poslal Nepřihlášený Opravdový soucit navPublicistika
Reportáže, reflexe, sloupky 20.4.2010 Opravdový soucit navrací důvěru
Benedikt XVI. a mlčení »špatných učitelů« Vittorio Messori Nikdo neočekává, že ministerstvo školství či tělovýchovy a sportu zorganizuje setkání s oběťmi zneužívání nějakým učitelem či tělocvikářem, a už vůbec ne, že by snad vyjádřilo “bolest a zahanbení”.rací důvěru
Veřejně nevyjádří své politování ani představitelé sportovních klubů,
kde převlékárny a sprchy přitahují, jak známo, i snadno předvídatelnou
faunu dospělých.
Pedofilie (či pederastie), jejíž věkové vymezení je nejisté a mění se
podle gusta a kultur, se vyskytuje všude, kde žijí muži a ženy. A často
se tak děje nikoli ve skrytu, nýbrž dokonce s pochvalou a doporučením
filosofů jako v antickém Řecku anebo v osmašedesátnických kruzích v
Evropě a Americe.
Leader Zelených v Evropském parlamentu, Daniel Cohn-Bendit, bývalý
charismatický šéf různých protestních akcí, se chlubil, že jako učitel
nejenom doporučoval, ale také praktikoval sex s nezletilými. Mario
Mieli, ideolog a iniciátor homosexuálního hnutí v Itálii v jednom díle
vydaném seriózním italským nakladatelstvím Einaudi, považoval sex mezi
dospělou a nezletilou osobou za „akt vykoupení”. Jean Paul Sartre,
Simone de Beauvoir, Michel Foucault, Jack Lang, který se později stal
francouzským ministrem kultury, podepsali spolu s dalšími intelektuály
proslulý manifest, ve kterém – za účelem „sexuálního osvobození” -
požadovali beztrestnost pro sexuální vztahy s nezletilými, včetně dětí. V
těchto „učitelích” ožívala stará evropská tradice. Filosofem, kterého
uctívali jakobíni, počínaje Robespierem a většinou revoluční elity,
totiž nebyl blasfemický Voltair, nýbrž povznášející Jean Jacques
Rousseau, apoštol infantilní výchovy. A to v každém ohledu. Sám s velkým
potěšením popisuje, jak si v Benátkách koupil desetiletou holčičku,
která ho dokázala osvobodit od depresí.
A přece, bez ohledu na to, že kazatelny, z nichž zaznívá kárání, jsou k
smíchu; bez ohledu na neproniknutelné mlčení těch, kteří jsou nejvíce
zodpovědní; bez ohledu na to Benedikt XVI. nadále ukazuje, že církev je
“jiná”, a to i svým osobním ponížením. Na Maltě zopakoval to, co již
učinil ve Spojených státech a v Austrálii: setkal se s několika osobami,
které se většinou před desítkami let staly oběťmi úchylné pozornosti
některých „vychovatelů”. Stejně jako v dramatickém a dojemném, otevřeném
listu Irským katolíkům se papež odmítá odvolávat na polehčující
okolnosti anebo poukazovat na druhé a připomínat - ačkoli by také mohl -
že mnozí z dnešních karatelů by udělali lépe, kdyby mlčeli.
Ve skutečnosti si totiž papež Ratzinger je naprosto vědom toho, že hřích
Kristových kněží nemá důsledky pouze kanonické a trestní, ale také
metafyzické. V perspektivě evangelia je tvář těch nejmenších tváří
samotného Boha; kdo pohorší jedno z nich, bylo by pro něho lépe, kdyby
mu byl na krk zavěšen mlýnský kámen a byl hozen do vody. To jsou
strašlivá slova evangelia.
Papež ví, jakou důvěru mají rodiče, nejenom katoličtí, ale často také
ti, kteří jsou jiné víry a jiného přesvědčení, když svěřují své děti
církevním institucím, které jsou inspirovány ideálem evangelia. Zradu
těchto očekávání pokládá Benedikt XVI. za netolerovatelnou. Ukazuje
proto, že církev, třebaže padlá, není místem jako ostatní; je prostorem,
kde se hřích vyskytuje i v instituci, ale zde je vina mnohem, mnohem
závažnější než kdekoli jinde, protože ideál je mnohem vznešenější,
povinnosti mnohem tíživější a Nejvyšší Učitel mnohem náročnější.
Bolest a zahanbení, které vyjádřil, vycházejí z autentického utrpení, a
určitě nejsou žádným pokryteckým melodramatem. Evangelní paradox,
nicméně působí, že toto ponížení nesnižuje, nýbrž zvyšuje jeho
věrohodnost jakožto představitele a garanta křesťanskosti.
Z deníku Corriere della Sera, 19. dubna 2010,
přeložil Milan Glaser