Kontrasty: Duchovní problém Západu
Vloženo Čtvrtek, 02. květen 2002 @ 21:35:15 CEST Vložil: Spuntik |
Duchovní problém Západu
Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci
rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím
žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo,
bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu
tak, jak je vidím.
Co asi na dnešním Západě bije cizince do očí? Občanská statečnost
zmizela nejen ze západního světa jako celku, neprojevuje ji žádný z jeho
států, žádná vláda, žádná strana a ovšem ani OSN. Tento úpadek
odvahy je zvlášť patrný na řídící vrstvě inteligence, takže vzniká
dojem, jakoby odvaha zmizela ze společnosti vůbec. Jistě - je zde samozřejmě
ještě mnoho individuální odvahy, ale to nejsou lidé, kteří by udávali tón
životu společnosti. Političtí a intelektuální činitelé vykazují známky
úpadku, slabost, nerozhodnost činů, slov a ještě více teoretických
úvah, v nichž ochotně nabízejí důkazy, že tento způsob jednání,
zakládající politiku určitého státu na servilnosti a zbabělosti, je
pragmatický, racionální a oprávněný, a to na kterékoli
intelektuální i mravní úrovni. Tento úpadek odvahy, který tu a tam
již vede k naprosté ztrátě jakékoli mužnosti, je se zvláštní ironií
podtrhován tam, kde titíž činitelé projevují nečekané návaly statečnosti
- vůči vládám bez moci, vůči slabým státům, které nikdo
nepodporuje a vůči proudům, které všichni odsuzují a které
zjevně nemohou nikomu ublížit. Zato jim slova zamrzají v ústech a ruce
klesají před každou mocnou vládou či hrozivou silou, před agresorem a před
internacionálou teroru.
Je třeba připomínat, že úpadek odvahy se vždy považoval za začátek a předzvěst
konce?
Každý občan dostal vytouženou svobodu a s ní i takové množství
a takový výběr hmotných statků, jaké měly zajistit štěstí - přinejmenším
podle té laciné koncepce, která se v téže době vytvořila. Tato
aktivní a tvrdá konkurence mobilizuje všechny myšlenky člověka a rozhodně
neprospívá jeho svobodnému duchovnímu rozvoji. Už obyčejná biologie ví,
že pro živočicha není dobré, aby si zvykl na velký blahobyt. V životě
západní společnosti začíná dnes blahobyt odkrývat svou zhoubnou masku.
V souladu se svými cíli si západní společnost zvolila formu
existence, která pro ni byla nejpohodlnější a kterou bych označil jako
právní. Je-li člověk z právního hlediska v právu, nikdo od něho
nemůže chtít víc. (Chtějte na něm, aby se dobrovolně obětoval nebo
podstoupil nějaké riziko – budete vypadat jako naprostý pitomec. Dobrovolné
sebeomezování se téměř nevyskytuje: všichni se věnují seberozpínání,
až z právních rámců začíná vycházet tichý praskot.)
Celý život jsem prožil v komunismu a tvrdím, že společnost,
kde neexistuje nestranná právní instance, je hrozná věc. Ale ani společnost,
která má na všechno jen a jen právní instanci, není opravdu důstojná
člověka. Když je celý život proniknut právními vztahy, vytváří se
ovzduší mravní prostřednosti, které otravuje nejlepší podněty v člověku.
Právní berle nemohou stačit, aby ve zkouškách, které ohrožují toto
století, lidé obstáli vzpřímeni.
V dnešní západní společnosti lze konstatovat nerovnováhu mezi
svobodou dělat dobré a dělat zlé. Obrana práv jednotlivce je dovedena
do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým
členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské
povinnosti, než lidská práva. Ve srovnání se svobodou dělat dobré má
svoboda destruktivní a nezodpovědná daleko širší pole působnosti.
