Grano Salis - Zrušení Tovaryšstva Ježíšova

poslal Nepřihlášený

Jezuitský řád náležel od 16. století v katolické církvimezi ty nejmocnější: jeho členové bývali zpovědníky a rádci mocných tohoto světa. Přesto byl 21. července 1773 zrušen. Proč?

Otcové Tovaryšstva Ježíšova šířili pravou víru, kázali, zpovídali, zabývali se různými vědními obory (teologií, filozofií, matematikou, astronomií, fyzikou atd.), vyučovali na gymnáziích a univerzitách – například ve střední Evropě existovalo před polovinou 18. století jediné vysoké učení, na němž by jezuité nepůsobili (benediktinská univerzita v Salcburku). A právě jejich značná moc se postupně stávala solí v očích řady kritiků. Stížnosti proti mocným jezuitům nesměřovaly ale od jinověrců, stále více se antijezuitismus stával běžnou výbavou katolických polemiků. Často se nejednalo o neoprávněnou kritiku: příslušnici jiných církevních řádů žehrali na to, že kvůli jezuitskému „monopolu“ na veřejné vyšší vzdělávání mládeže nemají přístup na akademické katedry, pro osvícenské intelektuály se jezuité stávali přímo symbolem zpátečnictví a dávnými odpůrci Loyolova společenství byli francouzští jansenisté (jansenismus byl morálně přísný teologický směr v katolické církvi 16. až 18. století, ovlivněný kalvinismem, který vznikl z myšlenek holandského teologa a biskupa Cornelia Jansena; ve Francii byl střediskem jansenismu klášter Port-Royal – pozn. red.).

MOCNÍ NEPŘÁTELÉ
Ve střední Evropě se jezuitští protivníci soustředili kolem předních mužů vídeňského dvora, jako byli školský reformátor Gerhard van Swieten, kancléř Václav Antonín Kounic nebo arcibiskup Migazzi, a brojili nejen proti skutečnosti, že profesoři Societatis Iesu mají na univerzitách privilegované postavení, ale především byl soustředěně napadán systém a styl jezuitské pedagogiky.

Hlavním důvodem, který nakonec vedl ke zrušení řádu, byl odpor vůči Tovaryšstvu, jenž sílil především v zemích, kde se kdysi Tovaryšstvo zrodilo, v jihoevropském Středomoří. Velice výraznou roli sehrál soustředěný tlak panovnických dvorů Portugalska, Španělska a Francie a jezuitské panství v Jižní Americe se dostalo do přímého centra mocenského střetnutí mezi oběma pyrenejskými státy. Představitelé rigidně katolických kruhů ještě přilévali oleje do ohně poukazy na fakt, že jezuité se při svých zámořských misiích nedrží pravověří a benevolentně akceptují nejrůznější „pohanské“ zvyklosti a obyčeje.

Příčinou zkázy jezuitského řádu byla jeho vlastní moc a pochopitelně také nemalé vlastnictví pozemských statků i jistá neochota přizpůsobit se „nové“ době. A pak jistě přispěla k protijezuitským argumentům přepestrá snůška lží, výmyslů či přinejlepším polopravd, které se kolem mocného řádu v průběhu věků nashromáždily. Byly mu přičítány nejodpornější intriky, královraždy, navádění k válkám, zkrátka vše v duchu hesla, jež se řádu neprávem přičítalo: účel světí prostředky.
PAPEŽSKÁ BULA UKONČUJE ČINNOST ŘÁDU
Dne 21. července 1773 vydal papež Kliment XIV. bulu s názvem „Dominus ac redemptor noster“, tedy „Pán a Spasitel náš“. V textu se praví, že sv. Ignác kdysi své společenství stvořil veden dobrými úmysly, ale postupem času byly tyto úmysly poskvrněny „žárlivostí, nesnášenlivostí“ a jinými špatnými skutky namířenými i proti těm, kdo náleželi k dobrodincům řádu. Proto se mocí tohoto dokumentu ruší řád jako celek i moc jeho představených jak ve věcech duchovních, tak světských. Vše mělo platit „na věčné časy“.
Sanace Societatis Iesu byla postupně přijata a vyhlášena panovníky jednotlivých zemí, kde jezuité působili. Paradoxně ale mohli zůstat v protestantském Prusku a pravoslavném Rusku. V podunajské monarchii bylo zrušení Tovaryšstva Ježíšova oznámeno reskriptem Marie Terezie dne 17. září 1773, kde se rovněž proklamovalo zabavení veškerého jmění movitého i nemovitého, statků a majetků obrovské ceny, z nichž byl vytvořen zvláštní studijní fond určený pro podporu školství. Členové zrušeného řádu byli částečně penzionováni a jen ti, kterým byla dána důvěra, mohli i nadále působit např. jako učitelé nebo v duchovní správě. Jejich penze a platy jim byly státem řádně vypláceny.

JEZUITÉ U NÁS
V České provincii v roce 1773 žilo 636 jezuitských kněží a 94 bratří laiků, z toho nejvíc jich pobývalo v největším z řádových domů, v koleji u sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Ačkoliv do roku 1773 na filozofické a teologické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy tvořili jezuité v profesorských sborech stále výraznou většinu, poté už směli na svých místech setrvat jen matematici Vydra, Tesánek a matematik, fyzik a znalec přírodních věd Joseph Stepling. Pater Zeno pak zůstal v klementinské observatoři jako královský astronom.
Zrušení jezuitského řádu rozhodně netrvalo „navěky“, bylo naproti tomu jen velice dočasné. Už 7. srpna 1814 papež Pius VII. jezuitský řád obnovil a plně rehabilitoval. Nové Tovaryšstvo se počalo postupně navracet do zemí, z nichž bylo vypuzeno. Nikde ale jezuité nezískali zpátky všechen svůj někdejší majetek, značná část z něho byla sekularizována, části se ujali světští duchovní k výkonu svých pastýřských povinností, něco málo získali i jiné řády – mnohá místa spjatá kdysi s jezuity zaujali nyní redemptoristé. Až po polovině 19. století se jezuité objevili i v českých zemích, ovšem byli velmi nelibě vítáni většinou liberálně naladěné společnosti.

Ivana Čornejová

Zdroj: Katolický týdeník 2013/29

www.katyd.cz

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace