Celým Farelovým svědectvím i jeho dalších spoluautorů se táhne jako červená nit téma nemožnosti dovolat se práva v charismatickém sboru, či jeho nevymahatelnost či nenastavení takových právních mechanismů, popřípadě jejich nerespektování. Zároveň vnímám jeho upřímnou touhu tohoto práva se dobrat, dovolat se autority, která bude právo respektovat a situaci řešit.

Je možné, že oběti, které odcházejí z charismatických společenství za takto dramatických okolností, vidí jistou nápravu charismatismu v charismatismu s lidskou tváří, který by právní řád měl a ten byl plně respektován, totiž těmi, kteří v něm fungují jako autority.

Pro nezaujatého pozorovatele vně charismatického hnutí však vystupuje v těchto svědectvích charismatické učení o autoritách a o posloupné vykazatelnosti vyšší autoritě velmi bizarně až obludně, a v každém případě jako zdroj všech problémů.

Tím, že se charismatické hnutí inspirovalo tuhou strukturou a pojetím autorit katolické církve, aniž by více zapracovalo na církevním právu, dostalo se vzhledem ke své velké organizační roztříštěnosti a malému početnímu stavu do situace, která umožňuje těmto autoritám dělat cokoliv a plodně produkovat své oběti.

Je jisté, že stávajícím charismatickým autoritám tento stav naprosto vyhovuje a že je nic nepřiměje k tomu, aby ho nějak změnily.

Avšak pro jejich oběti, které zachovaly víru i přes mnohá protivenství a zklamání, by mohla inspirace v přístupu probuzeneckých proudů starších církví pomoci při budování jejich nových společenství, ne již na základě charismatického učení o autoritách, které by si mohli ze svých původních sborů přinést, ale již na rovnoprávnějším (a nebojím se říci biblickém) principu organizace společenství a na pečlivém budování sborových řádů, církevního práva a hlavně jeho vymahatelnosti.

Tyto nové sbory by se mohly stát azylem i pro další odcházející oběti charismatických autorit. Charismatické pračky by tak přestaly chrlit stovky a tisíce nevěrců, kteří zklamáni charismatismem mizí ve světě, ale jejich oběti by mohly vytvářet sbory typu Zelené louky, které by měly zdravější základ, aniž by nutně musely opouštět jiné biblické charismatické důrazy, na které jsou zvyklé.

Tedy v podstatě nejde o nápravu charismatismu jako takového (je otázkou, zda je něco takového vůbec možné), ale o účinnější pomoc jeho obětem.

Proto hodnotím svědectví ve Skryté tváři charismatismu velmi pozitivně. Kromě psychoterapeutického efektu pro další oběti charismatismu, které byly dosud se svými traumaty osamoceny a nyní mohou získat jistý pocit sounáležitosti, přináší tato publikace i velmi silný impuls pro charismatické autority. 

Ty dosud žily bezstarostně ve svých mocenských pozicích a využívaly osvědčené nástroje, jak umlčet, popřípadě vystrnadit, případné nepohodlné jedince. Nyní budou mít život složitější. Uvědomí si, že po Skryté tváři se jejich charismatický svět nečekaně změnil. Jejich jednání se totiž může dostat na veřejnost. To jistě bude mít velký vliv na jejich chování. Možná, že se publicity zaleknou a uberou plyn. Spíše však lze očekávat, že jejich jednání bude sofistikovanější než dosud a že uposlechnou rady pana Kadlece a nebudou se svými obětmi jednat písemně, ale pouze ústně a před minimem svědků.

Oběti charismatických autorit tedy budou mít těžší život a menší možnost usvědčit své autority z jejich nepravostí. Na druhou stranu budou mít možnost sdílet zkušenosti a povzbuzení ze svědectví těch, kteří je již předešli, což jim může významně napomoci odchod z charismatického společenství usnadnit.

To všechno by však bylo málo. Nejtěžší úkol před obětmi autorit po nuceném odchodu z charismatických společenství čeká.

Je to úkol nadlidský, ke kterému je třeba Boží milosti a síly. Úkol neztratit se ve světě, nerezignovat na víru a křesťanský život, nenechat se otrávit nenávistnými šlehy z bývalých společenství, najít své spočinutí v Boží náruči a budovat nové, již ne charismatické ale v pravdě křesťanské společenství Božích dětí. Takové společenství, kde nebude vládnoucích a utlačovaných, ponižovaných a vydíraných. Společenství, kde by mohli nalézt útočiště další příchozí, ať oběti charismatismu nebo světského způsobu života. Společenství, které by se oprostilo od nezdravých charismatických důrazů, více se přimklo ke zdravému biblickému křesťanství, opustilo by agresivní vize pocharismatičťování okolních křesťanských sborů, ale žilo by s nimi v míru a pokoji.

A to je vize, která stojí za to, pokusit se ji s Boží pomocí uskutečnit, navzdory svým bolestivým zklamáním a otřesným zkušenostem. Je to cesta, na které si vás Pán Bůh může mocně použít ke své slávě a k blahu těch, kteří vás budou potřebovat.