Aktivity a kampaně: Kázání v ČCE Kobylisy v neděli, kdy se konal pochod Pride parade
Vloženo Středa, 24. srpen 2011 @ 13:22:41 CEST Vložil: Stepan |
poslal Nepřihlášený 8. neděle po Trojici (14. srpna 2011) Římanům 15; 1 - 7
První čtení: Matouš 20; 20 - 28
Text kázání: Římanům 15; 1 - 7
(1) My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.
(2) Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.
(3) Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.‘
(4) Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z
trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.
(5) Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše,
(6) a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.
(7) Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.
Je to div, že křesťanská
církev hned po svém vzniku zase nezanikla, od počátku totiž byla plná
všelijakých sporů a napětí. Když se začteme do nejstarší křesťanské
literatury – dopisů apoštola Pavla – až nás překvapí, kolik místa a
energie pisatel věnuje řešení konfliktů, urovnávání rozmíšek,
vyrovnávání s různými směry a proudy, které v rané církvi uplatňovaly
své nároky a ambice jedna proti druhé. Ale začalo to dřív, už za
Ježíšova života docházelo mezi jeho učedníky k různicím a sporům, někdy
až trapným. Tak jsme dnes v prvním čtení slyšeli evangelijní příběh o
synech Zebedeových, Jakubovi a Janovi, kteří ostatních deset svých
kolegů pořádně naštvali. A není divu, jejich starostlivá maminka zkusila
soukromě vyjednat u mistra |Ježíše pro své synky výsadní postavení v
budoucím Ježíšově království, funkci dvou nejvyšších Ježíšových
náměstků. Hledat pro sebe nebo své blízké protekci k zajištění
nadstandardních osobních výhod je zajisté hanebné, ale ne neobvyklé.
Neobvyklá a naší nejvyšší pozornosti hodná je Ježíšova reakce.
Ježíš odpovídá učedníkům i jejich matce svým
vlastním příkladem: dává najevo, že za svůj úkol na tomto světě považuje
nikoli vládnout, ale sloužit. Snad aspoň teď začíná těm dvěma
ctižádostivým bratrům postupně docházet, v čem spočívá vlastně Ježíšovo
království – že není nějakým autoritářským režimem, diktaturou, vládou
tvrdé ruky; že ani Ježíš sám nechce být nějakým všemocným vladařem,
který by ostatní utlačoval, natož aby takové pravomoci svěřoval někomu
jinému. Tím méně si je pak může osobovat kdokoli jiný v církvi. Ježíš
nám zanechal zcela jiný, ba vlastně opačný příklad: příklad dobrovolné
služby a oběti pro druhé, a to až do té nejzazší představitelné
krajnosti, kterou jistě z evangelia dobře známe.
Ve stejném smyslu píše o něm také apoštol Pavel v listu Římanům: Kristus
neměl zalíbení sám v sobě, nepřišel se nad jiné vyvyšovat, nepřišel
lidi ponižovat a urážet, nýbrž nechal na sebe naopak dopadnout lidské
urážky a lidskou zlobu. Tento vzor staví Pavel před oči zejména jedné
skupině v římském sboru, a to té, kterou označuje jako „silnou“. Kým
přesně byli tito silní a čím se lišili od slabých, zda se jednalo jen o
různé názory na skladbu křesťanova jídelníčku nebo ještě o něco jiného,
je v této chvíli podružné. Vždyť různé křesťanské církve, skupiny a
názorové proudy se mohou od sebe lišit v tolika různých ohledech, že
omezením výkladu na jeden konkrétní historický spor bychom se patrně
minuli s vlastním smyslem tohoto textu. Pavel chce všechny ty různé
směry a skupiny uvnitř církve přivést nejen k tomu, aby pokojně
existovaly vedle sebe, ale aby si navzájem naslouchaly; aby ukončily své
spory a směřovaly k jednomyslnosti v Kristu.
