Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Hedvika.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 15300, komentáře < 7 dní: 285, komentářů celkem: 333134, adminů: 60, uživatelů: 4850  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 86 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Starý kněz sám proti totalitě
·Genesis 2018 – průzkum mezi křesťany
·Veřejné setkání podpořilo situaci čínských křesťanů v ČR
·Vyšlo čtvrté číslo Zpravodaje Bratrské jednoty baptistů
·Prodavači strachu
·Azyl pro čínské křesťany - Příběh Evy
·Ukrajinská pravoslavná církev přestává být podřízena moskevskému patriarchátu
·Trestní oznámení na prof. Piťhu za šíření poplašné zprávy
·Gender mužů žijících v celibátu
·V Rumunsku ztroskotalo referendum o definici rodiny

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
96 126 033
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Hledání: Kolik máme u Otce přímluvců?
Vloženo Úterý, 08. září 2009 @ 08:52:12 CEST Vložil: Olda

Katolicismus poslal oko

Opravdu my katolíci čteme z Písma, co tam není?

Nepřekonatelné rozpory v otázce přímluvy svatých, rozdělují zde křesťany na dva tábory. Odvolávat se v tomto případě na deuterokanonické knihy, ve kterých je zmínka o andělech, kteří se za nás přimlouvají i o modlitbách za zemřelé, je v tomto případě zbytečné, protože protestantská (i některé další části)  tyto knihy neuznávají jako inspirované.



Chci se tedy zaměřit pouze na Nový zákon a vycházet z toho, na čem se shodneme.
Pro začátek si dovolím citovat Ela (snad se na mě nebude zlobit).

My netrvrdíme, že všetko sa hriechom tak skazilo, že nikto nič nie je schopný poznať na základe prirodzeného rozumu.. Vidíš, aj Pavol /Rim 1-2/ tvrdil o pohanoch, že svedomie im hovorí..., že od prírody vedia, čo zákon požaduje...
Človek do určitej miery je schopný dosť poznať, hoci nie všetko, hoci nie úplne... Človek je schopný čítať aj sám v sebe, aj v prírode, aj v dejinách, aj zo skúsenosti mnohé veci. Má k dispozícii nielen Božie zjavenie, nielen Božieho Ducha, ale aj svoje prirodzené schopnosti /rozum.../, a Boh aj s týmto počítal. Preto nie všetko je v Písmach
...

Něco tam ale také je - tak nějak mezi řádky, určenépro ty "maličké,nemoudré" (L 10,21).

My katolíci se modlíme ke Kristu prosbu: "Přetvoř naše srdce, podle srdce svého".
Nevím, zda někteří budete tvrdit, že je to nebiblické (snad jen z toho důvodu,že to pochází od katolíků), ale domnívám se, že toto je podstatou křesťanství. Odevzdat Bohu své hříšné srdce z kamene a přijmout nové "z masa", schopné milovat - srdce Kristovo.

Vždyť apoštol Pavel volá: "Nežiji už já, ale žije ve mě Kristus." (Ga 2,20).

Má snad Pavel dnes jiné smýšlení, než Kristus? Usiluje snad dnes o něco jiného, než Kristus?

A o co usiluje Kristus?
Víme, že se za nás v nebi u Otce přimlouvá.

(1. J 2,1)
Synáčkové moji, toto vám píši, abyste nezhřešili. A kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého.

Nikde v Písmech ale nenajdete, že je pro nás PŘÍMLUVCEM JEDINÝM.

I Duch svatý se za nás u Otce také přimlouvá ( Ř 8,26). I když někteří jste ho zase svými výklady uvěznili jen do tohoto světa.


(Fp 2,1-2)
Je-li tedy v Kristu nějaké povzbuzení, je-li nějaké potěšení lásky, je-li nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a milosrdenství,

dovršte mou radost: smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše a jedné mysli.

Myslíte si, že v nebi je to jinak? Že svatí nesmýšlejí stejně?

 Všichni andělé i svatí v nebi mají stejné smýšlení, jako Kristus.
Stejnou snahu. Protože jejich srdce jsou podle srdce Ježíše Krista.

 Jestliže se Kristus za nás přimlouvá (protože On je Láska), mohou oni konat jinak? Mohou se nepřimlouvat? Neprojevovat svou lásku?

Celé křesťanství je o lásce k Bohu a lásce k bližním. Tato láska si nekonkuruje, je v naprosto jiných rovinách. Naopak, čím více miluji Boha, tím více jsem schopen milovat i své bližní. Bůh tedy nežárlí na naši lásku ke svatým, protože ona zpětně umocňuje naši lásku k Němu.

Je třeba si uvědomit, že tato víra v pomoc společenství svatých není vlastní jen katolické církvi, ale je trvalá ve všech historicky starobylých církvích (pravoslavné, koptské, syrské..... naprosto bez výjimky) To už snad o čemsi svědčí.


(2. Tm 3,12)
A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.

Dost na tom, že jsme pro Krista pronásledováni od lidí tohoto světa.
Ale to máme být pronásledováni i od těch, kteří si stejně jako my říkají křesťané? Jak dlouho ještě bude trvat, než pochopí, že tím, že se pyšně označí za biblické křesťany, jim automaticky nepřinese ani znalosti, tím méně pochopení smyslu Písma.

 
Příbuzné odkazy
· Více Katolicismus
· Novinky od Olda


Nejčtenější článek Katolicismus:
TRIDENTSKÝ KONCIL VERSUS BIBLE


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Kolik máme u Otce přímluvců?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 214 komentáře | Prohledat diskusi

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Lu v Úterý, 08. září 2009 @ 09:47:14 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Milý Oko,
hezky jsi to napsal.
Ale to co popisuješ není křesťanství, ale humanismus. V některém nedávném komentáři /Lurdy?/ jsi už správně používal slovo Přijmout. Ač jsi to předtím nazýval slovíčkařením.

Křesťanství není žádná pohádka s dobrým koncem o výměně srdíček. Je o tom, že Kristus byl za nás ukřižován, za naše hříchy. To je potřeba přijmout. Tu hrůzu golgatské agónie. Tu strašnou smrt. Už jsem zde psal, jak Magdalena ve fimu Ukřižování Krista utírá Ježíšovu krev po bičování a dojde jí, že by to mohla být její krev, kdyby Ježíš nezabránil jejímu kamenování. Ne Magdalenu kamenovat, ale mne bičovat, říká Kristus. (Ne Luďka ukřižovat, ale Ježíše.) To je ta výměna kříže.

Jelikož Kristus byl svatý,nikdy se nedopustil žádného hříchu, byl dokonce od počátku bezhříšný Bůh, nemohla ho smrt udržet v hrobě.

Přijímám Kristovu smrt i Kristovo vzkříšení. Ano, nežiju už já, žije ve mně Kristus. +


Pokud se na tomto shodneme, má smysl diskutovat dál.



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Úterý, 08. září 2009 @ 09:51:54 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
  Oko, až budu v nebi, budu se za tebe přimlouvat, neboj. A je moc dobře, že už víš, co je podstata křesťanství.

  Zajímalo by mne: Jsi snad od někoho pronásledován? Pomlouvá tě někdo u dětí, sourozenců či rodiny? Zavírá tě pro tvojí víru do vězení? Nesmíš se snad modlit k lidem a spoléhat na ně? Můžeš přeci ve své víře svobodně cokoliv, tak proč si stěžuješ?

  Stěžujeme si tu jako křesťané za to, že se nám (římští) katolíci vysmívají, protože se modlíme za uzdravení a lidé jsou uzdraveni? Že se vysmívají že přijímáme Ducha svatého, kterého Bůh v tom slavném jménu poslal a přijímáme jeho dary a používáme je? Stěžujeme si za posměch, kterého se nám dostává díky tomu, že jsme byli spaseni Boží mocí v tom slavném jménu a nepůjdeme na soud mrtvých? Stěžujeme si snad, když se vysmíváte, že Věčeře páně, kterou slavíme na památku našeho vykoupení v krevní smlouvě s Bohem není žádná Eucharistie a vlastně vůbec není platná?

  Jsi starší člověk, už bys měl být rozumný, ale někdy se chováš jako komediant.



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: garwin v Úterý, 08. září 2009 @ 10:04:19 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zjevení 22,9 Ale on mi řekl: "Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří proroci a ti, kdo se drží slov této knihy. Před Bohem poklekni!"



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: garwin v Úterý, 08. září 2009 @ 10:56:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Omlouvám se, spletl jsem se, že ta reakce s o nicku gojim byla na mě.



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: ssns (summasapientianihilscire@gmail.com) v Úterý, 08. září 2009 @ 11:33:34 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Na deuterokanonické knihy se nemá smysl odvolávat, protože tam není nic o prosbách k zemřelým, aby se za nás přimlouvali. A rovněž tam není nic o tom, že bychom měli nějakého anděla žádat, aby se za nás přimlouval. Kdy už tohle pochopíš, Oko. A v NZ není otázkou to, jestli se nás svatí a andělé přimlouvají (samozřejmě že ano), ale jestli my je máme prosit, aby tak činili.

Hele, Oko, kdo tě pronásleduje?



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: JanMiloslav v Úterý, 08. září 2009 @ 14:39:15 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Je dobré zde připomenout velkou přimluvkyni Pannu Marii o jejimž prvním velkém přimluvení hovoří samo Písmo Svaté když se v Káně přimlouvala u Pána Ježíše když svatebčanům došlo víno. Tuším že jí Ježíš řekl o co mně to ženo žádáš a potom "vyrobil" z vody víno.

I kosterní ostatky světců napomáhají. Tak např. Bible ve Starém Zákoně kdesi hovoří o někom kdo spadl do jámy kde se dotkl kostí kohosi  a byl uzdraven.

P.S. Mohl by Oko tohle upřesnit?



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: ivanp v Úterý, 08. září 2009 @ 16:29:13 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
...Biblia nám bola daná na to, aby sme z nej poznali pravdu a aby sme podľa nej formulovali svoje učenie...Nikdy to nemôže platiť naopak, totiž že máme cirkevné učenie a podľa toho hľadáme podporu v Písme...
nie je možné vyhlásiť nejakú cirkevnú dortrínu a potom hľadať pre ňu podporu v Písme...,vždy to musí byť naopak...

tvrdenie ktoré píše Oko je učebnicový príklad opačného garde:,,najprv doktrína a potom potvrdenie v Písme...
...Oko píše:Nikde v Písmech ale nenajdete, že je pro nás PŘÍMLUVCEM JEDINÝM (Kristus)
pravda je tiež to, že nikde v Písme okrem Krista a Ducha sv. nemáme žiadneho iného prímluvcu v nebi...

...ak budem postupovať takou logikou ako Oko môžem dôjsť k záverom že existuje očistec, že Mária bola vzatá do neba, kanonizovanie svätých, blahorečenia a mnohé báje a legendy ktoré nemajú podporu v Písme...

v knihe zj.Jána máme niekoľko ,,nahliadnutí do neba,, a tam máme opis ,,svätých,, ktorí dňom i nocou sa modlia iba k Bohu, nemáme preto právo sa domnievať že sa modlia aj za nás tu na zemi.
ivanp



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Nematemne v Úterý, 08. září 2009 @ 19:48:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
    Budiž, v nebi je spoustu přímluvců. Ať se tedy přimlouvají. Je třeba je na to aby se přimlouvali upozorňovat? Dle textu co jsi napsal ne. Jde v textu ještě o něco jiného? Chceš tímto připravit půdu pro zdůvodnění proseb k mrtvým svatým?



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Rosman v Úterý, 08. září 2009 @ 20:06:50 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Tak kolik tedy máme v nebi přímluvců? Nějak se to v té diskusi zašmodrchává a ztrácí...:-)

Zeptám se ještě jinak. Když nám Jan radí : "Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale za hříchy celého světa",
je správné se v případě že zhřešíme obracet na nějaké jiné přímluvce? Anebo je v tom případě Ježíš jediným přímluvcem z toho titulu, že je jedinou smírnou obětí za naše hříchy?



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: poutnick v Pátek, 11. září 2009 @ 13:05:52 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
My nemáme jen přímluvce ale také pomocníky. Pannu Marii, anděly, všechny svaté i lidi. Pomoct svému bližnímu může pod vlivem Ducha nebo okolností i člověk který v Boha nevěří a často koná zlé skutky. Dokazovat podobné věci prostřednictvím Písma pasírovaného skrz naše tvrdá a závistivá srdce a zavřené oči a ucpané uši může být zavádějící. Důležité je ovoce, podle toho se pozná strom. Staří Židé nedělali skoro nic jiného než četli Písmo a zkoumali jak se podle něho pozná Mesiáš a výsledek byl ten že křičeli na kříž s ním když se s ním setkali. Představovali si pravý opak a to dokonce i apoštolové kteří s Kristem chodili. Krom toho může klidně někdo namítnout proč máme věřit Písmu. Spousta lidí kteří se ho dovolávali proti svým bližním udělala vzápětí tenhle krok. Vím přinejmenším o jedné slušně velké církvi která tvrdí že Starý zákon zfalšovali Židé a druhý my katolíci a jen oni mají pravou a třetí Knihu. Písmo není otrocký návod jak řešit konkrétní situace ani završení našich cest. Je to spíš návod jak žít, naslouchat Bohu a plnit Jeho vůli a přitom za to nést odpovědnost. Je to spíš slabikář a čítanka než epitaf  nad naším životem. Pomoc Panny Marie mohu dosvědčit v mnoha životních situacích a problémech. Velkých i malých. Přestože jsem veliký hříšník a vůbec si to nezasloužím. Často dává více a hlavně lépe než člověk žádá. Modlit se za nás mohou i duše v Očistci a také to dělají.



