylu tvrzení, že na mši chodí za Bohem a ne za lidmi, že je hloupé otravovat cizí lidi (a cizími jsou i ti, kteří na mše do stejného kostela chodí už léta, ale sedávají jinde) otázkami a že je nevhodné vyptávat se druhého na jeho víru.



Re: Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: martino v Sobota, 03. říjen 2009 @ 20:53:29 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Společenství svatých - soukromá, nebo veřejná záležitost? Nechápu proč si protestanti berou sousta na které evidentně duchovně nestačí. Společenství svatých přeci nemůže být záležitostí soukromé volby, když se jedná o článek víry. Samozřejmě bez Ducha svatého se žvaní blbosti. Co bylo dříve? Tento článek víry nebo společenství blouznivců?
Martino



Re: Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: bettymcdonald v Neděle, 04. říjen 2009 @ 16:02:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj Cizinče,

díky za výborný článek, dlouho jsem nic tak osvěžujícího nečetla. Podepisuju se pod každé slovo. Znovu jsem si vybavila dobu svého chození do kostela, toho, jak byli lidé neteční, lhostejní, zájem o člověka by snad spíš projevila nějaká ta socha, ale člověk se distancoval. Je teda pravda, že na Moravě je stav trochu lepší, přece jen tam mají lidé k sobě trošku blíž. Ale když jsem se přestěhovala do Čech, tak ani po 10 letech sezení v jedné lavici vedle ženy, která byla činná tím, že četla "čtení" při mši, jsem nezjistila, kdo to je.

Při výzvě "pozdravte se pozdravením pokoje" ke mně sice ruku napřáhla, ale leklá ryba by byla živější, oční kontakt neexistoval, no a tím to končilo. Když jsem ji potkala někdy ve městě, radši se podívala jinam, jen aby nemusela pozdravit a nedej Bože se se mnou bavit. Ale pochopitelně to nebyla jen ona, lidé, pokud se neznali např. ze sousedství,  se nesdružovali. Leda tak na farním plese jednou za rok. No ale tam jsme zas nechodili my:-)

Zájem, který jsem pak zažila při své první návštěvě jiné církve, mě docela překvapil, ale ti lidé nebyli vlezlí, jen zkrátka projevili zájem. A dodnes, kdybych cokoli potřebovala, vím, že se můžu na lidi obrátit (a oni na mě), pastorovi můžu kdykoliv zavolat, kdyby bylo něco akutního, klidně i v noci. Nebo sestry, které žijí po rozvodu samy s dětmi, a potřebují např. pomoct při stěhování, zařizování bytu, malování, se také můžou obrátit na bratry s vědomím, že když budou moct, půjdou pomoci.

No a i jinak jsem si různé věci připomněla. Nadšení pro Ježíše, touha mluvit o víře, získat další lidi, nebát se konfrontace a nesvědčit jen vlastním životem (což je kolikrát výmluva, protože náboženští lidé nevědí, co nevěřícím na různé otázky na tělo odpovědět, nemaje příslušného vyučování), nést kůži na trh - a mohla bych se rozepsat, ale tys to vyjádřil naprosto pregnantně, a není třeba k tomu víc dodávat. Jem mi to evokovalo tu dobu minulou:-)

Díky

Irena



Re: Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: oko v Neděle, 04. říjen 2009 @ 20:46:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Rád bych vás pozval na příští neděli 11.10. do Strážnice. V 16,30 se koná v kostele Panny Marie charitativní koncert s názvem "Voda pro Haiti."

Haiti parří mezi nejchudší země světa. Žijí (ale spíš živoří) tam potomci bývalých otroků, s nulovým vzděláním, bez možnosti se sami uživit. Opravdový hlad je tam každodenní realitou. Jedinou šancí je dát alespoň jejich dětem vzdělání.

Jak někteří víte, už jsme tam díky sbírkám dopravili Tatru V3S s humanitární pomocí, která dneska zajišťuje potraviny pro školu se 300 dětmi.

Obrovským problémem je tam stále nezávadná pitná voda. Musí si ji nosit zdaleka a časté jsou zde i epidemie ze špatné vody. Rádi bychom tam dopravili auto s vrtnou soupravou na vrtání studní. Každá pomoc je vítaná, i stokoruna, padesátikoruna, nebo modlitba za úspěch akce.

Neboť jsem hladověl a vy jste mi dali najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít...


Zároveň máte jedinečnou příležitost zažít zkušenost ze společenství v katolickém kostele.  :-))



Stránka vygenerována za: 1.63 sekundy