poslal Nepřihlášený Evangelikální hnutí nemá a nikdy nemělo specifickou nauku o církvi(1).
Je to naddenominační hnutí bez vyhraněné eklesiologie, jeho stoupence
najdeme mezi anglikány, luterány, baptisty, metodisty, letničními, ba i
mezi římskými katolíky a pravoslavnými. Pro evangelikální hnutí je
ovšem charakteristický zvláštní způsob zbožnosti a také některé
teologické důrazy, které mají vliv na povahu církevních společenství,
která evangelikálové zpravidla vytvářejí(2). K těmto důrazům
patří (vedle rozhodující autority Písma a pravověří starocírkevních
vyznání) zejména důraz na osobní obrácení, pojetí křesťanského života
jakožto praktického následování Krista, důraz na zvěstování evangelia a
také trvání na všeobecném kněžství všech věřících.
V
posledních desetiletích se ovšem v rámci evangelikálního hnutí
rozpoutala vášnivá diskuse o budoucí podobě církve, a to zejména v
souvislosti s fenoménem tzv. emerging church (vynořující se církve)(3) . Hnutí stoupenců emerging church (dále
ECH) ústrojně navazuje na některé důrazy evangelikálního hnutí
tradičního typu, s jinými typickými rysy tradičního evangelikalismu se
však radikálně rozchází. Právě v polemice s některými typickými
"jednostrannostmi" evangelikálního hnutí nabízí hnutí ECH celostní
pojetí církve, které zároveň citlivě odpovídá na charakteristické rysy
a potřeby postmoderní kultury. Tradiční evangelikalismus vězí podle
stoupenců hnutí ECH až příliš v kulturním paradigmatu osvícenské
modernity (4). Vzhledem k tomu, že toto paradigma slábne a
mizí a postupně se vynořuje nové post-moderní paradigma, je třeba od
základu nově promyslet podobu církve, lépe odpovídající tomuto novému
kulturnímu paradigmatu.
Většina typických důrazů hnutí
ECH má proto charakter polemického vymezení a zároveň kritického
navázání na tradičnější podobu evangelikalismu, často jde o odmítnutí
(pro evangelikály charakteristického) „redukcionismu" a hledání
celostního pojetí víry a církve v duchu zásady „nejen, ale i"(5).
Zaprvé: Oproti evangelikálnímu důrazu na „saving souls" (záchranu duší) volají stoupenci hnutí ECH po celostním pojetí Božího království a tedy po (často dříve zanedbávané) sociální angažovanosti
křesťanů tváří v tvář „společenským strukturám zla"(6). Důležitou
součástí poslání církve je podle nich sociální práce, společenská a
politická angažovanost pro spravedlnost, proti rasismu, diskriminaci,
ekologické devastaci planety atd. Stoupenci hnutí ECH vytýkají
tradičním evangelikálům, že se těmito oblastmi zabývali jen minimálně,
že se soustředili na „záchranu duší", a ne „těl" a společnosti jako
celku. Proti předůraznění janovského a pavlovského Krista Spasitele
volají stoupenci hnutí ECH po rehabilitaci Ježíše synoptiků jako
příkladu praktického bytí pro druhé, jakožto modelu lidství, hodného
následování(7). Namísto defenzivního modelu „Kristus proti kultuře"(8) volají stoupenci hnutí ECH po dynamickém, transformativním modelu „Kristus proměňující kulturu"(9).
Zadruhé:
Zároveň se ale stoupenci hnutí ECH brání horečnému aktivismu a
workoholismu pro Boží království, který hrozí všude tam, kde si církev
uvědomuje svou spoluodpovědnost za stav společnosti. Naopak povzbuzují
křesťany k objevování pokladů spirituality v církevní tradici(10).
Podobně jako kvakeři se snaží kombinovat sociální angažovanost s
prohloubenou spiritualitou. Částečně v polemice s „plochým biblicismem
a verbalismem" staršího evangelikalismu, částečně v odpověď na
postmoderní poptávku po niterné zkušenosti, vybízejí stoupenci hnutí
ECH k čerpání inspirace z pravoslavné a římskokatolické liturgie a
spirituality, k rozvíjení kontemplativní modlitby, meditačních cvičení
atd.
Zatřetí: V ostré polemice s místy až ideologickým pojetím
pravověří v tradičním evangelikalismu navrhují stoupenci hnutí ECH
velkorysou, otevřenou ortodoxii(11). Jsou
přesvědčeni, že evangelikální hnutí se nechalo vehnat do slepé uličky
moralismu a doktrinářství v polemickém zápase s osvícenskou kritikou a
modernistickou racionalitou, že evangelikálové bezděky přijali zbraně a
metody „nepřítele" a vytvořili protestantskou verzi modernistické
racionality, že zabředli do defenzivně apologetické strnulosti a
ideologického lpění na přesných definicích věrouky a mravouky. Navíc se
často takto zformulovaného pravověří používalo jako mocenské zbraně,
nástroje kádrování a prostředku ovládání. Stoupenci hnutí ECH navrhují
namísto teologie jakožto „power discourse" spíše dialogickou,
konverzační a narativní metodu v teologické reflexi víry. Tedy „namísto
dogmat příběhy", „namísto tezí svědectví", „namísto Desatera
Podobenství o marnotratném synu".
Začtvrté: Oproti staršímu
pojetí církve jakožto instituce a vyhraněného sociálního útvaru s
jasnými demarkačními čarami navrhují stoupenci hnutí ECH pojetí církve jako sítě vztahů (relational network)(12),
jako otevřeného společenství „na cestě". Církev má jakožto „předivo
vztahů" a „prostor důvěry" odrážet a vyzařovat tajemství Trojice(13).
Proti centrálnímu důrazu na konverzi ve starším evangelikalismu
navrhují stoupenci hnutí ECH respektovat v této věci intimitu tajemství
Božího působení v lidském nitru a individuální duchovní cestu každého
člověka.
Přílišné zdůrazňování konverze se podle nich stává
spíše břemenem snahou vytvořit schematický vzorec něčeho, co musí
zůstat zahaleno tajemstvím(14). také z tohoto důvodu není ve
společenstvích ECH nikterak ostrá hranice mezi těmi, kdo „už" jsou
uvnitř, a těmi, kdo jsou „zatím ještě" vně. V této věci je ponechána
svoboda poměrně široké škále stupňů participace a identifikace(15).
Zapáté:
Stoupenci hnutí ECH berou velmi vážně (podobně jako starší
evangelikalismus) misijní úkol církve. Oproti tradičnějším
konfrontačním a monologickým formám zvěstování však velmi zdůrazňují inkarnační pojetí misie.
Teologové, kteří se hlásí k hnutí ECH, se i v této věci pokoušejí
korigovat některé jednostrannosti staršího protestantismu. Rozvíjejí
proto důsledně „teologii stvoření" a „teologii kultury". Proti poněkud
příliš pesimistickému pohledu na stvoření a na kulturu (v důsledku
hříchu), příznačnému pro tradičnější typy protestantismu (a také proti
odpovídajícímu předůraznění „spásy duše" a obrácení) navrhují stoupenci
hnutí ECH mnohem diferencovanější, dialogický přístup ke kultuře, která
je koneckonců dílem nejen zvrácených hříšníků, ale zároveň Božích tvorů
a nositelů Božího obrazu. Kontextualizace evangelia do stávající
kultury tudíž není jen pragmatickou strategií, a už vůbec ne levnou
přizpůsobivostí duchu doby, či nezodpovědným „ztrácením slanosti", ale
je dobře teologicky zdůvodnitelná biblicky založeným učením o stvoření
a jeho dobrotě a o kultuře v jejích stinných, ale i světlých stránkách
a také naukou o Vtělení, chápanou jako Boží přitakání lidské situaci v
jejích proměnlivých kulturních souřadnicích(16).
Teologové
hnutí ECH tedy směle využívají některých podnětů Bonhoefferovy
nenáboženské interpretace evangelia a aplikují je v oblasti misijních a
společenských aktivit církve. Společenství hlásící se k ECH rozvíjejí
širokou škálu zájmových činností, klubů a volnočasových aktivit (kluby
pro matky s dětmi, výuka cizích jazyků, promítání filmů, sportovní
kluby, letní a zimní tábory pro děti a mládež, turistické výlety, kluby
pro seniory atd.) a vytvářejí tak diferencovanou nabídku pro různé
věkové a zájmové skupiny. Stoupenci hnutí ECH prakticky uskutečňují
„etiku radikální pohostinnosti" (inspirovanou evangelijním vyprávěním):
součástí mnoha aktivit, které nabízejí zájemcům a hostům, je jídlo
(resp. společné stolování). Vzhledem k programově dialogickému,
„konverzačnímu" charakteru hnutí ECH a vzhledem k velmi kladnému
přístupu k současné kultuře (a pro ní typickým prostředkům komunikace)
je velmi důležitou platformou tříbení, reflexe a šíření hnutí ECH také
internet.
Tyto velmi stručně nastíněné základní
charakteristiky a důrazy hnutí ECH nejsou samozřejmě nikterak
neproblematické a některé jsou předmětem ostré kritiky ze strany
tradičnějších evangelikálů. Jistě zde hrozí přílišné přizpůsobování
postmoderní kultuře, dále konzumní a eklektický přístup ke spiritualitě
a duchovním hodnotám vůbec, ztráta slanosti a nezodpovědné zlehčování
věrouky atd. Nicméně řada podnětů, se kterými přicházejí stoupenci
hnutí ECH, jistě stojí za pozornost a mohou být inspirujícím
východiskem při promýšlení budoucí podoby církve.
Pavel Hošek
1) Viz k této „minimální eklesiologii" evangelikálního hnutí Blackwellova encyklopedie moderního křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha, 2001, str. 125.
2) K těmto důrazům souhrnně viz Stott J., Evangelical Truth, IVP, Leicester, 1999, viz též (stručně) Hošek P., Kdo jsou evangelikálové, Dingir 2/2006, str. 50nn.
3) Stručné představení této diskuse viz Novák D., The Emerging church - vynořující se církev, Křesťanská revue 4/2008, str. 8nn.
4) Viz k tomu McLaren B., A New Kind of Christian, Jossey Bass, San Francisco, 2001, str. 28nn.
5) Viz k tomu Mobsby I., Emerging and Fresh Expressions of Church, Moot Com. Publ., London, 2007, str. 20nn.
6) K následujícímu viz Landres J.S., Bolger R.K., Obnovující se duchovní paradigma, Dingir 2/2006, str. 56nn. Důležitou inspirací stoupenců hnutí ECH je práce J. B. Metze The Emergent Church, Crossroad, New York, 1981.
7) Viz k tomu McLaren B., Church Emerging: Or Why I Still Use the Word Postmodern But with Mixed Feelings, in D. Pagitt a T. Jones, An Emergent Manifesto of Hope, Baker, Grand Rapids, 2007, str. 141nn.
8) Niebuhr H.R., Christ and Culture, Harper Torchbooks, New York, 1951, str. 45nn.
9) Niebuhr H.R., Christ and Culture, str. 190nn.
10) Viz McLaren B., A New Kind of Christian,
str. 110nn. Viz též I. Mobsby, The Becoming of G-d, YTC Press, Oxford,
2008, str. 83nn, a také B. Taylor, Entertainment Theology, Baker, Grand
Rapids, 2008, str. 61nn.
11) Viz k tomu McLaren B., A Generous Orthodoxy, Zondervan, Grand Rapids, 2006.
12) Viz k tomu McLaren B., The Church on the Other Side: Doing Ministry in the Postmodern Matrix,
Zondervan, Grand Rapids, 2000, a také S. Murray, Church after
Christendom, Paternoster Press, London, 004, str. 69nn, stručně též
Landres J.S., Bolger R.K., Obnovující se duchovní paradigma, Dingir
2/2006, str. 56nn.
13) K trinitárnímu pojetí církve v prostředí hnutí ECH viz často citovanou práci M. Volfa After Our Likeness: The Church as the Image of the Trinity, Eerdmans, Cambridge, 1998.
14) Viz Novák D., The Emerging church - vynořující se církev, Křesťanská revue 4/2008, str. 10.
15) K pojetí církve v prostředí hnutí ECH viz též E. Gibbs, R. Bolger, Emerging Churches: Creating Christian Communities in Postmodern Cultures, SPCK, London, 2006, str. 44n.
16) K tomuto pojetí misie viz S. Bevans, Models of Contextual Theology, Orbis, New York, 2002, str. 3nn, a také S. Murray, Post Christendom. Church and Mission in a Strange Land,
Paternoster Press, Carlisle, 2004.
Zdroj: www.getsemany.cz