Re: Kolik máme u Otce přímluvců? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Lu v Pátek, 11. září 2009 @ 14:28:51 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jednoho roku se na políčku u hřbitova přemnožila mrkev. Soudruzi z JZD nebyli s to zvládnout sklizeň. Jeden z nich napsal na zeď hřbitova: Vstaňte všichni mrtví a pomozte nám s tou mrkví ! Druhý den tam bylo připsánou: Pomožte si sami s mrkví, my jsme rádi, že jsme mrtví !



Re: Tělo duše duch (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: monsek v Čtvrtek, 17. září 2009 @ 09:39:48 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)


 DUŠE

 
      Při obratu "tělo a duše" ihned vzniká představa o dvou částech - vnější a vnitřní, viditelné tělo a neviditelný vnitřní život.  Toto rozdělení na dva díly je převzato dokonce do řeči techniky. Tak například kabel má duši, což je vnitřní žíla vodičů. I puška mu "duši", což je vnitřní prostor hlavně.

      "Duše" je nám dobře známá jako cizí slovo. Hovoříme o "psyché" člověka a máme na zřeteli jeho mysl, jeho vnitřní bytost. Psychologie popisuje život duše, psycholog zkoumá charakter, psychiatr ošetřuje nemoci "duše". Slovo "psyché" pochází z řečtiny a je použito v Novém zákoně všude, kde v našem překladu máme slovo "duše", protože Nový zákon byl sepsán v řečtině.

Jestliže při čtení Písma čteme slovo "duše" spojujeme je bezděčně s uvedeným pojmem a tím chybujeme.

Proč?

Předpokládáme, že toto slovo mělo před dvěma tisíci lety, když apoštolové a proroci psali jednotlivé knihy Písma stejný význam jako dnes. Je mnoho příkladů, že slova v průběhu staletí měnila svůj význam.

Další chyba spočívá vtom, že lidé předpokládají , že  pojem "duše" má v Písmu týž význam jako ve starých pohanských náboženstvích a filosofiích, což ovšem neplatí.

      Jak správně chápat tento pojem? Musíme napřed získat jazykové znalosti, abychom porozuměli Písmu? Nikoli.

Jasno můžeme získat jednoduchou cestou. Je třeba vyhledat pokud možno největší počet míst v Písmu, kde se slovo "duše" používá (pomocí konkordance - pozn.překl.) a zkoumat, jak je toto slovo užité. To znamená, co se praví o "duši". Překladatelé Písma přirozeně znají tento problém. Proto na mnoha místech, kde je v původním textu užito slovo "duše" zvolili již jiné vhodnější slovo. Kdo chce sám zkoumat správný význam slova, měl by si vybrat jiný překlad, který ponechal při překladu původní slovo "duše". (Dobře poslouží u nás  Kralická bible nebo slovenský překlad Lutherův a  porovnání s novějším překladem - u nás ekumenický překlad nebo překlad  Petrů).

      Abychom zjistili, co rozumí Bible pod pojmem "duše" otevřme si nejprve zprávu o stvoření: "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem." (1.Mojžíšova 2,7)

      Zde postrádáme slovo "duše". Srovnáme-li tento text se starším překladem, zjistíme, kde toto slovo bylo použito. "…a tak se člověk stal duší živou." Zde je nápadné, že člověk nedostal  duši od Boha, ale stal se živou duší! Je rozdíl, zda živou duší jsem nebo duši mám!  (Nikdo by nepochyboval o tomto rozdílu, kdyby šlo o výrok , zda auto jsem nebo auto mám). "Duše" označuje celou "živou bytost."

      Původní starozákonní text byl nasán hebrejsky. Ve Starém zákoně se slovo "duše" - "nefeš" vyskytuje přes sedmset krát. Odborníci však tvrdí, že patří mezi nepřeložitelná slova.

Nemáme podobné slovo, které by tomuto pojmu jednoznačně odpovídalo. Překladatelé používají podle obsahu textu různá slova nebo opisují toto slovo dokonce celou větou. Každý čtenář Bible si o tom může učinit přehled, když porovná texty různých překladů.

      Původní význam slova "nefeš" je krk, hrdlo, chřtán. Do určité míry označuje slovo "nefeš" také to, co prochází hrdlem - dech, dech života a tím má stejný význam jako slovo "život".

Nejčastěji se hebrejské slovo vztahuje na živé bytosti, na jednotlivého člověka. V tomto smyslu může stát také na místě osobního zájmena a je překládáno já, ty on ….apod.

      S ohledem na tuto jazykovou zvláštnost neudivuje, jestliže v starozákonních ustanoveních čteme:

      "….duše žerou……."   (Ezechiel 22,25)

      "…..Proto umírá v mladosti duše jejich…." (Job 36,14)

      "…..Vyhlazena bude ta duše z lidu svého……(1.Mojžíšova 17,14)

      "…..duše sytá pohrdá i medem……."  (Přísloví 27,7)

      "…..nebudeš jíst duše s masem jejím…" (5.Mojžíšova 12,23)

Nikdo jistě nebude chápat slova tak, že nesmrtelnou duši lze jíst, že duše může být nasycena medem, že může umírat anebo být vyhlazena.

      Z mnoha míst, kde slovo "nefeš" je přeložené slovem "život", uvádím text z 1.Mojžíšovy 19,17 , kde Lot je vyváděn před zničením Sodomy z města  " …zachovej život svůj…", Luther překládá  "…zachovej svou duši…"

Tento příkaz se jistě nevztahuje na nesmrtelné jádro člověka, ale čistě jen na fyzický život.

      Také zvířata jsou Bohem stvořené živé bytosti a je proto přirozené, když jsou nazvána "duše" například 1. Mojžíšova 1,20 -"… duše živé; v. 21 všelikou duši živou. Po potopě uzavřel Bůh smlouvu s jistotou života se všelikou duší živou, která je mezi vámi z ptactva, z hovad a ze všech živočichů zemských…" (1.Mojžíšova 9,9-16) "…mezi všelikou duší živou v každém těle.." Tomu odpovídá  i řecké "psyché" v Novém zákoně, které tak může označit i zvířata jako živé bytosti: "…a všeliká duše živá v moři umřela"  (Zjevení 16,3)

      Nikdo jistě nebude předpokládat, že ryby, hlemýždi, hadi a opice mají nesmrtelné duše a přijdou do nebe nebo do pekla! Společné užívání jednoho a téhož slova pro člověka i zvíře jako živé bytosti nevyplývá z nedostatku vhodných výrazů, ale ze světového názoru, že člověk s veškerým tvorstvem má dočasný život a stojí na druhé straně hranice smrti, která je mezi Stvořitelem a tvorstvem.

      Označuje-li slovo "nefeš" osobu, je jen pochopitelné, že je smrtelná. Tím je tvrzení, že duše je nesmrtelná v příkrém rozporu k výrokům Písma.
      David si stěžoval na Saule, že číhá na jeho duši (1.Samuelova 24,12  kral. překl.).  Žalmista chválí Hospodina, že vyprostil duše od smrti (Žalm 33,19 kral.překl.). Duše, která zhřeší zemře (Ezechiel 18,4 kral.překl.).

