|
Právě je 570 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: rosmano oko
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116626088 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Teologie: Bible jako jediná autorita
Vloženo Středa, 28. leden 2004 @ 15:28:46 CET Vložil: Bolek |
poslal Anonym Bible jako jediná autorita
Boží
Duch –
definice
Protože Bůh je
skutečná osobní bytost, která má tudíž cítění a emoce, lze očekávat, že má
nějaký způsob, jak se podělit o svá přání a city s námi, se svými dětmi. Stejným
způsobem pak působí v našich životech v souladu se svou povahou. Bůh činí
všechny tyto věci prostřednictvím svého „Ducha“. Chceme-li znát Boha a být s ním
v aktivním příbuzenství, potřebujeme znát, co tento „Boží Duch“ je a jak
funguje.
Není vůbec snadné
přesně definovat, co slovo „Duch“ znamená. Jdete-li např. na svatbu, můžete
poznamenat: „Vládl tam skutečně dobrý duch!“ Míníte tím, že atmosféra byla
dobrá, že jaksi všechno kolem té svatby bylo dobré; každý byl elegantně oblečen,
jídlo bylo výborné, lidé spolu laskavě hovořili, nevěsta vypadala krásně atd.
Všechny tyto rozličné věci vytvářely dohromady „ducha“ svatby. Rovněž Boží Duch
jistým způsobem shrnuje všechno o něm, o Bohu. Hebrejské slovo, které překládáme
jako „duch“, znamená přísně vzato „dech (vanutí)“ či „moc (sílu)“; Boží Duch je
tak Boží „dýchání“ – skutečná Boží podstata, která zrcadlí jeho myšlení. V 5.
kapitole uvedeme příklady užití slova „duch“ o něčí mysli či
dispozici.
Je běžným biblickým
učením, že jak člověk myslí, tak i jedná (Př 23,7; Mt 12,34); i malé zaměření na
naše vlastní jednání to potvrdí. Myslíme na něco, a pak to uděláme. Náš „duch“
či mysl se třeba zaměří na skutečnost, že jsme hladoví a toužíme po potravě.
Vidíme v kuchyni jeden banán nazbyt; žádostivost „ducha“ je poté převedena do
akce a my sáhneme po banánu, oloupeme jej a sníme. Tento prostinký příklad nám
ukazuje, proč hebrejské slovo pro „ducha“ znamená jak dech či myšlení, tak také
„moc“. Náš duch, to podstatné z nás, odkazuje na naše myšlenky, a tím také na ty
aktivity, které uskutečníme, abychom vyjádřili ony myšlenky či naše postoje. U
Božího Ducha jde o totéž – jen v mnohem vznešenějším měřítku; jde o moc, jíž Bůh
znázorňuje své podstatné bytí, své postoje a cíle.
Boží moc
Mnoho pasáží jasně
ztotožňuje Božího Ducha s jeho mocí. Aby stvořil veškerenstvo, „vznášel se duch
Boží nad vodami. I řekl Bůh: ,Buď světlo!‘ A bylo světlo“ (Gn 1,2-3). Duch Boží
byl mocí, jíž byly stvořeny všechny věci, např. světlo. „Jeho duch dal nebesům
velkolepost, jeho ruka proklála útočného hada“ (Jb 26,13). „Nebesa byla učiněna
Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup“ (Ž 33,6). Boží
Duch je tedy popsán jako:
- jeho dech
- jeho slovo
- jeho prst
- jeho ruka.
Je to proto jeho
moc, jíž provádí všechny věci. Tak i věřící se narodili znovu díky Boží vůli (J
1,13), která je jeho duchem (J 3,3-5). Jeho vůle se stává součástí aktivit jeho
Ducha. Hovoříme-li o úplném stvoření přírody, čteme: „Sesíláš-li svého Ducha,
jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země“ (Ž 104,30). Tento duch/moc
je také udržovatelem všech věcí, stejně jako prostředků k jejich vytvoření. Je
snadné si myslit, že tento tragický život se bez aktivního přísunu Božího Ducha
jen potácí a klopýtá. Jóbovi, který pocítil jistou únavu ze života, to bylo
připomenuto jedním prorokem: „Kdyby měl (Bůh) na mysli jenom sebe a svého ducha
i dech k sobě zpět stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se
obrátil v prach“ (Jb 34,14-15). V podobném stavu deprese požádal David Boha, aby
obnovil v jeho nitru pevného ducha, tj. aby chránil jeho život (Ž 51,12).
V kapitole 4.2
uvidíme, že to, co udržuje náš život, je duch daný nám i všemu stvoření. Při
narození (Ž 104,30; Gn 2,7) je do nás vložen Bohem „dech ducha života“ (Gn
7,22). To z něj činí „Boha duchů všech tvorů“ (Nu 27,16; srovnej též Žd 12,9).
Protože je Bůh životní síla, udržující všechno stvoření, je jeho Duch
všudypřítomný. David poznal, že skrze svého Ducha byl Bůh stále s ním, ať šel
kamkoli, a že skrze onoho ducha/moc byl schopný znát každé zákoutí Davidovy
mysli či jeho myšlení. Tak je Boží Duch prostředkem, jímž je Bůh všudypřítomný –
ač osobně přebývá v nebi.
„Víš o mně, ať sedím nebo
vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat… Kam odejdu před tvým duchem, kam
uprchnu před tvou tváří?… I kdybych… chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje
ruka (tj. skrze Ducha) mě tam doprovodí.“ (Ž 139,2.7.9-10)
Patřičné porozumění
tomuto tématu nám objevuje Boha jako mocnou a aktivní bytost. Mnoho lidí
dospívalo s nejasnou „vírou“ v Boha, ale ve skutečnosti představoval „Bůh“ v
jejich myslích pouhý pojem, černou skřínku v části mozku… Pochopení pravého Boha
a jeho velice reálné přítomnosti všude kolem nás prostřednictvím jeho Ducha může
zcela změnit naše pojetí života. Jsme obklopeni Duchem, stále svědčícího o
aktivitách, které nám zjevuje Bůh. David shledal posilu z toho plynoucí jako
zcela převratnou: „Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na
to“ (Ž 139,6). Avšak ruku v ruce s takovýmto poznáním jde zodpovědnost; musíme
přijmout fakt, že naše myšlení i skutky jsou zcela vystaveny Božímu pohledu.
Potřebujeme přenést tento poznatek do našich myslí, protože se snažíme dopátrat,
jakou zastáváme před Bohem pozici. To platí zejména při přemýšlení o křtu. Také
Boží majestátní slova k Jeremiášovi se vztahují i na nás: „Může se někdo skrýt
ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji (duchem) snad nebe
i zemi?“ (Jr 23,24).
Duch svatý
Vidíme tedy, že Boží
Duch je obsáhlý pojem k pochopení; je to Boží mysl i jeho povahové sklony a také
moc, jíž své myšlenky aktivizuje /„vyzbrojuje“/. „Jak člověk uvažuje ve svém
srdci, takový i je“ (Př 23,7 – překl. z angl. verzí); a tak i Bůh je totožný se
svými myšlenkami a v tomto smyslu i se svým Duchem (J 4,24) – to však neznamená,
že by Bůh nebyl Bohem osobním (viz Přídavek č. 1). Jako pomoc pro pochopení šíře
Božího Ducha čteme někdy o jeho „Duchu svatém“.
Termín „Duch svatý“
lze nalézt téměř výlučně v Novém zákoně. Je rovnocenný se starozákonními obraty
„duch Boží“ či „duch Hospodinův“. To je zřejmé z pasáží jako je 2. kapitola
Skutků, kde je zaznamenáno vylití Ducha svatého na apoštoly o letnicích. Petr
vysvětloval, že šlo o naplnění Jóelova proroctví, v němž je popsáno vylití
„svého (Božího) Ducha“ (Sk 2,17). Také L 4,1 zaznamenává, že „plný Ducha svatého
vrátil se Ježíš od Jordánu“; později v téže kapitole o tom hovoří Ježíš jako o
naplnění toho, co řekl Izajáš v 61,1: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou“. V
obou případech (i v mnoha dalších) je Duch svatý rovnocenný se starozákonním
termínem „duch Boží“. Všimněme si také, jak je Duch svatý paralelně ztotožňován
s Boží mocí v následujících verších:
- „Sestoupí na tebe (Marie) Duch
svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“ (L 1,35).
- „Mocí Ducha svatého… v moci
znamení a divů, v moci Ducha (Božího)“ (Ř 15,13.19).
- „Naše evangelium přišlo … v moci
Ducha svatého“ (1 Te 1,5).
- O slibu seslání Ducha svatého
učedníkům se hovoří jako o „vyzbrojení mocí z výsosti“ (L 24,49).
- Sám Ježíš byl „pomazán (obdařen)…
Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38).
- Pavel mohl opřít své kázání o
nepopiratelné zpřítomnění Boží moci: „Má řeč a mé kázání se… prokazovaly Duchem
a mocí“ (1 K 2,4).
Inspirace
Definovali jsme
Božího ducha jako jeho moc, myšlenky a povahové sklony, které se projevují
aktivitami, jež jeho Duch koná. V předchozí kapitole jsme si všimli, jak se Boží
duch projevoval při práci na stvoření: „Jeho duch dal nebesům velkolepost“ (Jb
26,13) – duch Boží se vznášel nad vodami, aby působil na účinné stvoření (Gn
1,2). Čteme však také, že „Hospodinovým slovem“ byla učiněna nebesa (Ž 33,6) – v
příbězích 1. Mojžíšovy je doloženo, že „Bůh řekl“, že mají být určité věci
vytvořeny, a stalo se tak.
Boží duch je tak
velmi často a velice přesně zobrazován v jeho slovech – podobně jako naše slova
vyjadřují naše vnitřní myšlenky a přání, čili skutečně „nás“. Ježíš moudře
podotkl: „Čím srdce (mysl) přetéká, to ústa mluví“ (Mt 12,34). Jestliže bychom
měli řídit a kontrolovat svá slova, pak se musíme nejprve zabývat svými
myšlenkami. Tak i Boží slova zrcadlí jeho ducha či myšlenky. Je požehnáním, že
máme v Bibli Boží slova zaznamenána, a můžeme tak rozumět Božímu duchu či mysli.
Bůh dosáhl tohoto zázraku, kdy byl vyjádřen jeho Duch v psaných slovech,
procesem INSPIRACE. Základem tohoto termínu je slovo „spirit“ –
„duch“:
IN-SPIR(IT)-ACE
A protože „duch“ je
fakticky „dech“ či dýchání, znamená „inspirace“
V-DECH-NUTÍ
To znamená, že slova
psaná lidmi pod vlivem Boží „inspirace“ byla vlastně slova Božího ducha. Pavel
posiluje u Timotea vědomí, že jeho obeznámenost s Biblí nesmí vést k zapomenutí
onoho podivuhodného faktu, že jde o o slova Božího ducha, poskytující vše
potřebné k pravdivému poznání Boha:
„Od dětství znáš svatá
Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.
Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k
nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven
(přesněji: důkladně vystrojený podle „Nové smlouvy“) ke každému dobrému činu“ (2
Tm 3,15-17).
Jestliže mohou
inspirovaná Písma poskytovat v úplnosti tolik znalostí o Bohu, pak není třeba
nějakého „vnitřního světla“, aby nám vyjevilo pravdu o Bohu. Jak často však lidé
hovoří o svých osobních pocitech a zkušenostech jako o zdroji svých znalostí o
Bohu! Jestliže přijetí víry v Boží inspirované slovo stačí kohokoli kompletně
vystrojit pro křesťanský život, pak není třeba žádné jiné moci ke spravedlnosti
v našich životech. Vznikla-li by taková potřeba, pak by nás Boží slovo nebylo
schopno důkladně vystrojit – jak nám Pavel slibuje. Držet Bibli v našich rukách
a věřit, že jde skutečně o Slovo Božího ducha, vyžaduje ovšem jistou víru.
Izraelité se zajímali o to, co Boží slova sdělují, rozumově – stejně jako mnozí
„křesťané“ dnes. My všichni musíme pečlivě promyslit obsah veršů z Židům
4,2:
„I nám se přece dostalo
zaslíbení jako těm na poušti (Izraeli). Ale zvěst, kterou slyšeli, jim
neprospěla, když ji vírou nepřijali“.
Místo vzrůstání víry
směrem k naplněnosti mocí Božího ducha (obdrženým slovem) vypadá mnohem
atraktivněji použití spirituální zkratky: zdůvodnit si, že moc spravedlnosti na
nás padne znenadání a najednou (což nás učiní přijatelnými pro Boha), spíše než
zakusit námahu vědomého přivedení našich životů k poslušnosti Božímu slovu, a
tím ponechat Božího Ducha pravdivě ovlivňovat naše srdce.
Tato neochota
akceptovat ohromnou duchovní sílu obsaženou v Božích slovech vede mnohé
„křesťany“ k otázce, zda je celé Písmo plně inspirované Bohem. Navrhovali,
abychom mnoho z toho, co čteme v Bibli, pokládali pouze za osobní názory
moudrých starců. Avšak Petr účinně potírá takovéto mlhavé zdůvodnění:
„Tím se nám potvrzuje
prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte… Toho si buďte především vědomi
(je to životně důležité!), že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního
pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž
z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2 Pt
1,19-21).
Pisatelé Bible
Pevná víra v úplnou
inspirovanost Písma je proto životně důležitá; ti, kteří psali Bibli, byli
neodolatelně vedeni Duchem, který je inspiroval – jejich slova tak nebyla
doslova jejich. Slovo Boží je pravda (J 17,17) a je dobré k napomínání i nápravě
(2 Tm 3,16) – nepřekvapí, že pro mnohé lidi je neoblíbené, neboť pravda zraňuje.
Prorok Jeremiáš zakusil mnohá protivenství za to, že nadále mluvil Bohem
inspirovanými slovy, a tak se rozhodl nezaznamenávat ani nezveřejňovat slova,
jimiž byl obdařen. Protože je však sepisování Božího slova více výsledkem Boží
vůle než lidských přání, byl „uchvácen Duchem svatým“ a neměl v podstatě na
vybranou… „Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá… Řekl jsem:
,Nebudu Hospodinovo slovo připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit‘, avšak je
v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co
musím snášet, dál už nemohu“ (Jr 20,7.9).
Podobně když se
Bileám rozhodl proklínat Izrael, Boží duch jej donutil naopak žehnat mu (Nu
24,1-13; srovnej též Dt 23,5).
