 |
Právě je 259 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
108978067
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
poslal Nepřihlášený Každý člověk je neopakovatelný, svérázný. Přesto tváří tvář smrti se asi nejvíce vyjeví osobnostní nastavení každého z nás. Pamatuji si na svoji babičku, když onemocněla rakovinou. Nechtěla už operaci, ani chemoterapie, říkala, že nechce trávit poslední část života po nemocnicích. Měla 80 let, žila pak ještě dva roky. Postupně se ztrácela, vyhasínala. Zpočátku byla veselá, později už tichá. Ale celou dobu z ní vyzařovalo něco dobrého. I když byla ke konci nemohoucí, neremcala a nešlo z ní nic zlého. Takže ani ten závěr života není zničen. Snad jen tím, jak se ztrácela a jak už to bylo nedůstojné z fyzického hlediska (pleny, atd.).
Myslel jsem, že takto v míru odcházejí všichni lidé. Ale pak přišel internet a na netu jsem poznal jiné typy lidí. Lidi, co před smrtí vyhrožovali útokem, policajty, udáním, voláním zaměstnavateli apod. A to je pro mě nepochopitelné. Když někdo ví, že má terminální stádium zhoubné nemoci a zbývají mu měsíce nebo týdny života, tak je naplní útoky, nadávkami, výhružkami? Tím spíše tomu nerozumím, když dotyčný tvrdil, že je křesťan. Kdyby se to stalo jen jednou, tak to beru jako zvláštní výjimku. Ale poznal jsem už tři lidi, co se takto agresivně před smrtí chovali. Nerozumím tomu.
Kdyby mně zbývaly měsíce či jen týdny života, tak bych jednak sám pro sebe je chtěl prožít pokojně pokud možno a jednak bych se chtěl rozloučit jak v reálu, tak na netu tak, aby si mě lidi pamatovali z té lepší stránky. Netvrdím, že bych před smrtí měnil politické přesvědčení a popíral sám sebe, to ne. Ale žabomyší spory bych už neřešil. To je první věc a druhá věc - rozloučil bych se v míru. Tím spíše, že nevíme, co bude. O to více mě to překvapuje u člověka, který věří, že po smrti je nějaké zúčtování pod Božím trůnem. Jako opravdu kroutím hlavou a neumím si to vysvětlit. Je to pro mě záhada. Asi ten člověk nebyl věřící. Nebojí se ničeho. Nebo se vyjevila jeho skutečná povaha, když už věděl, že nemá co ztratit. To je ale v tom případě smutné. To by ukazovalo, že spousta lidí se chová jakžtakž jen kvůli tlaku společnosti. A když tlak a závazky mizí s blížím se koncem života, tak ten člověk ztrácí zábrany a vyhřezne, co v něm převládalo celou dobu.
Jako opravdu mohu garantovat, že kdybych v takové situaci byl, že nikomu nevyhrožuji, už se ani nehádám, ale spíše se soustředím na to pěkné, co ještě život může dát. Jednak kvůli sobě a svému pokoji a jednak kvůli tomu, co tady zůstane jako ozvěna... A to nejsem věřící, respektive nevím, do jaké míry má Bible pravdu. Nejsem ani ateista. Jsem někde uprostřed a beru to tak, že co bude, to bude.
|
|
poslal Frantisek100 Tak jsem si nedávno pustil na yotube záznam pobožnosti jedné
církve. Chtěl jsem se trochu potěšit něčím duchovním. Před kázáním pak následovala
chvilka pro děti. Asi deset dětí spíše ve věku mateřské školy či první třídy se posadilo do první řády obrovské kazatelny. Přistoupil k nim starý pán a začal dětem
vykládat poučný příběh. Nazval ho o zlém
dědkovi.
„Viďte děti, slovo dědek je ošklivé, ale to platí jen na zlé
dědky. A jeden takový zlý dědek byl kdysi prezidentem a sebral nám
kravičky a nechal jen jednu. On kradl.
Nepracoval a kradl… „
Aha, už jsem pochopil, kam starý pán míří. Žádná pobožnost,
ale politická agitace a vymývání mozků. A dál vyprávěl a vyprávěl a zakončil
upozorněním.
„Milé děti ještě existuje jeden zlý dědek a žije na východě
a vede válku…“
Malé děti a místo, aby jim vyprávěl třeba o Pánu Ježíši či něco výchovného,
tak jim do mozku cpe politiku. Nikomu
z přítomných věřících to nevadilo. Kázání pro dospělé, které po písni
následovalo, mne už vůbec nezajímalo. Ucítil jsem odpor k náboženství i
k církvi. Je tohle od Krista a
Ducha Božího anebo od amerického vedení, kde církev má své ústředí?
Zase jsem poznal, že křesťanství je jen podvod a hra na
něco. Výchova k nenávisti!!!
|
|
poslal Frantisek100 Když vidím, jak
vzpomínáme na konec druhé světové války, vybaví se mi vzpomínky naší babičky a také těch, co mi vzpomínky vyprávěli při
návštěvách v domově. A vzpomínali na konec války s radostí. Nesetkal jsem se s tím, že by něco
vyčítali vojákům Rudé armády
Jedna babička v domově vzpomínala.
Její rodiče, když
viděli před domem u nich na venkově skupinu sovětských vojáků, pozvali je domů
na oběd. Maminka uvařila šest litrů bramborové polévky a vojáci s chutí jedli a děkovali. „Chcete ještě přidat ? “ a oni se ohlíželi
na ostatní, aby zbylo i na děti. „Ale je toho dost. Jen jezte!“. Ještě dvakrát je rodiče takhle pohostili. Když
odjížděli a loučili se, sundal důstojník
holínky a dal je mamince. Já ty holínky
nosila ještě pak čtyři roky. A my holky jsme se vůbec nebály. Zdobily jsme jim koně
březovými větvičkami, sedaly si k nim na koně a oni nás vozili. Ani mne nenapadlo, že by se nám
šestnáctiletým holkám mohlo něco stát. Babičce se lesknou oči při vzpomínce na
mládí. Už je to přes sedmdesát let a vzpomínka je živá.
Naše babička měla
také hezké vzpomínky.
Bydlela ve větším městě v rodinném domku. Ona a její
setra, svobodné ženy kolem 28 roků a
maminka vdova.. Najednou u nich ráno zazvonili vojáci a žádali o ubytování pro
velitele. Jednalo se o dva důstojníky a jejich mladého pobočníka. Seběhlo se to
tak rychle, že děvčata si nestačila z obývacího pokoje, kam je ubytovali,
uklidit svoje hodinky. Vojáci byli ubytovaní asi pět dní. Jejich mladý pobočník byl asi stejného věku
jako tehdy babička. Babička uměla dobře rusky, protože pře válkou tři roky
pracovala v Užhorodě, neboť v Čechách byla těžké sehnat práci. Dobře
si spolu rozuměli a mladý Rus jí učil
básničky a povídali si. Sedávali na lavičce na konci zahrady a Maša, jak
babičce říkal, se mu asi moc líbila.
Ostatně bývala velice hezká a vypadala mladší. Po pěti dnech nastal čas
loučení. Babičce ho bylo líto. Ostatně v té době už měla
vážnou známost a její snoubenec pracoval v odboji. To přece nemohla zamilovanému chlapci sdělit. Nerad
se loučil. „Mašo, až válka skončí, přijedu za tebou“ říkal v slzách a
daroval ji na památku svoji tužku.
Válka skončila. Tužka zůstala u babičky na památku až do její
smrti, když zemřela ve věku skoro 101 let.
Dnes ji máme schovanou a při pohledu
na ni, vidíme naši babičku jak ještě po tolika letech si pamatovala onu ruskou
básničku a vzpomínala na milého chlapce.
Válka je krutá. Kdo ví, jak skončil život tohoto vojáka.
Když vojáci odjeli,
vstoupily obě sestry a maminka do pokoje. Bylo uklizeno a na stolku ležely
dvoje náramkové dámské hodinky tak, je tam před pěti dny nechaly.
|
|
poslal Frantisek100 Je škoda, že se po tolika
letech vrací dětství a mládí, kde jsou i
bolestivé vzpomínky. Vrcholem utrpení je, když nemůžete nic změnit a ani pomoci
a cítíte bolest. Pak vám nějaký pobožný, který se chlubí Kristem, začne vytýkat,
že nemáte jeho Krista, kterého František
vnímá u něho jako kapitalistického. Tatínek umíral
a František chodil do školy. Jaký byl ten František sobec, jak asi
miloval prachy ? Když zemřela maminka rok
předtím, šel si tatínek půjčit peníze na cestu do krematoria, protože malý
důchod 520 Kč měl přijít za týden. Bylo
třeba asi 100 korun na vlak pro dvě osoby a kytku na rakev. On se ten František
nepostaral o tatínka a rodiče? Nechápu, jak tak může psát člověk, který se tak
chlubí svým Kristem. Ale co je to za Krista? František v té době věřící nebyl. Ostatně v
okolí nikdo. Spolužáci také ne a učitele také ne. Kde se měl dozvědět o tom, že
stačí se pomodlit a bude vše vyřešeno??
Budou peníze na cestu, tatínek se uzdraví??
|
|
poslal Frantisek100
Vzpomínám na jedny věřící přátele.
Darovali nám knížku o manželství od nějakého věřícího autora. Četl jsem jí
manželce, když žehlila. Jedna pasáž nás rozrušila. Neladila s naším cítěním. Autor v ní popisuje, jak se manžel vrací z
práce a manželka všechno nechá a slouží jen jemu, obskakuje ho, běží udělat
kafíčko apod.
" Myslíš, Františku,
že se tu celý den flákám, že nemám nic na práci, když se starám o malé
děti…? Myslíš, že já si to kafíčko a obsloužení nezasloužím jako ty? Víš, co práce času zaberou děti, vaření, uklízení praní a
také nakupování a věnování se dětem…?…
Já se za celý den nezastavím."
Musel jsem dát
manželce za pravdu. Došli jsme k závěru, že autor této knížky je prostě ten"tata",
co je v rodině " Pán" Je to
vlastně spíše sobec a ženu má jako služku. A činí tak s klidným svědomím, že
tak je to správně a podle Boha. Tohle
není však láska, ale láska spíše k sobě a nepochopení toho druhého. I ostatní pasáže knihy preferovaly muže jako
nejvyšší autoritu v rodině a z toho pak závěry k praktickému spolužití.
Když jsme pak brzy na
to strávili pár dní dovolenou se třemi
rodinami evangelických věřících přátel, všimli jsme si také tohoto znaku u dvou
rodin. Vztah muže k ženě byl nadřazený, panovačný. Přece jsme si však z tohoto
setkání přivezli jednu dobrou zkušenost. Společná modlitba manželů. Začali jsme
se společně modlit a společně studovat
Bibli a zamýšlet se nad tím, co nám Bůh chce sdělit. To nám pak hodně pomáhalo.
Ale jak to bylo na začátku?
Měli jsme svatbu v katolickém kostele a byli
jsme dost mladí, 19 a 22 let.V té době
jsem se s věřícími nekatolickými přáteli stýkal jen pomocí dopisů. Místo, kam
vedly naše první společné procházky před
svatbou byly cesty k poutnímu kostelíčku. Moje dívka dokončovala třetí ročník
zdravotní školy a plánovala po čtvrtém
ročníku studium na lékařské fakultě. V poutním kostelíku se modlila za to, aby našla hodného kluka.
Zamilovali jsme se jeden do druhého a nikdy na vycházce nezapomněli zajít na ono kouzelné místo, náš kostelíček. Jezdíval jsem z dalekého města, kde jsem dokončoval poslední ročník školy. A pak další rok z pohraničí, kde jsem dostal pracovní místo. Po roce jsem našel práci dvě desítky kilometrů
od jejího bydliště a mohl jsem bydlet v domě jejích rodičů. Toužili jsme být spolu jako manželé a
tak jsme za dva měsíce po tom, co jsem bydlel u nich doma, měli svatbu.
Manželka se rozhodla, že je pro ni důležitější mít děti,
pokud jí to zdravotní stav umožní, než lékařský titul. Určitě by školu zvládla,
vždyť po celou dobu měla na zdravotní škole měla jen samé výborné na
vysvědčeních.
Svatbu jsme chtěli
mít před Bohem v našem kostelíčku. Díky jedné hodné paní jsme se mohli
setkat s panem farářem. Byl moc rád,
že chceme, aby nás oddal. Po předložení
křestních listů, které jsme oba měli a obdrželi z far, kde jsme se narodili,
nevznikl žádný problém. Termín byl domluven den po úřední svatbě na radnici. Do
našeho místa oddání jsme cestovali vlakem a v kufru měla manželka sbalené šaty.
S námi pak jel její otec a strýček. Maminka bohužel nesnášela žádné cestování,
byla doma a modlila se za nás. Ve městě
jsme se zastavili u naší hodné paní, kde
se manželka převlékla do svatebních šatů,
a zavolali jsme pro nás dva taxíka. Ostatní šli do kostelíčka pěšky.
Řidič taxíku však zamířil rovnou na radnici a tak jsme ho museli opravit a
vysvětlit mu, že tam už jsme byli včera
a v jiném městě.
Pan farář nás oddal a bylo to dojemné a krásné. Paní, která vše zařizovala,
plakala. Cítili jsme, že tohle je něco zcela
jiného než na radnici. Po skončení obřadu jsme se vraceli už pěšky do bytu naší
paní, posvačili párky, manželka se převlekla a vraceli se domů k mamince. O naší svatbě v kostele se nikdo v okolí ani
v zaměstnání celkem nedozvěděl. Možná to bylo i dobře, i
když v mém zaměstnání by jim to ani nevadilo. Těžko by za mne sehnali náhradu.
Nikdo s takovými dětmi nechtěl pracovat
a byl jsem tam jediný s vysokou školou.
Čas šel dál. Narodily
se nám dvě děti a každé těhotenství manželka proležela. Po posledním porodu,
když po měsíci musela jít na určitý zákrok, přišla málem o život. Opilý lékař
ji protrhl dělohu a málem vykrvácela. Za deset let zjištěna rakovina a za
dalších dvacet druhá rakovina. Přesto jsme pevně věřili v Boží ochranu.
Radovali se ze státního bytu, který jsme dostali díky tomu, že jsem se zavázal,
že v zaměstnání zůstanu. Byt jsem si zařídili skromně a díky tehdejší novomanželské půjčce jsme byli
se vším spokojeni. Děti jsme nechali na přání babičky pokřtít u toho samého
hodného faráře a na stejném místě. To už
nejmladšímu byly dva roky a bylo možné cestovat zase vlakem. Pan farář měl
velkou radost.
Víru jsme neztratili a to, co jsme potřebovali poznat, jsme
nalézali i v jiném společenství než v katolickém.
Možná, kdybychom bydleli poblíž kostelíčka a denně se stýkali s panem farářem,
přimkli bychom ke katolickému způsobu víry. Duchovní hlad nás zavedl jinam.
Tam, kde je také Boží přítomnost, ale po
roce 89 se spíše ukázalo, že jde o politické spolky.
Vážím si všech
poctivých lidí bez ohledu na jejich náboženské i politické vyznání. A ta zkušenost s Bohem je
to nejcennější, co máme. Všichni jsme hříšní a někdy chybujeme. Bez milosti
Pána Ježíše bychom před Bohem neobstáli.
Po roce 89 jsme se hodně zklamali ve věřících lidech. Najednou
se jich vyrojilo tolik a i těch, co dříve byli aktivní v tehdejším politickém
systému. Museli jsme si zvykat. Časy se prostě měnily a někdy nepochopitelným
způsobem. Zatímco se zdálo, že bude více lidí křestansky zaměřených, nic
rakového se nestalo. Vše za vychladlo a chladne čím dál víc.
|
|
poslal Frantisek100 Vcházím do budovy LDN. Paní recepční už má zaznamenáno, že
přijdu, a tak bez dalších formalit pokračuji po schodech do místnosti
sociálních pracovnic.
"Dobrý den"
"Dobrý den pane Františku. Dnes vás zavedu na pokoj
číslo 4."
Na chodbě mi pak sděluje, že tam leží čtyři stařenky, z
nichž dvě spíše spí a okolí moc nevnímají. Už prý na mne však ty dvě
čekají.
Otvíráme dveře a ocitám se ve větší místnosti, kde po obou
stranách je po dvou lůžkách. Vlevo u dveří je skříň, asi plínkami. U každého
lůžka je stoleček. U okna dvě židle pro
hygienickou potřebu. V místnosti není moc
příjemný vzduch. Chtělo by to vyvětrat, ale nebudu to vnímat. Třeba jim to tak
vyhovuje. Paní sociální mne představuje a pak odchází. Zvědavé pohledy stařenek mne vybízejí, abych
začal komunikovat. Ostatní dvě asi spí.
"Dobrý den. Jsem
dobrovolník a rád si lidmi povídám nebo
jim něco čtu. Mám zde knížky a rád bych vám přečetl nějakou povídku od J.Š.
Baara."
Vypravuji jim o spisovateli. Nezapomenu říci, že to byl i
kněz, který dobře znal svoje věřící a právě z jejich osudů čerpal námět. Pak
začnu číst. Dávám si záležet, abych byl dobře slyšet. Snažím se do toho vložit
všechen cit, takže je to téměř dramatický projev. Vnímám pozorně jejich reakce. Skončím povídku. Chvilenku ticho. A pak se
ptám, zda chtějí slyšet ještě jednu. Kývají. Vybírám další povídku. Chtěl bych
už skočit, ale babička v rohu u oka prosebně spíná ruce. Podle barvy a výrazu
tváře je znát, že nemá zuby.
" Prosím vás, ještě jednu povídku, prosím"
Jsem dojat. Čtu třetí povídku a stařenka má stále sepnuté
ruce. Už uběhlo celkem přes hodinu a já
budu muset končit. Loučím se a stařence podávám ruku. Její ruka jako z papíru,
lehká, bledá snad bez krve, kůže na kosti.
Později jsem zjistil, že je mezi námi věkový rozdíl asi jen
sedm roků.
Příště jsem poslán na jiný pokoj a pak zase na jiný. Asi po šesti týdnech leží
na onom pokoji jiní pacienti.
Nevím kam zmizela a bojím se zeptat. Bojím se pravdy.
Je mi z toho smutno.
Měla děti? Nevím. Možná proto, že neměla nikoho, kdo by se o ni staral,
skončila zde, v poslední stanici života.