      S dvojicí slov "tělo a duše" se v celém Starém zákonu nesetkáme. To je tím podivnější, neboť hebrejština velmi ráda a často vyjadřuje určitý celek dvěma vzájemně se doplňujícími pojmy. V tom je další důkaz pro to, že Starý zákon nezná tento podvojný pojem člověka. Pozorovat člověka dualisticky tzn. složeného ze dvou částí , jak to bylo obvyklé u pohanů, je v rozporu s biblickým nazíráním. Bible vidí člověka jako celek a dívá se vždy na jeho jednotu.

      "Člověk je viděn vždy ve svém celku, který je oživen jednotným životem. Jednota lidské přirozenosti není vyjadřována protikladnými pojmy tělo a duše, nýbrž vzájemně se  doplňujícími a neoddělitelnými pojmy - tělo a život." (6)

      Jazyková zkoumání  Nového zákona se podstatně neliší od Starého zákona. "Psyché" může označovat osobu. O letnicích bylo po Petrově kázání pokřtěno tři tisíce duší (Skutky 2,41); s Pavlem bylo na lodi dvěstě sedmdesát šest duší (Skutky 27,37 kral.překl.). Osm duší bylo zachráněno před potopou (1.Petrova 3,20 kral.překl.). Mnohdy je pojmem "psyché" vnitřní cítění, city jako například - "tvou vlastní duši pronikne meč" (Lukáš 2,35 kral.překl.); "..smutná je duše má až k smrti"  (Marek 14,34 kral.překl.). Zde je pojem "psyché" blízký našemu chápání "duše", aniž bychom ani v náznaku mínili, že duše je od těla oddělená část s vlastní existencí.

      Co říkal Ježíš o duši?
      Začněme slovem Ježíšovým z kázání na hoře" "Proto vám pravím - nemějte starost o svůj život (psyché), co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život (psyché) víc nežli pokrm a tělo víc než oděv?" (Matouš 6,25).

Ekumenický překlad zde pro slovo psyché používá správně překladu život a poté, co jsme si ujasnili, že "duše" označuje fyzický život, ani se Ježíšově radě nedivíme. Jak nesmyslný by byl výrok, kdybychom s hlediska nesmrtelné duše - o tuto duši pečovali, když budeme jíst a pít.

Podobně rozumíme pod pojmem "duše" život, když Pán Ježíš říká, že přišel, aby sloužil a dal svůj "život" za mnohé." (Marek 10,45),

Nebo  "dobrý pastýř položí svou "duši" za ovce své" (Jan 10,11.15.17 kral.překl.).

 Ježíš se ptal farizejů, kteří zakazovali uzdravovat v sobotu: "Sluší-li v sobotu dobře činit, čili zle, duši zachovat, čili zatratit?"(Lukáš 6,9 kral.překl.). Skutečnost, že Ježíš uzdravil muže, který mu byl záměrně při sobotní bohoslužbě postaven do cesty, svědčí o tom, že svým výrokem měl na mysli čistě pozemský život.

      Když učedníci chtěli zničit obyvatele jedné vesnice ohněm, protože nechtěli přijmout Ježíše, ptal se jich Mistr , zda nevědí čího ducha děti jsou a poznamenal: "Syn člověka nepřišel zatracovat duší lidských, ale aby je spasil." (Lukáš  9,56 kral.překl.).

      Jako ve všech těchto textech, tak i v podobenství o bohatém rolníku je pod "duší", která je požadována, nutno rozumět samotný život.

Bohatý rolník říká k své "duši" to znamená k sobě samému:  "A dím duši své - duše máš mnoho statku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, měj dobrou vůli. I řekl jemu Bůh - ó blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, a to co si připravil, čí to bude?" (Lukáš 12,19.20 kral.překl.)

Z tohoto textu je jasné, že "psyché" stejně jako "nefeš" neznamenají jen život, ale i osobu, popisují vlastní JÁ.
      Sem patří i výrok Pána Ježíše, který je často opakován a ve kterém v základním textu je slovo "psyché" všude tam, kde je slovo život:

"Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?" (Marek 8,35.36). Psyché, kterou můžeme ztratit pro evangelium je jednoznačně osobní život. V žádném případě by přece nebylo možné ztratit nesmrtelnou duši pro evangelium!
Vědomě rozporný výrok, že právě ti, kteří svůj život ztratí pro Ježíše, jej znovu získají, je vysvětlen skutečností vzkříšení. Ježíš ujišťuje, že žádného neztratí, nýbrž v nejposlednější den vzbudí ty, kteří mu patří, k novému životu. Text uvedený v evangeliu Marka 8,36 je u Lukáše opětován poněkud pozměněn: "Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?" (Lukáš 9,25). Za slovo "svou duši" - "život" dává Lukáš slovo "sama sebe". I když "psyché" v prvé řadě označuje fyzický život, může pojem být rozšířen a obsáhnout celé Já, celou osobnost, charakter.

Podle biblického nazírání nemohou být život těla  a uvědomělé bytí od sebe odděleny, a proto je pro pojmy "život", Já, "mysl" v Novém zákonu zvoleno jedno slovo - psyché tj. Duše. Psyché znamená individuelní život osoby, ať jde o čistě tělesný nebo vyjadřuje hnutí mysli. Pro život v obecném pojetí má základní řecký text Nového zákona jiné slovo:  Zoé.  Píše-li se o věčném životě, pak je použito vždy slovo "zoé"  a nikdy "psyché". "Věčná duše" proto není biblickým pojmem.

      Ve prospěch učení o nesmrtelnosti duše je často uvedeno následující Ježíšovo slovo: "A nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duše nemohou zabít; nebojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle." (Matouš 10,28). Jestliže není možné duši zabít, pak musí být nesmrtelná! Tomu však odporuje druhá část textu. V žádném případě zde není řeč o ďáblu, který  nesmrtelné duše zatracených věčně trápí v pekle! Člověk, který je v nebezpečí zapřít v pronásledování svou víru, by se měl více  bát Boha, který při posledním soudu může zničit duši i tělo. Duše tedy může zemřít, může být zničena. Život věřících nemůže být žádnou mocí světa zničen s konečnou platností, neboť Kristus je Pánem života  a ON jej znovu dá těm, kteří jsou jeho, až se vrátí ve slávě. Nesčíslní mučedníci, kteří položili svůj život, jej opět najdou, až přijde království Boží slávy.

DUCH
Slovem "duch" opisujeme schopnosti rozumu. Hovoříme o "oduševnělém projevu" nebo  o "bezduchém žvanění", o "velkém duchu", o "záblescích ducha" apod.

Bylo by podobnou chybou jako u slova "duše", kdybychom chtěli toto pojetí "ducha" vztáhnout  na biblický pojem "duch". Právě tak by bylo převrácené, kdybychom Biblí chtěli podepřít filosoficko - náboženský pojem nesmrtelného lidského ducha.

