Grano Salis - POSTAVENÍ A SLUŽBA SESTER

Z www.sporilov.org/ vybírám kázání bratra L.P. Křesiny na toto téma:

Jedinou autoritou ve věcech křesťanského osobního nebo církevního života je Písmo, napsané Božími muži za vedení a vdechnutí Duchem Božím. Tak zvaná „vyznání“, usnesení koncilů, církevních rad, katechismy, systematické theologie, řády církví, tradice a naopak různé moderní názory, nejsou vůbec v tomto ohledu směrodatné a závazné. Jestliže je Písmo jedinou autoritou, pak je nutno si uvědomit, že je to vždy celé Písmo, ve svém souladu, ve svém doplňování se a vzájemném výkladu. Křesťan není vyzván, aby některou část Božího Slova nadceňoval a jinou opět podceňoval, aby dělil Písmo na podstatné a nepodstatné, tím méně, aby některé části úplně ignoroval. „Všeliké Písmo je Bohem vdechnuté“ t.j. celé, každá jeho část. Kdo toto bude mít na mysli, pak bude přistupovat k vysvětlení každého předmětu se svatou úctou. Dříve nežli může být pojednáno o službě sester, musí být učiněna zmínka o jejich postavení v církvi. Postavení sester Podle Písma žena v rodinném i církevním životě zaujímá postavení poddanosti, podřízenosti.

Myšlenka t.zv. emancipace, rovnosti je Písmu úplně cizí. Ovšem poddanost neznamená podřadnost. „Chci pak, abyste věděli, že každého muže hlava je Kristus a hlava ženy muž, hlava pak Kristova Bůh.... Muž nemá zavíjeti hlavy, jsa obraz a sláva Boží, ale žena je sláva mužova. Nebo není muž z ženy, ale žena z muže. Není zajisté muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže“ (1K 11,5,7-9). „Ženy mužům svým poddány buďte jako Pánu. Nebo muž je hlava ženy, jako i Kristus hlava církve a on je spasitel těla. A proto jako církev poddána jest Kristu, tak i ženy mužům svým ve všem“ (Ef 5,22-24). „Ženy vaše ve shromážděních ať mlčí, nebo nedopouští se jim mluviti, ale aby poddány byly, jak i zákon praví“ (1K 14,34). „Žena v mlčení (v tichosti) ať se učí ve vší poddanosti. Nebo ženě nedopouštím učiti ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení“ (1Tm 2,11.12). „Též i staré ženy... aby mladice vyučovaly, jak by muže své i dítky milovati měly, a byly... mužům svým poddané, aby nebylo dáno v porouhání Slovo Boží“ (Tt 2,3-5). „Též podobně i ženy buďte poddané mužům svým“... (1Pt 3,1). Opět jiné pokyny jsou dány mužům, především, aby milovali své ženy jako i Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni. Při pozorném čtení takových pasáží je zřejmé, že vztah mužů k ženám ať v manželství nebo v církvi je symbolem - obrazem vztahu Krista vůči své církvi a ženy vůči mužům symbolisují vztah církve vůči svému Pánu. Poddanost žen není tedy nečím podřadným a otrockým, nýbrž postavení, které zjevuje slavný symbol. Tím, v milosti Boží, původní soud nad ženou „pod mocí muže tvého bude žádost tvá, a on panovati bude nad tebou“ (Gn 3,16b), byl v období evangelia milosti a církve změněn v slavné postavení symbolisující poměr Krista k církvi a církve ke Kristu. To je cíl, účel poddanosti žen. Jako důvod poddanosti Písmo uvádí: 1) Adam první byl stvořen, potom Eva (1Tm 2,13). 2) Adam nebyl sveden, ale žena svedena jsouc, příčinou přestoupení byla (1Tm 2,14). 3) Muž je obraz a sláva Boží, žena je sláva mužova (1K 11,7). 4) Není muž ze ženy, ale žena z muže (1K 11,8). 5) Muž není stvořen pro ženu, ale žena pro muže (1K 11,9). V 11. kap. 1. Kor. od 3. do 10. verše je hlavním předmětem zásada autority a stupně autority: žena - muž - Kristus - Bůh. Kdežto ve v. 11. a 12. je zmínka o poměru muže i ženy vůči Pánu. V tom ovšem není žádného rozdílu. Pokud se týká jejich osobního postavení v Pánu, do kterého je uvedla jeho oběť, v tom není rozdílu. Což také i dosvědčuje Ga 3,28: „Není ani Žid ani Řek, ani otrok ani svobodný ani muž ani žena. Nebo všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši“. Pasáž, ve které se vyskytuje tento verš, pojednává o ospravedlnění z víry v Kristu. V Kristu jako Spasiteli jsou všichni jedno. V Něm není: 1) ani Žid ani Řek ---- není rozdílu národnostního, rasového, 2) ani otrok ani svobodný ---- není rozdílu společenského, sociálního, 3) ani muž ani žena ---- není rozdílu pohlaví. Není naprosto přípustné užít nebo vyložit verš nezávisle na kontextu, pasáži, ve které se vyskytuje. Kdo tak činí, dopouští se omylu. Tak lidmi utvořené církve a denominace při nějaké chvilkové „spolupráci“ si vystaví tento nadpis: „Všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši“ a tím chtějí přejít a nebo překlenout svou církevnickou rozdílnost. Pokud jsou znovuzrozeni, jsou jedno v Kristu Ježíši, pokud se spasení týká. Ale tímto veršem nemohou překlenout a nebo ospravedlnit církevnickou rozdílnost, do které je uvedla neposlušnost k Pánu a Jeho Písmu. - Právě tak tímto veršem nelze zdůraznit, že v církvi je nerozdílné postavení mužů a žen, přesto že se stali údy církve nerozdílným způsobem. Znovu zdůrazňujeme, tento verš vystihuje postavení v Kristu, ale ne v církvi. O tom máme zjevenou Boží vůli jinde. Jako viditelné znamení autority mužovy a poddanosti ženiny v církvi jsou ženě určena: přikrytí hlavy a mlčení ve sboru. Přikrytí hlavy 1K 11,3-16. Podle této části Písma žena má vlastně dvojí přikrytí hlavy. Jedno příležitostné, užité při veřejných shromážděních, což je jakákoli přikrývka a jedno trvalé, pozůstávající z dlouhých vlasů. Obé je současně znamením poddanosti ženiny a moci, autority mužovy, neboť muž je hlava ženy. „Nebo není muž z ženy, ale žena z muže. Není zajisté muž stvořen pro ženu, ale žena pro muže“ v. 8. a 9. Cokoli žena má, je z muže. Eva byla utvořena z Adama. Byla kost z jeho kostí a maso z jeho masa. Její jméno bylo „Iššah“ (muž-atka), odvozeno z jeho jména „Iš“ (muž). Přikrývka hlavy ženy mluví tedy o čelnosti mužově a poddanosti ženině. Hlavně však symbolisuje čelnost a svrchovanost Kristovu nad církví a poddanost církve Kristu. Takže toto postavení žen je slavné a čestné. Pak toto zřízení má význam pro anděly. „Proto má žena míti obestření na hlavě pro anděly“ (1K 11,10). Nutno zdůraznit, že v řeckém originále je místo „obestření“ slovo „exousia“, což znamená moc, autorita, takže pro vysvětlení bychom mohli doplnit „znamení moci na hlavě“. Sám prof. Žilka uvádí ten verš takto: „Proto žena musí na hlavě míti znak mužovy moci vzhledem na anděly“. Toto opatření je jistě jeden ze způsobů poučení nebeských bytostí. „Aby nyní oznámena byla knížatstvu a mocem na nebesích skrze církev rozličná moudrost Boží, podle předuložení věčného, které uložil v Kristu Ježíši Pánu našem“ (Ef 3,10.11). Když si toto budou sestry i bratři uvědomovat, pak nebudou na tuto otázku nahlížet jako na něco periferního významu. Mlčení ve sboru Sotva která jiná otázka je tak málo chápána a mylně vykládána jako právě tato. Uveďme zde znovu jasná prohlášení Božího Slova: „Ženy vaše ve shromážděních ať mlčí, nebo nedovoluje se jim mluviti, ale aby poddány byly, jak i zákon praví. Chtějí-li se čemu učiti, ať se doma zeptají svých vlastních mužů. Je hanbou pro ženu mluvit ve shromáždění“ (1K 14,34.35). (Kraličtí jedno slovo z řečtiny - Ekklésia - překládají: shromáždění nebo církev nebo sbor. V Novém zákoně je Ekklésia užíváno v obou pohledech na církev: a) jako universální církev, všechny znovuzrozené věrou v Krista, kteří kdy žili, žijí a budou žít, b) jako na místní církev, sbor, v některém místě - městě). „Žena v mlčení (v tichosti) ať se učí, ve vší poddanosti. Nebo ženě nedovoluji učiti, ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení (v tichosti)“ (1Tm 2,11.12). Obě místa se navzájem doplňují. Žel, že se rozšířily všelijaké mylné názory na tento předmět: 1) Prý to, co je napsáno v 1K 14,34, mělo jen dočasný a místní význam. Jeden z důkazů jak daleko může zajít i věřící člověk ve své tvrdošíjné obhajobě svého nebo církevnického názoru, je tvrzení, že takový zákaz platil jen ve starověku a ne v době „emancipace“ žen! Kdybychom takto nakládali s Písmem, kde bychom měli měřítko pro posouzení, co mělo dočasnou a trvalou platnost? O tom, co mělo dočasnou platnost, je jasně psáno v Písmě. Např. o obětech a kněžství starého zákona, o stánku úmluvy a jeruzalemském chrámu a j. Boží vůle zjevená v Písmech NZ však trvale zavazuje církev po celou dobu její existence na zemi. Nesmíme zapomenout, že právě v tomto případě 1K 14,34 je „ve shromážděních“, tedy ne jen v Korintě. Celá tato epištola nese nadpis: „Církvi Boží, která je v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všechněmi, kteří vzývají jméno Pána našeho Ježíše Krista na všelikém místě i jejich i našem“ (1K 1,2 a dále 7,17; 11,16). 2) Prý jsou to zaujaté názory starého zatrpklého mládence - Pavla. Kdyby ten, co se toto odváží tvrdit četl v bázni Boží dále, pak by zjistil: „Myslí-li si kdo, že je prorok a nebo duchovní, nechť pozná, že to, co píši vám, jsou přikázání Páně“ (v. 37). Slovo „Páně“ vystihuje svrchovanost Kristovu nad církví a zároveň odpovědnost církve k plnění všech Jeho přikázání. Máme tedy co činit s Hlavou církve. 3) Prý šlo jen o udržení pořádku. A tak jsou ženy vybízeny k tomu, aby byly v tichosti. Byl by snad nepořádek a hlučnost jen specialitou žen, a mužů by se něco takového netýkalo? A nebo mohli si snad muži dovolit jakýkoli druh nepořádku, ale ženy ne? O něco takového zde vůbec nejde. V této kapitole dává apoštol pokyny ohledně mluvení jazyky a prorokování, tedy služby Slovem. Když jsou ženy vybízeny, aby mlčely, znamená to, že se nemají této služby účastnit. Že jde o tuto věc dokazuje v. 28., kde je užito právě tak výzvy „nechť mlčí!“ a týká se to mužů (v. 26-29), kdyby chtěli mluvit jazyky a neměli vykladače. Toto mlčení se tedy týká služby Slovem. I přesto, že v řečtině jsou užita dvě různá slova, poučení zůstává stejné. V 1K 14,34 je užito slovo „sigaó“, kdežto v 1Tm 2,11.12 je „hésychia“. Toto druhé slovo je snad trochu mírnější a místo „mlčení“ by se mohlo přeložit „klid, tichost“, jako na rozdíl od hluku. Podle užití obou v NZ však poznáváme, že mají význam mlčení na rozdíl od pronášené řeči. Nejde tedy o klid od jakéhokoli hluku, ale o zmlknutí, mlčení, nevměšování se řečí. „Sigaó“ - Lk 9,36 „A oni mlčeli a nepravili žádnému“... Sk 12,17 „A pokynuv na ně rukou, aby mlčeli“... Sk 15,12 „I mlčelo všechno to množství a poslouchali Barnabáše a Pavla“... (výstižný příklad!) Sk 15,13 „A když oni umlkli, odpověděl Jakub“... Ř 16,25 „podle zjevení tajemství od časů věčných skrytého“... „skrytého“ přesně přeloženo „zamlčeného“, t.zn. „nevysloveného“. K těmto citátům patří již uvedené: 1K 14,28.30.34. „Hésychia“ - Sk 22,2 „Uslyševše pak, že by k nim mluvil židovským jazykem, tím raději mlčeli.“ Podle smyslu 1Tm 2,11.12 je především jasné, že nejde o mlčení - tichost na rozdíl od hluku, ale na rozdíl od učení, tedy řeči, proslovu. A to je rozhodující. 4) Prý zde nejde o řeč, ale o bavení, povídání si - během shromáždění. Prý v korintském sboru byl početný židovský živel a během pobožností tam vše bylo uspořádáno jako v židovské synagoze. Ženy byly ve zvláštním oddělení a tam se bavily a tím vyrušovaly. Tu je důležité zjistit, zda slovo „mluviti“ má také význam „povídati - baviti“. V řečtině je to slovo „lalein“. V NZ je celkem užito asi 300 krát a ani jednou nemá význam: popovídati si, baviti se. V samotné kapitole 14. 1.Kor. je „lalein“ užito 18 krát o mluvení jazyky, pak o prorokování (v. 3.29.), o srozumitelném mluvení pro poučení druhých (v. 19) a o Božím výroku lidským prostřednictvím (v. 21). Tak ani ve v. 34. a 35. „lalein“ nemá jiný význam než mluviti, řečniti. Z uvedeného je zřejmé, že Písmo nedovoluje ženám mluviti ve shromážděních církve, když jsou přítomni bratři a sestry. Modlitby Podle 1Tm 2,11.12 je patrné, že ženám nepřísluší jakákoli činnost, v které by mohla být spatřována vláda nad mužem. V 1Tm všechny pokyny mají svůj význam pro církev. I když některé z nich se především týkají Timotea, jejich konečný význam je pro celou církev. Důvod k psaní celého listu je v 3. kap. 14.15: „Toto píši tobě maje naději, že brzo přijdu k tobě. Pakli prodlím, abys věděl, kterak se má v domě Božím obcovati, který jest církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy“ (“se má“ je doslovný překlad; nejen Timoteus měl tak obcovat, ale všichni vykoupení). Jde zde o místní církev, místní sbor. Tedy i to, co je napsáno v kap. 2, 8-12 se týká shromáždění sboru. Ve v. 8. se zmiňuje apoštol o veřejných hlasitých modlitbách mužů, zatím co právě při takových příležitostech se zmiňuje jen o zevnějšku žen a ne o jejich veřejné hlasité účasti. Při společných shromážděních jeden se modlí hlasitě a druzí v duchu. Ten, jenž se modlí hlasitě vlastně representuje sbor, vede jej v modlitbě. Je to určitá vůdčí úloha. K něčemu takovému nevyzývá apoštol ženy, ale jen muže. Kdyby se žena ujala takové úlohy, bylo by to „vládnutí“ nad přítomnými muži. „Nebo ženě nedovoluji učiti (služba Slovem) ani vládnouti (ani jakákoli jiná forma vedení, vládnutí) nad mužem, ale aby byla v mlčení“. Ženám není zakázáno se modlit, vždyť se modlí potichu, v duchu. Nemají se však modlit hlasitě, aby přejaly tuto vůdčí úlohu mužů. Pokud se týká zpěvu, nikde v NZ není o něm zmínka ve spojení s muži všeobecně ani s muži jednotlivci při shromážděních. Zpěv je věcí křesťanského kolektivu, kde vůdčí úlohu vlastně nemá nikdo, a proto tato omezení se navztahují na ženy při zpěvu. Veřejná hlasitá účast žen modlitbami a Slovem Z 1K 11,5 vyplývá, že ženy měly příležitosti k veřejným hlasitým projevům: „Každá pak žena modlící se aneb prorokující s nepřikrytou hlavou hanobí svou hlavu“ (t.zn. muže, který je její hlavou, v. 3.). Kritika ženy, protože nemá přikrývku hlavy při soukromé pobožnosti by byla nemístná. Zde jde o veřejné modlitby a prorokování, ovšem ne při shromáždění církve. Každý upřímný a důsledný student Slova Božího ihned zjistí, že nikdy nemůže jít o nějaký rozpor mezi 1K 11,5 a 14,34.35. V 11. kap. jsou položeny všeobecné zásady a nevyskytuje se tam připomínka „ve shromáždění“ jako v 14,34.35. Z toho je zřejmé, že v 11,5 šlo o jiné příležitosti než shromáždění církve, jako např. Tt 2,3.4: „Starší ženy ať chodí pobožně... poctivým věcem učící, aby mladší ženy vyučovaly, jak by své muže i dítky měly milovati.“ Vdané ženy jsou vybízeny, aby se doma zeptaly svých mužů, když se chtějí něčemu naučit (1K 14,35). Kdežto neprovdané ženy mohou získávat ponaučení v křesťanských domácnostech a nebo od starších žen. Při takových příležitostech o nichž je zmínka v ep. Tt 2,3.4 se jistě ženy veřejně modlily a zprostředkovávaly Boží vůli, prorokovaly. Tak je např. v knize Skutků řečeno, že Filip evangelista měl čtyři dcery panny, prorokyně (21,9). Jistě, že tohoto svého daru nepoužívaly v přítomnosti mužů - proroků: „Byli pak v církvi, která byla v Antiochii, někteří proroci a učitelé“... (Sk 13,1). Ani jeden z nich nebyla žena. V