Jak jsem vděčen Bohu, že jsem zdráv, že mám víru, hodnou
manželku a děti. Není to vždy samozřejmost.
|
|
poslal Myslivec Otec usmířený Synem a Syn s veškerou mocí Otce. To je nynější bytostná forma Boha, ve které se nám Bůh dává poznat. A do toho působí Duch svatý který nás uvádí do veškeré pravdy. A tato bytostná boží forma zde bude do doby až Syn vrátí moc Otce zpět do rukou Otce. Co bude pak se uvidí.
Takže pro příště už žádné trojíčkářské pitvání Boha prošpikované hýkáním hloupých náboženských frází!
Stvořitel stvořil život. Stvořil lidské bytosti. Vzniká otázka. Lze stvořitele nazývat bytostí, když on sám je stvořitelem bytostí? Nazýváme snad konstruktéra podle jeho výtvoru? Je snad Edison žárovka? Naše lidská existence je jenom jedna, a nikdo z nás si svou existenci nezvolil. To je náš lidský status, a je velkým omylem si vytvářet představy o Stvořiteli, představy ovlivněné našim lidským statusem jedné možné bytostné a stvořené existence. Stvořitel je kým chce. Není omezený jednou existenci, ani není závislý na existenci jako takové. Existence je Jeho výtvor. Jak nazvat někoho či něco co stojí nad (ne)existencí? To nevím, nikdo to nemůže vědět, protože náš intelekt končí tam, kde končí naše lidská existence. Pojem "bytost" se proto k Bohu vůbec nehodí. Je to pojem který se hodí k lidem, ne ke Stvořiteli bytí. Cožpak Slovo kvůli kterému vše bytostně povstalo je pouhá bytost, nebo něco mnohem víc než bytost? K Bohu se více hodí pojem "jsoucnost". Což se nejblíže přibližuje biblickému "jsem který jsem". Lze namítnout, že pojmy bytost a jsoucnost jsou obdobné, ale který člověk se namísto bytosti označí za jsoucno? Jsoucno je božský pojem. Je v něm cítit věčnost. A když je tedy Stvořitel kým chce být, když si může zvolit jakoukoliv existencionální formu, tak proč se zamýšlet nad tím, zda je Kristus Bohem či není? Bůh se stal smrtelným člověkem. Ježíš je prostě člověk, jedna z mnoha existencí božského jsoucna. Kristus je člověk, je lidskou existencí kterou si Bůh zvolil. Boha nelze dělit na bytosti, nelze Ho dělit podle forem existence, Bůh tvoří existence a volí si formu existence. V Bibli je popsaných několik forem božské existence. Když na sebe Bůh bere podobu Slova zadává příčinu Počátku všeho. Slovo se pak stává člověkem, stává se božím Synem. Málokdo si uvědomuje, že existence Otce, tak jak dnes Boha Otce v křesťanství chápeme vzniká při narození Syna. Až se syn narodí stane se otec otcem. Takže vznikly dvě zcela nové formy boží existence Otec a Syn, a vzniknuly proto, abychom mi lidé z toho měli prospěch a záchranu. Nejde tedy o to, se ve formách boží existence pitvat, jde o to formy boží existence využít tak jak je nám Bůh alias Duch boží, Slovo, Hospodin, Otec a Syn nabídl a nabízí. Amen.
|
|
poslal Frantisek100 Nikdy jsme doma
neměli žádné domácí zvířátko a ani
jsme s ničím takovým nepočítali. Naše dcera
na venkově je psí a kočičí máma. Má pejska a tři kočky. Nedávno jí někdo za plot
vhodil malinkého koťátko, celé černé a staré tak šest týdnů. Vzala ho domů.
Bylo hladové a potřebovalo ošetřit
veterinářem. Všeho se mu dostalo.
Přijeli jsme na návštěvu a tenhle maličký
kocourek stál v u dveří. Tak strašně maličký
a hubený, s naježenou srstí. Už strávil u naší dcery týden, ale její staré
kočky ho nepřijaly. Prskaly na něho a jedna
mu pacičkou dala i facku. Začal se tulit k mé manželce. Vzala ho do náruče a on
si hned získal její srdce. " Podívej se, Františku, jak je krásný?" Hladila ho a měla z něho velikou radost. "Vezmeme si ho domů." Oponoval jsem, že nevíme, jak se o něho starat
a nikdy jsme žádné zvířátko neměli. " Všechno vám pro něho zařídím a přivezu i s kočičím záchodem a s
krmením."
Za tři dny v neděli byl
kocourek už nás. Dali jsme mu jméno Mikeš, protože je černý jako ten v Ladově
pohádce. Zpočátku opatrně chodil po místnosti a ukázal se velice čistotný. Věděl
už chodit na kočičí záchod, stále si
čistil tlapky, prostě velice čistotné
zvířátko. Hráli jsme si s ním, běhal za námi. Akorát do ložnice za námi nesměl.
Chutnalo mu kočičí mlíčko a kapsičky. Za dva týdny se změnil v milého šikovného
kocourka , který prolezl doma vše, co se dalo prolézt. Nejraději seděl u okna a
díval se na svět za sklem. Vylezl na můj stůl s počítačem, prošel se mimo svítící
klávesnice, podíval se chvíli na monitor, sáhl na něj pacičkou a pak zkontroloval, co je
vzadu. Když jsme v noci šli na WC, objevil
se znenadání a doprovázel nás. Museli
jsme mu opatrně pak utéci za dveře ložnice. A ráno už čekal u dveří ložnice a
když zjistil, že už zůstaneme vzhůru,
začal poskakovat a radovat se.
Museli jsme s ním však na očkování. Dcera přijela autem a on musel zpět do
přepravky, kterou ho k nám nedávno přivezla. Mikešek najednou začne zoufalé mňoukat.
Přepravka leží na sedadle vedle manželky. Otvírá víko a Mikeška hladí a utěšuje
slovy, že my tě přece nikomu nedáme, neboj se. Ohlednu se dozadu na sedačku a
vidím jeho očka. Žasnu, tečou z nich opravdové slzy. U pana doktora byl moc
hodný a ani nezakňučel, když dostal
injekci. Když jsme se vrátili domů, opět skákal radostí, hrál si, občas nám
olíznul ruku a nakonec spokojeně usnul.