Například zneužívání svobody pro páchání mravního násilí na mládeži:
pouhým teoretickým protějškem svobody nabízet filmy plné pornografie, zločinu
a satanismu, je svoboda mládeže na takové filmy nechodit. Tak se
ukazuje, že život pojatý takto právně a výhradně právně se nedokáže
bránit zlu a nechává se pozvolna nahlodávat. A když v některé
zemi začne státní moc rázně potlačovat terorismus, veřejné mínění ji
ihned obviní z pošlapávání občanských práv zločinců atd.
Tisk – a říkám-li tisk, myslím tím hromadné sdělovací prostředky
vůbec – se přirozeně těší té nejlepší svobodě. A k čemu ji používá?
Dává si pozor, aby nepřekročil zákonný rámec, ale překračuje skutečnosti
a zkresluje proporce bez jakékoli skutečné právní zodpovědnosti.
Stalo se už někdy, že původci dezinformace veřejně přiznali svou chybu?
Vinu? Ovšem že ne, protože by to vadilo prodeji. V takových případech
to odnese stát, novinář se z toho vždycky dostane a můžete se
vsadit, že bude se stejnou sebejistotou psát opak toho, co tvrdil dříve.
Tisk má moc padělat veřejné mínění stejně, jako je kazit. Jednou
nasazuje teroristům herostratovské věnce, jindy odhaluje i obranná
tajemství vlastního státu a jinde zase nestoudně vniká do soukromí
slavných lidí pod heslem „každý má právo vědět!“ (lživé heslo lživého
století). Protože daleko výš stojí dnes potřebnější heslo – dnešnímu
člověku vyrvané právo: PRÁVO ČLOVĚKA NEVĚDĚT. Nezaneřádit svoji Bohem
stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi. Lidé, kteří opravdu pracují
a žijí naplněný život, nemají zapotřebí této mnohomluvné záplavy
ohlupujících informací. Právě v tisku nejvíce vyniká ten spěch a ta
povrchnost, které jsou duševní nemocí 20. století. Jít k jádru problému
je mu zakázáno. Západ, který nemá cenzuru, přece jen provádí pečlivý výběr
a odděluje myšlenky, které jsou v módě, od těch, které nejsou.
A i když ty druhé nezakáže, nemohou se opravdu vyjádřit ani v periodickém
tisku, ani v knihách a rovněž ne v universitním vyučování.
Tak se v masách zakořeňují předsudky a zemí prochází slepota,
nemoc v našem dynamickém století krajně nebezpečná. Vezměte například
tuto iluzi zdejších lidí, že rozumějí dnešní světové situaci. Tato
iluze obaluje hlavy tak tvrdou skořápkou, že jí nepronikne žádný hlas,
který k nám přichází ze 17 zemí východní Evropy a východní
Asie, dokud ji nevyhnutelná palice nerozbije na kusy.
Nikdo z přítomných mne nebude, doufám, podezírat, že jsem se
pustil do této zaujaté kritiky západních systémů proto, abych na jejich místo
vyzvedl myšlenku socialismu. Rozhodně nikdy nebudu navrhovat socialistickou
alternativu. Kdyby se mě však někdo naopak zeptal, zda bych navrhoval dnešní
Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně:
NE, nemohu doporučit vaší společnost jako ideál pro proměnu společnosti
naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením
v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního
vyčerpání nijak přitažlivý. Pouhý výčet zvláštností vaší
existence, jak jsem jej tu nastínil, naplňuje člověka nejhlubším zármutkem.
Je nepopíratelnou skutečností, že na Západě se charakter člověka
oslabil, kdežto na Východě upevnil. Náš národ za šest a národy východní
Evropy za tři desetiletí prošly duchovní školou, která nechává zkušenost
Západu daleko za sebou. Složitý, smrtelný a drtivý život tam vychoval
charaktery silnější, hlubší a zajímavější než západní život s řízeným
blahobytem. Z toho důvodu by proměna naší společnosti ve vaši
znamenala v některých případech vzestup, ale v jiných - vzácnějších
- úpadek. Společnost jistě nemůže trvale žít na dně propasti bez zákonů,
jak je tomu u nás, ale bylo by pro ni výsměchem, kdyby měla zůstávat
na spořádaném povrchu bezduchého právnictví, jak to děláte vy. Lidská
duše sklíčená desetiletími násilí touží po něčem vyšším, vřelejším
a čistším, než je to, co může dnes nabídnout masová existence na Západě,
která se jako navštívenkou ohlašuje odporným tlakem reklamy, hrubostí
televize a nesnesitelnou hudbou.
