Grano Salis - Rudolf Bubík a dalajláma

poslal Olda

Rudolf Bubík a dalajláma

S koncem května jsou spojeny dva velké křesťanské svátky, na které se ovšem poněkud zapomíná. Opomíjí se hlavně ten první, kterým je nanebevstoupení Páně. Je to svátek, který nám má připomenout událost popisovanou v knize Skutků, kdy byl Pán Ježíš vzat na nebesa. V osmém verši první kapitoly je velmi důležitá věta: dostanete sílu. Tato slova jsou velmi závažná a někdy je možná v popisu děje přehlížíme. Dnes bych proto chtěl hovořit o tom, že si musíme uvědomit, že Duch svatý a evangelium jsou mocí k životu. Jsme velmi často ve velkém nebezpečí, že budeme zaměňovat tuto moc za nejrůznější filozofie. Ale uvědomme si, že to nejde. Abyste pochopili, co mám na mysli, popíšu vám jednu událost ze svého života.

Hned po revoluci, když se pan Havel stal prezidentem, prohlásil ve svém prvním novoročním projevu, že chce, aby se Praha stala duchovní křižovatkou světa, a proto do naší země hodlá pozvat mimo státníky i pana dalajlámu a papeže. Toto sdělení na nás velmi těžce dolehlo. Byl jsem zděšen tím, co se v naší zemi bude dít dál. Rozhodli jsme se s bratry, že se budeme modlit.

Zanedlouho skutečně došlo k dalajlámově návštěvě v Praze. Při zvaní hostů nezapomněli ani na mne, a tak jsem dostal pozvání do Prahy na Hrad, do sálu na Vikárce, kde se mělo konat setkání s panem dalajlámou, a tam jsem měl zastupovat naši církev. Okamžitě jsme se rozhodli na tyto dny vyhlásit celocírkevní modlitbu a půst. A jel jsem do Prahy.

Mám v krvi přijít na místo raději dřív než později, takže jsem tam přijel s půlhodinovým předstihem. Prošel jsem si prostory, kde se setkání mělo konat. Byl to velikánský sál a kolem sálu, jak už to na hradech bývá, dlouhá chodba a z té chodby vedlo několik dveří dovnitř. Byl tam takový pěkný kout, jaký mám v podobných situacích rád, takový, odkud je možné v klidu pozorovat dění. Pozoroval jsem tedy, jak postupně přicházeli jeden církevní představitel za druhým, mnozí oblečení ve svých talárech. Najednou se otevřely dveře, zhruba dvacet minut před stanoveným začátkem setkání, a do chodby vstoupil pan dalajláma oblečený do tradičního oranžového oblečení - jedno rameno holé (za což jsem ho obdivoval, v zimě takto oblečen) a za ním šel jeho průvodce, ustrojen podobně. Byl jsem dost daleko, dobře ukryt, protože přede mě se ještě postavili další dva církevní představitelé, ale moje hlava lehce vykukovala, protože jsem dobře schovaný pozoroval dění. Ne nadarmo Pán Ježíš mluví o tom, že Syn člověka nemá hnízdo. Já jsem se také chtěl schovat do nějakého takového hnízda.

Pan dalajláma podával přítomným ruce a mě zajímalo, proč se nedívá těm, kterým ruce podává, do očí, ale přes ně. Chodba byla v ten moment plná novinářů i dalších přicházejících představitelů církví. Najednou se jeho a moje oči setkaly. Přestával podávat ruce a vykročil. Všichni mu ustupovali, prošel celou chodbu, nevšímal si vstupů do té velké haly. Pořadatelé se nechápavě dívali, co se děje. Prošel celou chodbou až na konec, vstoupil mezi ty dva, kteří stáli přede mnou, oni mu taktně rychle ustoupili a my dva jsme stáli proti sobě. Podával mi ruku, já jsem mu také podal svou, ustoupil a pustil ke mně svého průvodce, který šel za ním. Nevím, kdo to byl, nepředstavil se mi. V té době jsem ještě dobře slyšel, takže bych jeho jméno nepřeslechl.

Dívali jsme se jeden na druhého. Já jsem se modlil v jazycích, co dělal ten chlap, nevím. Po chvíli mi podal ruku, já jsem ji přijal, a pak jsem najednou cítil, jak z jeho ruky do mé vstupuje skrze prsty směrem ke dlani nějaká energie. Vstupovala a zpomalovala se. Nedošla ani do polovice dlaně a najednou jsem měl pocit, jako kdyby někdo povolil pružinu, která prudce tuto energii vyhodila pryč. Pak oba dva oranžově odění pánové odešli a my hosté jsme byli pozváni do velkého sálu, kde byly do kruhu postavené židle.

Pan dalajláma se představil jako myslím čtrnáctý (teď už si přesně to číslo nepamatuji) vtělený Buddha. Mě tyhle věci až tak nezajímaly, spíš mě zajímalo, kde je ten druhý chlapík, protože jsem ho nikde neviděl. Hledám, hledám - a on stojí za mou židlí. Uvažoval jsem, proč. Později se celé setkání změnilo na soukromý rozhovor některých představitelů s dalajlámou v angličtině, a jelikož se mi začal ozývat žaludek, šel jsem se na druhou stranu sálu posilnit z tabule, kterou nám tam pan prezident nechal připravit. Když se ozval hlas, že se pan dalajláma s námi chce před odchodem rozloučit, už jsme si nesedli do kruhu, ale jen tak stáli v takovém oválu, on na jedné straně, já na druhé. Podal ruku jednomu zprava, druhému zleva a pak šel přes celý ovál znovu přímo ke mně, aby se rozloučil se mnou. Celý čas jsem se modlil. Setkání skončilo a my jsme se rozešli.

Když jsem tento zážitek vyprávěl na biblické škole, jeden ze studentů mi řekl: „A já v tom příběhu budu pokračovat dál. V té době jsem byl ještě ve světě a byl jsem velkým ctitelem a obdivovatelem východních náboženství. Hlavně jsem obdivoval velkou moc, která je v těchto náboženstvích. Ještě s dalšími kluky jsme se vypravili za jedním známým indologem, který sídlil v Praze a už za doby totality v naší zemi šířil myšlenky východních náboženství. Ochotně nás přijal a my mladí obdivovatelé jsme ho poslouchali. Byli jsme nadšení z toho, co jsme se dozvěděli o velké moci, která tam působí, až jeden z nás se ho zeptal, zda je v křesťanství také nějaká podobná moc. A dozvěděli jsme se, že je, ale křesťané ji nepoužívají. A pak nám náš hostitel začal vyprávět: „Řeknu vám jeden příběh. Když tu byl dalajláma - byli jsme ve velmi úzkém spojení - vyprávěl mi, že prezident Havel pozval na Hrad všechny církevní představitele. Když dalajláma přišel mezi pozvané účastníky setkání, bylo to všechno pusté, jen v jednom člověku byla velká moc, velká energie. Údajně to byla moc srovnatelná s mocí, kterou měl v sobě dalajláma. Načež dalajláma šel za ním a nabídl mu sjednocení. Ale ten vůl to odmítl.” A student za všeobecného smíchu dokončil slovy: „Konečně vím, kdo byl tím „volem”, který to odmítl.”

Drahý čtenáři, zkusme se zamyslet. To, že jsem se mohl zúčastnit setkání s představitelem mocného duchovního směru a že si mě můj Bůh mohl použít, bylo jenom proto, že za mnou byly modlitby Božího lidu. Prostí bratři a sestry se modlili, volali k Bohu a já jsem tam mohl stát a zvítězit. Ne pro mou moc, ale pro moc modliteb Božího lidu. Ukázalo se, že síla Ducha svatého zmobilizovaná upřímnými modlitbami Božího lidu je silnější než jakákoliv jiná duchovní moc.

Mladá fronta Dnes o tři dny později napsala, že pan prezident svolal do Lucerny všechny umělce, představitele, diplomaty a jiné velikány naší politické i kulturní obce, a během deseti minut byli všichni v transu. Proč nebyli v transu všichni na Vikárce? Protože díky modlitbám Božího lidu tam byla jiná moc, která to nedovolila.

Celý článek pod názvem „Dostanete sílu“ viz http://www.apostolskacirkev.cz/view.php?cisloclanku=2007060101

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace