Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Vavřinec.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 16185, komentáře < 7 dní: 229, komentářů celkem: 397007, adminů: 60, uživatelů: 5076  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 259 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108978067
přístupů od 17. 10. 2001

Grano Salis: Zkušenosti

Search on This Topic:   
[ Go to Home | Select a New Topic ]

Život víry: Jak se rozloučit se životem?
Zkušenosti

poslal Nepřihlášený

Každý člověk je neopakovatelný, svérázný. Přesto tváří tvář smrti se asi nejvíce vyjeví osobnostní nastavení každého z nás. Pamatuji si na svoji babičku, když onemocněla rakovinou. Nechtěla už operaci, ani chemoterapie, říkala, že nechce trávit poslední část života po nemocnicích. Měla 80 let, žila pak ještě dva roky. Postupně se ztrácela, vyhasínala. Zpočátku byla veselá, později už tichá. Ale celou dobu z ní vyzařovalo něco dobrého. I když byla ke konci nemohoucí, neremcala a nešlo z ní nic zlého. Takže ani ten závěr života není zničen. Snad jen tím, jak se ztrácela a jak už to bylo nedůstojné z fyzického hlediska (pleny, atd.). 


Myslel jsem, že takto v míru odcházejí všichni lidé. Ale pak přišel internet a na netu jsem poznal jiné typy lidí. Lidi, co před smrtí vyhrožovali útokem, policajty, udáním, voláním zaměstnavateli apod. A to je pro mě nepochopitelné. Když někdo ví, že má terminální stádium zhoubné nemoci a zbývají mu měsíce nebo týdny života, tak je naplní útoky, nadávkami, výhružkami? Tím spíše tomu nerozumím, když dotyčný tvrdil, že je křesťan. Kdyby se to stalo jen jednou, tak to beru jako zvláštní výjimku. Ale poznal jsem už tři lidi, co se takto agresivně před smrtí chovali. Nerozumím tomu. 

Kdyby mně zbývaly měsíce či jen týdny života, tak bych jednak sám pro sebe je chtěl prožít pokojně pokud možno a jednak bych  se chtěl rozloučit jak v reálu, tak na netu tak, aby si mě lidi pamatovali z té lepší stránky. Netvrdím, že bych před smrtí měnil politické přesvědčení a popíral sám sebe, to ne. Ale žabomyší spory bych už neřešil. To je první věc a druhá věc - rozloučil bych se v míru. Tím spíše, že nevíme, co bude. O to více mě to překvapuje u člověka, který věří, že po smrti je nějaké zúčtování pod Božím trůnem. Jako opravdu kroutím hlavou a neumím si to vysvětlit. Je to pro mě záhada. Asi ten člověk nebyl věřící. Nebojí se ničeho. Nebo se vyjevila jeho skutečná povaha, když už věděl, že nemá co ztratit. To je ale v tom případě smutné. To by ukazovalo, že spousta lidí se chová  jakžtakž jen kvůli tlaku společnosti. A když tlak a závazky mizí s blížím se koncem života, tak ten člověk ztrácí zábrany a vyhřezne, co v něm převládalo celou dobu. 

Jako opravdu mohu garantovat, že kdybych v takové situaci byl, že nikomu nevyhrožuji, už se ani nehádám, ale spíše se soustředím na to pěkné, co ještě život může dát. Jednak kvůli sobě a svému pokoji a jednak kvůli tomu, co tady zůstane jako ozvěna... A to nejsem věřící, respektive nevím, do jaké míry má Bible pravdu. Nejsem ani ateista. Jsem někde uprostřed a beru to tak, že co bude, to bude. 
Vložil: Tomas v Sobota, 18. červen 2022 @ 22:28:55 CEST (291 čtenářů)
Více... | 10 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Kontrasty: Zase jsem poznal, že křesťanství je jen podvod a hra na něco.
Zkušenosti

poslal Frantisek100

Tak jsem si nedávno pustil na yotube záznam pobožnosti jedné církve. Chtěl jsem se trochu potěšit něčím duchovním. Před kázáním pak následovala chvilka pro děti. Asi deset dětí spíše ve věku mateřské školy či první třídy  se posadilo do první řády obrovské kazatelny. 


Přistoupil k nim  starý pán a začal dětem vykládat  poučný příběh. Nazval ho o zlém dědkovi.   

 „Viďte děti, slovo dědek je ošklivé, ale to platí jen na zlé dědky. A jeden takový zlý dědek byl kdysi prezidentem a sebral nám kravičky  a nechal jen jednu.  On  kradl.  Nepracoval  a kradl… „   

   Aha, už jsem pochopil, kam starý pán míří. Žádná pobožnost, ale politická agitace a vymývání mozků. A dál vyprávěl a vyprávěl a zakončil upozorněním.  

 „Milé děti ještě existuje jeden zlý dědek a žije na východě a vede válku…“   

  Malé děti a  místo, aby jim vyprávěl třeba o Pánu Ježíši či něco výchovného, tak jim do  mozku cpe politiku.   Nikomu z přítomných věřících to nevadilo. Kázání pro dospělé, které po písni následovalo, mne už vůbec nezajímalo.   Ucítil jsem odpor k náboženství i k církvi.  Je tohle od Krista a Ducha Božího anebo od amerického vedení, kde církev má své ústředí?   Zase jsem poznal, že křesťanství je jen podvod a hra na něco.
Výchova k nenávisti!!!
Vložil: Tomas v Úterý, 24. květen 2022 @ 09:20:58 CEST (1067 čtenářů)
Více... | 98 komentáře | Kontrasty | Skóre: 0



Kontrasty: Vzpomínka na květen 1945
Zkušenosti

poslal Frantisek100

    Když vidím, jak vzpomínáme na konec druhé světové války, vybaví se  mi vzpomínky naší babičky  a také těch, co mi vzpomínky vyprávěli při návštěvách v domově. A vzpomínali na konec války s radostí.  Nesetkal jsem se s tím, že by něco vyčítali vojákům Rudé armády      


Jedna babička  v domově vzpomínala.   

  Její rodiče, když viděli před domem u nich na venkově skupinu sovětských vojáků, pozvali je domů na oběd. Maminka uvařila šest litrů bramborové polévky a vojáci  s chutí jedli  a děkovali. „Chcete ještě přidat ? “ a oni se ohlíželi na ostatní, aby zbylo i na děti. „Ale je toho dost. Jen  jezte!“.  Ještě dvakrát je rodiče takhle pohostili. Když odjížděli  a loučili se, sundal důstojník holínky a dal je mamince.  Já ty holínky nosila ještě pak čtyři roky. A my holky  jsme se vůbec nebály. Zdobily jsme jim koně březovými větvičkami, sedaly si k nim na koně a oni nás vozili.  Ani mne nenapadlo, že by se nám šestnáctiletým holkám mohlo něco stát. Babičce se lesknou oči při vzpomínce na mládí. Už je to přes sedmdesát let a vzpomínka je živá.      

  Naše babička měla také hezké vzpomínky. 

Bydlela ve větším městě v rodinném domku. Ona a její setra,  svobodné ženy kolem 28 roků a maminka vdova.. Najednou u nich ráno zazvonili vojáci a žádali o ubytování pro velitele. Jednalo se o dva důstojníky a jejich mladého pobočníka. Seběhlo se to tak rychle, že děvčata si nestačila z obývacího pokoje, kam je ubytovali, uklidit svoje hodinky. Vojáci byli ubytovaní asi pět dní.  Jejich mladý pobočník byl asi stejného věku jako tehdy babička. Babička uměla dobře rusky, protože pře válkou tři roky pracovala v Užhorodě, neboť v Čechách byla těžké sehnat práci. Dobře si spolu rozuměli a mladý Rus  jí  učil  básničky a povídali si. Sedávali na lavičce na konci zahrady a Maša, jak babičce říkal,  se mu asi moc líbila. Ostatně bývala velice hezká a vypadala mladší. Po pěti dnech nastal čas loučení.  Babičce  ho bylo líto. Ostatně v té době už měla vážnou známost a její snoubenec pracoval v odboji.  To přece nemohla zamilovanému chlapci sdělit. Nerad se loučil. „Mašo, až válka skončí, přijedu za tebou“ říkal v slzách a daroval ji na památku svoji tužku. Válka skončila. Tužka zůstala u babičky na památku až do její smrti, když zemřela ve věku skoro 101 let. 

    Dnes ji máme schovanou a při pohledu na ni, vidíme naši babičku jak ještě po tolika letech si pamatovala onu ruskou básničku a vzpomínala na milého chlapce.   Válka je krutá. Kdo ví, jak skončil život tohoto vojáka. 

  Když vojáci odjeli, vstoupily obě sestry a maminka do pokoje. Bylo uklizeno a na stolku ležely dvoje náramkové dámské hodinky tak, je tam před pěti dny nechaly.  
Vložil: Tomas v Neděle, 08. květen 2022 @ 22:39:49 CEST (718 čtenářů)
Více... | 61 komentáře | Kontrasty | Skóre: 0



Život víry: Který Kristus je pravý ?
Zkušenosti

poslal Frantisek100

Je škoda, že se po tolika letech  vrací dětství a mládí, kde jsou i bolestivé vzpomínky. Vrcholem utrpení je, když nemůžete nic změnit a ani pomoci a cítíte bolest. Pak vám nějaký pobožný, který se chlubí Kristem, začne vytýkat, že nemáte jeho  Krista, kterého František vnímá u něho jako kapitalistického.

   Tatínek umíral  a František chodil do školy. Jaký byl ten František sobec, jak asi miloval prachy ?  Když zemřela maminka rok předtím, šel si tatínek půjčit peníze na cestu do krematoria, protože malý důchod 520 Kč měl přijít  za týden. Bylo třeba asi 100 korun na vlak pro dvě osoby a kytku na rakev. On se ten František nepostaral o tatínka a rodiče? Nechápu, jak tak může psát člověk, který se tak chlubí svým Kristem. Ale co je to za Krista?  František v té době věřící nebyl. Ostatně v okolí nikdo. Spolužáci také ne a učitele také ne. Kde se měl dozvědět o tom, že stačí se pomodlit  a bude vše vyřešeno?? Budou peníze na cestu, tatínek se uzdraví?? 
Vložil: Tomas v Čtvrtek, 03. březen 2022 @ 15:00:22 CET (516 čtenářů)
Více... | 3490 bytů | 46 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: Vše za vychladlo a chladne čím dál víc.
Zkušenosti

poslal Frantisek100

              Vzpomínám na jedny věřící přátele. Darovali nám knížku o manželství od nějakého věřícího autora. Četl jsem jí manželce, když žehlila. Jedna pasáž nás rozrušila. Neladila s naším cítěním.  Autor v ní popisuje, jak se manžel vrací z práce a manželka všechno nechá a slouží jen jemu, obskakuje ho, běží udělat kafíčko apod. 

   " Myslíš, Františku,  že se tu celý den flákám, že nemám nic na práci, když se starám o malé děti…? Myslíš, že já si to kafíčko a obsloužení nezasloužím jako ty?  Víš, co práce  času zaberou děti, vaření, uklízení praní a také nakupování  a věnování se dětem…?… Já se za celý den nezastavím."  

  Musel jsem dát manželce za pravdu. Došli jsme k závěru, že autor této knížky je prostě ten"tata", co je v rodině " Pán"  Je to vlastně spíše sobec a ženu má jako služku. A činí tak s klidným svědomím, že tak je to správně a podle Boha.  Tohle není však láska, ale láska spíše k sobě a nepochopení toho druhého.  I ostatní pasáže knihy preferovaly muže jako nejvyšší autoritu v rodině a z toho pak závěry k praktickému spolužití.      

Když jsme pak brzy na to  strávili pár dní dovolenou se třemi rodinami evangelických věřících přátel, všimli jsme si také tohoto znaku u dvou rodin. Vztah muže k ženě byl nadřazený, panovačný. Přece jsme si však z tohoto setkání přivezli jednu dobrou zkušenost. Společná modlitba manželů. Začali jsme se  společně modlit a společně studovat Bibli a zamýšlet se nad tím, co nám Bůh chce sdělit. To nám pak hodně pomáhalo. 

 Ale jak to bylo na začátku?   

 Měli jsme svatbu v katolickém kostele a byli jsme dost mladí,  19 a 22 let.V té době jsem se s věřícími nekatolickými přáteli stýkal jen pomocí dopisů. Místo, kam vedly naše první společné procházky  před svatbou byly cesty k poutnímu kostelíčku. Moje dívka dokončovala třetí ročník zdravotní školy  a plánovala po čtvrtém ročníku studium na lékařské fakultě. V poutním kostelíku se  modlila za to, aby našla hodného kluka. Zamilovali jsme se jeden do druhého a nikdy na vycházce  nezapomněli zajít na ono kouzelné místo, náš kostelíček.  Jezdíval jsem z dalekého města, kde jsem  dokončoval poslední ročník školy.  A pak další rok  z pohraničí, kde jsem dostal pracovní místo.  Po roce jsem našel práci dvě desítky kilometrů od jejího bydliště a mohl jsem bydlet v domě jejích  rodičů. Toužili jsme být spolu jako manželé a tak jsme za dva měsíce po tom, co jsem bydlel u nich doma, měli svatbu.   Manželka se rozhodla, že je pro ni důležitější mít děti, pokud jí to zdravotní stav umožní, než lékařský titul. Určitě by školu zvládla, vždyť po celou dobu měla na zdravotní škole měla jen samé výborné na vysvědčeních.   

  Svatbu jsme chtěli mít před Bohem v našem kostelíčku. Díky jedné hodné paní jsme se mohli setkat  s panem farářem. Byl moc rád, že  chceme, aby nás oddal. Po předložení křestních listů, které jsme oba měli a obdrželi z far, kde jsme se narodili, nevznikl žádný problém. Termín byl domluven den po úřední svatbě na radnici. Do našeho místa oddání jsme cestovali vlakem a v kufru měla manželka sbalené šaty. S námi pak jel její otec a strýček. Maminka bohužel nesnášela žádné cestování, byla doma  a modlila se za nás. Ve městě jsme se  zastavili u naší hodné paní, kde se manželka převlékla do svatebních šatů,  a zavolali jsme pro nás dva taxíka. Ostatní šli do kostelíčka pěšky. Řidič taxíku však zamířil rovnou na radnici a tak jsme ho museli opravit a vysvětlit mu, že tam už jsme byli včera  a v jiném městě.   Pan farář nás oddal a bylo to dojemné  a krásné. Paní, která vše zařizovala, plakala.  Cítili jsme, že tohle je něco zcela jiného než na radnici. Po skončení obřadu jsme se vraceli už pěšky do bytu naší paní, posvačili párky, manželka se převlekla a vraceli se domů k mamince.  O naší svatbě v kostele se nikdo v okolí ani v zaměstnání   celkem nedozvěděl. Možná to bylo i dobře, i když v mém zaměstnání by jim to ani nevadilo. Těžko by za mne sehnali náhradu. Nikdo s takovými dětmi nechtěl pracovat  a byl jsem tam jediný s vysokou školou.
   Čas šel dál. 
 Narodily se nám dvě děti a každé těhotenství manželka proležela. Po posledním porodu, když po měsíci musela jít na určitý zákrok, přišla málem o život. Opilý lékař ji protrhl dělohu a málem vykrvácela. Za deset let zjištěna rakovina a za dalších dvacet druhá rakovina. Přesto jsme pevně věřili v Boží ochranu. Radovali se ze státního bytu, který jsme dostali díky tomu, že jsem se zavázal, že v zaměstnání zůstanu. Byt jsem si zařídili skromně  a díky tehdejší novomanželské půjčce   jsme byli se vším spokojeni. Děti jsme nechali na přání babičky pokřtít u toho samého hodného faráře a na stejném místě.  To už nejmladšímu byly dva roky a bylo možné cestovat zase vlakem. Pan farář měl velkou radost.  

 Víru jsme neztratili a to, co jsme potřebovali poznat, jsme nalézali  i v jiném společenství než v katolickém. Možná, kdybychom bydleli poblíž kostelíčka a denně se stýkali s panem farářem, přimkli bychom ke katolickému způsobu víry. Duchovní hlad nás zavedl jinam. Tam, kde je také Boží přítomnost, ale  po roce 89 se spíše ukázalo, že jde o politické spolky.      

Vážím si všech poctivých lidí bez ohledu na jejich náboženské  i politické vyznání. A ta zkušenost s Bohem je to nejcennější, co máme. Všichni jsme hříšní a někdy chybujeme. Bez milosti Pána Ježíše bychom před Bohem neobstáli.   

 Po roce 89 jsme se hodně zklamali ve věřících lidech. Najednou se jich vyrojilo tolik a i těch, co dříve byli aktivní v tehdejším politickém systému. Museli jsme si zvykat. Časy se prostě měnily a někdy nepochopitelným způsobem. Zatímco se zdálo, že bude více lidí křestansky zaměřených, nic rakového se nestalo. Vše za vychladlo a chladne čím dál víc.                
Vložil: Tomas v Čtvrtek, 20. leden 2022 @ 10:37:20 CET (153 čtenářů)
Více... | 2 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: Není to vždy samozřejmost
Zkušenosti

poslal Frantisek100

Vcházím do budovy LDN. Paní recepční už má zaznamenáno, že přijdu, a tak bez dalších formalit pokračuji po schodech do místnosti sociálních pracovnic.   


 "Dobrý den"  
 "Dobrý den pane Františku. Dnes vás zavedu na pokoj číslo 4."     

Na chodbě mi  pak sděluje, že tam leží čtyři stařenky, z nichž dvě spíše spí  a  okolí moc nevnímají. Už prý na mne však ty dvě čekají. Otvíráme dveře a ocitám se ve větší místnosti, kde po obou stranách je po dvou lůžkách. Vlevo u dveří je skříň, asi plínkami. U každého lůžka je stoleček. U okna  dvě židle pro hygienickou  potřebu. V místnosti není moc příjemný vzduch. Chtělo by to vyvětrat, ale nebudu to vnímat. Třeba jim to tak vyhovuje. Paní sociální mne představuje a pak odchází.  Zvědavé pohledy stařenek mne vybízejí, abych začal komunikovat. Ostatní dvě asi spí.  

 "Dobrý den.  Jsem dobrovolník a rád  si lidmi povídám nebo jim něco čtu. Mám zde knížky a rád bych vám přečetl nějakou povídku od J.Š. Baara."

   Vypravuji jim o spisovateli. Nezapomenu říci, že to byl i kněz, který dobře znal svoje věřící a právě z jejich osudů čerpal námět. Pak začnu číst. Dávám si záležet, abych byl dobře slyšet. Snažím se do toho vložit všechen cit, takže je to téměř dramatický projev. Vnímám  pozorně jejich reakce.  Skončím povídku. Chvilenku ticho. A pak se ptám, zda chtějí slyšet ještě jednu. Kývají. Vybírám další povídku. Chtěl bych už skočit, ale babička v rohu u oka prosebně spíná ruce. Podle barvy a výrazu tváře je znát, že nemá zuby.   

 " Prosím vás, ještě jednu povídku, prosím"

   Jsem dojat. Čtu třetí povídku a stařenka má stále sepnuté ruce. Už uběhlo celkem přes hodinu  a já budu muset končit. Loučím se a stařence podávám ruku. Její ruka  jako  z papíru, lehká, bledá snad bez krve, kůže na kosti. Později jsem zjistil, že je mezi námi věkový rozdíl asi jen sedm roků.   Příště jsem poslán na jiný pokoj  a pak zase na jiný. Asi po šesti týdnech leží na onom pokoji jiní pacienti.   Nevím kam zmizela a bojím se zeptat. Bojím se pravdy.   Je mi z toho smutno.  Měla děti? Nevím. Možná proto, že neměla nikoho, kdo by se o ni staral, skončila zde, v poslední stanici života. 

   Jak jsem vděčen Bohu, že jsem zdráv, že mám víru, hodnou manželku a děti. Není to vždy samozřejmost.  
Vložil: Tomas v Sobota, 06. listopad 2021 @ 11:42:36 CET (239 čtenářů)
Více... | 13 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: Otec usmířený Synem a Syn s veškerou mocí Otce. To je nyní bytostná forma Boha.
Zkušenosti

poslal Myslivec





Vložil: Tomas v Čtvrtek, 14. říjen 2021 @ 21:25:14 CEST (516 čtenářů)
Více... | 4669 bytů | 33 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Povzbuzení: Kočičí uplakané oči.
Zkušenosti

poslal Frantisek100

   Nikdy jsme doma neměli žádné domácí zvířátko  a ani jsme  s ničím takovým nepočítali. Naše dcera na venkově je psí a kočičí máma. Má pejska a tři kočky. Nedávno jí někdo za plot vhodil malinkého koťátko, celé černé a staré tak šest týdnů. Vzala ho domů. Bylo hladové  a potřebovalo ošetřit veterinářem. Všeho se mu dostalo. 


   Přijeli jsme na návštěvu a tenhle maličký kocourek stál v u dveří. Tak strašně maličký  a hubený, s naježenou srstí. Už strávil u naší dcery týden, ale její staré kočky ho  nepřijaly. Prskaly na něho a jedna mu pacičkou dala i facku. Začal se tulit k mé manželce. Vzala ho do náruče a on si hned získal její srdce. 
" Podívej se, Františku, jak je krásný?" 
Hladila ho a měla z něho velikou radost.
 "Vezmeme si ho domů." 
 Oponoval jsem, že nevíme, jak se o něho starat a nikdy jsme žádné zvířátko neměli. 
" Všechno vám pro něho  zařídím a přivezu i s kočičím záchodem a s krmením."  

Za tři dny v neděli byl kocourek už nás. Dali jsme mu jméno Mikeš, protože je černý jako ten v Ladově pohádce. Zpočátku opatrně chodil po místnosti a ukázal se velice čistotný. Věděl už  chodit na kočičí záchod, stále si čistil tlapky, prostě  velice čistotné zvířátko. Hráli jsme si s ním, běhal za námi. Akorát do ložnice za námi nesměl. Chutnalo mu kočičí mlíčko a kapsičky. Za dva týdny se změnil v milého šikovného kocourka , který prolezl doma vše, co se dalo prolézt. Nejraději seděl u okna a díval se na svět za sklem. Vylezl na můj stůl s počítačem, prošel se mimo svítící klávesnice, podíval se chvíli na monitor, sáhl  na něj pacičkou a pak zkontroloval, co je vzadu. Když jsme v noci šli na WC,  objevil se znenadání a  doprovázel nás. Museli jsme mu opatrně pak utéci za dveře ložnice. A ráno už čekal u dveří ložnice a když zjistil, že už zůstaneme vzhůru,  začal poskakovat  a radovat se.

 Museli jsme s ním však na očkování. Dcera přijela autem a on musel zpět do přepravky, kterou ho k nám nedávno přivezla.   Mikešek najednou začne zoufalé mňoukat. Přepravka leží na sedadle vedle manželky. Otvírá víko a Mikeška hladí a utěšuje slovy, že my tě přece nikomu nedáme, neboj se. Ohlednu se dozadu na sedačku a vidím jeho očka. Žasnu, tečou z nich opravdové slzy. U pana doktora byl moc hodný a ani  nezakňučel, když dostal injekci. Když jsme se vrátili domů, opět skákal radostí, hrál si, občas nám olíznul ruku a nakonec spokojeně usnul.

  Možná si řeknete, proč to sem ten František píše? Já jsem si uvědomil to naše živočišné spojení  s ostatními zvířátky.  A že láska existuje i mezi nimi  a námi. Jak to Pán Bůh zařídil, že nás láska  spojuje. Nikdy před tím jsem si to tak silně neuvědomil, jako tehdy, když jsem spatřil kočičí uplakané oči.
Vložil: Tomas v Středa, 25. srpen 2021 @ 23:09:38 CEST (1257 čtenářů)
Více... | 117 komentáře | Povzbuzení | Skóre: 0



Život víry: Také ze života
Zkušenosti

poslal Frantisek100

Také příběh ze skutečnosti.     


 Je pár roků po sametu.. Vzrůstá zájem o duchovní věci. Na rohu ulice  muž v černém oblečení nabízí nějaké tiskoviny.  To vše již znám  a jde o import ze Západu. Pokusím se k těmto lidem více přiblížit. Přece jsou křesťané a já znal už za totality několik hodných křesťanů. Vím, že po sametu byli celí pobláznění ze svobody. My s manželkou také věříme.      

 Jednoho dne jsme  s manželkou navštívili malou skupinku. Nevěděli jsme , o jakou se jedná církev. Spíše šlo o nějakou letniční formu. Scházeli se v bytě vedoucího skupiny. Poslouchalo se kázání vedoucího a pak byla chvíle pro modlitby a do toho pár písniček, které umocňovaly atmosféru.  Já se tehdy před lidmi  styděl  veřejně modlit, ale moje manželka je otevřenější. Krásně se modlila k Pánu Ježíši, moc krásně. Byla to  ta nejhezčí modlitba ze všech a věřím, že  byla nejupřímnější. Však měla Bohu za co děkovat. Odcházíme a loučíme se. 
A jedna paní k manželce se  obrátí  s výtkou:
 " A kdy vy se obrátíte ke Kristu?!"
 Oba nás do zarazilo. Co vlastně chtějí tihle lidé?  Obrácení ve stylu padnou na zem, brečet, mlátit se do prsou, volat a bědovat nad hříchem???  Ta upřímná modlitba nestačila jako důkaz, že opravdově věří v Pána Ježíše?  
Příště už se mnou manželka nešla  a udělala dobře. Při dalším setkáním, kterého jsem zase zúčastnil, jsem poprvé uslyšel to, čemu se říká modlení v jazycích. Vedoucí začal modlitbu slovy, kterým jsem nerozuměl, a spíše to působilo děsivě.  

Všímal jsem si mladého muže. Občas jsem ho potkával a nevěděl jsem ani, kde pracuje. Usmíval se a ve sborečku se cítil moc dobře. Poznat to bylo na jeho rozzářené tváři. Cítil se  dobře. A já byl rád, že mezi námi je i někdo hodně mladý. Pak jsem ho jednoho dne spatřil ve městě. Byl velmi opilý  a  podpírala ho mladá dívka. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Jednoho dne zazvonil u našich dveří. Prý potřebuje půjčit tisíc korun.  Po té zkušenosti ve městě jsem mu nedůvěřoval. Odmítl jsem.  Vůbec se neznáme a on chce peníze. Zavolal jsem vedoucímu sboru. Nemám mu žádné peníze dávat. Jiné informace jsem nedostal. Do sborečku jsem přestal pak chodit. A byly k tomu různé důvody.

 Sboreček se odstěhováním vedoucího stejně rozpadl. Onen mladý muž začal navštěvovat psychiatra. Ani jsem ho moc nevidíval. A pak ? Na vitríně s partem čtu oznámení o jeho náhlém úmrtí.  Oběsil se na chatě. Proč?     Když dokáží letniční léčit a uzdravovat, proč tady nic??!!!  

 A muž, který v černém oblečení nabízel náboženské tiskoviny  a také byl ve sborečku? Po letech opouští svoji manželku s dětmi a zanechává další  děti u ostatních žen.   V práci se mi smějí." Františku, Ty  ale máš společnost?" 

   Už je to pryč. Zklamání bolí. Mění víra člověka nebo nemění k lepšímu??    Uzdraví duši i tělo??   Která víra udělá takový zázrak, ale trvalý stav.  
Vložil: Tomas v Sobota, 03. červenec 2021 @ 00:39:36 CEST (316 čtenářů)
Více... | 7 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: osobní glosa O.A.Fundy: snažil jsem se zachránit křesťanství, ale nešlo to
Zkušenosti

poslal Nepřihlášený

Když bilancuji na konci života (Velikonoce, 16. dubna, 2017), čemu že jsem věnoval mnoho let – většinou vlastně promarněných –, pak odvážím se povědět, že v letech 1961 – 1981 jsem se velmi vážně, opravdově a intelektuálně poctivě snažil zachránit křesťanství.

Vložil: Tomas v Neděle, 02. květen 2021 @ 13:04:03 CEST (559 čtenářů)
Více... | 15143 bytů | 36 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Kontrasty: Stačilo jen podepsat.....
Zkušenosti

poslal Frantisek100

Nedávno se nám přihodila událost, která byla pro nás poučením. V panelovém domě žije několik rodin. U nás na patře spolu všichni dobře vycházíme. Před polednem zazvonila u dveří paní z nižších pater.

  "Dobrý den,  víte, já myslím, že nám všem v domě záleží na pořádku. A já jsem tady sepsala takovou petici. Přečtěte si ji!" 
Podává ji manželce.  Ani taktně nenaléhala, že je třeba ji podepsat, ale rozsáhleji se rozhovořila o svém sousedovi.  
" On  neuklízí, doma má špínu, možná i blechy a šváby,  z bytu jde zápach, chodí za ním cizí lidi… .. To přece jistě  ohrožuje celý dům  a i vás. Již jsem se ptala na správě družstva, ale prý si to máme napřed vyřídit sami.Ta jsem sepsala tuhle petici  a možná se obrátím i na policii."   

 Manželka se pustila letmo do přečtení petice. V podstatě jejím obsahem bylo to samé, co paní nahlas přednesla..  Manželka zůstala zaražená a chvilenku ticho. 

 "Já toho muže neznám, takže  mám velký problém něco takového podepsat. Našeho podlaží se to netýká a nic o tom, co píšete, nevím . Nezlobte, to nemohu podepsat."   
 "Tak děkuji" změněným a spíše naštvaným tónem odpověděla stěžovatelka a rychle zmizela ve dveřích výtahu.   

 " Tak myslím,Františku, že jsme se zachovali dobře" 
 "Určitě dobře"  souhlasil jsem s manželkou.   

 Druhý den přicházím k domu s nákupem. Spatřím zmíněného pána, jak jde o  holi a nese si oběd.

 " Dobrý den, vás asi bolí noha??"

 snažím se s ním navázat konverzaci, Vím, že  je spíše samotář  a  s nikým moc nekomunikuje.    

"Ale kdepak, jsem po dvou operacích páteře."    

Otvírám  dveře a  míříme k výtahu. Nyní mám možnost si ho podrobně prohlédnout.  Oblečení skromné, spíš pracovní oblečení mu slouží  jako domácí oblek. Rozhodně není nějak cítit nečistotou, což by v kabince výtahu snadno vnímal. Je to muž, který je asi o deset roků mladší a  pracuje jako montér. 

 "Máte to tedy těžké, hodně to bolí.."

 snažím se pokračovat v řeči Uvědomuji se, že je sám, rozvedený mnoho let, neměli děti a on rozhodně se neflákal a vždy pracoval. Každý pohyb ho jistě bolí. Opírá se ve výtahu o hůl, kterou si vyrobil z nějakého klacku. Možná má i málo peněz. 

 "Víte, na mne napsala paní sousedka petici" překvapivě začal hovořit.   " Já vím" odpovídám "byla u nás." 
 "A kolik lidí ji podepsalo?" vyzvídá. 
 " Bylo tam asi jen šest podpisů a my jsme to odmítli podepsat" 

 Na pokračování hovoru již nezbyl čas. Výtah zastavuje a pán pomalým krokem odchází.   "Nashledanou" a v jeho očích je znát výraz vděku.   

 Doma ihned manželce sděluji, čeho jsem byl svědkem.   
 "Vidíš, Františku, jak je dobře, že jsme se pod petici nepodepsali. Těžko by si se mu díval do očí  a jak by ses musel stydět"
  Ano je to tak.  Stačilo jen podepsat  a uvěřit někomu, kdo nás chce získat na svoji stranu a být spolustrůjcem utrpení nevinného člověka. Té  paní šlo jen o jedno. Vyštvat ho z jeho nájemného bytu a nastěhovat se tam místo něho. Důvod jsme brzy pochopili.    
Vložil: Tomas v Sobota, 17. duben 2021 @ 00:03:03 CEST (423 čtenářů)
Více... | 16 komentáře | Kontrasty | Skóre: 0



Život víry: Pár slov na rozloučenou
Zkušenosti

poslal Frantisek100

   Stalo se to před léty, kdy nebylo zvykem na veřejnosti hovořit o Bohu. Tenkrát jsem byla ještě mladá, bibli jsem nerozuměla tolik jako dnes. Neznala jsem zpaměti verše, kterými je možno trpícího člověka" pohladit po duši?   


 Je noc. Oddělení spí a já tiše vzcházím na pokoj, kde s těžkým infarktem  namáhavě dýchá moje pacientka. Je mi jí líto. Snad nikdy předtím a ani potom jsem se nesetkala s pacientem, který  by vážil víc než 200 kg. Ona je tou výjimkou. Uvědomuje si, jak je pro nás obtížné třeba jen ustlat pod ní lůžko. Přicházím k ní. Nespí. " Potřebujte něco?" ptám se. "Chci člověka!" vyhrkne ze sebe. V ten okamžik se moje ruka dotýká její. Sedám si k ní  a jemně ji hladím..   Pak několikrát odbíhám za jinou prací, ale vždy znovu a znovu se vracím k ní. Služba mi brzy skončí… Opět se k ní vracím. Jako by cítila, že budu muset odejít, přerušovaně šeptá?" Já tu chci člověka!"   Skláním se k ní, dodávám si odvahu a rozechvěným hlasem jí říkám: "Člověk přijde a zase odejde. Věřte v Boha, proste ho o pomoc a určitě vám pomůže. I mně v životě hodně pomohl.." Naše oči se setkávají. Chvilku se nechápavě dívá a pak - snad se mi to jenom zdá? Mám pocit, že její tvář s vyjasňuje, že se usmívá. Ještě jednou ji pohladím po vlasech a odcházím.. 

   Vracím se domů pěšky. Je ještě tma. Miluji tyto návraty domů ve tmě a tichu. Jsou to chvíle, kdy   si cestou hovořívám s Bohem, nikdo mne přitom nevidí a neslyší, jen On. A já ho teď prosím, aby té moji pacientce pomohl, aby k ní byl milosrdný. Aby se netrápila   Další den nastupuji do služby a při čtení "Hlášení" zjišťují, že zde chybí její jméno. Cedulka na tašce s jejím ručníkem mi jasně napovídá, že moje pacientka zemřela několik hodin po mém odchodu..   Vracím se ve vzpomínkách o den zpátky. Znovu vzpomínám, na její poslední probdělou noc. Kdysi bývala učitelkou. Určitě mnohokrát musel dětem vyprávět, že Bůh není. Možná, že tomu i sama uvěřila. K čemu jí byl tento životní názor? A pak zase vidím ty její veliké modré oči, jak bolestně a přitom šťastně se usmály, když slyšely těch mých pár slov na rozloučenou..    Někdo má to štěstí, že pozná a uvěří ve svého Stvořitele již v mládí. Někdo má k tomu příležitost až v posledních hodinách života. Asi jako ona. Vždyť Pán Ježíš nám o vstupu do Božího království vyprávěl krásné podobenství.: 

Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár za den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu a řekl jim: " Jděte i vy na mou vinici a já vám dám, co bude spravedlivé" oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim:" Co tu stojíte celý den tak nečinně?  Odpovědí mu: " Nikdo nás nenajal" On jim řekne:"Jděte i vy na mou vinici." Když byl večer, řekl pán vinice svému správci. "Zavolej dělníky a vyplat jim mzdu, a to od posledních k prvním" Tak přišli ti , kteří pracovali od pěti odpoledne a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc., ale oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři:"Tihle poslední děleli jedinou hodnu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne  a horko." On však odpověděl jednomu z nich:"Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil si se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako Tobě, nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Tak budou poslední první a první poslední."  

Ano- v Božím království nebude rozdílu mezi těmi, kdo uvěřili jako děti či mladí lidé a mezi jinými, kteří uvěřili na sklonku života., Bůh dobře ví, kdy a jakou příležitost měl každý z nás k tomu, aby uvěřil. Pán Ježíš nám všem nabízí stejnou odměnu- věčný život.   Moje myšlenky se vrací zase zpátky. Utrpení skončilo, pacientka už žádnou bolest nevnímá. Mlčky, aniž si to uvědomuje, čeká..   Až jednou v "poslední den" Pán Ježíš znovu podle svého slibu  přijde na tuto zem a vezme si své věrné k sobě, pak určitě poznám, zda těch mých pár slov na rozloučenou mělo smysl….
Vložil: Tomas v Pondělí, 22. březen 2021 @ 18:30:06 CET (429 čtenářů)
Více... | 9 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: Vyhaslý hříšník anebo pokání od Boha a boží dítě?
Zkušenosti

poslal Nepřihlášený

 Pokání, pokání je pojem který žel v mnoha denominacích degradoval na pojem lítost. Degradaci pojmu pokání ponejvíce způsobila nevíra slepých náboženských vůdců a zlovůle podvodníků. 

 Malověrnost či nevíra v Krista způsobuje absenci pozitivních životních zkušeností, které by jinak ve vztahu boží víry vznikly zcela přirozeně, a bez těchto zkušenosti žel pokání možné není. Neboť právě ve víře nabyté životní zkušenosti křesťany naučí, abychom se ve svých životech nespoléhali na sebe, ale na Boha. Toto je prastarý křesťanský princip, žijeme v Bohu, a pro náš život v Bohu jsme v nepřátelství s tímto světem. 
 Následkem zmatku způsobeného degradací pokání na lítost je, že věřící hříšník svého hříchu sice lituje, ale po celý život páchá ten samý hřích znovu a znovu. Hříšník nabízí lítost své modle a očekává za ni odpuštění, jenže ouha, svůj dlužní úpis si hříšník chce vyrovnat on sám vlastní silou či majetkem. To je stará modlářská praktika. 
 Modlář přináší své modle oběť, a za svoji duchovní obětinu a snahu očekává na oplátku kladné vyřízení své žádosti. Mnoho papírových „křesťanů“ správně řečeno modlářů, se modlo služebně snaží s Kristem handlovat. Nabízejí přitom Kristu podivný handl. Za lítost nad spáchaným hříchem požadují po Kristu odpuštění.

Já lituji a ty odpouštěj! 

Já ti dám lítost, a ty mi za to dáš odpuštění!
Vložil: Tomas v Neděle, 10. leden 2021 @ 23:36:45 CET (344 čtenářů)
Více... | 8304 bytů | 9 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: Nejdražší dárek na Štědrý večer 1969
Zkušenosti

poslal Frantisek100

      Konec roku 1969. Koleje nám zavřeli a tak  musím do svého venkovského pokojíčku, kde jsem přihlášen k trvalému pobytu.  Zůstal mi po rodičích  nájemný byt. Mám tu kamna na uhlí a topiva v kůlně zbylo ještě dost.  Tohle teplo od kamen působí příjemně, pro vodu chodím ke studni na dvoře. A hlavně tu  mám rozhlas po drátě jako na koleji. Vysílají tam hezké písničky a sem tam i nějaké koledy. Rodiče už jsou dva roky po smrti. Udělám si stromeček. Koupil jsem si asi za deset korun malý smrček, který sice nemá pravidelnou korunu, ale zato moc hezky voní lesem.  Na skříni je vzácná krabice, Vánoční ozdoby a asi dokonce i po mých prarodičích, které jsem už nepoznal. Zemřeli před válkou. Maminka  každým rokem je vždy po vánocích pečlivě  uložila do krabice jako rodinný klenot. Je tam i starý plechový stojan a objímky na voskové svíčky, řetězy z korálků a krásná špic na vrchol stromku.   Večer před Štědrým dnem stromek zdobím a k tomu mi hraje rozhlas po drátě. Plánuji se, že zítra si koupím vlašák a nějakou uzeninu, mají otevřeno do dvanácti, a nějaký pamlsek. Ráno si udělám kakao a nějak to přežiji. Mám i dost učení.  Někdo dopoledne klepá na dveře. Jeden moc hodný pán mne přišel pozvat k nim na večeři. Jsou to hodní věřící lidé. jejichž láskyplné přijetí jsem již poznal, ale přesto se zdráhám. Asi na to mají  vliv moje zkušenosti z dvou posledních vánoc, které nebyly zrovna příjemné. Slušně  děkuji a odmítám se slovy " Víte, já budu raději sám, nezlobte se."  "Ano chápeme, ale aspoň ti večer přinesu salát a řízek." Souhlasím.  Čas pomalu ubíhá, poslouchám hudbu a také se učím. Je asi šest hodin. Tiché zaklepaní. To budou asi ti hodní lidé. Ano, je to tak. V tašce dostávám, co bylo slíbeno, podáváme si ruce a vzájemně si přejeme požehnané vánoce. Dveře se zavřely a prohlížím obsah tašky. V kastrůlku je bramborový salát  a z dalšího voní čerstvě smažený řízek, v krabičce je i vánoční cukroví. A ještě něco?  Kravata, aktovka a malinký balíček. Ten mne  zaujal nejvíce.  Co to asi je ? Rozbaluji a jsem v napětí. Malá knížečka. Na obalu je mladá hezká černošská dívka. Po obrázkem napsané slovo  korespondence. Červeně napsaný název knihy zní Měl jsem rád jedno děvče. Autorem je Walter A. Trobisch.   Knížku vydala Křesťanská  akademie v Římě. Uvědomuji si, že   taková knížka se nikde u nás nedá koupit.  Musela být k nám nějak propašována.Začínám číst první řádky. První kapitola je dopisem  černošského chlapce  pastorovi, což je asi autor knížky. V čem má ten mladý hoch  problém.  

Vložil: Tomas v Pondělí, 14. prosinec 2020 @ 23:12:20 CET (280 čtenářů)
Více... | 6918 bytů | 14 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: Svatost a nepravost
Zkušenosti

poslal Nepřihlášený

Svatost. Co to vlastně je? Něco čeho dosáhne za pozemského života málokdo? Něco co je jako zlatá medaile za celoživotní asketismus a utrpení? Něco co si musí člověk musí zasloužit heroickými výkony při spolupráci s Bohem? 

Tak mi katolicismus pojem svatost presentoval, tak mne naučili v katolicismu pojem svatost chápat, chápat ne-pravým způsobem. Je mnoho katolických nepravostí. Z těch největších nepravostí jsou to nepravosti o svatosti a hříchu.

Katolická nepravost o hříchu uvede člověka v omyl, že prý po celý život je neustále kajícím se hříšníkem. Nepravost o hříchu zamezuje očistnému působení Krista, a kajícný hříšník pak zůstává stále po celý svůj život hříšníkem.

Katolická nepravost o svatosti uvede člověka v omyl, že svatost je mu nedosažitelná kvůli tomu, že je neustále kajícím se hříšníkem. A protože je hříšník neustále kajícím se hříšníkem, tak se musí ještě více snažit aby svůj hřích přemohl stále vyšší intenzitou pokání. Nepravost o svatosti uvedla hříšníka v omyl, když mu vsugerovala, že si svatost musí zasloužit svým pokáním a záslužnými bohu libými skutky.

Tyto dvě nepravosti o hříchu a svatosti jsou strašlivou pastí, ve které jsem po mnoho let vězel. Do této pasti jsem byl chycený při dětské náboženské výuce. Dětem se tyto nepravosti vtloukají do hlav velmi snadno, a výsledkem toho je poškození vztahu s Kristem, či neschopnost tento vztah navázat, žel u někoho až na celý život.
Vložil: Tomas v Středa, 07. říjen 2020 @ 09:39:40 CEST (825 čtenářů)
Více... | 7424 bytů | 76 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: Jackpot
Zkušenosti

poslal myslivec



Cizinec.
 Pro mne to "Dnes" byla sobota. Pro Tomáše bylo to "dnes" pondělí. Pro Magdalenu, Petra, Marii bylo to "dnes" neděle. "


Oko. 
 Uslyšet Boží hlas není o ničem takovém - nejde vůbec  o dny v týdnu, kdy se u vás konalo jakési "osvícení". 

- "uslyšet Boží hlas" se vztahuje ke dni, ve kterém pro nás Kristus vydobyl spasení.

Myslivec.
 Uslyšet boží hlas můžeme ve kterémkoliv dni našeho pozemského života!

 Uslyšet boží hlas není "jakési osvícení"!!

 Pokud by se slyšení božího hlasu vztahovalo jenom ke dni kdy Kristus vydobyl naší spásu, nebyl by zde ani jeden křesťan!


 Toto je výzva, poselství, varování i živé proroctví, a je to platné pro každého člověka ode dne kdy Kristus vydobyl naši spásu, po všechny dny až do dne posledního- Dne Páně. 
Toto proroctví se může naplnit v každém dni jednotlivce, je stále živé, a prorocky se naplňuje v životě všech, kteří hlas Krista uposlechli a svá srdce nezatvrdili. Proto jsou stále zde, křesťané, následníci Krista, kristovci, kteří uslyšeli hlas Krista, a svými životy vydali a vydávají svědectví pravdy v Duchu svatém. 







Bude pro Tebe to DNES zrovna dnes? Anebo to zase necháš na "svatého Jindejše Humoristu"?

  • Skutky apoštolů 17, 32
  • Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“

V tomto případě můžeš hluchotou (ignorací) a zatvrzelou neposlušností jenom a jenom všechno ztratit, a vůbec, ale vůbec nic získat.
A přitom máš v každém dni tvého života šanci vyhrát Jackpot.

Myslivec
Vložil: Tomas v Neděle, 30. srpen 2020 @ 21:38:42 CEST (2341 čtenářů)
Více... | 231 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Kontrasty: Kristus v nás rozlišuje dobro a zlo stoprocentně. Nerozezná zlo, Boha nepoznal!
Zkušenosti

poslal Nepřihlášený

Oko. 

Vždyť my ani nedokážeme vždycky rozlišit, co je pro nás dobrem a co je pro nás zlem. Často na první pohled zlá událost v našem životě přinese v dlouhodobém horizontu nečekaný užitek v podobě duchovního dobra a růstu vztahu s Bohem.


Vložil: Tomas v Pondělí, 10. srpen 2020 @ 13:01:50 CEST (474 čtenářů)
Více... | 2519 bytů | 33 komentáře | Kontrasty | Skóre: 0



Život víry: V pracovní době se nemodlíme. Od 7 do 15 hodin modlení mimo provoz.
Zkušenosti

poslal Nepřihlášený

A k čemu jinému tedy slouží pravidelný denní řád naučených modliteb a žalmů, když ne právě k tomu, abychom sebe disponovali prožívat s Bohem i ty okamžiky života, kdy se tyto naučené modlitby zrovna nemodlíme, protože třeba pracujeme?  Abychom prožívali s Bohem skutečně každý okamžik dne - celých  24 hodin?

Vložil: Tomas v Středa, 08. červenec 2020 @ 09:36:05 CEST (618 čtenářů)
Více... | 374 bytů | 9 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: Jediná Svobodná vůle je vůle Boha. Svoboda člověka je obrazem svobody boží.
Zkušenosti

poslal Nepřihlášený

Jediná Svobodná vůle je vůle Boha. Svoboda člověka je obrazem svobody boží.
A k titulku lze dodat..
A současné chápaní svobody lidské je obrazem satanské nesvobody a ničemného svévolnictví.


Svoboda. Svobodná vůle. Co to vlastně je a kde se bere? Tento pojem je vzhledem k diskusním reakcím mnohým neznámý, a proto si ho vykládají různě. Nejčastěji jako svobodu rozhodování se na základě svých zkušeností, přesvědčení a bez donucování. Pro takové rozhodnutí se užívá hovorově užívá termín: svobodné rozhodnutí. 

Jsou však naše svobodné rozhodnutí při zpětném pohledu do vlastního nitra skutečně svobodné?

Často lze slýchat: ach, jo, kdybych tohle tenkrát věděl, rozhodl bych se tehdy určitě jinak.

 


 
Vložil: Tomas v Úterý, 09. červen 2020 @ 12:28:48 CEST (421 čtenářů)
Více... | 9313 bytů | 3 komentáře | Život víry | Skóre: 0



Život víry: Víra v Dokonalého. Bůh s Tebou.
Zkušenosti

poslal Nepřihlášený

Evangelium. 

Jistá záchrana je ve víře a milosti Krista. 

Prokleté jiné evangelium. 
Nejistá záchrana je ve tvých dobrých skutcích. 

Evangelium. 
V čem jsi slabý, v tom jsi v Kristu silný. 
Odevzdej ve víře svou slabost Kristu, a on ti dá svou sílu, a už tě nic na světě od něho neodloučí. 

Prokleté jiné evangelium. 
Tvoje slabost tě může kdykoliv odloučit od Krista. Proto nyní nemáš záchranu v Kristu jistou. 

Evangelium. 
Zachránila tě milost Krista. Máš život věčný. 

Prokleté jiné evangelium. 
Zachrana možná bude pro tvé dobré skutky, ale až po smrti. 

Evangelium. 
Kristus má ve tvém chrámu těla příbytek a je stále s tebou. 

Prokleté jiné evangelium. 
Krista z tebe vyhání hřích. Kristus tě opustí pro tvůj hřích a slabost. 

Evangelium. 
Kristus se nad pokorným kajícníkem pro lásku boží vždy smiluje a ztracenou ovečku najde a zachrání. 

Prokleté jiné evangelium. 
Kristus se nad tebou smiluje pro tvůj dobrý skutek,  a až pak se k tobě možná vrátí. Ztracená ovečka je Kristem opuštěná, a musí Krista najít sama. 

Evangelium. 
Krista přijmeš jednou provždy a navždy a pak už jsi v Duchu svatém navždy s ním, a neodloučí tě od Krista ani smrt.  

Prokleté jiné evangelium. 
Krista neustále přijímáš a odmítáš, a on opakovaně k tobě vchází a odchází. 

Evangelium. 
Kristus je jediný zachránce a prostředník mezi Bohem a lidmi. 

Prokleté jiné evangelium. 
Kristus není jediný zachránce a prostředník mezi Bohem a lidmi. 

Evangelium. 
Boží záchrana je zcela zadarmo. Je to  ničím nezasloužená boží milost. 

Prokleté jiné evangelium. 
Boží zachrana je vždy za něco. Musíš si ji něčím zasloužit. Musíš na své záchraně s Bohem záslužně spolupracovat. 

Evangelium. 
Kristus tě vždy a dokonale miluje. Nic tě neodloučí od lásky boží. 

Prokleté jiné evangelium. 
Kristus tě kvůli tvému hříchu nemiluje. Hřích tě odlučuje od lásky boží. 

Evangelium. 
Věř Bohu, on tě nikdy neopustí. 

Prokleté jiné evangelium. 
I když Bohu věříš, tak tě občas opustí. 

Evangelium. 
Víra je boží dar. Bůh ti v tomto daru neustále ukazuje, že se na jeho milost a lásku můžeš vždy a všude absolutně spolehnout. Věříš v Dokonalého. 
Bůh je stále s Tebou. 










Vložil: Tomas v Středa, 06. květen 2020 @ 11:41:12 CEST (551 čtenářů)
Více... | 7 komentáře | Život víry | Skóre: 0




Stránka vygenerována za: 0.36 sekundy