Překvapující
množství lidí, které Bůh inspiroval k tomu, aby pronášeli jeho slova, prošlo
etapou váhání a neochoty. Jejich seznam je působivý:
- Mojžíš (Ex 4,10)
- Ezechiel (Ez 3,14)
- Jonáš (Jon 1,2-3)
- Pavel (Sk 18,9)
- Timoteus (1 Tm 4,6-14)
- Bileám (Nu 22-24)
- Elíhú (Jb 32,6-20)
Toto vše potvrzuje
poučení z 2 Pt 1,19-21: Boží slova nejsou osobními názory lidí, nýbrž výsledkem
inspirace, díky níž tito lidé sepsali, co jim bylo zjeveno.
Ještě jedním důkazem
pro řečené je skutečnost, že pisatelé Bible nahlédli, že ne zcela rozumí věcem,
o nichž píšou. „Hledali“ správné vysvětlení – „bylo jim zjeveno, že tím neslouží
sami sobě, nýbrž vám… zvěstovali vám spasení…“, o němž psali (1 Pt 1,12). Jimi
zaznamenaná slova tak ve skutečnosti nebyla jejich interpretací, i když se mohlo
zdát, že je sami nalezli. Následující odkazy nám poskytují zjevné příklady:
Daniel (Da 12,8-10); Zachariáš (Za 4,4-13); Petr (Sk 10,17).
Kdyby byli tito lidé
inspirováni pouze částečně, neměli bychom přístup k pravdivým slovům či Božímu
duchu. Jestliže to, co zapsali, je skutečně Boží slovo, pak z toho vyplývá, že
muselo být kompletně převzato během fáze inspirace skrze Božího ducha – jinak by
nemohlo jít o Boží slovo v čisté podobě. Přijetí faktu, že Boží slovo je
skutečně a úplně slovem Božím, nám poskytuje ještě více motivace ke čtení a
poslušnosti. „Co jsi řekl, je důkladně protříbené, tvůj služebník si to
zamiloval“ (Ž 119,140).
A tak jsou
jednotlivé knihy Bible výsledkem Boží aktivity skrze jeho ducha – spíše než
literárním dílem lidí. Tato pravda se nám také vyjeví, uvážíme-li, jak Nový
zákon odkazuje na texty starozákonní:
- „Duch svatý už ústy Davidovými
mluvil…“ (Sk 1,16 – takto Petr citoval ze žalmů; srovnej též Žd 3,7).
- „Duch svatý dobře pověděl ústy
Izajáše“ (Sk 28,25 – tak Pavel cituje Izajáše). Lukáš 3,4 hovoří o „knize slov
Izajáše“ – ne o „knize Izajáše“.
Pro rané křesťany
byli proto lidští autoři Bible relativně nedůležití; důvodem byla jejich
inspirovanost Božím duchem – byl to on, kdo byl důležitý.
Uzavřeme tuto část
přehledem veršů, které demonstrují, že nám se Boží duch projevuje skrze Boží
psané slovo:
- Ježíš přímo prohlašoval, že
„slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch“ (J 6,63). I on hovořil inspirován
Bohem (J 17,8 a 14,10).
- Jsme popisováni jakožto znovuzrození z Ducha (J
3,3-5) a z Božího slova (1 Pt 1,23).
- „… slova, která posílal Hospodin
zástupů svým duchem skrze…proroky“ (Za 7,12).
- „… nechám na vás proudit svého
ducha, uvedu vám ve známost svá slova…“ (Př 1,23); zde se spojuje pravdivé
pochopení Božího slova s dopadem činnosti jeho Ducha na nás – čtení Písma bez
chápání by nemělo žádný smysl a signalizovalo by, že se nám Boží duch/mysl
nezjevil/a.
Síla a moc Božího slova
Boží duch odkazuje
nejen k Boží mysli/povaze, ale také k síle, kterou Bůh vyjadřuje své myšlenky.
Lze očekávat, že jeho duch – slovo není pouze stavem jeho mysli, ale také
dynamickou silou, která je v něm obsažena.
Pravdivé ocenění
této síly by nás mělo přimět k horlivosti získat z ní užitek; jakékoli pocity
obtíží s tím spojených by měly být překonány naší znalostí toho, že poslušnost
Božímu slovu nám dodá potřebnou sílu k zrychlenému postupu od maličkostí tohoto
života směrem ke spáse. Pavel psal na základě mnoha relevantních
zkušeností:
„Nestydím se za evangelium
/slovo/ Kristovo: je to moc Boží ke spasení…“ (Ř 1,16).
Biblické studium a
jeho přenesení do našich životů je proto dynamickým procesem. Nelze je srovnat
s chladným akademickým přístupem teologů či s tzv. křesťanstvím „dobrého pocitu“
mnohých církví, kdy se krátce cituje několik pasáží, leč beze snahy po jejich
pochopení či praktikování. „Slovo Boží je živé a mocné“; „Boží mocné slovo“ (Žd
4,12 a 1,3). „Slovo Boží… projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte“ (1 Te 2,13).
Skrze to slovo se Bůh aktivně projevuje v myslích pravých věřících každou hodinu
každého dne.
Základní evangelijní
zvěst, kterou se učíte, je tak opravdovou Boží mocí; jestliže jí dovolíte
působit, může pracovat ve vašem životě na proměně v Boží dítě a ukazovat tak
v tomto životě Božího ducha/mysl – až do určitého stupně. Tím jste připravováni
ke změně své přirozenosti v Boží a duchovní – ta nastane při Kristově návratu (2
Pt 1,4). Pavlovo kázání „se prokazovalo Duchem a mocí“ (1 K 2,4).
Jsme obklopeni těmi,
jejichž víra v Bibli jakožto Boží slovo je poloviční – a to navzdory jejich
tvrzením o oddanosti Kristu. Podobně prohlašují, že věří v Boha, ale nedokážou
ho přijmout jako skutečnou osobu. Odmítáním úplné inspirovanosti Písma a jeho
nadřazenosti nad našimi osobními pocity či přesvědčeními odmítají Boží moc.
Vybavují se slova z 2 Tm 3,5: „… budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním
to budou popírat“, tj. popírat slova evangelijní zvěsti.
Náš fundamentalismus
je vysmíván „světem“ („Nevěříte tomu takto, není-liž pravda?“) a stejně dopadal
Pavel a jeho skupina zvěstovatelů: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou
na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží“ (1
K 1,18).
Uvažujeme-li toto
vše, držíce Bible v rukách, což k ní můžeme nemít stále více respektu a necítit
při jejím čtení stále větší horlivost porozumět a řídit se podle
ní?
Postoj Božího lidu k jeho
slovu
Citlivé čtení
biblického textu naznačuje, že bibličtí pisatelé nejen poznali, že jsou
inspirováni, ale také pojednávali o jiných biblických autorech jako o
inspirovaných. Pán Ježíš je v tomto ohledu vynikajícím příkladem. Když cituje
z Davidových žalmů, uvádí to slovy: „David v Duchu svatém…“ (Mt 22,43). Věděl
tedy o inspirovanosti Davidových slov. Hovořil také o Mojžíšových „spisech“ (J
5,45-47) – tím ukazoval, že věří tomu, že Mojžíš osobně napsal Pentateuch
/prvních 5 knih Bible/. Někteří bibličtí kritikové mají pochyby, zda uměl Mojžíš
psát, avšak Kristův postoj je zřetelně protikladný tomu jejich. Nazval Mojžíšovy
spisy „Boží přikázání“ (Mk 7,8-9). Častá jsou též tvrzení, že velkou část
Starého zákona tvoří mýty, avšak Ježíš ani Pavel jej takto nikdy nechápali.
