Šalom,     ještě k tématu článku: - spíše k obsahu: naprosto nevystihuje mé chápání smyslu „záchrany-vysvobození“ člověka.  Je prostě o trochu jiném přemýšlení pisatele článku. Ne sice ve všem a ne sice nutně, ale nerozumím spáse jako prázdnému přijetí víry nebo odmítnutí víry, anebo prázdnému vyznání Mašiacha (móšiach = spasitel, zachránce) jako (původce) své(ho) ješúa (spasení, spásy). Nerozumím prostě autorově pojetí: „Spásu nejde z víry vyčleňovat, ani ji skutkově a záslužně podmiňovat“´, jakoby autor chtěl říci, že lze věřit beze skutků nebo činit skutky bez víry. Že B-h vyvedl Jizraelce z erec Micrajim (země tísně, soužení), ještě neznamená, že člověk nutně vstoupil do Erec Jizrael (země zaslíbené B-žího zápasu, kdy nejen B-h zápasí za člověka, ale člověk zápasí Jménem B-ha).     Vysvobozený prostě má jednat jako svobodný a svým životem v jednání (tedy činech, skutcích) zjevovat, že B-hu důvěřuje (věří, spoléhá se na Něj, jedná podle toho, co On říká, a má to za správné) a jinak se stále nachází v micrajim a ve vzpouře B-žím přikázáním. Jak je i psáno: B-h člověka učinil přímého, oni však hledají ve všem zbytečně složité cesty (mnohé výmysly, nauky – jak se přímé cestě vyhnout).  Anebo: Skryté je pro Hospodina, B-ha našeho, ale to, co je zjeveno, vykonávat všechna slova této nauky (Tóry), je navěky na nás a na našich dětech. Nebo: Není zajisté člověka spravedlivého na zemi, který by činil (vždy) dobré a (nikdy) nehřešil. A jak také napsal ve svém závěru moudrý „kazatel“ král Šlomo (z oblíbeného překladu těch slov V.Šrámka): Proto krátce teď na závěr toho, co právě jste slyšeli: B-ha se boj, plň jeho příkazy, a budeš živ (jako člověk). B-h pak již posoudí sám každý čin i každý čin skrytý, a pozná, zda to byl dobrý či podlý skutek. Nu a věřím B-hu, že tak soudí a posuzuje, a zjevuje, co z jakého úmyslu bylo člověkem učiněno. A třeba se B-ží soud člověka dotkne natolik, že se nad sebou zamyslí, projeví lítost (nikoliv jen jakýsi cit či pocit) anebo se zatvrdí proto, že má za to, že sebe sám rozsoudí lépe než B-h.     Dva lotři po Ješuově stranách, po levici i po pravici – to nejsou pro mne dvě, respektive tři, osoby, ale jde o obraz jediného člověka; podobně jako Ješuův příběh o těch kozlech po levici a těch ovcích po pravici, také je to o jediném člověku a nikoliv o třech, respektive mnoha osobách vlevo, mnoha osobách vpravo a jediné osobě uprostřed. Prostě jen vnímám jinak a rozumím jinak. A v této souvislosti i rozumím, že B-ží soud není o zatracení člověka, ale o jeho záchraně – právě v ten den jeho smrti :) , kdy zahyne nejen ten po levici, ale i ten po pravici a člověk mezi těmi dvěma vstane z mrtvých k novému životu s B-hem spolu s tím po pravici. ;) A ten po pravici je stejně odsouzen jako ten po levici spolu s Kristem, ale do erec Eden vstupuje jen Kristus s tím po pravici bez toho po levici. :) Poučení tedy beru jiné :) Jako prožitý midraš o Mašiachově ukřižování (a vzkříšení).     Asi tak, jak napsal rav Šaul: Je Zákon hříchem? Naprosto ne! Ale hřích bych nepoznal jinak než skrze Zákon. Vždyť o žádostivosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: „ Nepožádáš.“  Hřích využil příležitosti, které se mu dostalo skrze to přikázání, a probudil ve mně veškerou žádostivost; bez Zákona je totiž hřích mrtev.  Já jsem kdysi žil bez Zákona; když však přišlo přikázání, hřích ožil,  a já jsem zemřel. I ukázalo se, že přikázání, které mělo být k životu, bylo mi k smrti.  Neboť hřích využil příležitosti, které se mu skrze přikázání dostalo, oklamal mě a skrze ně mě zabil.  A tak Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré.  Tedy to dobré mi způsobilo smrt? Naprosto ne! Ale hřích, aby se ukázal jako hřích, působil mi tím dobrým smrt, aby se hřích skrze přikázání stal nadmíru hříšným.  Neboť víme, že Zákon je duchovní, já však jsem tělesný, prodaný do otroctví hříchu.   Nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž činím to, co nenávidím.   Činím-li však to, co nechci, souhlasím se Zákonem, že je dobrý.  Ale pak již to nekonám já sám, nýbrž hřích, který ve mně přebývá.  Vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobré; neboť chtít dobro dokážu, ale konat už ne.  Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.  Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to již já, ale hřích, který ve mně přebývá.  Nalézám tedy tento zákon: Když chci činit dobro, je při mně zlo.  Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím.  Vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech.  Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti?  Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu Božímu, ale svým tělem zákonu hříchu.

Těžko říci, kdo všechno zde porozumí, o čem píši (a takto), avšak jeden zde určitě ano :) A pak jsou zde jiní, co se zamýšlí a jiní, které takovéto uvažování prostě jen pohoršuje. Ať tak či tak, vždyť víš - jsem přeci jen to telecínské Tele :))