Stando, když už si tedy odpuštění tvých hříchů zasluhuješ znovu a znovu tvým pokáním, "tvým svobodným rozhodnutím od základu změnit svůj život", takže už pro tebe pak to odpuštění není "laciné", jak dlouho ti takové tvé rozhodnutí asi tak obvykle vydrží?

  (Pro upřesnění: "jak dlouho" je otázka časová. Když se třeba ptám "Jak dlouho ti tak trvá cesta do práce" tak tím myslím časové období)

  Kolik takových rozhodnutí od základu změnit svůj život už jsi udělal? Stovky? Tisíce?

  A už se ti alespoň jedno z těch rozhodnutí povedlo?

  Jen ještě nerozumíš, jak prakticky to naše rozhodnutí s Bohem proběhěhlo. Já jsem nedělal žádné rozhodnutí ve stylu "změním od základu svůj život". Teda dělal jsem takových předsevzetí jako nekřesťan spoustu, snad při každé zpovědi, ale každé takové předsevzetí mělo docela jepičí život: Někdy vytrvalo hodiny, někdy dny.

  Rozhodnutí, které od základu opravdu změní život člověka, je přijetí Pána Ježíše. On je ta "od základu změna života". A to rozhodnutí za mne opravdu Bůh neudělal, ale čekal na mne, na moje rozhodnutí.

 

  Teď zpět k tématu.

  Pro tebe je tedy to, že Bůh odpustil i těm, co pokání nečinili, "nesmysl"? 

  Stando, děkuju, že se nestydíš tady na křesťanském fóru takto otevřeně ukazovat, jak smýšlí takový opravdový, kovaný římský katolík, že ukazuješ, co si opravdu myslíte o Božím odpuštění v Pánu Ježíši. Kdybych popisoval co jsme v ŘKC zažili a jaké jsme měli postoje, nedokázal bych to lépe, než to umíš ty. 

  Děkuji ti za tvou upřímnost.

  Ptáš se vážně, abys to zjistil? Zajímá tě to?

  Chápu tvoje otázky. Jsou logické v tom, v čem žijete.

  To je naprosto základní, esenciální rozdíl v uvažování vašeho a našeho světa, nevím, jestli ho dokážeš pochopit, jestli vůbec budeš chtít. Už dříve jsem ti ten rozdíl vysvětloval v článku "Zákon hříchu a smrti a zákon ducha života". 

  Váš svět je "něco za něco". Proto se logicky ptáš "jaký to má smysl, když by to nepřineslo výsledek, který chci dosáhnout". 

  To je uvažování hříchu, uvažovaní života bez Boha, v oddělení od Boha, v životě, kde Bůh chybí.

  Láska má jinou podstatu, než váš svět "něco za něco" a "za pokání odpuštění". Neptá se "co z toho budu mít" nebo "bude to mít nějaký výsledek"? Láska má jinou přirozenost, není to přirozenost hříchu. Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo. Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Láska nikdy nezanikne. To je Boží přirozenost. Bůh je takový a jedná podle toho. Nemůže zapřít sám sebe. I když to z pohledu člověka, který žije v hříchu, je nesmysl.

  Nevím, zda to pochopíš. 

  Zkus se od vznosných učení, ve kterých jsi zamotaný, vrátit do reality a vzpomenout si na člověka, který ti po létech běhání po zpovědnicích ukázal opravdové křesťanství, na chvíle, kdy tě přivědl k Bohu a zažil jsi že "Bůh by nedokázal neodpustit", na chvíle, kdy tě Bůh vedl k odpuštění bez pokání a vybavil tě silou jeho odpuštění, která způsobila, že jsi odpustil druhým bez jejich pokání, dokonce ve chvíli, kdy ještě hřích trval. To bylo skutečné křesťanství a skutečný Bůh. 

  Boží odpuštění, Boží milost, Boží dobrota, Boží shovívavost a trpělivost vede k pokání, ke změně postoje člověka a ke změně života. V tom se liší od náboženství, od hříchu člověka, hříchu, který vede do vzpoury proti Bohu a ke skutkaření "něco za něco". 

  Toník