Ježíš hovořil o královně ze Sáby jako o historické osobě („královna jihu“ – Mt
12,42); neřekl: „Jak tvrdí příběh o královně ze Sáby…“.
Postoj apoštolů byl
stejný jako postoj jejich Pána. To stvrzuje Petr, který řekl, že jeho osobní
zkušenost poslechu Kristových slov na vlastní uši byla překonána „ještě
pevnějším prorockým slovem“ (2 Pt 1,19 podle Nové smlouvy). Petr věřil, že
Pavlovy dopisy byly stejně tak „Písmem“ jako „jiná Písma“, což je běžná fráze
používaná pro starozákonní spisy. Petr tedy považoval Pavlovy dopisy za stejně
autoritativní jako Starý zákon.
Ve Skutcích,
Dopisech i ve Zjevení je mnoho odkazů či narážek na evangelia (srovnej např.
Skutky 13,51 či Mt 10,14), což je znakem nejen toho, že vše bylo inspirováno
stejným Duchem, ale i toho, že evangelijní záznamy byly chápány novozákonními
autory jakožto inspirované. Pavel cituje v 1 Tm 5,18 jak Dt 25,4 (tedy ze
Starého zákona), tak i L 10,7 jako „Písmo“. Pavel důrazně připomíná, že jím
šířené evangelium je od Krista, nikoli „z člověka“, tedy jeho vlastním dílem (Ga
1,11-12; 1 K 2,13; 11,23; 15,3). To rozpoznali ostatní apoštolové a označují
Pavlova slova také jako „Písmo“ – např. když je v Jakubově listě citován ve
verši 4,5 Pavel z Ga 5,17.
Bůh k nám „hovořil“
v Kristu – není proto vůbec nutné nějaké další zjevení (Žd 1,2). Je třeba
poznamenat, že Bible naznačuje existenci i dalších spisů, které nejsou nyní
k dispozici – např. knihu Jašer, spisy Nathanovi a Eliášovi, či další Pavlův
list do Korintu; z Janova třetího listu vyplývá, že napsal i další nezachovaný
dopis
Dary Ducha svatého
Při svém jednání
s lidmi v průběhu rozličných období jim Bůh svěřoval užívání své moci („svatého
Ducha“). Nikdy to však nebylo v podobě „nekrytého šeku“ a neumožňovalo to
libovůli; použití Ducha svatého bylo vždy vázáno na určitý konkrétní účel.
Jakmile ho bylo dosaženo, dar Ducha svatého byl odebrán. Musíme si zapamatovat,
že Boží duch funguje vždy ve směru naplnění cíle, který má Bůh na mysli. Tento
cíl často dovoluje krátkodobé utrpení v lidských životech, aby se naplnil cíl
dlouhodobý (viz oddíl 6.1) – nelze tedy očekávat, že by byl Boží svatý Duch
užíván ke zmírnění lidského utrpení v tomto životě. Jakákoli dosažená úleva
v tomto směru je vyjádřením Božího vyššího účelu. To je ve znatelném protikladu
k současným populárním křesťanským postojům ke svatému Duchu, které se
domnívají, že víra v Krista přináší hmatatelný prospěch, např. uzdravení
z nemoci – domněle díky Duchu svatému. To by vysvětlovalo, proč v zemích
zmítanými boji jako je Uganda se vynořil značný nárůst lidí, kteří se prohlašují
za vlastníky duchovních darů uzdravování, a proč takováto tvrzení často spadají
historicky vjedno s obdobími velké lidské nouze. Konstatování o vlastnictví
Ducha tak vyvolává jisté podezření – jestliže někdo hledá zážitky překračující
současný lidský horizont, je snadné tvrdit, že nalezl cosi
vyhovujícího…
Mnoho dnešních
„křesťanů“ tvrdí, že mají zázračné dary Ducha – avšak po otázce o jejich přesném
účelu následuje příznačná nejistota. Bůh vždy předává svého Ducha k dosažení
zvláštních a vymezených cílů. Z těchto důvodů vědí ti, kdo skutečně vlastní dary
Ducha, naprosto přesně, k jakému účelu je musí používat – proto také dosahují
při jejich využívání více než jen dílčích úspěchů. To kontrastuje s mnoha
neúspěchy či jen částečnými úspěchy, které při léčení zakoušejí ti, kdo
prohlašují v dnešní době, že mají duchovní dary uzdravování.
Všechny následující
příklady naznačují specifické důvody a cíle, které stojí za přidělením darů
Ducha. V žádném z těchto případů není nikdy s vlastnictvím darů spojen nějaký
subjektivní prvek a ani vlastníci darů je nejsou schopni používat podle
vlastního uvážení. Protože hovoříme o Božím duchu, je nemyslitelné, že by jeho
použití mohli řídit lidé a chápat přitom, že jim byl přidělen, aby vykonali
určité zvláštní přání Boha a nadřadili je přání těch, kteří měli Ducha jen
k dočasnému použití (srovnej Iz 40,13).
- V raných izraelských dějinách
bylo přikázáno udělat důkladný stan („tabernákl“ – svatyně), v kterém by byl
uchováván oltář i jiné svaté předměty; pro výrobu všech těch předmětů, nutných
k uctívání Boha, byly dodány detailní instrukce. K dokončení toho všeho předal
Bůh svého Ducha konkrétním lidem. Byli „naplněni duchem moudrosti; ti zhotoví
Áronovi roucho…“ atd. (Ex 28,3).
- Jeden z těchto lidí, Besaleel,
byl „naplněn Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla,
aby uměl … pracovat se zlatem… opracovávat kameny… k zhotovení jakéhokoli díla“
(Ex 31,3-5).
- Čtvrtá Mojžíšova 11,14-17
zaznamenává, jak část Ducha/moci přidělená Mojžíšovi mu byla odňata a přidělena
starším Izraele, aby byli schopni správně posuzovat stížnosti lidí a zmenšilo se
tak Mojžíšovo břímě. Těsně před Mojžíšovou smrtí byl z něho dar Ducha přenesen
na Jozuu, takže mohl také řádně vést Boží lid (Dt 34,9).
- Od časů, kdy Izraelité vstoupili
do své země, až do doby jejich prvního krále (Saula) jim vládli mužové zvaní
soudci. V průběhu tohoto období byli často utiskováni svými nepřáteli, avšak
kniha Soudců zaznamenává, jak na některých soudcích spočinul duch Boží a ti
dokázali zázračně osvobodit Izrael od dobyvatelů – takovým příkladem jsou Otníel
(Sd 3,10), Gedeón (Sd 6,34) a Jiftách (Sd 11,29).
- Jiný soudce, Samson, obdržel
Ducha, aby zabil lva (Sd 14,5-6), pobil třicet mužů (Sd 14,19) a aby roztrhl
provazy, kterými byl spoután (Sd 15,14). Vidíme, že „Ducha svatého“ neměl
v těchto případech Samson k dispozici nepřetržitě – spočinul na něm vždy ke
splnění určitých úkolů a poté byl opět odebrán.
- Když měl Bůh zvláštní zprávu pro
svůj lid, Duch někoho inspiroval a ten mluvil Boží slova. Jakmile tato zpráva
skončila, dar mluvit přímo v Božím zájmu byl odebrán, a slova oné osoby se stala
zase jeho vlastními, nikoli už Božími. Jeden z mnoha příkladů:
„Duch Boží vyzbrojil
Zekarjáše… i řekl jim /lidu/: ,Toto praví Bůh: Proč přestupujete Hospodinovy
příkazy?‘“ (2 Pa 24,20)
Jiné příklady můžete nalézt
ve stejné knize, verše 15,1-2, a u Lukáše 4,18-19.