Možná si řeknete, proč to sem ten
František píše? Já jsem si uvědomil to naše živočišné spojení s ostatními zvířátky. A že láska existuje i mezi nimi a námi. Jak to Pán Bůh zařídil, že nás láska spojuje. Nikdy před tím jsem si to tak silně
neuvědomil, jako tehdy, když jsem spatřil kočičí uplakané oči.
|
|
poslal Frantisek100 Také příběh ze skutečnosti.
Je pár roků po sametu.. Vzrůstá zájem o duchovní věci. Na rohu ulice muž v černém oblečení nabízí nějaké tiskoviny.
To vše již znám a jde o import ze Západu. Pokusím se k těmto
lidem více přiblížit. Přece jsou křesťané a já znal už za totality několik
hodných křesťanů. Vím, že po sametu byli celí pobláznění ze svobody. My s
manželkou také věříme.
Jednoho dne
jsme s manželkou navštívili malou
skupinku. Nevěděli jsme , o jakou se jedná církev. Spíše šlo o nějakou letniční
formu. Scházeli se v bytě vedoucího skupiny. Poslouchalo se kázání vedoucího a
pak byla chvíle pro modlitby a do toho pár písniček, které umocňovaly
atmosféru. Já se tehdy před lidmi styděl veřejně modlit, ale moje manželka je
otevřenější. Krásně se modlila k Pánu Ježíši, moc krásně. Byla to ta nejhezčí modlitba ze všech a věřím, že byla nejupřímnější. Však měla Bohu za co
děkovat. Odcházíme a loučíme se. A jedna paní k manželce se obrátí
s výtkou: " A kdy vy se obrátíte ke Kristu?!" Oba nás do zarazilo.
Co vlastně chtějí tihle lidé? Obrácení
ve stylu padnou na zem, brečet, mlátit se do prsou, volat a bědovat nad
hříchem??? Ta upřímná modlitba nestačila
jako důkaz, že opravdově věří v Pána Ježíše? Příště už se mnou manželka nešla a udělala dobře. Při dalším setkáním, kterého
jsem zase zúčastnil, jsem poprvé uslyšel to, čemu se říká modlení v jazycích. Vedoucí
začal modlitbu slovy, kterým jsem nerozuměl, a spíše to působilo děsivě.
Všímal jsem si mladého muže. Občas jsem ho potkával
a nevěděl jsem ani, kde pracuje. Usmíval se a ve sborečku se cítil moc dobře.
Poznat to bylo na jeho rozzářené tváři. Cítil se dobře. A já byl rád, že mezi námi je i někdo
hodně mladý. Pak jsem ho jednoho dne spatřil ve městě. Byl velmi opilý a podpírala
ho mladá dívka. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Jednoho dne zazvonil u našich
dveří. Prý potřebuje půjčit tisíc korun. Po té zkušenosti ve městě jsem mu nedůvěřoval.
Odmítl jsem. Vůbec se neznáme a on chce
peníze. Zavolal jsem vedoucímu sboru. Nemám mu žádné peníze dávat. Jiné
informace jsem nedostal. Do sborečku jsem přestal pak chodit. A byly k tomu
různé důvody.
Sboreček se odstěhováním vedoucího stejně rozpadl. Onen mladý muž
začal navštěvovat psychiatra. Ani jsem ho moc nevidíval. A pak ? Na vitríně s
partem čtu oznámení o jeho náhlém úmrtí.
Oběsil se na chatě. Proč?
Když dokáží letniční
léčit a uzdravovat, proč tady nic??!!!
A muž, který v černém oblečení nabízel náboženské tiskoviny a také byl ve sborečku? Po letech opouští
svoji manželku s dětmi a zanechává další děti u ostatních žen.
V práci se mi smějí." Františku, Ty ale máš společnost?"
Už je to pryč. Zklamání bolí. Mění víra člověka nebo nemění
k lepšímu??
Uzdraví duši i tělo??
Která víra udělá takový zázrak, ale trvalý stav.
|
|
poslal Nepřihlášený Když bilancuji na konci života (Velikonoce, 16. dubna, 2017), čemu že
jsem věnoval mnoho let – většinou vlastně promarněných –, pak odvážím se
povědět, že v letech 1961 – 1981 jsem se velmi vážně, opravdově a
intelektuálně poctivě snažil zachránit křesťanství.
|
|
poslal Frantisek100 Nedávno se nám přihodila událost, která byla pro nás
poučením. V panelovém domě žije několik rodin. U nás na patře spolu všichni
dobře vycházíme. Před polednem zazvonila u dveří paní z nižších pater. "Dobrý den, víte, já myslím, že nám všem v domě záleží na
pořádku. A já jsem tady sepsala takovou petici. Přečtěte si ji!" Podává ji
manželce.
Ani taktně
nenaléhala, že je třeba ji podepsat, ale rozsáhleji se rozhovořila o svém
sousedovi. " On neuklízí, doma má špínu, možná i blechy a
šváby, z bytu jde zápach, chodí za ním
cizí lidi… .. To přece jistě ohrožuje
celý dům a i vás. Již jsem se ptala na správě
družstva, ale prý si to máme napřed vyřídit sami.Ta jsem sepsala tuhle
petici a možná se obrátím i na policii."
Manželka se pustila letmo do přečtení petice. V podstatě
jejím obsahem bylo to samé, co paní nahlas přednesla.. Manželka zůstala zaražená a chvilenku ticho.
"Já toho muže neznám, takže mám velký problém něco takového podepsat.
Našeho podlaží se to netýká a nic o tom, co píšete, nevím . Nezlobte, to nemohu
podepsat."
"Tak děkuji" změněným a spíše naštvaným tónem
odpověděla stěžovatelka a rychle zmizela ve dveřích výtahu.
" Tak myslím,Františku, že jsme se zachovali
dobře" "Určitě dobře" souhlasil jsem s manželkou.
Druhý den přicházím k domu s nákupem. Spatřím zmíněného
pána, jak jde o holi a nese si oběd.
" Dobrý den, vás asi bolí noha??"
snažím se s ním
navázat konverzaci, Vím, že je spíše
samotář a s nikým moc nekomunikuje.
"Ale kdepak,
jsem po dvou operacích páteře."
