Non habemus papam! Dedicated to His Holiness John Paul II. P.P.. See also prayer down.

ČERNĚ – řeč autora spisu, děkana starobylé kapituly SS. Petra a Pavla na Vyšehradě, 1862, P. Vojtěcha Ruffera

Sv. Bernard dí: „Uznej, o - takto uvedeni Svatí Otcové

od ustanovení světa.“ (Mat. 25.34.) – takto uvedeny citáty z Písma Svatého

Pán Kristus praví: Pojďte ke mně všickni – takto uvedena přímá řeč Pána Boha

Šestý stupeň k nebi.

Láska k Bohu i k bližnímu.

Láska k Bohu s láskou k bližnímu jest tak úzce spojena, že jedna beze druhé ostati nemůže. Tyto dvě lásky jsou jako dva kruhy v jedno spojené.

Sv. Řehoř praví: „Pokud kdo Boha i bližního miluje, potud se ku vkročení do království nebeského přibližuje.“

Sv. Prosper píše: „Bohu-li a bližnímu prokazujeme lásku z čistého srdce, a dobrého svědomí, snadno hříchu odpíráme, všemi dary oplíváme, světskými rozkošemi pohrdáme, ba i s radostí konáme všecko, i to, co jest lidské křehkosti těžko a obtížno.“

A dokládá týž svatý: „Láska probuzuje ty, kteříž v hříších svých pohřbeni jsou, léčí churavé, vyhledává ztracené, zoufalcům vzdechuje naději. Působí v kajících, raduje se v prospívajících, jest slavná v setrvajících, vítězná v Mučenících, účinlivá ve všech věřících; pro ni pohrdá svatá nábožnost tělesnými rozkošemi; bez ní se nikdo Bohu nelíbí. – Toť dokonalá láska, kterou sv. Apoštol nazývá vyšší cestou. (I. Kor. 12, 31)A v skutku, ona jest cesta do nebeské vlasti.“

Sv. Augustin praví: „Láska jest hrad všech cností, zaslíbení království, nejvyšší odměna Svatých v nebi.“

Sv. Bonaventura píše: „Kdo jest co dobrého, co by bez lásky před Bohem příjemné bylo! „Snad to víra?“ Také ne, „a kdyby i andělskými jazyky mluvila“. Snad mučenictví? Nikoliv; „a kdybych i tělo své k upálení dal,“ vece, sv. Pavel. Ano bez lásky nebývá nižádná cnost od Boha přijata. Čistota bez lásky, lampa bez oleje. Vzdal olej, a lampa uhasne; odstraň lásku a čistota nemá ceny. S láskou ale nebývá ani ten nejmenší dobrý skutek zamítnut.“

Známky lásky k Bohu.

Sv. Jarolím v jednání o cnostech k svaté Paule vdově takto píše: “Chceš-li věděti, zdali miluješ Boha, viz, jsou-li při tobě tato znamení: Želíš-li hříchů spáchaných? Máš-li úmysl, varovati se pilně budoucích? Slyšíš-li ráda slovo Boží? Pospícháš-li dobře činiti? Čistíš-li své svědomí častou zpovědí? Ráda-li o Bohu mluvíš? Často-li na Boha zpomínáš? Nábožně-li Jemu v svých modlitbách svá vzdychání i své radosti otvíráš? – V tom poznáváme, že Boha milujeme, když se snažně hříchů varujeme, a tělesné rozkoši, při níž jest zlá radost s nečistým myšlením, se chráníme. Neb kdo své vůle v hříchu požívá, nemiluje Boha, poněvadž Jemu v Jeho vůli odmlouvá.“

Sv. Augustin (v Manuale c. 28) píše: „Milující Boha když chodí, když sedí, když odpočívá, a když cokoliv jiného dělá, srdcem se Boha nestrhuje. Všecky jiné k milování Boha nabízí, všechněm milování Boha schvaluje a jak sladké jest milování Boha, jak proti tomu zlé a jak hořké jest milování světa, srdcem, ústy i skutkem všechněm ukazuje. Pohrdá slávou tohoto světa, a předkládá, jak bláznivé jest míti doufání v těch věcech, kteréž pomíjejí. Často patří na Boha svého, a v tom se kochá a občerstvuje, tím šťastnější, čím častěji.“ Obsah ↑

Působení lásky k Bohu.

Sv. Terezie praví: „Jak mile duše opravdu láskou k Bohu chycena bývá, ztrácí se beze vší bolesti láska, kterouž na věcech stvořených lpěla, a to se bez lásky k Bohu státi nemůže; neboť všeliká náklonnost k věcem stvořeným, prudce-li milujeme, plodí jakoukoli strasť, když se od nich odloučíme. Jestliže ale Bůh v duši panuje, tož jí uděluje vládu nade vším, co jest stvořeného.“

Sv. Tomáš Kemp. píše: „Kdo pravou a dokonalou má lásku k Bohu, nehledí v žádné věci na sebe samého, nýbrž hledá ve všem toliko chvály Boží. O, by kdo měl jiskřičku pravé lásky l Bohu, zajisté by poznal, že všecko na světě marnost jest.“

Sv. František Salezský učí: „Miluješ-li horlivě Boha, budeš o něm často v obyčejných jednáních s domácími, přáteli a sousedy svými rozprávěti. A jako včely svými ústy samý med plastují, tak jazyk tvůj, vždy Bohem oslazen, žádné větší lahůdky nepocítí nad chválu Jeho sv. jmena.“

Kristus Pán pravil: „Miluje-li kdo mne, řeč mou zachovávati bude.“ (Jan 14, 23) Zkouška lásky tedy jest konání skutků. Protož týž sv. Jan praví v listu svém: „Řekl-li by kdo: Miluji Boha, a přikázání Jeho nezachová, lhář jest.“ (I. Jan 4, 20) Neboť v pravdě milujeme, když se svých libůstek dle Jeho rozkazů zdržujeme.

Sv. Basil praví: „Láska Boží jest poklad nehynoucí, jejž kdo má, jest bohatý, komužkoli se nedostává, jest chudý.“

Bl. Tomáš Kemp. píše: „Tisíckráte to opakuji: nejvýbornější zaměstnání, nejslavnější dílo jest, Boha svého Stvořitele a Spasitele z celého srdce svého, ze vší duše své, a ze vší mysli a síly své milovati a velebiti.“

Sv. Augustin roznícen láskou k Bohu volá: „Bože můj! Což jsi musel teprv výslovně nám přikazovati, že Tě milovati máme, a tak velikými trety nám hroziti, pakli bychom Tě nemilovali? – Nebylo-liž dost na tom, že jsi nám dovolil, Tebe milovati? A tato dovolení nebyla-li to již milost největší a blaživost nejblaživější? Aneb může snad větší neštěstí býti, jako nemilovati Tebe? – Bože můj! Hle miluji Tebe, a jestli to málo, více Tě budu milovati. Tvým milováním jsem jat, v Tvé žádosti hořím, v Tvé sladké paměti se kochám. Pozdě jsem Tě začal milovati, o kráso věčná. Běda času tomu, když jsem Tě nemiloval. Bože můj! dejž ať miluji Tebe vždy víc a více,srdce mé hoří milováním Tebe, Bože můj!“

Sv. Alfons Liguori radí: „Chceš-li dokonalou lásku Ježíše Krista sobě získati, užívej následující prostředky:

1. Měj vroucí žádost Boha nade vše milovati, a nepozoruješ-li v sobě tuto žádost, tedy pros Boha o ni.

2. Vystříhej se vší přílišné a nepořádné lásky k stvoření.

3. Často rozjímej o životu a umučení Pána Ježíše. A v rozjímání tomto kdyžby nezahořel láskou k Bohu svému, když pováží, co všecko pro něj Bohu učinil!“

O lásce k bližnímu.

Sv. Řehoř píše: „Z lásky k Bohu rodí se láska k bližnímu, a z lásky k bližnímu béře potravu láska k Bohu. Nebo kdo bližního milovati zanedbává, neumí v pravdě Boha milovati. Láska k Bohu plodí lásku k bližnímu, a láska k bližnímu rozněcuje lásku k Bohu.“

Sv. Alfons Liguori praví: „Láska k Bohu jest co nejúžeji spojena s milováním bližního.“ Za touž příčinou píše sv. Jan: „Kdo nemiluje svého bratra, jejž vidí, kterak může milovati Boha, jehož nevidí?“

Sv. František Salezský praví: „Chceme-li dokázati, že milujeme Boha, tedy milujeme bližního; a bližního milujeme, když, jemu sloužíme, pomáháme, a o síly naše postačuje, ve všech potřebách mu přispíváme.“

Sv. Prosper učí: „Všecky bližní milujeme jako sebe, když o jich dobré mravy, o jich spasení jako o své pečujeme, jim v pokleskách a nebezpečenství spomáháme tak, jak bychom sobě přáli, aby nám spomoženo bylo; aneb když zlého bližnímu nepřejeme.“

Sv. Augustin dokládá: „Lidi sluší tak milovati, aby se nemilovali jejich chyby.“

Sv. Bernard nazývá lásku znakem, jíž se od sebe liší vyvolení a zavržení. Nemohouť rozeznáni býti věrou neb štědrotou, ani vědou neb postem, bděním a mučenictvím; neboť to vše jest i vyvoleným i zavrženým společné. Jedináť tedy láska dělí syny Boží a syny pekla dle výroku Páně: „Potomť poznají všickni, že jste moji učeníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ (Jan 13, 35) „Chceš-li obdržeti tuto lásku“, jak radí sv. Jarolím, „buď pokorný a poslušný.“ A sv. Bernard dí: „Vykopej v sobě základ pokory, a dojdeš vrchu lásky.“ Obsah ↑

Štědrá dobročinnost k chudým.

Sv. Lev veliký píše: „Byť i kdo věřil, čistotný a střídmý byl, byť i jinými vznešenými mravy se ozdobil, přece nedojde milosrdenství, není-li sám milosrdný. Pravíť Pán: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.“ Při onom velikém soudu tolik vážena bude štědrá dobročinnost aneb pobožná skoupost, že se ona za plnost všech cností, tato za úhrnek všech provinění uvedení, a druzí pro toto zlé v oheň vrženi budou.“

Bohu nás činí podobnými. Kristu Pán řekl: „Buďte milosrdní, jako i Otec váš nebeský milosrdný jest.“ (Luk. 6, 36) Na kteréžto vyrčení výklad dává sv. Jan Zlatoústý: „Neřekl prý Kristus, abychom pouze se modlili, postili, trýznili, nešli kříž svůj, ty svaté; spasitelné a potřebné skutky ještě nenesou podobu Božskou na sobě: Bůh jest láska, dobrota, milost. Milosrdenství tedy a dobročinnost vtiskne teprv v nás podobu Božskou; z té příčiny pravil Pán: „Buďte milosrdní, chcete-li Otci nebeskému podobni býti.““

Sv. Lev píše: „Žádná zbožná služba věřících netěší Pána více, jako ona, kteráž se k jeho chudým prokazuje, proto Pán Ježíš řekl: „Cokoli jste učinili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ (Mat. 25, 40) “

Sv. Řehoř Naziánský dí: „Hleď abys se k chudému Bohem ukázal v následování Božského smilování: nebo člověk nic tak Božského na sobě ukázati nemůže, jako jiný, dobře činiti. Tobě jest chudý pozůstavený jako Bohu.“

K chudým štědrý býti, naše povinnost.

Sv. Cyprian píše: „Mezi svými božskými zákony a nebeskými předpisy nekáže Pán nic tak často, jako abychom pilně almužnu dávali, statkův pozemských sobě nehleděli, nýbrž spíše pokladů nebeských ukládali. „Prodávejte to, čím mládnete,“ praví, „a dávejte almužnu.“ (Luk. 12, 33) A opět: „Neskládejte sobě pokladů na zemi, ale skládejte sobě poklady v nebi.““

Sv. Basil praví: „Proč jsi ty boháčem, proč onen chudým? Proto, abys ty obdržel odplatu za dobročinnost a věrné vladaření, onen pak obdržel převelikou odměnu za trpělivost.“

Sv. Augustin vece: „Komu se almužny konati přikazuje, nechť se raduje, že není v takém stavu zrozen, aby sám potřeboval. K slávě dárcově postačuje, že dobročinnost Bohu půjčuje na úroky, že v chudém sytí Krista, že bídou jiného dosahuje prominutí hříchů.“ Ano radí nám Kristus Pán, abychom sobě almužnami nebe dobývali, řka: „Čiňte sobě přátely z mamony nepravosti, aby, když zemřete, přijali vás do věčných stánů.“ (Luk. 16, 9) Načež sv. Jan Zlatoústý dí: „Stánek v nebesích staví ruce chudobných.“ A opět: „Známá jest almužna branám nebeským, a kdo skutky milosrdné pošle napřed, bez odporu bude jemu otevřeno.“

Sv. Augustin píše: „Snad ale řekne kdo: Chudý jsem, tudíž mi nelze dávati almužnu. Aby se žádný chudý vymlouvati nemohl, slibuje Spasitel náš, že i za číši studené vody odměnu udělí. I pouhá dobrá vůle, rada, outrpnost s bližním sdílena, jest almužna.“

Jak a s jakým úmyslem almužna se udíliti má.

1. Dávej vesele a s ochotností. Sv. Jan Zlatoústý učí: „Chudé co dělníky považujeme, jenž nám příležitost k spasení poskytují; štědře a s veselou ochotností s nimi se sdělujeme, nikdy se nevzpírejme jim uštědřiti, alebrž s veselou vlídností s nimi rozmlouvajíce, velikou laskavost jim prokazujeme.“ Proto také praví sv. Pavel: „Veselého dárce miluje Bůh.“

Sv. Ambrož radí: „Slušiť také v udílení ohled bráti na stáří a na slabost, časem i na stydlivost, abys sestárlým více uštědřil, ješto nemohou již prací sobě výživu zaopatřit. Aniž se zdržuj almužnu udíleti tím, že snad nevíš, komu máš dáti, zdaž prosící hoden jest almužny neb nic, věz, že vševědoucí Bůh o všem ví, a že nám vše odmění, co jsme z lásky k němu dobrého učinili bližnímu.“

2. Dávej vší marné chlouby vzdálen. Sv. písmo dí: „Nechť neví levice tvá, co činí pravice tvá.“ Což sv. Augustin vykládá: „Skrze pravici vyrozumívá se láska k Bohu, skrze levici marnost neb chtivost světská. Dáváš-li almužnu pro lidskou chválu, koná vše levice. Dáváš-li však almužnu z lásky k Bohu, a abys dosáhl hříchův odpuštění, koná všecko pravice.“

Sv. Stibor praví: „S jakým kdo úmyslem uštědřuje, takť to i od Boha bývá přijato. Kdo tedy zde dobrým skutkem přítomnou chválu vyhledává, ztrácí naději, a neobdrží slavné odměny v životě budoucím. Bývá-li chudý sycen pro chloubu, i sám ten milosrdný skutek v hřích se proměňuje.“

Sv. Ambrož učí: „Dokonalá jest pak dobročinnost, když někdo skutek svůj mlčením ukrývá, potřebám chudých tajně pomáhá, a jehož ústa chudých a ne ústa vlastí vychvalují.“

3. Dávej ze svého. Sv. Augustin píše: „Bratři, s nevolí pohlíží Bůh, z podvodů-li kdo svých almužnu udílí. Z prací spravedlivých přikázal dávati, z loupeží však nespravedlivých zakázal udíleti. Když pak Bůh souditi počne, řeknou ti, kdož z loupeží žijí, a z oloupení bližních almužnu udílí: „Pane, milosrdenství ve jmenu tvém prokazujíce, chudé jsme sytili, nahé odívali a cizince pod střechu přijímali.“ Jimžto odpoví Pán Bůh: „Co jste dali, pravíte; co naloupili, nepravíte. Jež jste nasytili, pamatujete, proč nepřipomínáte těch, jež jste povraždili? Ti, jež jste oděli, radují se; ti, jež jste oloupili, bědují. Já jsem přikázal, milosrdenství prokazovati; nepřikázal jsem podvodů a loupeží se dopouštěti.““ Podobně dí sv. Stibor: „Nic tobě neprospívá, jestliže jednoho nakrmíš a druhého zloupíš. Není to almužna, vzíti lačnému a dáti nuznému.“

4. Dávej a všech hříchů se varuj. Sv. Augustin učí: „Nechť se neklamou, kdož se domnívají almužnami sebe hojnějšími zakoupiti sobě nekázeň, v hrozných nepravostech svých zůstávajíce. Netoliko je páší, nýbrž i tak milují, že sobě žádají, kdyby jen možné bylo, bez trestu v nich setrvati. Kdo ale miluje nepravost, nenávidí duše své, a kdo duše své nenávidí, není milosrdným ale ukrutným.“ (Žalm X, 6.)

Týž sv. Otec Augustin píše (o městě Božím Kn. XXI. Kap. 27.) takto: „Kdyby lidé za jediný těžký hřích rozdali všecky statky své mezi chudé oudy Kristovy, a neupustí-li při tom od zlých skutků, a neprospívají-li v lásce, která v nic neslušného se nevydává: nic by jim k platnosti nebylo. Čteme v Ekl. XXX, 24. takto: „Smiluj se nad duší svou, líbě se Bohu.“ A opět: „Kdo sobě zlý jest, komu dobrý bude?“ (Ekl. XIV, 5.) A na jiném místě dí též sv. písmo: „Synu, zhřešil-li jsi, nepřidávej opět, ale i za předešlé odprošuj, aby tobě odpuštěni byli.“ (Ekl. XXI, 1.) Proto tedy jsme povinni dávati almužny, abychom, prosíce odpuštění přebedlivým hříchům, byli vyslyšeni; ale nikoliv se nedomnívejme, bychom, zůstávajíce ve hříších, svobodu ke zlým skutkům skrze almužny mohli sobě získati. Jest jistý způsob života, že není ani tak zlý, aby těm, kteří jeho se přidržují, k získání nebeského království nic prospěti neměla štědrost almužen, jimiž i spravedlivým v nedostatcích se pomáhá, a tudy přízeň jejich se získá ku přijetí do věčných stánků; aniž-kdo vede život tak dobrý, aby sám byl jim postačitelným k dosažení takového blahoslavenství, lečby došli milosrdenství pro zásluhy těch, jež sobě byli přátely učinili.“ Tak učí svatý Augustin.

Veliký zisk a prospěch almužny pro tento i pro život budoucí.

Sv. František Salezský píše: „Skoro nic není, zač bychom více i tohoto pozemského požehnání nabývali, než za almužnu. O jak svaté a bohaté jest zchudnutí, ze štědrých almužen pocházející.“

Sv. Stibor učí: „Věci pozemské zadržujíce, škodu trpíme, neboť ono hyne, rozdávajíce ukládáme je. Dlouho s věcmi svými zůstati nemůžeme; protože buď my je umírajíce opouštíme, aneb ony opouštějí nás žijící.“

Sv. Ambrož praví: „Jmění, byť i nechtíce, zde zůstavíme; vědomí však skutků dobrých spolu s námi k Bohu půjde. A poněvádž, jak veliká bude to pro tebe sláva, když všecko to množství, jenž tvou štědrostí syceno bylo, před spravedlivým Soudcem tebe vděčným hlasem za svého milosrdného živitele a ochránce prohlásí.“

Sv. Basil píše: „Jako zrno, rolníkem v zemi hozené, roste a užitek nese: takť přináší též almužna, bližnímu jsouc udělena, starý užitek pro věčnost.“

Sv. Jan Zlatoústý praví: „Má-li do sebe nějaké umění tu vlastnost, nějakého prospěchu dojíti, patrnosť zajisté, že jest almužna uměním tím nejlepším. Nezhotovujeť nám obuvy, aniž sešívá roucha, aniž staví chatrné domy tyto, avšak věčný poskytuje život, vytrhuje z rukou smrti, v obojím životě nás oslavuje, chystá příbytky v nebi, a věčné připravuje stánky. Ona nedopustí, aby lampy naše uhasly, aniž abychom s rouchem pokáleným při svatbě spatříny byli, ale očišťuje nás. Nepřipouští, abychom padli v místo, kdež se nalézá onen boháč – alebrž v lůno nás uvádí Abrahamovo.“

Sv. Jarolím dí: „Nikdy jsem nečetl, že by zlý konec byl měl, kdo rád milosrdné skutky konal. Neb takový má mnoho přímluvčích, a není možno, aby modlitba tak mnohých byla oslyšena.“ A na jiném místě dí týž sv. Otec: „Kdo chce hněv přísného Soudce, kterého hřešením proti sobě popudil, ukrotiti, dávej chudým almužny.“

Sv. Cyprian radí: „Rozděl se o svůj poklad a ourodu s Kristem, aby i On někdy zúčastnil tebe dědictví nebeského.“

Kdo dává almužnu, udílí ji samému Kristu.

Sv. Augustin píše: „Co jsou chudí, jimž uštědřujeme, neli nosičové naši, jimiž s země putujeme do nebe? Dávej, svému nosičovi dáváš; neseť k nebi, čeho udílíš. Kterak pravíš, do nebe nese, an vidím, že toho požívaje, ztráví. Právě, ne podržením, nýbrž užitím donáší. Pamatuj, co řekl Kristus Pán: „Pojďte požehnaní Otce mého, vládněte královstvím. Neboť lačněl jsem a dali jste mi jísti. Pokudž jste činili jednomu z bratří mých nejmenších, mně jste činili.““

Sv. Cyprian vece: „Dává se nám to naučení, že takovýchto darů Bohu samému se poskytuje, a že takový dárce Pána sobě nakloňuje.“ Jak dí sv. písmo: „Kdo se smilovává nad chudým, Bohu na ourok půjčuje.“ (Přísl. 19, 17.) Protož praví sv. Řehoř: „Co se chudým dává, není vlastně žádný dar, nebo se to jen půjčuje, a Bůh to mnohonásobně nahražuje.“

Sv. Jan Zlatoústý tvrdí takto: „Ruka chudého jest pokladnice Kristova, neboť cožkoli chudý obdržuje, Kristus dostává.“

Sv. Gaudenc dí: „Nemiluje Krista, kdož ho v chudém nemiluje: a lže, kdož lásku, kterou slovy přislibuje, skutky zapírá.“

Sv. Augustin dokládá: „Chudý jest cesta k nebi, kterouž se přichází k Otci. Počni tedy udíleti, nechceš-li blouditi. Pouta jmění svého, jimiž jsi svázán v tomto životě, roztrhni; abys se mohl k nebi bez překážky přibližovati.“ Obsah ↑

Péči míti o spasení bližních naše povinnost.

Sv. Jan Zlatoústý (v Hom. 3.) praví: „Jako jest duše lepší nežli tělo, rovněž nad ty, kdož nuzným peníze a jmění poskytují,větších odměn hodni jsou oni, kteří nedbalé bližní své napomínáním na pravou cestu uvádějí, ukazujíce jim Božských cností příjemnost, a nepravosti zlost.“

Sv. Jarolím dí: „Vím, že netoliko ten blahoslavený jest, kdo sám s pomocí Boží svého spasení dojde, ale blahoslavenější jest, kdo jiné k nebeskému království vede.“

Sv. Augustin (v knize 19. o městě Božím) píše: „Náležíť mezi povinnosti spravedlivého, aby netoliko nečinil nikomu nic zlého, nýbrž aby ho také od hříchu zdržoval, ze hříchu káral, tak aby kleslý se kál ze své viny, i jiní příkladem jeho se zastrašili.“ A na jiném místě dí týž sv. Otec: „Zpáchám-li hřích v skrytě, kárej tajně. Je-li hřích veřejný a zjevný, trestej veřejně; aby se tento napravil, a ostatní se báli.“

Sv. Basil tvrdí: „Jako líky na nemoci, podobně působí napomínání na hříchy; a jakož jest nemoudrý ten, kdo zavrhuje léky a jimi pohrdá: rovně tak jest nemoudrý, kdo napomenutí s vděčnou myslí nepřijímá.“ Obsah ↑

Bližního k spasení přivésti, veliká zásluha.

Sv. Jan Zlatoústý praví: „Nemůžeme Krista lépe následovati, jako jestliže bližním našim k spasení budem napomáhati. Cenu duše lidské zná sám Bůh nejlépe. Před Bohem není tak odporná všech království zkáza, jako ztráta jediné duše.“

Sv. Diviš praví: „Boha chváliti a velebiti, jest práce andělská; ale hříšníky obraceti a lidem k spasení dopomáhati, jest dílo Božské.“ Pročež sv. Pavel dí: „My zajisté Boží pomocníci jsme.“

Sv. Jan Zlatoústec (v Hom. 60.) praví: „K mému spasení připojme též spasení bližních; pečujme o spasení své i bližních svých. Nepřítel sám u sebe: Já jsem člověk světský, mámť ženu, mámť dítky; toť patří kněžím! Považ ale, uzříš-li na cestě zlatý peníz, oč že dlouho se nedotazuješ, proč ho nezdvihl ten neb onen, alebrž pospíšíš sobě, abys předešel jiného a sám ho zdvihl. Rovněž tak máš smýšleti ohledně padlého; tyť máš za to míti, žeť pečlivostí o něho nalezáš poklad. Naleješ-li do ran duše jeho oleje křesťanské pravdy, ovážeš-li je tichostí, a vyhojíš-li trpělivostí, tak jsi zajisté neshromáždil sobě největších pokladů, a jediný tento čin vymaže na tobě mnohé poskvrny hříchů.“

Sv. Řehoř píše: „Velikou to zásluhou, smrti vyrvati tělo, ačkokoliv smrtelné: jak veliká to zásluha, od smrti vysvoboditi duši; jenž v oné nebeské vlasti bez konce žíti má.“

Sv. Ignác z Lojala říkával: „Spasení jediného kteréhokoli člověka nechť jest tobě více; nežli všickni pokladové celého světa!

Sv. Jan Zlatoústý dokládá: „Kdožkoli udělí hříšníkovi miliony, nedáť mu toliko jako ten, ježto zachová duši jeho, jenž jej odvrátí od cesty zlé a nazpět uvede k bohabojnosti. Kdož obdaruje chudého, nečiní konec hladu jeho; kdo však polepší hříšníka, učiní konec bezbožnosti jeho. Jeden osvobodí tělo od zlého, druhý vychvacuje duši z pekla. Nuž tedy vizte, jáť vám ukázal, kterak můžete poklad dobýti: popiltež si, ať vám neuteče zisk tento. V této případnosti nemůžete předstírati ani chudobu: tady netřeba jiného nákladu, leč slov a řečí.“

Sv. Pavel (II. Tim. 2, 18.) píše: „Jedině Pán zná ty, kteříž jsou jeho.“ Načež dí sv. Augustin (Hypog. Lib. 6.): „Jak dalece však nám to možné, všecky lidi k dobrým skutkům povzbuzujeme, nikoho v zoufalství neuvodíce, za sebe vespolek se modlíce. V jeho bude to moci, zasloužené odsouzení při nás změniti, a nezaslouženou milost předřízení nám uděliti.“

Jak svatí vyhledávali spasení lidské.

Abychom od krále všech svatých začali, příklad nám dal Kristus Pán; On pro spasení lidské opustil trůn Otce Nebeského, v pronásledování a bolestech živ a i umřel, a k tomu cíli vysílal proroky i apoštoly.

Pozoruj, jak andělé strážní o spasení lidské pečují. Oni dokonalí milovníci Boží jsouce, vidí, že Božská velebnost žádostiva jest, aby všickni lidé k spasení přišli, protož s velkou radostí s nebe na zem sstupují, aby lidem k spasení napomáhali.

Sv. Dominik byl žádostiv zatvrzelé kacíře obrátit, byť skrz to na tisíc kusů rozsekán byl. Sv. Terezie žádala až do dne soudného v očistci býti, by tím jediný hříšník spasení došel. Sv. Ignác z Loy. říkával: „Bych mohl i hned do nebe jíti, volil bych zde pozůstati pro spasení duší lidských, byť bych budoucně svým spasením nebyl jist“. Sv. František Xaver na tisíce mil přes moře a pouště učinil pro spasení cizích národů. Sv. Martin biskup Turenský když umíral a věčné koruny jsa blízek, zvolal: „Pane Bože, jsem-li tvému lidu potřeben, neprotivím se práci: staň se vůle tvá!“ Sv. Gertruda říkávala: „Kdybych mohla k tobě Bože všecky lidi přivésti, s nimiž Ty ráčíš své rozkoše míti, ráda bych bosa svět procházela až do dne soudného, a přinesla bych Ti každou duši na svých loktech, abych tvému srdci radost učinila.“ K tomu cíli misionářové opouštějí zde svou milou vlast a přátelé, a jdou přes moře do dalekých a neznámých krajin,divochům tam zvěstovat Evangelium Krista Ježíše, a učí cizí národ víru katolickou. S nebezpečenstvím svého života odvažují se napomáhati lidem k spasení.

Pročež i ty milý křesťane, můžeš-li komu k věčnému spasení pomoci, pomoz; kde můžeš hříchu zabrániti, zabraň; hřešící karej: neumělé uč, pochybujícím dobře raď, nemocným zpovědníka přiveď, zdravé k časté zpovědi měj. I také zbožnou, vzdělávající knihu bližnímu půjč. Modli se každodenně za obrácení zatvrzelých hříšníků a kacířů, za obrácení divých národů v dalekých krajinách; ne samým kázáním, ale modlitbou bývají hříšníci k Bohu obráceni. A konečně, komukoli tato kniha k spasení poslouží, pamatuj také s modlitbou na toho, kdo na ní pracoval. Obsah ↑

Čeho máme pilní býti při vyučování jiných.

Sv. Stibor biskup píše: „Co slovy učíš, příkladem toho na sobě dokazuj. Nebo neníť na tom dosti, abys toliko to, což mluvíš, schvaloval, ale abys slova svá skutkem naplňoval.“ Podobně mluví sv. Ambrož: „Dobrýť to zajisté učitel, kterýž skutky plní, čemu slovy vyučuje. Neboť více přesvědčují skutkové, nežli slova.“

Sám Pán Kristus učil, řka: že „Ten toliko největším v říši nebeské mistrem slouti zasluhuje, kdož prvé skutkem koná, čemuž potom vyučuje.“

Sv. Jan Zlatoústý praví: „Budeš-li cnostně žíti a dobře vyučovati, všechněch se soudcem staneš. Budeš-li nešlechetně žíti a dobře vyučovati, svým se toliko soudcem staneš: neboť dobře uče, lid poučuješ, kterak by měl žíti; zlý pak život veda, poučuješ Boha, jak by tebe měl zavrhnouti.“

My však se dle dobrých naučení řiďme, nechť je učitel jaký-koliv.

Sv. Jan Zlatoústý praví: „Často zajisté vychází dobré učení od člověka zlého, rovněž jako sprostá země skvostné plodí zlato. Což se snad proto, že země jest sprostá, drahým pohrdne zlatem? Následovně, jakož se zlato vybírá a země zpět zůstavuje, podobně i vy učení přijímejte a mravů si nevšímejte.“

Kristus Pán řekl: „Všecko, což by koli zákonníci a farizeové řekli vám, zachovejte a čiňte: ale podle skutků jejich nečiňte.“ (Mat. 23, 3.)

Sv. Stibor píše: „Co dobrého kdy uslyšíš neb čísti budeš, to také jiným pověz. V učení vystříhej se lidské chvály. Tak uč jiné, abys i sebe zachoval, abys o pokoru nepřišel, neklesl.“

Učitele veliká odměna. Jak praví sv. Jan Zlatoústý: „Kdo snaží se poučovati bližního, ten na tak jinému dobře činí, jako spíše sobě samému velikou mzdu připravuje, a dvojího dochází zisku; on od Boha větší odměny dosahuje, a bratru svému naučení dávaje, i v sobě paměť toho obnovuje.“ Obsah ↑

Dobrý příklad bližnímu dávati – naše povinnost i zásluha.

Sv. Řehoř píše: „Jsouť někteří, jež k milování nebeské vlasti více rozněcují příklady, nežli kázání.“ Podobně dí sv. Lev: „Mocnější jsou příklady než slova; a úplněji se poučuje skutkem než hlasem.“

Sv. Bernard radí: „Neznámť já rady lepší, jako když hledíš příkladem svým bratra poučiti, co by se mělo a co nemělo díti, vybízeje ho k tomu, co jest lepšího a radě mu ne slovem, nýbrž skutkem a pravdou.“

Sv. Augustin píše: „Nepečujme jedině o to, abychom dobré svědomí měli, nýbrž jak dalece s to jest křehkost naše, pečujme též o to, abychom ničeho nečinili, co by mdlému bratru mohlo zlým býti podezřením.“

Kristus Pán učí: „Tak svět světlo vaše před lidmi, aby viděl skutky vaše dobré, a velebili Otce, jenž jest v nebesích.“ (Mat. 5, 16.)

„To se děje pak,“ jak dí učený Hugo, „když se v náklonnosti projevuje milosrdnost, v tváři laskavost, v jednání pokora, v obcování mírnost, v trápení trpělivost.“

Sv. Augustin se o tom projadřuje takto: „Kdo je v skrytě dobře živ, k cizímu vzdělání ale nic neprospívá, jest uhel: kdo však k následování v svátosti předložen, světlo cnosti mnohým ukazuje, lampou jest; jelikož i sebe zahřívá, i jiným svítí.“

A sv. Bernard učí: „Lidem dávejte dobrý příklad zjevnými skutky; andělům působme velikou radost tajnými vzdechy.“ Obsah ↑

Zlý příklad jest přeškodný a hřích převeliký.

Sám Pán Ježíš nazývá přebídným toho, kdož by zlým příkladem pohoršil jiných, řka: „Kdož by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto, kteříž ve mne věří, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (t.j. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, pohřížen byl do hlubokosti mořské.“ (Mat. 17, 6.)

Sv. Jan Zlatoústý píše, že: „Spíše mívá Pán smilování s jinými, i většími hříchy, nežli s pohoršením.“ „Kterak,“ praví Pán, „není tobě dosti na tom, že mne urážíš, chceš i jiné sváděti, aby se vzpírali proti mně? ‚Běda člověku tomu, skrze kterého přichází pohoršení.‘ “

Sv. Cyril Alex. praví: „Neliší se od ďábla, kdo pohoršení dává, a jakýmkoli způsobem lidi s pravé cesty svádí.“

Sv. Lev jmenuje vražedníkem toho, kdož zlým příkladem dává pohoršení: „Kdo jiného pohoršuje, usmrcuje duše bližního. Vraždí nejen tělo, nýbrž duši svého bližního, a způsobuje, že na zmar přicházejí všechny slzy, všechny bolesti, a vše to, co Pán Ježíš činil a trpěl, aby tuto duši získal.“

Tudíž praví také sv. Pavel: „A tak hřešíce proti bratřím, a urážejíce svědomí jejich mdlé, proti Kristu hřešíte.“ (I. Kor. 8, 12.)

Sv. Bonaventura učí: „Že snáze mohou býti ulečeny následky třeba i těžšího hříchu, jestliže v skrytosti zůstal, nežli následky nějakého pohoršení. Za onyno může tajným pokáním zadostiučiněno býti; vzpomínku na dané pohoršení však sotva bude lze vymazati ze srdcí těch, kdož o něm slyšeli.“

Podobně vece sv. Cyprian: „Svým pádem škodí hříšník toliko sobě: dává-li ale pohoršení, táhne pak s sebou do zkázy.“

Sv. Tomáš z Wilanova píše: „Hanebno-li jest, vzíti někomu kabát,a je-li ještě hanebnější, vzíti mu život: nejhanebnější musí býti, duši bratra svého na věky zkaziti.“

Pročež nebuď nikomu pohoršením. Sv. Augustin napomíná: „V našich mravech nic nechť se nestává, co by něčí pohled uráželo, nýbrž co se s naší svatostí srovnává.“

Sv. Řehoř dokládá: „Pána Ježíše beru za svědka v duši své, že žádnému od nejvyššího až k nejmenšímu, nechci příčinu dáti k pohoršení.“

Obsah ↑

Dal-lis ale pohoršení, co máš činiti?

Sv. Alfons Liguori následující radu dává: „Je snad všechna naděje ku spasení ztracena pro toho, kdo pohoršení dal? Ne, nikoliv; milosrdenství Boží jest veliké velmi; avšak třeba, aby kdo pohoršil, přísné za to pokání činil, a Boha ustavičně o prominutí žádal. Musí též dané pohoršení napravovati tím, že poskytuje dobrý příklad, svátosti často přijímá, a nábožný život vede.“

Zlého příkladu nenásleduj – nýbrž dle dobrého se řiď.

Sv. Augustin (Serm. 49. de verb. Domini) píše: „Jakého-koli nešlechetníka by kdo následoval, v den soudný od něho jisté zastáván nebude. Nebo jako ďábel všecky, jež svádí, nesvádí, aby s nimi společně vládl (ve slávě), nýbrž aby s nimi byl zatracen: rovněž všickni, kteří zlých následují, společníky sobě hledají k peklu, nikoli orodovníky ku království nebeskému.“

Sv. Jarolím napomíná: „Nesmíme hleděti na příklad, jakéhož nám poskytuje množství (větší část s námi obcujících). Aniž máme následovati těch, jenž jméno majíce křesťanů, pohanský vedou život; a cos jiného vyznáním, cos jiného obcováním osvědčují: a jakož Apoštol praví – „Vyznávají, že by Boha znali, skutky ale zapírají.“ “ (Tit. 1, 16.)

„Raději se dobrým příkladem řiďme,“ tak nás povzbuzuje sv. Augustin, řka: „Probuď se, o duše křesťanská! Uvažuj, jak mnohé tisíce Svatých ušlapanou pro tebe učinili stezku. Tou kráčeli mučenníci, kráčeli panicové a panny, kráčeli manželé a vdovy a jiní ze všech stavů; a ještě se lekáš? Poučuje tebe onen, jenž jest cesta, pravda a život. Cesta v příkladu, pravda v zaslíbení, a život věčný v odplatě.“

A sv. Stibor dokládá: „Ve všem svém obcování příkladu svatých lidí šetř, šlépějí lidí svatých a spravedlivých následuj.“

Hospodářů zvlášť povinnost jest, o čeleď svou pečovati.

Sv. Tomáš Wilanov mluví ke všem hospodářům a hospodyním takto „Neříkej: já čeledínům pokrmi dávám a povinnovanou mzdu platím, o duše své nechť se sami starají, nejsem já knězem. Ne, tak neříkej; neboť v den soudný tvůj i jejich Pán požádá z nich přísný počet od tebe.“

Sv. Augustin píše: „Nechť i každý hospodář uzná, že jest v domě svém jaksi kazatelem, a že pod tímto jménem jest povinen otcovskou lásku rodině své. Pro Krista a život věčný nechť všech svých svojátek napomíná, vyučuje, nabádá, trestá lásku jim prokazuje a kázně ať nezanedbává. Takto bude ve své domácnosti duchovní, ano v jistém způsobu bude tak i biskupský vykonávati úřad, slouže Kristu, aby napotom byl s Ním na věky.“

Sv. Jan Zlatoústý praví: „Každý, může, pokud jen chce, býti učitelem bratří svých. Tyť sice nemůžeš napraviti celou obec. Ovšem; než ty můžeš k dobrému povzbuditi, přiměti ženu svou. Tyť nemůžeš k celému sboru mluviti jako kněz. Ovšem; ale ty můžeš syna svého přivesti na lepší cestu. Ty nemůžeš vyučovati všechen lid. Ovšem; ale ty můžeš napraviti čeládku svou. A těchto žalův není přes příliš nad sílu tvou, a vyučování takové nepřevýšuje míru vědomostí tvých. Kněže nemůžeš často v domě svém míti: ty ale, maje dotčené žáky své každý den okolo sebe, můžeš choti své, dítkám svým, čeledi své i večer i u stolu i po celý den dávati dobrá naučení.“

O lásce k nepřátelům.

Sv. Augustín píše: „Nemůžeť hříšník doufati milosrdenství od Boha, kterýž milosrdenství nečiní vinníkům svým. Nechť tedy opustí člověk vinu častou, aby zasloužil věčného dobra dosíci. Chceme-li duše své od škvrn hříchů očistiti, neupírejme proti nám se proviňujícím milosrdenství, aby nás v den odměny k dosažení milosrdenství Božího milosrdné skutky podporovaly. Kdo chce, aby se Bůh nad námi smiloval, ať se smiluje nad svými vinníky. Co nejbezpečněji může doufati odpuštění, kdo uvykl jiným odpouštěti.“

Sv. Nil vypravuje, že „znal člověka, který jednou po svém nepříteli kamenem hodil, avšak chybiv ho, svého vlastního syna na blízku stojícího do oka udeřil. Syn oslepl. Nevidíme tu trest Boha vševědoucího? Otec chtěje jiného uškoditi, své srdce bolestně ranil. Z toho se učme, že nemáme po svém nepříteli zlořečením, co kameny, metati. Poručeno nám, za nepřátele se modliti, a ne jich kletbami obsypati.

Sv. Augustin píše: „Kdo z Ducha Božího cností nabývá, tak se spravedlnosti oddává, že i své nepřátelé miluje, a sice tukovou láskou miluje, která žádá, aby z nenávistníků a utrhačů stali se napravení společníci, a do království věčného se dostali.“

A na jiném místě píše sv. Augustin: „Všecky lidi z celého srdce milovati se snažme, modlíce se, aby kdož dobří jsou, stali se lepšími a v dobrém setrvali, zlí pak rychle se polepšili, toho se lekajíce, čím Pán pohroziti ráčil, řka: „Jestliže neodpustíte lidem vin jejich, aniž Otec váš odpustí vám hříchů vašich.“ (Mat. 6, 15.) S Jeho pomocí spíše se přičiňujme, aby se na nás splniti mohlo: „Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ (Luk. 6, 37.) V naší moc jest složeno, a v den soudný souzení budeme, odpouštějme všechněm nepřátelům svým, abychom s čistým svědomím se modliti mohli: „Odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům svým.“ “

Stibor Belusista říkával: „Nepřátelství zapiš vodou, aby co nejdříve v zapomenutí vešlo.“

Sv. Stibor biskup učí: „Kdož by tebe, abys mu odpustil, požádal, učiň to rád a vděčně. Nevracujícího se zase k tobě pojmi. Odpusť, aby i tobě bylo odpuštěno. Promiň, aby i tobě prominuto bylo.“

Sv. Augustin dí: „Jest-li zlý bližní tvůj, odpusť mu, byvše nebyli oba zlí.“

Ze srdce máme odpustiti nepříteli svému.

„Ne na oko, nýbrž ze srdce odpustiti máme nepříteli svému,“ dí sv. Jan Zlatoústý, „žádnou zášť neb hořkost nemáme nositi v srdci svém, ale býti ochotni, prokázati mu dobrodiní. Jakým chceš, aby k tobě Bůh byl, takovým ty buď provinilému bližnímu svému.“

Sv. Augustin píše: „Kdokoliv prosícímu a poklesku svého želícímu ze srdce nepromine, ten a takový žádným způsobem se nedomnívej, že by mu od Pána odpuštěny byly hříchy jeho, poněvadž Pravda klamati nemůže, an dí: „Takť i Otec můj nebeský učiní vám, jestli že neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí svých.“ (Mat. 18, 35.) Strašná to výpověď! Kdo se při tomto tak velikém hromobití neprobudí, nespí, alebrž mrtev jest.“

Sv. Bernard napomíná: „Chceš-li, aby nic neostalo bez pomsty, odpouštěj rád srdcem, ústy a skutkem. Nenávidí tě kdo v srdci, ty ho miluj ze srdce; uškodil tobě kdo ústy, otevři ústa svá k vroucí modlitbě za něho; ublížil tobě kdo skutkem, prokazuj mu dobrodiní a lásku. O blahoslavená msta, smiřující bližního, líbezná před Bohem.“

Důležité pohnútky, proč nepříteli odpustiti máme.

Sv. Chrysolog (Serm. 67.) píše: „Člověče, jelikož nemůžeš bez hříchů býti, a vždy žádáš, aby hřích byl odpuštěn tobě, vždycky odpouštěj. Tolikrát promiň, mnoholikrát, aby tobě odpuštěno bylo, žádáš: ano, poněvadž chceš, aby vše bylo, prominuto tobě, i ty všecko odpusť. Rozuměj ó člověče, že odpustiv jinému, sám sobě jsi prominutí udělil.“

Sv. Augustin praví: „Tak jak my soudíme, soudí Bůh i nás. V naší moci jest to takřka, jak od Soudce souzeni býti máme. Jestliže milosrdně soudíme, kdož se proviňují proti nám, milosrdně soudí nás též Bůh, jenž hřešíme proti Němu. Řiďme se tedy dle příkladu, jakž nás nabádá učitel národů, řka: „Odpouštějte sobě vespolek, má-li kdo proti komu jakou žalobu; jakož i Bůh v Kristu odpustil vám, tak i vy čiňte;“ (Kolos. 3, 13.), to jest, jakož Bůh v Kristu hříchy odpustil vám, rovněž odpouštějme i my těm, kdož se prohřešují proti nám.“

Sv. Stibor píše: „Nikterak odpuštění nedojdeš, leč sám odpouštěti budeš. A byť pak ten nepřítel tvůj ani se tobě nepokořil, ani tebe za odpuštění neprosil; však proto ty jemu přece z pravého srdce odpusť, ty z mysli své všecku proti němu nechuť vypusť, ty jemu darmo promiň, ty sám od sebe odpusť.“

Sv. Jan zlatoústý učí: „Není možné aby člověk, který bližnímu svému prominul, úplného nedosáhl odpuštění. Vždyť jest Bůh nad nás nevyslovitelně milosrdnějším.“

Láska k nepřátelům vznešená cnost.

Sv. Řehoř praví: „Nepřátely snášeti, jest cností před lidmi; je však milovati, jest cností před Bohem: poněvadž jedině Bůh onu oběť přijímá, kterou před Jeho očima na oltáři dobrého skutku plamen lásky zapaluje.“

Sv. Bernard říkával: „Milovati nepřátele jest spíše věc Božská, nežli lidská.“

Cutymius dí: „Láska k nepřátelům jest všeliké cnosti korunou a vrcholem.

Námitky marné. Jak praví sv. Jarolím: „Mnozí praví, že jest nemožné milovati nepřátely své, ale Kristus Pán dí: „Milujte nepřátely své, dobře čiňte těm, kdož vás nenávidějí.“ (Mat. 5, 44.)“

Věz tedy každý, že Kristus Pán nepřikazuje věcí nemožných, nýbrž dokonalých.

Pán Ježíš co učil slovem, ztvrdil to svým příkladem, vise na kříži v největších bolestech, odpustil nepřátelům svým, ano On se za ně nebeskému Otci modlil.

Příkladem tímto i sv. Štěpán odpustil nepřátelům svým a modlil se za ně. Sv. Jakub žalobníka svého obejmul. Sv. Ambrož svému zrádci po dlouhý čas pokrm podával. Sv. David odpustil Saulovi. A tak mnoho jiných svatých dle příkladu Pána Krista a z synovské lásky pro Krista Ježíše odpustiti svým nepřátelům i svým mučitelům.

Pročež napomíná sv. Augustin: „Nemůžeš se ani chudobou vymlouvati, že ti nelze k bližnímu milosrdným býti, ale však můžeš a máš každého milovati, a tomu, kdož se proti tobě provinil, ze srdce odpustiti.“

Sv. Jan Zlatoústý dokládá: „Jak lehko jest odpustiti? Není třeba dalekých a obtížných cest, ani peněz, aniž slov mnoha. Chtěj – a tím vystačíš.“

O lásce k věrným dušičkám.

Pravá láska se jeví nejen k živým bližním, nýbrž i k zemřelým. Miluj i v Pánu odpočívající a pomáhej jim z muk do radosti, neb čekají na tvou modlitbu.

Jako člověka obveseluje dobrý a dlouho očekávaný posel, tak modlitba věřících obveseluje duše. Jistě všecka slova při mši svaté zdají se jim jako ty nejchutnější krmě.

Kristus Pán sv. Gertrudě řekl: „Modlitby, posty, zpověď, přijímání, almužna a jiní dobří skutkové, které mi za věrné dušičky obětuješ, jsou mi tak příjemné, jako bys mne pokaždé se svými penězi ze zajetí vykoupila. Zaplatím tu lásku časem svým dle všemohoucnosti a nejštědřejší dobrotivosti mé. Pokaždé, když se za dušičky modlíš, zdá se mi, že vidím ruce, které jim pomoci a je z ohně do radosti přenésti chtějí.“

Aniž se strachuj, že dávaje dušičkám své modlitby, nic sobě nezanecháš.

Když se sv. Gertruda za jednu duši modlila, Syn Boží každému jejímu dobrému skutku za ni obětovanému ráčil něco přidati ze svých zásluh. A jako to, co sám ráčil přidati, tak to, co ona jeho Božské velebnosti obětovala, dal a vrátil jí, aby za svou dobrou vůli dvojí odplatu měla v království Božím.

(Obšírnější pojednání o tomto předmětu nalezneš zde na den všech věrných dušiček.)

Johannes Paulus II., P.P.

*18.5.1920 - † 2.4.2005

John Paul, ora pro nobis peccatoribus,

Ad revidendum in caelo,

Amen.