http://granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=6729&mode=thread&order=0&thold=-1

Narodil jsem se r.1966. Jako dítě jsem nebyl pokřtěn. Do r.1984 jsem nevěřil v Boha. Do té doby jsem nikdy nebyl v žádném pravoslavném, katolickém, protestantském kostele sám, ani jako dítě s rodiči, na bohoslužbě. Do té doby jsem nikdy neměl v ruce Bibli, ani Korán, ani žádnou náboženskou knihu.

Pouze do svých zhruba 6 let se maminka, babička a babiččina sestra se mnou modlily: „Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, aby vždycky hodná byla, Pánu Bohu se líbila. Duši tělo opatruj, andělíčku, strážce můj.“ Dvakrát do roka - na Štědrý den a na Mikuláše jsem jako básničku pak spolu s bratrem předříkával „Otče náš“ povinně, i když už jsem v pohádky a v Boha nevěřil. Tehdy jsem si podle komunistických knížek pro děti myslel, že Bůh je pohádka.

Náhle, nečekaně jsem si r.1984 zlomil pravou ruku na velmi nevhodném místě. Dlouho jsem nosil sádru a nemohl se věnovat svému koníčku – nešlo mi udržet dalekohled při ornitologickém sledování ptactva. Tehdy jsem měl čas reagovat na pozvání kamaráda setkat se s lidmi, kteří věří v Boha, čili jak jsem si tehdy myslel – s lidmi věřícími na pohádky. Byli to členové Církve bratrské v Horních Počernicích v Praze 9. Cítil jsem se mezi nimi dobře, ale nechtěl jsem, aby někdo věděl o tom, že se s těmi „pohádkáři“ stýkám. Byli to hodní lidé, navzájem si zdarma pomáhali při opravách vlastních domů. Také financovali ze své vlastní kapsy a stavěli svépomocí modlitebnu (kostel) v Horních Počernicích.

Nechtěl jsem věřit jako dospívající na pohádky, ani na Boha, kterého jsem tehdy pokládal za pohádkovou bytost. Až nouze, smutná porozvodová situace doma, kde jsem žil s matkou, mě donutila vyzkoušet si, zda Bůh je či není pohádkovou bytostí. V noci, když doma všichni spali jsem zašel potmě do sklepa a zde vstoje řekl přibližně toto: „Bože, jestliže existuješ, dej se mi poznat.“ V tu chvíli jsem ucítil ohromnou lásku od mně dosud neznámé bytosti.  Současně jsem byl velmi jemně, ale nekompromisně přemístěn do uctivě pokorné polohy na kolena. Ten pocit lásky byl tak intenzivní, že jsem věděl a dodnes vím, že mě Bůh miluje víc než kdokoliv z lidí i daleko víc než vlastní máma.

Teprve poměrně dlouho po tomto zážitku jsem začal číst Nový zákon a to zamčen tajně na záchodě, neboť má máma strašně  moc žárlila na to, že věřím v Boha víc než v ni.

Tolik pro začátek

Mgr. Libor Serafím Halík PhD., dnes duchovní Pravoslavné církve, ženatý, otec 6 dětí

V létě 1985 jsem málem zemřel utopením v rozvodněné Dyji. Zabýval jsem se ornitologií. Jednou jsem se byl podívat na ptačí společenství na území novomlýnských nádrží. Abych se dostal do jedné lokality, chtěl jsem přeplavat Dyji u Šakvic. Jenže v tom okamžiku patrně vypouštěli horní nádrž, chytla mě vlna a já jsem se ocitl pod pokácenými stromy. Stáhlo mě to pod hladinu a bylo jasné, že se utopím. Tak jsem v duchu prosil: „Bože, zachraň mě a já tě budu poslouchat.“

V tu chvíli se stal zázrak. Náhle jsem měl hlavu nad hladinou, nad tím neuspořádaným shlukem plovoucích kmenů stromů. Opravdu se mi podařilo vymanit se z pasti a přežít. Celou noc jsem pak pochodoval zaplaveným bažinatým územím, ve kterém jsem se vůbec neorientoval. Tento zážitek byl pro můj další život rozhodujícím.