Otvírám dveře a
míříme k výtahu. Nyní mám možnost si ho podrobně prohlédnout. Oblečení skromné, spíš pracovní oblečení mu
slouží jako domácí oblek. Rozhodně není
nějak cítit nečistotou, což by v kabince výtahu snadno vnímal. Je to muž, který
je asi o deset roků mladší a pracuje
jako montér.
"Máte to tedy těžké, hodně to bolí.."
snažím se
pokračovat v řeči Uvědomuji se, že je sám, rozvedený mnoho let, neměli děti a
on rozhodně se neflákal a vždy pracoval. Každý pohyb ho jistě bolí. Opírá se ve
výtahu o hůl, kterou si vyrobil z nějakého klacku. Možná má i málo peněz.
"Víte, na mne napsala paní sousedka petici"
překvapivě začal hovořit.
" Já vím" odpovídám "byla u nás." "A kolik lidí ji podepsalo?" vyzvídá. " Bylo tam asi jen šest podpisů a my jsme to odmítli
podepsat"
Na pokračování hovoru již nezbyl čas. Výtah zastavuje a pán
pomalým krokem odchází.
"Nashledanou" a v jeho očích je znát výraz vděku.
Doma ihned manželce sděluji, čeho jsem byl svědkem.
"Vidíš, Františku, jak je dobře, že jsme se pod petici
nepodepsali. Těžko by si se mu díval do očí
a jak by ses musel stydět" Ano je to tak. Stačilo jen podepsat a uvěřit někomu, kdo nás chce získat na svoji
stranu a být spolustrůjcem utrpení nevinného člověka. Té paní šlo jen o jedno. Vyštvat ho z jeho
nájemného bytu a nastěhovat se tam místo něho. Důvod jsme brzy pochopili.
|
|
poslal Frantisek100 Stalo se to před
léty, kdy nebylo zvykem na veřejnosti hovořit o Bohu. Tenkrát jsem byla ještě mladá,
bibli jsem nerozuměla tolik jako dnes. Neznala jsem zpaměti verše, kterými je
možno trpícího člověka" pohladit po duši?
Je noc. Oddělení spí
a já tiše vzcházím na pokoj, kde s těžkým infarktem namáhavě dýchá moje pacientka. Je mi jí líto.
Snad nikdy předtím a ani potom jsem se nesetkala s pacientem, který by vážil víc než 200 kg. Ona je tou výjimkou.
Uvědomuje si, jak je pro nás obtížné třeba jen ustlat pod ní lůžko. Přicházím k
ní. Nespí. " Potřebujte něco?" ptám se. "Chci člověka!"
vyhrkne ze sebe. V ten okamžik se moje ruka dotýká její. Sedám si k ní a jemně ji hladím..
Pak několikrát odbíhám za jinou prací, ale vždy znovu a
znovu se vracím k ní. Služba mi brzy skončí… Opět se k ní vracím. Jako by
cítila, že budu muset odejít, přerušovaně šeptá?" Já tu chci
člověka!"
Skláním se k ní, dodávám si odvahu a rozechvěným hlasem jí
říkám: "Člověk přijde a zase odejde. Věřte v Boha, proste ho o pomoc a určitě
vám pomůže. I mně v životě hodně pomohl.." Naše oči se setkávají. Chvilku
se nechápavě dívá a pak - snad se mi to jenom zdá? Mám pocit, že její tvář s vyjasňuje,
že se usmívá. Ještě jednou ji pohladím po vlasech a odcházím..
Vracím se domů pěšky. Je ještě tma. Miluji tyto návraty domů
ve tmě a tichu. Jsou to chvíle, kdy si
cestou hovořívám s Bohem, nikdo mne přitom nevidí a neslyší, jen On. A já ho teď
prosím, aby té moji pacientce pomohl, aby k ní byl milosrdný. Aby se netrápila
Další den nastupuji do služby a při čtení
"Hlášení" zjišťují, že zde chybí její jméno. Cedulka na tašce s jejím
ručníkem mi jasně napovídá, že moje pacientka zemřela několik hodin po mém odchodu..
Vracím se ve vzpomínkách o den zpátky. Znovu vzpomínám, na její
poslední probdělou noc. Kdysi bývala učitelkou. Určitě mnohokrát musel dětem vyprávět,
že Bůh není. Možná, že tomu i sama uvěřila. K čemu jí byl tento životní názor?
A pak zase vidím ty její veliké modré oči, jak bolestně a přitom šťastně se usmály,
když slyšely těch mých pár slov na rozloučenou..
Někdo má to štěstí,
že pozná a uvěří ve svého Stvořitele již v mládí. Někdo má k tomu příležitost
až v posledních hodinách života. Asi jako ona. Vždyť Pán Ježíš nám o vstupu do
Božího království vyprávěl krásné podobenství.:
Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned
ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár za den a
poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí
nečinně na trhu a řekl jim: " Jděte i vy na mou vinici a já vám dám, co
bude spravedlivé" oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny a
učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak
tam stojí, a řekl jim:" Co tu stojíte celý den tak nečinně? Odpovědí mu: " Nikdo nás nenajal"
On jim řekne:"Jděte i vy na mou vinici." Když byl večer, řekl pán
vinice svému správci. "Zavolej dělníky a vyplat jim mzdu, a to od
posledních k prvním" Tak přišli ti , kteří pracovali od pěti odpoledne a
každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc., ale oni
dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři:"Tihle poslední
děleli jedinou hodnu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu
dne a horko." On však odpověděl
jednomu z nich:"Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil si se mnou denár za den?
Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako Tobě, nemohu si
se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Tak
budou poslední první a první poslední."
Ano- v Božím království nebude rozdílu mezi těmi, kdo
uvěřili jako děti či mladí lidé a mezi jinými, kteří uvěřili na sklonku
života., Bůh dobře ví, kdy a jakou příležitost měl každý z nás k tomu, aby
uvěřil. Pán Ježíš nám všem nabízí stejnou odměnu- věčný život.
Moje myšlenky se vrací zase zpátky. Utrpení skončilo,
pacientka už žádnou bolest nevnímá. Mlčky, aniž si to uvědomuje, čeká..