      Zkoumejme biblické výroky. Jak rozdílně je používán pojem "duch" hebrejsky "ruach", řecky "pneuma", ukazuje opět pohled do konkordance. Pojem "duch" má tři hlavní významy.  Po prvé se setkáváme se slovem "duch" v 1.Mojžíšově 1,2:  "Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel Duch Boží.," Označení "Duch Boží" je nutno zásadně odlišit od všeho, co zde na Zemi je nazýváno duchem nebo má ducha. On je původem všeho života a protože je částí Boha, je nazýván také "Duch svatý". Hříšný člověk nikdy nevlastní Ducha svatého od přirození. Teprve při obrácení se člověk otevírá působení božského  Ducha.

      Ze souvislosti textu je většinou snadné poznat, kdy se píše o Duchu Božím, který je  věčný a nesmrtelný. Bůh sám je nazýván Duchem (Jan 4,24), aby bylo vyjádřeno, že jeho bytost není materiální povahy,  ale stojí nad prostorem a časem.

 Člověk naproti tomu je podle biblického pojetí duší a nikde ne duchem. On není duchem, ale má ducha. To nás vede k druhému významu slova "duch". Co nás učí zpráva o stvoření o bytosti člověka?  "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem." (1.Mojžíšova 2,7).
      Vyskytuje-li se slovo "duše" přes osm set krát v Bibli a nikde neobsahuje náznak nesmrtelnosti, souvisí  pak snad nesmrtelnost s duchem člověka? Je snad tento "dech života",  kterého člověk dostal od svého Stvořitele tím nesmrtelným duchem?

      V uvedeném slově ze zprávy o stvoření je v hebrejském originále pro "dech života" slovo  "nešamah". To je naše slovo pro dech, dýchání. Na tomto místě by stejně dobře mohlo být slovo "ruach" , neboť toto slovo je také překládáno "dech života" nebo "duch života." Pro stejný význam obou slov ještě jeden příklad: "Ale dokud budu dýchat, dokud Boží dech bude v mých chřípích…" (Job 27,3). Slovo "ruach" může kromě "duch" znamenat také "vítr, vánek, život, životní síla, odvaha". "Nešamah" vyjadřuje více "dýchání" a "ruach" spíše životní sílu, od níž dýchání je jen určitým vyjádřením. "Ruach" je obecnější slovo. Stejně jako hebrejské "ruach", může řecké "pneuma" znamenat vedle "duch" také vánek, vítr.

Dech je nezřetelnější znamení života a tak se toto slovo dostalo k svému přenesenému významu "duch života, životní síla". Ono také označuje neviditelný život. Nejen lidé mají dech života "ruach", ale i zvířata.

Ve zprávě o potopě zní: "Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho  tvorstva, v němž je duch života." (1.Mojžíšova 7,15).  "Všechno, co mělo v chřípích dech života, cokoli bylo na suché zemi, pomřelo". (1.Mojžíšova 7,22).

      Mají snad zvířata nesmrtelného ducha? Ne, ale ducha života jako člověk. Podobně jako v základu života se člověk a zvíře rovnají ve smrtelnosti.
To vyjadřuje Bible jasně a realisticky:  " Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný. Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací." (Kazatel 3,19.20), Bůh dává všemu stvoření této země svůj dech života - a bere jej od něho zpět. "A to vše s nadějí vzhlíží k Tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a příhodně se sytí. Skryješ tvář a propadají děsu, odejmeš jim dech a hynou, v prach se navracejí. Sesíláš svůj dech a jsou stvořeni znovu a tak obnovuješ tvářnost země." (Žalm 104,27-30).

Musí-li lidský duch (ruach) odejít, musí se člověk stát opět zemí. (Žalm 146,4). Bez ducha (pneuma) je tělo mrtvé (Jakub 2,26).
Když k smrti znavenému podali vodu a chléb,  "přišel jeho duch opět k němu" (1.Samuelova 30,12). A v Kazateli 12,7  čteme: "A prach se vrátí do země, kde byl a duch se vrátí k Bohu, který jej dal." To, co se při umírání vrací k Bohu, je jednoduše síla života, která je člověku i zvířeti dána od Boha. Zde není žádný náznak, že člověk žije dál v podobě duchovní bytosti. 

      Když Ježíš vzkřísil dceru staršího synagogy Jairuse stalo se následující: "On ji vzal za ruku a zvolal: Dcerko vstaň! Tu se jí život vrátil a hned vstala. Nařídil, aby jí dali něco k jídlu." (Lukáš 8,54.55) Kdyby učení o pokračování osobního života bezprostředně po smrti bylo pravdivé, pak by Ježíš vzal dítě z Boží blízkosti, z blaženosti a vrátil jej na tuto hříšnou, pomíjitelnou Zemi do pozemského boje. To je nesnesitelná myšlenka! "Její duch se vrátil",  neznamená nic jiného než, že ji byla znovu darována životní síla, život.

Podle prorockého výroku ve Zjevení 11,11 "vstoupil do mrtvých svědků duch (pneuma) života přicházejícího od Boha, a oni se postavili na nohy." Kamenovaný Štěpán poručil svůj život do Božích rukou slovy: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha" (pneuma)! (Skutky 7,58).

      Při umírání Ježíše na kříži jde o něco zvláštního, když svého ducha života dobrovolně odevzdává Bohu. On již před svým ukřižování ujišťoval: "Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce." (Jan 10,17.18)  Tak zvolal umírající Spasitel, jak bylo předpovězeno již v Žalmu 31,6: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha."   Tam, kde je v evangeliu Matoušově 27,50 přeloženo…"skonal", tam stojí v originále doslova: "…a vypustil od sebe ducha." U Jana (19,30) "…odevzdal ducha". Také Marek a Lukáš  užili zvláštní slov na tomto místě  "ekpneo" tj. vydechl.

      Poté, kdy Ježíš zemřel na kříži, nežil dál jako "duch". Jak by byl mohl říci, že je připraven svůj život položit? On poručil svého ducha života do rukou svého Otce a dostal moc "vzít život zpět", když třetího dne vstal z mrtvých.
      Ani jednou nečteme v Bibli nic o "nesmrtelném duchu", ačkoliv slovo duch se vyskytuje 764 krát.

Ani v jednom ze 379 případů, kdy je použito slovo  "ruach" ve Starém zákoně, neoznačuje duchovní bytost, která by byla schopná žít odděleně od fyzického těla.

Stejně jako slovo "ruach" tak i slovo "pneuma" nemají žádný význam, který by označil bytí člověka, nebo něco v člověku, čím by se stal schopným vědomé existence oddělené od těla.

V žádném případě ani nenaznačuje užití tohoto slova podobné pojetí ve vztahu k člověku.

      Tělo a duch
      Setkáváme-li se při čtení Nového zákona s dvojící pojmů "tělo a duch", mohli bychom přijít na myšlenku, že jsou míněny tělo a duch života. To by bylo zvrácené.  "Tělo a duch" opisují dvojí způsob myšlení. "Tělesně myslet" znamená uvažovat sobecky, pozemsky; "duchovně myslet" naznačuje postoj srdce obnovený Duchem Božím (Římanům 8,5-9). "Duchovním" není podle Písma muž s určitým povoláním, ale každý obrácený křesťan. V češtině rozlišujeme "duševně" a "duchovně". Zatímco slovo "duševně" označuje vnitřní život člověka tj. rozum a city, slovo "duchovně"  spíše vyjadřuje rozumové vlastnosti a přijaté cizí myšlenky. Slovo "duchovně" se užívá většinou pro vyjadřování náboženské. Pod slovem "duchovně" bychom měli chápat člověka, který je otevřený působení Ducha svatého. Jakým způsobem se to stane? "Tak  Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti." (Římanům 8,16). V obou případech je pro slovo  "duch" v řeckém originálu "pneuma". V prvém případě je míněn "Duch Boží", v druhém případě duch člověka, ne však již ve smyslu životní síly. Z toho vyplývá, že slovo "duch" musí mít v Bibli ještě třetí význam.

      Možná, že mnohý člověk byl poněkud rozladěn tím, že máme "ducha" společného i zvířatům, i když je zcela zřejmém, jaký rozdíl je mezi člověkem a zvířetem. Přirozeně to takto vyjadřuje i Písmo svaté. My lidé jsme "ducha" - totiž dech života, životní sílu - přijali společně stejně jako zvířata od Stvořitele. "Duch" však to je, který z nás činí svobodné osobnosti, a který člověka vysoko pozvedává nad instinktem vázaná stvoření. Člověk by zde mohl zprvu myslet na "ducha" ve smyslu "rozumu", jak je to celkem běžné. Řečtina má pro toto vyjádření vlastní slovo "nuo". Lidský duch (pneuma), který je osloven Bohem  je víc. On patří do jiné dimenze a obsahuje kromě intelektu vůli a svědomí. Avšak ani tento "vyšší duch" v nás není žádnou nesmrtelnou veličinou. Bible sice rozlišuje různé oblasti činností v našem bytí, avšak vždy se dívá na člověka jen jako celek. "Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu naše Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal  - On to také učiní." (1.Tesalonicenským 5,23.24) Zde apoštol nemá na mysli snad ducha života, nýbrž duchovní život. Hovoří  o duchu osobnosti člověka, avšak  nepředstavuje jej, jako něco, co jediné musí být zachráněno.

Vedle ducha jsou tělo a duše s ním rovnocenné. Jinak to nemůže vůbec být, protože část nikdy  netvoří celého člověka. 

Celý člověk je posvěcený Bohem, aby byl připraven v den Kristova návratu. Samo tělo není ponecháno jako nedůležité stranou; neboť i tělesný život musí být podřízen kázni.

Na  druhé straně jsou duch a duše stejně jako tělo vydáni zkáze hříchu smrtelné stejně jako tělo a nemohou vést žádný samostatný život.

Je-li člověk obnoven cele Duchem svatým, pak mu je jeho život, který vedl odpovědně ve víře, zachován do dne, kdy se vrátí jeho Pán. Jestliže v té době nebude žít, pak bude vzkříšen a to v těle, duši i duchu.

      Než ukončíme zkoumání biblického pojmu "duch", je doplňujeme, že andělé a démoni jsou nazváni rovněž "duchové". Zřejmě nemůže být neviditelný způsob nadpřirozených bytostí popsán jinak. To by byl čtvrtý význam tak mnohoznačného slova.

Nebezpečný padělek
      Řekové vytvořili významná díla v oblasti umění a filosofie a přesto zůstali po dlouhou dobu bezvýznamným národem rozštěpeným do městských států. To se změnilo, když Alexandr Veliký se stal v roce 336 před n.l. králem Makedonie. Začal boj proti mocným Peršanům a v letu dobyl Orient a zřídil řeckou světovou říši. Spolu s Makedonci pronikl řecký duch, řecká filosofie do celého světa. Dějepisci psali, že celý Orient byl "helénisován" (Hellas = Řecko). Tuto kulturní epochu, která se prosazovala po staletí, nazýváme "helénismus". Řečtina se stala světovým jazykem, proto také původní text Nového zákona je napsán tímto jazykem.

      Malé Judsko v Palestině stejně jako velký Egypt byly zaplaveny řeckou vlnou. Mnozí Židé odmítali cizí kulturu a urputně se bránili, když jim byla vnucována násilím. V průběhu času se však utvořili skupiny, které byly nakloněny helénismu a jeho vliv na židovský národ vítaly. Zvláštností bylo, že to byly právě přísně věřící směry, které velmi záhy přijaly řecké učení o člověku, které nesouhlasilo s Písmem svatým. K tomu patřilo pojetí, že duše člověka je nesmrtelná Padělání biblického obrazu člověka - jinak to nelze nazvat - lze dobře sledovat. Můžeme si přečíst příklad v apokryfech.

      Některé překlady Bible obsahují i knihy apokryfů. Luther o nich napsal, když je překládal, že to jsou knihy, které nejsou na stejné úrovni s Písmem svatým, jsou však užitečné a čtivé. Jejich pisatelé nebyli božím Duchem inspirováni jako proroci  a tyto spisy vznikly poté, kdy skončil poslední prorok Izraele Malachiáš okolo roku 400 př.n.l. Kdo zná Písmo, bude moci sám posoudit, že tato slova nedýchají stejným duchem jako pravá Bohem vdechnutá Písma. V apokryfické knize "Moudrost Šalamounova", která zdaleka nebyla napsána Šalamounem, ale vznikla až v 2. až 1.století př. n.l.  čteme: "Duše spravedlivých, jsou v rukou Božích a žádné utrpení se jich nedotýká; zdá se, že jsou mrtvé podle mínění pošetilců, jejich odchod je viděn jako neštěstí, jejich odloučení od nás jako zákaz; oni však jsou v pokoji. I když podle názoru lidí jsou potrestáni, přece však byla jejich naděje naplněna zcela myšlenkou nesmrtelnosti; a poté kdy překonali krátkou dobu utrpení, budou požehnáni velikým štěstím, neboť Bůh je pouze zkoušel a nalezl je hodné." (Moudrost Šalamounova 3,1-5 dle něm.překl Menge). Podobné výroky ve Starém zákonu nenajdeme. Apokryfické spisy, které Luther nepřeložil, učí také často o přežívání duše bezprostředně po smrti, zcela dle vzoru řecké filosofie. Od 2.století př.n.l.  se pod řeckým vlivem změnilo židovské myšlení.

      Židovský filosof Filon z Alexandrie (+ asi r.50 n.l.) se pokoušel spojit židovské náboženství s řeckou filosofii. Podle jeho učení se vrátí duše zbožných v hodině smrti buď k Bohu nebo do éteru (vesmíru, nebe). Dostane se jim nepomíjejícího života bez těla a jsou zařazeny do nesmrtelných pokolení. V apokryfických knihách Makabejských uvedeni "Chassidim",  horlivci pro židovskou zbožnost začali asi roku 200 př.n.l. měnit biblické učení o člověku. Rabínští učenci je následovali až později. První jistý zástupce víry v nesmrtelnost byl Rabín Jochanan syn Zakkai (+asi r.80 n.l.). Pravděpodobně to byl také první, který nazval nebeské místo přebývání duší "zahradou Eden". V řeči ke svým spolubojovníkům vzpomínal židovský vojevůdce Flavius Josefus (+ asi r.95 n.l.), že všichni  mají tělo z pomíjitelného materiálu, ve kterém však žije nesmrtelná duše, část božstva. Od něho také víme, že přísně věřící strana farizejů učila, že duše jsou nesmrtelné a člověk dostane trest nebo odměnu podle toho ,  jaký vedl život.  Učení saducejů naproti tomu nechávalo duši zahynout společně s tělem. 

      Ačkoliv apoštolové často hovořili o "psyché", zůstali však svým chápáním těla a duše v pojetí božího slova Starého zákona. Také v 2.stol.n.l. bylo učení o nesmrtelné duši rozhodně odmítnuto. Justin mučedník tehdy napsal: "Jestliže se sejdete s těmi, kteří se nazývají křesťany a uvedené pojetí s vámi nesdílejí, a ještě k tomu si dovolují rouhat se Bohu Abrahámovu, Bohu Izákovu a Bohu Jákobovu a dále tvrdit, že není vzkříšení z mrtvých, nýbrž jejich duše budou již při smrti přijaty do nebe, takové nepokládejte za křesťany.

      Ve třetím století pronikla do křesťanství platónská víra v nesmrtelnost a později byla povýšena na církevní dogma. Tehdy se začala slavit úmrtí jako narozeniny věčného života. Pátý lateránský koncil katolické církve roku 1513 rozhodl, že všichni, kteří tvrdí, že duch - duše člověka je smrtelná, mají být dáni do církevní klatby.

      Řecká představa, že tělo a duše jsou podřízeny dvěma rozdílným světům, je neslučitelná s biblickým myšlením. Je-li přesto spojována s výroky Písma svatého, vznikají padělky s nebezpečnými následky. To je prokazatelné z církevních dějin. Biblické pojmy "duše" a "duch" zůstaly, ale jejich náplň byla změněna. Nálepka zůstala, ale obsah se změnil.

      Víra v nesmrtelnost měla zlé plody ve třech pohledech. Platónské  pojetí vyzvedává duši a pomíjí tělo a to vedlo v křesťanské církvi k přeceňování čistě duchovního života u kněží a mnichů a k podceňování manželského života a sebetrýznění mnichů ve středověku. Často jsou tyto výstřednosti přičítány biblickému učení, zatímco jsou jen důsledky falešného učení. Bible považuje tělo stejně jako duši a ducha za drahocenné Boží stvoření. Tělo není vězením duše, nýbrž chrámem Ducha svatého (1.Korintským 6,19.20).

      Oscar Cullmann ve své knize "Nesmrtelnost nebo vzkříšení" píše: "Chceme-li porozumět křesťanské víře ve vzkříšení, musíme se zcela vzdát myšlenky, že všechno hmotné, tělesné je špatné a musí zhynout, takže umírání těla není zničením pravého života. Pro pravé křesťanské a také židovské myšlení je umírání těla zničením Bohem stvořeného života. Život našeho těla je pravý život. Smrt je zahynutí všeho Bohem stvořeného života, proto musí vzkříšení zvítězit nad smrtí nikoliv nad tělem."

      Již Platón zdůvodňoval nutnost nesmrtelnosti tím, že doba života je pro morální snahy lidí příliš krátká. Kant jej následoval tím, že se domníval, že doba lidského života nikdy nestačí k dosažení dokonalosti.  Pokud  však je duše nesmrtelná, zůstává po smrti ještě dostatek času pro očištění.

Tak různá křesťanská vyznání dávají v určitém mezistupni příležitost k pokání, ať již to je oblast duchů nebo očistec. To je další neblahá změna biblického učení, které nezná nic o možnosti pokání po smrti. Člověk se musí rozhodnout za svého života, chce-li být zachráněn pro království Boží; musí se znovuzrodit a posvětit dnes, když chce obstát v den návratu Ježíše Krista.  "…jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale k spáse těm, kdo ho očekávají." (Židům 9,27.28). Kdo se bude zodpovídat, až v poslední den nebudou mnozí připraveni, protože důvěřovali bludným učením? Domnívali se, že mají ještě čas, ale příležitost k obrácení minula.

      Za třetí musím poukázat na to, že pohanská učení o nesmrtelnosti razilo cestu do křesťanství spiritismu. Přesvědčení, že mrtví žijí, vytvořilo most ke kultu mrtvých, k zjevování duchů a nebezpečným pověrám. Ať již záměrně nebo nechtěně, každá odchylka od biblické pravdy přihrává vždy výhody odpůrci Božímu.

      Gerardus van der Leeuw píše: "V poslední době se mnozí pastoři trochu zdráhají kázat o nesmrtelnosti." Dříve byla představa pomíjitelného těla a nesmrtelné duše v kázáních běžná. Starší knihy a také písně jsou toho plné. Jetě dnes pochází útěcha v domě smutku a na hřbitově ze stejného pramene. Tyto představy však jsou nekřesťanské, čistě řecké a s podstatou křesťanské víry v příkrém rozporu."

      Rozpory?
      Zjišťujeme, že podle biblického náhledu představuje člověk jednotu těla, duše a ducha a od přírody není na něm nic nesmrtelného

Jeho celá naděje spočívá v příslibu Stvořitele, že v den Kristova návratu bude vzkříšení z mrtvých. Tato pravda je podepřena řadou míst v Bibli.
Přesto jsou vždy znovu uváděny verše, aby byl dokazován opak, další život nesmrtelné duše. Často je v této souvislosti citováno slovo apoštola Pavla: "Táhne mne to na obě strany. Toužím odejít a být s Kristem, což je ¨jistě mnohem lepší, ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás." (Filipenským 1,23.24). Někdo se domnívá, že Pavel počítal s tím, že bezprostředně po své smrti přijde ke Kristu do nebe. A to by bylo možné jen, kdyby věřil, že má nesmrtelnou duši.  Avšak právě apoštol Pavel to je, který nejpodrobněji popisuje vzkříšení z mrtvých v poslední den (srovnej 1. Korintským 15. Kapitolu) a nový život očekává až při návratu svého Pána. Změnil snad Pavel své mínění? K tomu neexistuje nejmenší důvod, zvláště když stejným dechem vysvětluje: "…abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání." (Filipenským 3,10.11). Proč by si Pavel přál, dosáhnout vzkříšení z mrtvých, když hned po svém odloučení jako duše by mohl být s Kristem? Rozporné výroky vznikají jen tím, že do textu vnášíme Bibli cizí představy.

      V první kapitole dopisu Filipenským hovoří Pavel ne o stavu po smrti, nýbrž o své touze být s Kristem v jeho slávě. Dobu mezi smrtí a vzkříšením ponechává naprosto bez povšimnutí. To je pochopitelné, neboť mrtvý nemá žádné vědomí ani vnímání času. Věřící bude bezprostředně po své smrti vnímat volání svého Pána ke vzkříšení. Přitom nehraje žádnou rolu, zda mezi smrtí a vzkříšením uplynulo jen několik dnů nebo tisíce let, i když nepřihlížíme k tomu, že Pavel očekával příchod Pána Ježíše v blízké budoucnosti. Pavlovi se jednalo o to, být u svého Pána, kterého nade vše miloval, a kterému obětavě sloužil. Proto - jak vysvětlil o dvě kapitoly dál - si toužebně přál být při vzkříšení těch, kteří budou probuzeni z mrtvých k věčnému životu  

      Mnozí jsou přesvědčeni, že věřící, který zemře, přijde hned po své smrti do ráje, protože Ježíš to přislíbil jednoznačně lotru po pravici. S Pánem Ježíšem byli ukřižováni dva zločinci. Jeden z nich se obrátil v poslední hodině ke Kristu:  "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království. Ježíš mu odpověděl: Amen, pravím ti , dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23,42.43). Kdo chce pochybovat o tomto jasném textu? Nepřišel lotr s Kristem ještě v den svého ukřižování jako nesmrtelná bytost do nebe?

      Tento náhled je nemožný , protože je v rozporu s pochopením základů Písma svatého, a také protože to odporuje Ježíšovým slovům. Třikrát oznámil Pán Ježíš svým učedníkům své utrpení a smrt. Doslova řekl, že bude zabit, ale třetího dne vstane z mrtvých (Matouš 16,21; 17,23; 20,19). On neřekl, že bude zabito jen jeho tělo, které bude vzkříšené třetího dne! Bylo otřesné, že Boží Syn, Stvořitel a Dárce života byl mrtev! Pohanské označení smrti jako osvobozující proměny duše bere Kristově oběti na kříži vážnost a hloubku. Kristovo nádherné proměnění se stalo až třetího dne spolu se vzkříšením! Když se pak zjevil Marii Magdaleně, protože neutišitelně plakala u prázdného hrobu, nedovolil , aby se jej dotkla: "Ježíš jí řekl: Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil   k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu, a k Bohu svému i Bohu vašemu (Jan 20,17).  Jestliže Ježíš ráno v den vzkříšení ještě nebyl u svého Otce v nebesích, jak mohl být již v den svého ukřižování se zločincem v ráji? Jak potom  máme rozumět verši u Lukáše 23,43? Rozpor je ihned odstraněn, jestliže v odpovědi, kterou Ježíš dal tomuto muži na jeho prosbu posuneme čárku:  "Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji." Ježíš zřejmě chtěl říci: "Dnes, kdy visím opuštěn a znevážen na kříži, ujišťuji tě, ty budeš se mnou v ráji! A to tehdy, až  Kristus jako král nebeské říše přijde a mrtví budou vzkříšeni. Lze tímto způsobem zasáhnout do textu a měnit smysl tím,že posuneme čárku ve větě?  Ano, to smíme učinit, jestliže to odpovídá smyslu. Interpunkce totiž nepatří k původnímu textu Bible. Ta byla zavedena až v 15. Století učeným tiskařem Manutiusem v Benátkách.  Apoštolové neznali ani dvojtečku, ani čárku, ani otazník. Podle původního textu se slov "dnes" může vztahovat stejně jako k druhé části věty i k první části věty. Oboje je možné. Překladatel se musí řídit celkovým svědectvím Písma svatého, aby jeho překlad nebyl v rozporu s jinými výroky Bible. To vzal v úvahu například L. Reinhardt ve svém překladu Nového zákona, když verš Lukáš 23,42343 přeložil takto: "A on řekl Ježíši: Vzpomeň si na mne, až přijdeš ve své královské moci. A Ježíš mu řekl: Vpravdě , říkám ti dnes, ty budeš se mnou v ráji."  Ve stejném smyslu překládá Vilém Michaelis.

      Známé je také podobenství o bohatém muži a chudém Lazarovi. Mnozí se domnívají, že Ježíš v tomto podobenství učil o pokračování života duše a o odměně nebo trestu člověka bezprostředně po smrti. Ježíš vyprávěl o bohatém muži, který všechny dnyprožíval krásně a v radosti, avšak  chudáku jménem Lazar, který ležel před jeho dveřmi a žebral, neuznal za hodného ani pohledu. Nyní přišla smrt: " I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi, zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal" Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni. Abrahám řekl: Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám." (Lukáš 16,23-26). V dalším průběhu podobenství prosí boháč Abrahama, aby Lazara poslal k jeho pěti bratřím a varoval je. Odpovědí bylo: "Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají." Jestliže nebudou poslouchat Slovo Boží, pak neuvěří ani, když někdo vstane z mrtvých.

      Podrobnosti podobenství nemusí být nutně skutečnosti, podstatné je naučení, které má zprostředkovat. Z jednotlivých črtů tohoto podobenství cítíme, že Ježíš zde nechce uvádět skutečnosti. Nesmrtelné, nehmotné duši Lazarově jsou připisovány prsty, které mohou   

Být namočeny do vody a sáhnout až do Hádesu, aby svlažily "jazyk" právě tak nehmotné a žíznící duše boháče. Jestliže posluchači Ježíše to pokládali za nemožné, nejsme ani my nuceni přijímat další život duše boháče a chudáka po smrti. Tomu však věřili tehdy farizejové. Na jejich adresu bylo určeno podobenství a jeho naučení, jak to víme z verše Lukáš 16,14: "To vše slyšeli farizejové, kteří měli rádi peníze a posmívali se mu."  Právě postoj adresátů vysvětluje, proč Ježíš zvolil pro své podobenství způsob nazírání, který jinak neodpovídá Bibli. Kristus chtěl říci: Poslouchejte vy páni farizejové, kteří učíte, že spravedlivý přijde po své smrti do Abrahamova lůna a nespravedlivý do muk Hádesu, kteří učíte, že trpící na Zemi může za svůj osud děkovat svému hříchu. Chci vám vyprávět, jak věci skutečně jsou…nyní následuje podobenství, které je úplným převrácením farizejské představy o spravedlnosti.

      Nad sociálními otázkami si farizejové nelámali hlavu stejně jako nad vlastními hříchy, protože rozdělení na chudobu a bohatství považovali za božské a spravedlivé. Ježíš však jim poukazuje na jejich lakotu a hrabivost a vyložil, že u Boha bude každá nespravedlnost odměněna. On nepoužil beze všeho chybné učení, jakoby bylo lhostejné, čemu člověk věří, nýbrž použil v podobenství zcela vědomě svět představ farizejů a to nikoliv proto, aby potvrdil jejich chybný názor na stav po smrti, ale aby opravil jejich nesprávné chápání spravedlnosti.




Stránka vygenerována za: 2.45 sekundy