Z řečeného by mělo
být zřejmé, že dar Božího ducha pro použití k jednotlivým účelům nebyl
- zárukou spásy;
- něčím, co trvá po celý život
dotyčného;
- mystickou silou v nás;
- něčím, co lze získat extatickým
„osobním zážitkem“.
Je třeba říct, že
existuje mnoho mlhavých úvah o darech Ducha svatého. Lidé prohlašují, že
„obdrželi Ducha svatého“, a v mnoha evangelijních sálech kazatelé mávají
lákadlem „získání darů Ducha“ před těmi, kteří si myslí, že „přijímají Ježíše“.
Je třeba se naléhavě tázat: „Jaké dary?“ Je nemyslitelné, aby lidé přesně
nevěděli, jaké dary mají. Samson dostal dar ducha, aby zabil lva (Sd 14,5-6);
protože se střetl se řvoucím zvířetem, musel přesně vědět, k jakému účelu mu byl
Duch dán. Nemohl ani na chvíli zapochybovat. To je v příkrém rozporu s těmi, kdo
dnes prohlašují, že obdrželi Ducha svatého, a přitom nemohou vykonat žádný
určitý skutek. Navíc ani nevědí, jaký typ daru údajně mají.
Není zajisté jiné
možnosti, než usuzovat, že takoví lidé měli dramatický citový zážitek spojený
s křesťanstvím a že následující prudký obrat v jejich přístupu k životu v nich
zanechal pocit čehosi nového v nich samých. U vědomí toho se vrhli na biblické
pasáže o darech svatého Ducha a odvodili si z nich: „To je přesně to, co
zakouším já!“ Jejich pastor je poplácá po zádech a říká: „Naprosto správně!
Chvalte Boha!“ a používá takovéto případy jako „důkaz“, když se pokouší
přesvědčit druhé, aby přijali Ducha svatého. Hlavní příčina této parodie spočívá
v nedostatečném porozumění Bibli, které měla dotyčná osoba před svou údajnou
„konverzí“.
Protože bojujeme
proti šálivosti našich vlastních citů (Jr 17,9), musíme stát pevně na půdě
biblických principů. Studium fungování Božího ducha je nejzjevnějším příkladem
této potřeby. Nám všem se líbí pomyšlení, že Boží moc s námi spolupůsobí
v našich životech. Ale jak a proč tak Bůh činí? Vlastníme skutečně dary Ducha
jako ti, o nichž se hovoří v Bibli? Přejeme-li si pravdivě poznat Boha a mít
s ním živoucí vztah, pak uznáme naléhavost důkladného pochopení těchto
věcí.
Důvody pro použití
darů
v prvním století
Zapamatujeme si
základní zásady, které jsme se již naučili o darech Božího ducha, a přejdeme
k novozákonním záznamům o těchto darech, které byly k dispozici v rané církvi
(tj. ve skupinkách věřících, které žily v generaci po Ježíšově éře).
Kristův poslední
pokyn pro apoštoly zněl: jděte do celého světa a kažte evangelium (Mk 16,15-16).
Činili tak – s tématikou Kristovy smrti a vzkříšení v popředí jejich zvěsti.
Připomeňme si však, že tehdy ještě – jak víme – neexistoval žádný Nový zákon.
Jak tak stáli na tržištích a v synagogách a hovořili o člověku Ježíši
Nazaretském, mohl jejich příběh znít poněkud bizarně – tesař z Izraele, který
byl dokonalý, který zemřel a byl posléze vzkříšen, aby se přesně naplnila
starozákonní proroctví, a který je nyní žádal, aby se dali pokřtít a následovali
jeho příkladu.
V oněch dnech se
pokoušeli i jiní lidé rozvinout tento kult. Šlo o jistý způsob dokazování, že
zvěst kázaná křesťany pocházela spíše od Boha samého, než aby byla filosofií
skupiny rybářů ze severního Izraele.
Za našich dnů se
odvoláváme na novozákonní záznamy o činnosti i učení Ježíše, abychom dokázali,
že naše zvěst je od Boha; v oněch dnech však – dříve než to bylo zapsáno a
k dispozici – Bůh dovoloval kazatelům použít svého svatého Ducha k podtržení
pravdy o vyřčeném. To byl zcela specifický důvod, proč použít tyto dary před
zraky světa – absence psaného Nového zákona znesnadňovala novým skupinkám
věřících růst ve víře. Množství praktických problémů, které mezi nimi vznikalo,
by nemělo jasné řešení; bylo by pro ně málo vodítek, jak růst ve víře v Krista.
Z těchto důvodů byly tedy dary Ducha svatého dány k dispozici pro vedení prvních
věřících skrze inspirované zprávy – dokud nebyl zapsán a rozšířen novozákonní
záznam o těchto zprávách i o Ježíšově učení.
Jako vždy byly tyto
důvody pro udělení Ducha svatého jasně objasněny:
- „Vystoupil /Ježíš/ vzhůru /na
nebesa/… dal dary /Ducha/ lidem… aby své svaté dokonale připravil k dílu služby
/kázání/ – k budování Kristova těla“, tj. věřících (Ef 4,8 a 12).
- A tak Pavel psal věřícím v Římě:
„Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás
posílil“ (Ř 1,11).
Pokud jde o použití
darů pro upevnění kázání evangelia, čteme:
- „Naše evangelium k vám nepřišlo
pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti“ skrze
vykonané zázraky (1 Te 1,5; srovnej 1 K 1,5-6).
- Pavel nemohl mluvit o „něčem, co
by nevykonal Kristus skrze mne, slovem i /zázračným/ skutkem, v moci znamení a
divů, v moci Ducha, aby pohané přijali evangelium“ (Ř 15,18-19).
- Co se týče kazatelů evangelia,
čteme: „Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy… i rozdílením Ducha
svatého“ (Žd 2,4).
- Kázání evangelia na Kypru bylo
podepřeno zázraky, takže „když místodržitel uviděl, co se stalo, uvěřil, pln
údivu nad učením Páně“ (Sk 13,12). A tak jej zázraky dovedly ke skutečnému
uznání vyučované doktríny. Také v Ikoniu „Pán dosvědčoval svou milost tím, že
jim dával moc konat znamení a zázraky“ (Sk 14,3).
Toto vše je shrnuto
komentářem o podřízení apoštolů příkazu kázat: „Oni pak vyšli, všude kázali; a
Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními“ (Mk
16,20).
Zvláštní věci v určeném čase
Tyto dary Ducha tak
byly přidělovány k vykonání zvláštních věcí v určeném čase. To ukazuje na chybné
prohlašování, že zázračné držení těchto darů je trvalým zážitkem po dobu
osobního života. Apoštolové včetně Petra byli „naplněni Duchem svatým“ o svátku
letnic, brzy po Ježíšově nanebevstoupení (Sk 2,4). Byli proto schopni mluvit
cizími jazyky, aby
zahájili tímto nápadným způsobem kázání křesťanského evangelia. Když se je
představitelé moci pokoušeli zarazit, odpověděl jim přesvědčivě Petr, „naplněn
Duchem svatým“ (Sk 4,8). Po jejich propuštění z vězení jim bylo umožněno díky
těmto darům pokračovat v kázání – „všichni byli naplněni Duchem svatým a
s odvahou mluvili slovo Boží“ (Sk 4,31).