Až jednou v "poslední den" Pán Ježíš znovu podle
svého slibu přijde na tuto zem a vezme
si své věrné k sobě, pak určitě poznám, zda těch mých pár slov na rozloučenou
mělo smysl….
|
|
poslal Nepřihlášený Pokání, pokání je pojem který žel v mnoha denominacích
degradoval na pojem lítost. Degradaci pojmu pokání ponejvíce
způsobila nevíra slepých náboženských vůdců a zlovůle
podvodníků. Malověrnost či nevíra v Krista způsobuje absenci
pozitivních životních zkušeností, které by jinak ve vztahu boží
víry vznikly zcela přirozeně, a bez těchto zkušenosti žel
pokání možné není. Neboť právě ve víře nabyté životní
zkušenosti křesťany naučí, abychom se ve svých životech
nespoléhali na sebe, ale na Boha. Toto je prastarý křesťanský
princip, žijeme v Bohu, a pro náš život v Bohu jsme v
nepřátelství s tímto světem. Následkem zmatku způsobeného degradací pokání na lítost je, že věřící hříšník svého hříchu sice lituje, ale po celý život páchá ten samý hřích znovu a znovu. Hříšník nabízí lítost své modle a očekává za ni odpuštění, jenže ouha, svůj dlužní úpis si hříšník chce vyrovnat on sám vlastní silou či majetkem. To je stará modlářská praktika. Modlář přináší své modle oběť, a za svoji duchovní obětinu a snahu očekává na oplátku kladné vyřízení své žádosti. Mnoho papírových „křesťanů“ správně řečeno modlářů, se modlo služebně snaží s Kristem handlovat. Nabízejí přitom Kristu podivný handl. Za lítost nad spáchaným hříchem požadují po Kristu odpuštění.
Já lituji a ty odpouštěj!
Já ti dám lítost, a ty mi za to dáš odpuštění!
|
|
poslal Frantisek100 Konec roku 1969.
Koleje nám zavřeli a tak musím do svého
venkovského pokojíčku, kde jsem přihlášen k trvalému pobytu. Zůstal mi po rodičích nájemný byt. Mám tu kamna na uhlí a topiva v
kůlně zbylo ještě dost. Tohle teplo od
kamen působí příjemně, pro vodu chodím ke studni na dvoře. A hlavně tu mám rozhlas po drátě jako na koleji. Vysílají
tam hezké písničky a sem tam i nějaké koledy. Rodiče už jsou dva roky po smrti.
Udělám si stromeček. Koupil jsem si asi za deset korun malý smrček, který sice
nemá pravidelnou korunu, ale zato moc hezky voní lesem. Na skříni je vzácná krabice, Vánoční ozdoby a
asi dokonce i po mých prarodičích, které jsem už nepoznal. Zemřeli před válkou.
Maminka každým rokem je vždy po vánocích
pečlivě uložila do krabice jako rodinný
klenot. Je tam i starý plechový stojan a objímky na voskové svíčky, řetězy z
korálků a krásná špic na vrchol stromku.
Večer před Štědrým dnem stromek zdobím a k tomu mi hraje rozhlas po
drátě. Plánuji se, že zítra si koupím vlašák a nějakou uzeninu, mají otevřeno
do dvanácti, a nějaký pamlsek. Ráno si udělám kakao a nějak to přežiji. Mám i
dost učení. Někdo dopoledne klepá na
dveře. Jeden moc hodný pán mne přišel pozvat k nim na večeři. Jsou to hodní
věřící lidé. jejichž láskyplné přijetí jsem již poznal, ale přesto se zdráhám.
Asi na to mají vliv moje zkušenosti z
dvou posledních vánoc, které nebyly zrovna příjemné. Slušně děkuji a odmítám se slovy " Víte, já
budu raději sám, nezlobte se." "Ano chápeme, ale aspoň ti večer přinesu
salát a řízek." Souhlasím. Čas pomalu
ubíhá, poslouchám hudbu a také se učím. Je asi šest hodin. Tiché zaklepaní. To
budou asi ti hodní lidé. Ano, je to tak. V tašce dostávám, co bylo slíbeno,
podáváme si ruce a vzájemně si přejeme požehnané vánoce. Dveře se zavřely a prohlížím
obsah tašky. V kastrůlku je bramborový salát
a z dalšího voní čerstvě smažený řízek, v krabičce je i vánoční cukroví.
A ještě něco? Kravata, aktovka a malinký
balíček. Ten mne zaujal nejvíce. Co to asi je ? Rozbaluji a jsem v napětí. Malá
knížečka. Na obalu je mladá hezká černošská dívka. Po obrázkem napsané slovo korespondence. Červeně napsaný název knihy zní
Měl jsem rád jedno děvče. Autorem je Walter A. Trobisch. Knížku vydala Křesťanská akademie v Římě. Uvědomuji si, že taková knížka se nikde u nás nedá koupit. Musela být k nám nějak propašována.Začínám
číst první řádky. První kapitola je dopisem černošského chlapce pastorovi, což je asi autor knížky. V čem má
ten mladý hoch problém.
|
|
poslal Nepřihlášený Svatost. Co to vlastně je? Něco čeho dosáhne za pozemského života málokdo? Něco co je jako zlatá medaile za celoživotní asketismus a utrpení? Něco co si musí člověk musí zasloužit heroickými výkony při spolupráci s Bohem? Tak mi katolicismus pojem svatost presentoval, tak mne naučili v katolicismu pojem svatost chápat, chápat ne-pravým způsobem. Je mnoho katolických nepravostí. Z těch největších nepravostí jsou to nepravosti o svatosti a hříchu.
Katolická nepravost o hříchu uvede člověka v omyl, že prý po celý život je neustále kajícím se hříšníkem. Nepravost o hříchu zamezuje očistnému působení Krista, a kajícný hříšník pak zůstává stále po celý svůj život hříšníkem.
Katolická nepravost o svatosti uvede člověka v omyl, že svatost je mu nedosažitelná kvůli tomu, že je neustále kajícím se hříšníkem. A protože je hříšník neustále kajícím se hříšníkem, tak se musí ještě více snažit aby svůj hřích přemohl stále vyšší intenzitou pokání. Nepravost o svatosti uvedla hříšníka v omyl, když mu vsugerovala, že si svatost musí zasloužit svým pokáním a záslužnými bohu libými skutky.