Žádné sebevětší zbrojení Západu nepomůže, dokud sám nepřekoná
ztrátu své vůle. Pro duchovně oslabeného kapitulanta se výzbroj sama stává
přítěží. Kdo se chce bránit, musí být připraven zemřít. A to je
vzácná vlastnost ve společnosti vychované v kultu pozemského
blahobytu. A tak zbývají jen ústupky, odklady a zrady.
Nezbývá tedy, než hledat chybu u samého kořene, v samých základech
novověkého myšlení. Myslím tím převládající západní pojetí světa,
vzniklé v renesanci, a politiky, vytvářené v osvícenství, základ
všech věd o státu a společnosti. Můžeme jej nazvat
„racionalistický humanismus“ nebo „humanistická autonomie“. Je to směr,
který prohlašuje a uskutečňuje autonomii člověka vůči všem silám,
které jsou nad ním. Můžeme také mluvit o antropocentrismu, myšlence,
že člověk je středem všeho, co existuje. Humanistické vědomí se prohlásilo
našim vůdcem, popřelo existenci zla v lidském nitru a za nejvyšší
cíl vytklo nabývání pozemského štěstí: tak vložilo do základu novodobé
západní společnosti nebezpečný sklon klanět se člověku a jeho hmotným
potřebám. A tak svoboda sama rozhodně nemůže vyřešit všechny problémy
lidské existence. Naopak - nese s sebou řadu dalších.
Ale přesto přiznávaly první demokracie, včetně začínající americké,
všechna práva lidské osobě jakožto cíli Božímu. Jinými slovy, svoboda
byla člověku svěřena jen pod podmínkou a za předpokladu trvalé náboženské
odpovědnosti. Postupem doby sice Západ s úspěchem a více než
dostatečně obhájil práva člověka, ale v člověku zcela zakrnělo vědomí
jeho odpovědnosti před Bohem a před společností. Tak se humanismus vyvíjel
k materialismu, stával se víc a víc terčem socialistických a později
komunistických spekulací, takže už v roce 1844 mohl Marx napsat, že
„komunismus je naturalizovaný humanismus“. Není náhodou, že se všechny
znaky, tj. komunistická hesla, točí kolem Člověka s velkým »Č«.
Silnější, přitažlivější a vítěznější je vždy ten proud
materialismu, který vede více do leva, je tedy důslednější. A humanismus,
který úplně ztratil své křesťanské dědictví, nemůže v této soutěži
obstát. Že se komunistický řád mohl udržet a na Východě tak
upevnit, je dáno tím, že byl horlivě podporován skutečnými masami západní
inteligence, která cítila svou příbuznost s ním. Jeho zločiny přehlížela,
a když už je nebylo možno přehlížet, snažila se je ospravedlnit. Právě
proto je úloha Západu tak těžká - obstát vůči Východu.
Vkládali jsme příliš velké naděje do politicko-sociálních proměn a teď
se ukazuje, že nám berou to, co máme nejcennějšího: náš vnitřní život.
Na Východě po něm šlape komunistická strana, na Západě obchod (trh). Sama
skutečnost rozbitého světa není tak děsivá, jako to, že hlavní části
tohoto světa jsou napadeny podobnou chorobou. Lpět dnes na osvícenských
formulích je pravé začátečnictví.
ALEXANDER SOLŽENICYN
(Z přednášky A. Solženicyna na Harvardské universitě v roce
1981)
Převzato z TP a Pochodně dneška
|