době poapoštolské, kdy už skrze Písma byla zjevena Boží vůle, činnost proroků přejali evangelisté a učitelé. Dnes nemáme apoštoly (ani jejich nástupce v osobách biskupů a arcibiskupů!!) ani proroky. „A On dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evangelisty, jiné pak pastýře a učitele“... „Zbudováni na základ apoštolský a prorocký, kde je úhelný kámen sám Ježíš Kristus“ (Ef 4,11/2,20). Základ se nestaví dvakrát, je jen jeden. A tak jen na počátku církve Kristovy, při jejím základu byli apoštolé a proroci. Stále však jsou v církvi evangelisté, pastýři a učitelé. Služba sester Může být všestranná, když si uvědomí své pravé postavení v církvi. Pavel praví, že ženy „v evangeliu spolu se mnou pracovaly“ (F 4,3). Dorkas měla vzácnou úlohu od Pána (Sk 9,39). Lydie se stala hostitelkou služebníků Pána (Sk 16,15). Fében je označena jako služebnice (diakon) církve v Cenchreis. Její činnost spočívala ve všelijaké pomoci, také sloužila hostům (Ř 16,1.2). Dnes mohou být sestry velmi úspěšně činny v evangeliu mezi ženami a dětmi. V zemích Afriky, Asie a i jinde, kde je nedostatek věřících mužů pro zvěstování evangelia, může i tato úloha připadnout sestrám. Uveďme si konkrétní případ. Třeba v hlavním městě Afghánistánu, Kábulu, není ani jeden křesťan. Přistěhuje se tam věřící žena, Evropanka, aby tam sloužila jako svědek Pána Ježíše. Horlivě svědčí a Pán sešle hojné požehnání na její zvěstování evangelia. Asi 15 žen a 5 mužů uvěří v Pána Ježíše. Všichni se pravidelně scházejí. Povstal menší sbor církve Kristovy. Zmíněná sestra se postará o to, aby se všem dostalo Písmo, pokud je přeloženo do tamní řeči. Jestli ještě není přeloženo, pokusí se přeložit aspoň nějakou část Písma, když má k tomu schopnosti. Sama převyšuje svou vrozenou inteligencí a vzděláním světským i biblickým všech pět mužů, kteří uvěřili a kteří nedovedou třeba ani číst ani psát. Ovšem ten, kdo uvěřil, hned se stane svědkem Pána Ježíše a s ostatními vykoupenými se schází k modlitbám a slyšení Slova Božího. K tomu konečně nepotřebují všichni umět číst a psát. Ona sestra při takových společných shromáždění, je-li duchovní a řídí-li se přikázáními Páně, brzy začne ustupovat do pozadí a úlohy, které sama dříve zastávala, přenechá těm bratrům, i když je třeba nezastanou tak jako ona. Přitom soukromě, třeba v přítomnosti manželek těch bratří, je naučí číst a psát, bude je seznamovat s ostatními pravdami Slova Božího. Všichni se dají pokřtít a budou pravidelně slavit Večeři Páně (nedají si ji „vysluhovat!“). V soukromí oněm bratrům bude dále učitelkou, ale při společném shromáždění církve veřejné úlohy přenechá bratrům, aby bylo učiněno zadost příkazům Páně. A jde to! Jsou známy mnohé takové případy. A tím spíše Pán požehnává takovému stádci, když vidí upřímnost při plnění všech svých přikázání. Kdekoli bratři a sestry přistoupí bez předcházející zaujatosti k Písmu, stanou se jim tyto zásady Nového zákona jasné a závazné. Poznají v tomto zřízení Boží pořádek pro církev. Každý se spokojí s úlohami, které mu Pán přidělil a bude nacházet radost v plnění jich. Otázka dlouhých vlasů a přikrývky hlavy pro ženu a její mlčení v shromáždění církve nemá být předmětem debat a pochybností ani nemá být opomíjena. Pro ty, kteří nechtějí uznat jasná prohlášení Písma za směrodatná a závazná, platí apoštolova kategorická slova: „Jestliže má někdo v úmyslu být na odpor, my takového zvyku nemáme ani Boží církve“ (1K 11,16, doslov. překlad). „Myslí-li si kdo, že je prorok a nebo duchovní, nechť pozná, že to, co vám píši, jsou přikázání Páně (1K 14,37).

Napsal Luboš P.Křesina někdy mezi r. 1948 až 1950.

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace