Bývaly doby, kdy se dalo v církvi získal moc nebo věci. Dávno jsou pryč. Zloději a hamižníci jdou tam, kde je něco ke kradení. Dávno není v církvích co ukrást, spíše nemá dost na údržbu kostelů.
Násilníci sledují cesty, kde se lze dostat k moci. To už také neplatí. pro církev.
Mladý Napoleon vstoupil do armádního učiliště, ne do církve. V církvi by se musel při každé mši třikrát tlouci v prsa a říkat ´Beránku Boží, smiluj se nade mnou´ a kdyby to myslel upřímně, nemohl by uchvátit půl Evropy železnou rukou. Na své vybrané cestě se ale stal generálem a pak konzulem a císařem.
Už se nedívejme na církev jako před staletími. Vždyť i tam bylo v dějinách dosti chamtivých, kteří uvažovali, kde se dá co utrhnout. Příkladem je rozhodnutí mladého Tomáše Akvinského.
Jeho rodina vyjednávala už v jeho deseti letech, že až Tomáš doroste, bude přijatý do kláštera u benediktinů, stane se opatem, až dosavadní zemře a bude pro rodinu lobbovat ve vyšších kruzích. Tomu se neříká predestinace, ale plánování kariéry.
Ale mladý Tomáš se vzepřel, nechtěl být otrokem rodiny a hráčem na šachovnici, a naopak vstoupil do nemajetného řádu k dominikánům, kteří se do politiky nemíchali a kázali. Tam celý život pokojně sepisoval své dílo.
Jako jiný příklad nechť slouží rodiny Medičejských a Borgiů. Ty se kvůli moci neštítily ani podplácení a vražd v propletené politice vlivu. Také Napoleon byl závislý na své početné rodině z Korsiky, která z něho získávala peníze i moc, své bratrance byl nucen dosazovat na místa svrhnutých vévodů a krále belgického atd., a důstojníkům, kteří mu sloužili, rozdával nové šlechtické tituly a tak si udržoval vliv.
Vznikl dokonce pojem ´nová šlechta´, to je ta, které dal tituly císař Francouzů. To zůstalo i po jeho odchodu, protože šlechticem se člověk stává natrvalo, i když z rozhodnutá tyrana. V dnešních dobách se spíše vyskytuje pojem ´nová šlechta´ pro zbohatlíky z narychlo provedené privatizace nebo tunelování. I v Rusku se používá pojem ´noví Rusové´ pro finanční dobrodruhy.
Teď by nikdo nic nezískal vstupem na cestu jakési ´kariéry´ v církvi. Maximálně by se mohl proslavit sporem o památky, ač třeba nerad.
Proto už nevyčítejme církvi to, čím ji poskvrňovali a zostuzovali její nehodní vetřelci v dřívějších dobách. Zbylo pár zvyků, například hezké průvody a zpěvy. Ty jsou docela příjemné. V divadle, v opeře, se zpívá ještě déle a všichni jsou spokojeni.