My ale víme, že Pavel sám dlouho vedl vášnivé
spory nejen o otázkách víry, ale také spory o prosazení své autority v
církvi zejména proti jeruzalémskému křídlu apoštola Petra a Jakuba,
bratra Páně. Pavel tedy rozhodně nebyl sám takový tichý beránek, jak by
se mohlo zdát z jeho naléhavých doporučení v listu Římanům. A ostatně i
sám Ježíš se nejednou pouštěl do křížku s jinými náboženskými učiteli a
vůdci, zákoníky a farizeji zejména, uměl jim říci „běda vám“ a nazvat je
pokrytci. Nebyl tichým beránkem v tom smyslu, že by si nechal všechno
líbit. A někdy i provokoval, narušoval jednomyslnost, třeba se nedržel
obecně respektované zásady, že v sobotu se nevykonává žádná činnost,
která může počkat na zítřek, a uzdravoval i v den sváteční.
Je tedy už u samotných zakladatelů křesťanství nevyhnutelný rozpor mezi
teorií a praxí? Na jedné straně něco doporučují svým posluchačům a
čtenářům, něco od nich vyžadují, například mírnost a nekonfliktnost, ale
pak se tím sami do všech důsledků neřídí?
Je zřejmé, že jak Ježíš, tak i Pavel byli
výraznými, silnými osobnostmi. Nebyli to nějací chudáčkové, kterým by
vlastně nic jiného nezbývalo než se sklonit, ustoupit, uhnout nebo
přijmout roli fackovacího panáka. Oba si dokázali rozhodně stát za svým,
dokázali argumentovat a polemizovat se svými odpůrci, ačkoli jistě
jejich argumenty nemusely vždy nutně působit úplně konzistentním a
neprůstřelným dojmem. Už samotný styl Ježíšových řečí, ale také
Pavlových listů dosvědčuje, že byli oba skálopevně přesvědčeni o své
pravdě a byli ochotni se za ni postavit, kdykoli toho bylo potřeba.
Avšak zde je třeba si opět povšimnout, čím byla pravda v Ježíšově a
Pavlově pojetí. Byla vším jiným než netolerantní, neměnnou a zkamenělou
doktrínou, kterou je možno její odpůrce praštit přes hlavu, aby si
uvědomili, jak jsou vedle. „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“, řekl
kdesi Ježíš. Pravda je osvobozující mocí, díky níž se člověku volněji
dýchá a díky níž je schopen vykonat věci, kterých by se jinak možná
zalekl. Například zastat se druhého, který se ocitl v nesnázích třeba
proto, že jej ostatní šikanují; postavit se na jeho místo, a v krajním
případě snášet tu šikanu místo něj. Taková je pravda Ježíšova, ve které
od počátku na předním místě byla myšlenka sebeobětování za jiné.
Dobrovolné oběti sebe sama, k níž patří i
ochota přijímat, zvládat a zpracovat v sobě urážky i křivdy. To dokáže
opravdu jen vnitřně silný člověk. Slabý se pod nimi zhroutí, ale silný
je, jak se dnes říká, ustojí. Být vystaven urážkám není nic pro
slabochy. Slabý člověk – ať už slabý svou vírou, charakterem nebo
jakkoli jinak – by měl zůstat urážek ušetřen, vyhýbat se jim, aby získal
čas se vnitřně upevnit a zesílit, pokud k tomu vůbec někdy dojde. Ale
silný si může dovolit stát se jejich terčem. Právě tak to udělal Ježíš a
na tomto místě jistě nemusím rozebírat všechny detaily pašijového
příběhu. Po všech svých razantních, velmi neberánkovských polemikách a
výpadech proti svým odpůrcům, jak je dosvědčují evangelia, se stal
vědomě Beránkem Božím, který neotevřel svých úst.
Právě tak šel později v jeho šlépějích i
apoštol Pavel; když si vzpomeneme na všechny jeho dřívější pronikavé a
břitké argumenty proti zastáncům zákona a obřízky, které místy snad až
zavánějí fanatismem, pak s nimi tím ostřeji kontrastuje způsob, jakým
byla jeho pozemská cesta završena. I on přijal nakonec stejný úděl jako
jeho Pán: jeho život, stejně jako ten Ježíšův, vyhasl nakonec na
popravišti.
Z 15. kapitoly listu Římanům je patrné, že Pavel sám sebe spolu s
Ježíšem řadil do skupiny silných. Snášet slabosti slabých a dokonce
stavět se na jejich místo jako jakýsi hromosvod urážek, které na
křesťany nevyhnutelně dopadají, považoval už v té chvíli za svou
povinnost. Právě proto, aby slabé uchránil toho, co by v té chvíli ještě
nebyli schopni snést. Takže nakonec i jeho vězení, utrpení a mučednická
smrt byly, stejně jako ta Kristova, v jistém smyslu „zástupné“.
Ani jeden z nich nebyl životem unaven a
znechucen, takže by snad pomýšlel na nějaký „dobrovolný odchod“; vše to,
co snášeli a trpěli až do krajnosti, byl projev starosti o život, o
plný, perspektivní život těch druhých, život byl pro ně vrcholnou
hodnotou. Avšak stejně jako Ježíš i Pavel se jako jeden ze „silných“
dobrovolně stal hromosvodem, který nápadně vyčníval nad své okolí, a
proto se na něj nakonec svezla všechna nelibost, ano až nenávist odpůrců
evangelia.
Několikrát jsme dnes zmínili 15. kapitolu
listu Římanům, ze které byl vzat text dnešního kázání. Vraťme se ale
ještě na okamžik na samý počátek tohoto listu a shrňme si její velká
témata. Hned v prvních třech jejích kapitolách apoštol Pavel poukazuje
na to, že před Bohem jsme na tom všichni stejně. Všichni zhřešili a jsou
daleko od Boží slávy. To bezpochyby platí pro všechny názorově tak od
sebe vzdálené skupiny, a to nejen uvnitř křesťanství: Židy i pohany,
ateisty i lidi náboženské; silné i slabé, katolíky i protestanty,
liberály i evangelikály. Hřích je vskutku univerzální; nikdo není
spravedlivý, není ani jeden. Ale ještě daleko důrazněji a naléhavěji, s
neskrývanou radostnou vděčností vyhlašuje Pavel radostnou zvěst pro
každého, kdo chce slyšet: všichni se stávají spravedlivými zdarma, z
milosti Boží v Kristu Ježíši. Nikdo nemá proti nikomu žádnou přednost.
Pro ty, kdo jsou tu z Boží milosti, není teď už žádného odsouzení, i
kdyby je odsuzoval celý svět. A kdybychom snad i my sami byli v pokušení
někoho odsuzovat, připomeňme si, že takové počínání by bylo
přinejmenším mrháním časem a energií. Vždyť jakou váhu by mělo naše
odsuzování, jestliže Bůh neodsuzuje? Proto se raději pokusme naladit na
stejnou vlnu jako on; raději přijímejme jeden druhého, jako i Kristus k
slávě Boží přijal nás.
Amen.
Modlitba:
Milostivý Bože, k tobě přicházíme se svými prosbami.
Přimlouváme se za všechny znesvářené skupiny v
křesťanské církvi, ale nejen v ní. Dej, prosíme, opět moudrost zejména
těm silným, aby se nad slabé nepovyšovali, ale cítili jako své poslání
se jich zastávat a je ochraňovat. K tobě voláme: Pane, smiluj se!
Tam, kde se slabých nikdo nezastává, zastávej
se jich sám, neboť i za ně snášel Kristus bolesti smrti. Dej ale také,
aby slabí ze své slabosti nečinili přednost a ideál. K tobě voláme:
Pane, smiluj se!
Prosíme za nastupující mladou generaci u nás i
všude ve světě, aby nacházela pro sebe zdravé a silné vzory; aby se
naučila vyvážit svá práva s povinnostmi, svou svobodu s odpovědností.
Prosíme za ty, kdo po celém světě snášejí příkoří, pronásledování a
mučení pro evangelium, pro svou víru, nebo prostě jen proto, že se
jakýmkoli způsobem odlišují, vybočují z řady nebo vyčnívají nad průměr.
Dej, aby i v těchto zkouškách byli schopni obstát. K tobě voláme: Pane,
smiluj se.
Za tento svět se přimlouváme, do značné míry
zkažený a ve zlém ležící. Vždyť ty jsi svět tak miloval, že jsi dal
svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl
život věčný.
Vyslyš naše prosby, když ještě společně k tobě voláme: Otče náš…
Miloš Rejchrt a Tomáš Adámek
Zdroj: http://www.kosteljakob.cz/index.php?act=detail&BACT=mnu&mid=46&pmid=64&idTXT=1087
|