Tyto dvě nepravosti o hříchu a svatosti jsou strašlivou pastí, ve které jsem po mnoho let vězel. Do této pasti jsem byl chycený při dětské náboženské výuce. Dětem se tyto nepravosti vtloukají do hlav velmi snadno, a výsledkem toho je poškození vztahu s Kristem, či neschopnost tento vztah navázat, žel u někoho až na celý život.
|
|
poslal myslivec
Cizinec. Pro mne to "Dnes" byla sobota. Pro Tomáše bylo to "dnes" pondělí. Pro Magdalenu, Petra, Marii bylo to "dnes" neděle. "
Oko. Uslyšet Boží hlas není o ničem takovém - nejde vůbec o dny v týdnu, kdy se u vás konalo jakési "osvícení".
- "uslyšet Boží hlas" se vztahuje ke dni, ve kterém pro nás Kristus vydobyl spasení.
Myslivec. Uslyšet boží hlas můžeme ve kterémkoliv dni našeho pozemského života!
Uslyšet boží hlas není "jakési osvícení"!!
Pokud by se slyšení božího hlasu vztahovalo jenom ke dni kdy Kristus vydobyl naší spásu, nebyl by zde ani jeden křesťan!
Toto je výzva, poselství, varování i živé proroctví, a je to platné pro každého člověka ode dne kdy Kristus vydobyl naši spásu, po všechny dny až do dne posledního- Dne Páně. Toto proroctví se může naplnit v každém dni jednotlivce, je stále živé, a prorocky se naplňuje v životě všech, kteří hlas Krista uposlechli a svá srdce nezatvrdili. Proto jsou stále zde, křesťané, následníci Krista, kristovci, kteří uslyšeli hlas Krista, a svými životy vydali a vydávají svědectví pravdy v Duchu svatém.
Bude pro Tebe to DNES zrovna dnes? Anebo to zase necháš na "svatého Jindejše Humoristu"?
- Skutky apoštolů 17, 32
- Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“
V tomto případě můžeš hluchotou (ignorací) a zatvrzelou neposlušností jenom a jenom všechno ztratit, a vůbec, ale vůbec nic získat. A přitom máš v každém dni tvého života šanci vyhrát Jackpot.
Myslivec
|
|
poslal Nepřihlášený Oko. Vždyť my ani nedokážeme vždycky rozlišit, co je pro nás dobrem a co je pro nás zlem. Často na první pohled zlá událost v našem životě přinese v dlouhodobém horizontu nečekaný užitek v podobě duchovního dobra a růstu vztahu s Bohem.
|
|
poslal Nepřihlášený A k čemu jinému tedy slouží pravidelný denní řád naučených modliteb a žalmů, když ne právě k tomu, abychom sebe disponovali prožívat s Bohem i ty okamžiky života, kdy se tyto naučené modlitby zrovna nemodlíme, protože třeba pracujeme? Abychom prožívali s Bohem skutečně každý okamžik dne - celých 24 hodin?
|
|
poslal Nepřihlášený Jediná Svobodná vůle je vůle Boha. Svoboda člověka je obrazem svobody boží. A k titulku lze dodat.. A současné chápaní svobody lidské je obrazem satanské nesvobody a ničemného svévolnictví.
Svoboda. Svobodná vůle. Co to vlastně je a kde se bere? Tento pojem je vzhledem k diskusním reakcím mnohým neznámý, a proto si ho vykládají různě. Nejčastěji jako svobodu rozhodování se na základě svých zkušeností, přesvědčení a bez donucování. Pro takové rozhodnutí se užívá hovorově užívá termín: svobodné rozhodnutí.
Jsou však naše svobodné rozhodnutí při zpětném pohledu do vlastního nitra skutečně svobodné?
Často lze slýchat: ach, jo, kdybych tohle tenkrát věděl, rozhodl bych se tehdy určitě jinak.
|
|
poslal Nepřihlášený Evangelium. Jistá záchrana je ve víře a milosti Krista.
Prokleté jiné evangelium. Nejistá záchrana je ve tvých dobrých skutcích.
Evangelium. V čem jsi slabý, v tom jsi v Kristu silný. Odevzdej ve víře svou slabost Kristu, a on ti dá svou sílu, a už tě nic na světě od něho neodloučí.
Prokleté jiné evangelium. Tvoje slabost tě může kdykoliv odloučit od Krista. Proto nyní nemáš záchranu v Kristu jistou.
Evangelium. Zachránila tě milost Krista. Máš život věčný.
Prokleté jiné evangelium. Zachrana možná bude pro tvé dobré skutky, ale až po smrti.
Evangelium. Kristus má ve tvém chrámu těla příbytek a je stále s tebou.
Prokleté jiné evangelium. Krista z tebe vyhání hřích. Kristus tě opustí pro tvůj hřích a slabost.
Evangelium. Kristus se nad pokorným kajícníkem pro lásku boží vždy smiluje a ztracenou ovečku najde a zachrání.
Prokleté jiné evangelium. Kristus se nad tebou smiluje pro tvůj dobrý skutek, a až pak se k tobě možná vrátí. Ztracená ovečka je Kristem opuštěná, a musí Krista najít sama.
Evangelium. Krista přijmeš jednou provždy a navždy a pak už jsi v Duchu svatém navždy s ním, a neodloučí tě od Krista ani smrt.
Prokleté jiné evangelium. Krista neustále přijímáš a odmítáš, a on opakovaně k tobě vchází a odchází.
Evangelium. Kristus je jediný zachránce a prostředník mezi Bohem a lidmi.
Prokleté jiné evangelium. Kristus není jediný zachránce a prostředník mezi Bohem a lidmi.
Evangelium. Boží záchrana je zcela zadarmo. Je to ničím nezasloužená boží milost.
Prokleté jiné evangelium. Boží zachrana je vždy za něco. Musíš si ji něčím zasloužit. Musíš na své záchraně s Bohem záslužně spolupracovat.
Evangelium. Kristus tě vždy a dokonale miluje. Nic tě neodloučí od lásky boží.
Prokleté jiné evangelium. Kristus tě kvůli tvému hříchu nemiluje. Hřích tě odlučuje od lásky boží.
Evangelium. Věř Bohu, on tě nikdy neopustí.
Prokleté jiné evangelium. I když Bohu věříš, tak tě občas opustí.
Evangelium. Víra je boží dar. Bůh ti v tomto daru neustále ukazuje, že se na jeho milost a lásku můžeš vždy a všude absolutně spolehnout. Věříš v Dokonalého. Bůh je stále s Tebou.
|
|
|