Pozorný čtenář si
povšimne, že se neříká, že „již naplněni Duchem“ dělali ony věci. Byli naplněni
Duchem, aby vykonali určité věci – je však třeba být opětovně naplněn k dosažení
dalšího cíle Božího plánu. Podobně byl Pavel „naplněn Duchem svatým“ při svém
křtu, ale o několik let později byl opět „naplněn Duchem svatým“, aby potrestal
slepotou hříšníka (Sk 9,17 a 13,9).
Když mluvil o
zázračných darech, psal Pavel, že první věřící je vlastnili „podle míry Kristova
obdarování“ (Ef 4,7). Řecké slovo pro „míru“ znamená podle Strongovy konkordance
„limitovanou dávku či stupeň“. Pouze Ježíš měl dary bez odměřování, tj. s úplnou
volností použít je podle svého přání (J 3,34).
Vymezíme nyní ony
dary Ducha, o jejichž vlastnictví se zdá být nejvíce zmínek v prvním
století.
Dary Ducha v prvním
století
PROROCTVÍ
Řecké slovo pro
„proroka“ znamená někoho, kdo dále-říká (či: vpřed-říká) Boží slova – tj.
jakákoli osoba, inspirovaná k tomu, aby mluvila Boží slova, která občas zahrnují
předpověď budoucích událostí (viz 2 Pt 1,19-21). Tak „proroci“ – ti s darem
proroctví – přišli „z Jeruzaléma do Antiochie. Jeden z nich, jménem Agabus,
veden Duchem předpověděl, že po celém světě nastane veliký hlad. To se také
stalo za císaře Klaudia. Proto se učedníci rozhodli, že každý podle svých
možností pomůže bratřím…“ Tento druh vysoce specifického proroctví, které se
viditelně splnilo za několik let, zcela chybí u těch, kdo nyní prohlašují, že
mají dar proroctví; raná církev si byla skutečně tak jista, že disponuje darem
proroctví, že věnovala čas i peníze k ulehčení potíží, které byly prorokovány.
Mezi dnešními takzvanými „Duchem naplněnými“ církvemi lze nalézt jen málo
příkladů tohoto typu.
UZDRAVOVÁNÍ
Když apoštolové
kázali dobré zprávy („evangelium“) o přicházejícím Božím království dokonalosti
na zemi, bylo vhodné, že mohli potvrdit svou zvěst činěním zázraků – to bylo
předzvěstí o podobě budoucího času, kdy „se rozevřou oči slepých a otevřou se
uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí…“ (Iz 35,5-6). Více se o poměrech v Božím
království dozvíme v 5. kapitole. Až bude Boží království zřízeno na zemi, tak
už sliby jako ty výše zmíněné nebudou realizovány jen napůl a též odpadnou
nejasnosti, zda Království již nastalo či nikoli. A tak tvořilo Boží zázračné
stvrzení zvěsti o onom Království jeho konečnou a definitivní podobu, která
nemůže být popřena; z těchto důvodů se mnoho zázračných uzdravení, která
předvedli prvotní věřící, odehrávalo před zraky veřejnosti. Klasický příklad lze
nalézt u Petrova uzdravení chromého žebráka, kterého každý den ráno posadili u
chrámové brány. Skutky 3,2 zmiňují, že jej tam usazovali každý den – šlo tedy
jistě o důvěrně známou podívanou. Po Petrově uzdravení použitím daru Ducha
„vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil,
skákal radostí a chválil Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral
před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.
Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví…“ (Sk
3,8-11).
Petr pak ihned
zahájil na volném prostranství řeč o vzkříšení Krista. Můžeme si být jisti, že
když měli lidé před sebou nesporný a nevyvratitelný důkaz v podobě uzdraveného
žebráka, mohli brát Petrova slova jako slova od Boha. V bráně chrámu v „hodině
modlitby“ (Sk 3,1) se jistě tlačilo hodně lidí – jako v nákupním centru v sobotu
dopoledne. Právě místo tohoto typu vybral Bůh k tomu, aby upevnil zvěstování
svých slov takovým zjevným zázrakem. Obvyklá tvrzení „letničních“ léčitelů se
týkají záležitostí, souvisejících s tímto tématem, a došlo k nim vždy spíše
v zastrčených církevních budovách než přímo na ulicích, či spíše při seanci
„věřících“ vzrušených pocitem očekávaného „zázraku“ než před skeptickou
veřejností.
Budiž řečeno, že
pisatel těchto řádků má nemalé zkušenosti z diskusí o těchto sporných otázkách
se současnými kandidáty na vlastnictví Ducha a také se svědectvím mnoha tvrzení
o držení Ducha. Avšak moje „osobní svědectví“ o spatření mnoha neprůkazných
„uzdravení“ a – při nejlepším – částečného léčení nemusí být obzvláště
rozváděné; každý poctivý člen těchto církví připouští, že mnoho z toho
pokračuje. Při mnoha příležitostech jsem oznamoval svým letničním přátelům,
kteří to myslí nepochybně dobře: „Jsem ochoten věřit, že můžete disponovat
těmito velkými silami. Bůh však vždy jasně ukázal, kdo má jeho moc a kdo nikoli;
není tedy ode mne nerozumné požadovat, abyste mi tuto skutečnost předvedli –
poté bych mohl být více nakloněn akceptovat tento bod vašeho učení, které mohu
stěží v současnosti uvést do souladu s Písmem“. Nikdy mi však jasná „demonstrace
Ducha a síly“ nebyla předvedena.
V protikladu k mému
postoji si ortodoxní Židé prvního století nepřipustili myšlenku, že by křesťané
mohli mít Boží zázračné dary Ducha. Avšak dokonce i oni museli připustit, že
„Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak. Všichni, kdo bydlí v Jeruzalémě, to vědí,
a my to nemůžeme popřít“ (Sk 4,16). Skutečnost, že lidé přátelštěji nakloněni
moderním „letničním“ mohou rozumně popřít, že tito skutečně dosáhli zázraků, je
jistě významným bodech této diskuse. Kdyby jen jediný zázrak vešel do titulků
novin v Jeruzalému, není rozumné navrhnout, aby v případě stejného zázraku,
demonstrovaného na londýnském Trafalgar Square či v Nyaharuru Park v Nairobi,
bylo uznáno po celém světě, že Boží zázračné dary Ducha jsou dnes opět
k dispozici? Místo toho letniční očekávají, že svět „zabere“ na následující typ
„důkazů“ coby důvodů pro jejich víru:
- Vyléčení (v konečné fázi)
žaludečních vředů; předpokládá se, že proces vyléčení začal po modlitebním
shromáždění.
- Znetvořené údy rostou
rovně.
- Zlepšuje se zrak či sluch – ač se
často vše vrací do původního stavu.
- Ustává skleslost.
K těmto příkladům je
třeba dodat případ, kdy sanitky přivezly v Nairobi (Keňa) nemocniční pacienty na
léčitelskou kampaň T. O. Osborna; řidiči, kteří museli řešit etické dilema zda
zůstat či se vrátit, se rozhodli setrvat – a udělali dobře, neboť trpícím se
žádné léčby nedostalo.
Veřejné transparenty
však vyzývají k návštěvě podobných setkání: „Přijďte v očekávání zázraku!“
Psychologicky je jeviště přichystáno na všechny typy autosugesce i podobné
manýry. Nikde není v Novém zákoně ani nejmenší zmínka či pokyn, že by bylo třeba
před uskutečněním zázraku provádět podobnou masivní psychologickou
masáž.
Podobný atak na
psychiku je dosahován deformací mysli pomocí opakovaných modliteb, rytmem bubnů
či burcující hudbou. Je nepochybné, že jakékoli rozumové uvědomění si Boha – a
čehokoli jiného – je tím vším zakryto. Autor se může odvolat na několik takových
mítinků na různých místech, kdy pokaždé zakoušel palčivé bolení hlavy z úsilí
udržet racionální a vyrovnaný biblický pohled tváří v tvář pokušení ztratit se
v rytmu bubnů a potleskávání. Všechno toto, co se objevuje jako nutná předehra
pro letniční „zázrak“, je dostatečným důkazem, že „uzdravení“ jsou spíše
výsledkem emocionálního a psychologického podmiňování, než přímou aktivitou
Božího ducha.
Petr byl naopak
schopen použít pravého daru činit zázraky k uzdravování lidí položených mu
vstříc na ulicích (Sk 5,15); Pavlovo použití těchto darů bylo osobně dosvědčeno
nevěřícím vládním úředníkem (Sk 13,12-13), a rovněž i mnoha pohany z města
Lystra (Sk 14,8-13). Tyto věci byly činěny veřejně – jak žádal skutečný účel a
přirozenost darů Ducha – a nemohly být jen tak odbyty nějakým jiným vysvětlením
než respektováním faktu, že zde šlo o Boží moc otevřeně předvedenou jeho
služebníky.
Účinek jednoho
z Kristových zázraků uzdravení byl podobný: „… všichni žasli /kdo viděl vyléčení
ochrnutého/ a chválili Boha: ,Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.‘“ (Mk
2,12).
JAZYKY
Apoštolům, drsným
rybářům, jimiž někteří z nich byli, se dostalo významného poslání vyjít do
celého světa a kázat evangelium (Mk 16,15-16). Jejich první reakcí možná bylo:
„Vždyť já neznám žádné cizí jazyky!“ Nešlo dokonce ani o
případ typu: „Ve škole jsem nebyl dobrý na jazyky“ – žádné výuky se jim
totiž předtím nedostalo. Když došlo na tyto záležitosti,bylo o nich napsáno, že
„jsou to lidé neučení a prostí“ (Sk 4,13). A dokonce i pro vzdělanější kazatele
(např. Pavla) byla jazyková bariéra stále ještě vážnou překážkou…Když se
obrátili noví věřící, znamenala důvěra potřebná pro vzájemnou výměnu vědomostí
(při absenci psaného Nového zákona), že neporozumění jazyku toho druhého bylo
nemalým problémem.
K překonání těchto
problémů byl předán dar mluvení cizí řečí („jazyky“) i schopnost
porozumět jí. Existuje evidentně silný rozpor mezi tímto pohledem na „jazyky“ a hlediskem mnohých
„znovuzrozených“ křesťanů, kteří popisují svá extatická pronášení
nepochopitelných zvuků jako „jazyky“. Toto zmatení může
být objasněno poukazem na biblickou definici „jazyků“ jakožto „cizí
řeči“.
O židovském svátku
letnic, brzy po Kristově nanebevstoupení, byli apoštolové „naplněni Duchem
svatým a začali … mluvit cizími jazyky … sešlo se jich mnoho
/opět: veřejná prezentace darů!/ a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit
svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: ,Což nejsou všichni, kteří tu
mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové,
Médové… slyšíme je mluvit v našich jazycích…‘ Žasli…“ (Sk 2,4-12). Je
nepravděpodobné, že dvojí důraz na úžas a údiv lidí by byl nutný, kdyby slyšeli
pouze hatmatilku, pronášenou těmi, kdo prohlašují, že mají ten dar v dnešní
době. Z toho vzniká lehký úšklebek či lhostejnost spíše než úžas a přesvědčení
na základě pochopení pronesených slov, což se dělo v 2. kapitole
Skutků.
Vedle jasné paralely
mezi „jazyky“ a „(cizí)
řečí“ ve Skutcích 2,4-11 jsou „jazyky“ očividně použity ve
významu „(cizí) řeč“ i v jiných částech Nového zákona; obrat „kmeny, národy a
jazyky“ je užit pětkrát ve
Zjevení ve smyslu lidé z celého světa (Zj 7,9; 10,11; 11,9; 13,7; 17,15). Řecké
slovo pro „jazyky“ se
objevuje v řecké verzi Starého zákona (zvané „Septuaginta“) rovněž ve smyslu
(cizí) řeč (viz Gn 10,5; Dt 28,49; Da 1,4).
Přehled příkazů
týkajících se použití daru jazyků je v 1 K 14; verš 21 cituje Izajáše 28,11 a
hovoří o tom, jak bude tento dar použit ke svědectví proti Židům: „V Zákoně je
psáno: ,Jinými jazyky a
ústy cizozemců budu mluvit k tomuto lidu…‘“ Izajáš 28,11 odkazuje v první řadě
na útočníky, kteří napadnou Izrael a budou mluvit k Židům řečí („jazyky“), již nebudou znát.
Paralela mezi „jazyky“ a
„rty“ naznačuje, že „jazyky“ je míněna cizí řeč.
V 1 K 14 je i mnoho dalších míst, která odkazují na význam „jazyků“ jako cizí
řeči. Tato kapitola je Pavlovou inspirovanou kritikou zneužívání zmiňovaných
darů, které se objevovalo v rané církvi – to nám umožňuje dobrý vhled do
podstaty darů jazyků a proroctví. Pokusíme se nyní krátce okomentovat důležitá
místa.
Za klíčový lze
pokládat verš 37:
„Pokládá-li se někdo za
proroka nebo za člověka obdařeného duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je
přikázání Páně.“
Prohlašuje-li
kdokoli, že je duchovně obdarován, musí tedy přijmout, že příkazy, předcházející
použití těchto darů, jsou inspirovány Bohem. Kdokoli tedy dnes nerespektuje ony
pokyny, tak vlastně otevřeně připouští, že nevidí překážku v opovrhování Božím
inspirovaným slovem.
Verše
10-17:
„Na světě je mnoho různých
řečí a každá má svá slova. Jestliže však neznám význam těch slov, budu pro
mluvícího cizincem a on zase bude cizincem pro mne. Tak i vy: když tak horlivě
usilujete o duchovní dary, snažte se, abyste měli hojnost těch, které slouží
růstu celé církve.
A proto ten, kdo mluví jazyky, nechť prosí, aby je
dovedl také vykládat. Kdybych se modlil ve vytržení, modlil by se můj duch, ale
má mysl by toho nebyla účastna. Co tedy? Budu se modlit ve vytržení ducha, ale
budu se také modlit s vědomou myslí. Budu zpívat chvalozpěvy ve vytržení ducha,
ale budu zpívat také s vědomou myslí. Kdybys děkoval Bohu ve vytržení, jak by
ten, kdo do toho není zasvěcen, mohl říci Amen k tvému íkůvzdání, když nerozumí
tomu, co říkáš? Ty sice dobře vzdáváš díky, ale druhý z toho nemá žádný
užitek.“
Mluvit jazykem,
kterému přítomní na bohoslužbě nerozumí, je tedy neúčinné. Používání
zatemňujícího jazyka je odmítáno – neboť jak by mohlo být vyřčeno pravdivé
„Amen“ na konci „modlitby“, sestávající z drmolení, kterému nikdo nerozumí?
Pamatujme, že „Amen“ znamená „budiž“, tj. „úplně souhlasím s tím, co bylo řečeno
v této modlitbě“. Pavel říká, že mluvení jazykem, kterému
bratři nerozumí, je nemůže vzdělávat.
Pamatuji si na
distribuci brožur, doprovázející tažení Billy Grahama a apelující na lidi, aby
se vrátili k přístupu ke křesťanství, který je více založen na Bibli. Jedna
rozrušená žena se mě snažila přesvědčit, že moje christadelfiánské učení je
„vedeno ďáblem“ – činila to ovšem desetiminutovým brebentěním „jazyky“… Tím jsem nemohl být
nikterak „poučen“; jde nepochybně přesně o to, co Pavel odmítá.
Verš 18:
„Děkuji Bohu, že mám dar
mluvit jazyky více než vy
všichni.“
Pavel potřeboval dar
cizí řeči („jazyky“) více
než ostatní vzhledem k rozsáhlému cestování a kázání o
Kristu.
Verš 19:
„Ve shromáždění však –
abych poučil i druhé – raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve
vytržení.“
To je zcela jasné.
Krátká věta o Kristovi v angličtině mi dá více než hodiny kázání v řeči, které
jako Angličan nerozumím, nebo v podobě nesrozumitelné
hatmatilky.
Verš 22:
„Mluvení jazyky není tedy znamením k
víře, nýbrž k nevěře, prorocká řeč však nevede k nevěře, nýbrž
k víře.“
Užívání jazyků tak
sloužilo zejména pro veřejné kázání evangelia. Avšak dnes se většina nároků na
vlastnictví „jazyků“ objevuje mezi skupinami „věřících“ či (očividně) v jejich
individuální, osobní zkušenosti, když jsou sami. Existuje trvalý nedostatek
příkladů takových lidí, kteří by byli schopni zázračně hovořit cizími
jazyky při šíření evangelia.
Na počátku 1990. let se otevřely dveře příležitostí hlásat Krista ve východní
Evropě, avšak (tzv.) „evangelické“ církve musely kvůli jazykové bariéře
rozšiřovat svou literaturu v angličtině! Což by nebyl zajisté použit dar jazyků
– byl-li by skutečně k dispozici? A evangelista pro masy, Reinhardt Seiber,
pyšnící se, že je obdarován Duchem, musel hovořit k davům v ugandské Kampale
skrze tlumočníka.
Verš 23:
„Kdyby se celá církev sešla
ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení, a přišli by tam lidé
nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte?“
A přesně takový
případ se i stal. Muslimové i pohané se společně vysmívali v západní Africe
bizarnímu chování těch, kteří prohlašovali, že mají dar jazyků. Dokonce i
rozumní křesťané, kteří by nakoukli na mítink letničních, by se ocitli
v pokušení domnívat se, že jejich členové jsou šílení…
Verš 27:
„Pokud jde o mluvení jazyky, ať promluví dva nebo
tři, jeden po druhém, a někdo ať vykládá.“
Během jakéhokoli
shromáždění mají tedy mluvit jazyky dva nebo tři lidé. Je
nepravděpodobné, že by při nějakém setkání bylo třeba mluvit více než třemi
odlišnými jazyky.
Jakékoli shromáždění by brzy ztratilo svou souvislost, kdyby musela být každá
pronášená věta překládána více než dvakrát. Kdyby byly dary jazyka k mání na
shromáždění v centrálním Londýně a přítomni by byli Angličané a několik
francouzských a německých turistů, tak by mohl začátek vypadat asi
takto:
Pastor: „Good
evening.“
Řečník s prvním
jazykem: „Bon soir.“
Řečník s druhým
jazykem: „Guten abend.“
Přirozeně musí
mluvit „v řadě“, jeden po druhém. Zmatek by nastal v okamžiku simultánního
mluvení; avšak
vzhledem k podstatnému emocionálnímu naladění přítomných
„mluvících jazyky“ se
tento jev vskutku objeví z úst mnoha lidí současně. Jednou jsem to pozoroval:
jedna osoba začala a ovlivnila rychle ostatní, aby činili totéž.
Dar jazyků bývá
často užíván ve spojitosti s darem proroctví, takže inspirovaná zpráva od Boha
může být předávána (darem proroctví) jazykem (darem jazyků), který je řečníku
cizí. Příklad takovéhoto použití obou darů lze nalézt ve Skutcích 19,6. Kdyby
však na shromáždění v Londýně, navštíveném Angličany i mnoha francouzskými
návštěvníky, mluvil řečník francouzsky, přítomní Angličané „by nebyli poučeni“.
Aby každý mohl rozumět, měl by být tedy přítomen i dar vykládat jazyky (řeč) – v našem
příkladu schopnost překládat z francouzštiny do angličtiny. Podobně v případě
položení otázky jedním z Francouzů by anglický řečník nerozuměl bez pomoci –
dokonce i kdyby měl dar mluvit francouzsky, ovšem bez skutečné znalosti řeči.
Řešit tuto situaci by mohla pouze přítomnost daru interpretace
(výkladu).
Bez přítomnosti
alespoň jednoho člověka s tímto darem, když je to potřebné, by dar jazyků vůbec
neměl být použit: „… někdo ať vykládá. Kdyby neměli vykladače, ať ve shromáždění
mlčí…“ (1 K 14,27-28). Skutečnost, že je mnoho těch, kdo si v moderní době
nárokují mluvení „jazyky“ v podobě řeči, jíž
nikdo nerozumí, a že tak činí bez vykladačů, je tak jasným případem zřejmého
nerespektování výše uvedených pokynů.
Verše 32 a
33:
„Prorok přece ovládá svůj
prorocký dar. Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.“
Vlastnictví darů
Ducha svatého není proto spojeno s typem zážitků, které zažívá nějaká osoba mimo
rámec normálního vědomí; duch je spíše pod kontrolou jeho uživatele, než aby šlo
o sílu, která funguje místo něj a on koná vše nedobrovolně. Často se chybně
prohlašuje, že démoni či „zlí duchové“ posedli ty „nespasené“, zatímco Duch
svatý naplňuje věřící. Ale moc ducha, o které se hovoří v 1 K 14,32, byla
předmětem ovládání pro svého nositele, a to ke specifickým účelům; nešlo o
oživující sílu dobra v protikladu k síle zla, která je obsažena v lidské
přirozenosti… Vedle toho jsme si již dříve ukázali, že moci Ducha svatého se
dostalo apoštolům v určitém čase k vykonání specifických věcí – nešlo o to, být
s nimi trvale přítomno.
Zdá se, že prosba
vlastníkům oněch darů, aby je používali způsobem odpovídajícím Boží lásce
k pokoji a nenávisti k zmatku (v. 33), nedošla u dnešních „letničních“ církví
sluchu.
Verš 34:
„… Jako ve všech obcích
Božího lidu, ženy nechť ve shromážděních mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily;
mají se podřizovat, jak to říká i Zákon.“
V tomto kontextu
užívání duchovních darů je nepopiratelně vyloženo, že by je ženy neměly používat
během bohoslužby. Velká nevážnost k řečenému nastává, jestliže současné projevy
nesrozumitelného mluvení
jsou vysvětlitelné termíny jako emocionální vydráždění, přecházející během
shromáždění z jednoho na druhého. Ženy, děti – vskutku každý, kdo je přítomen
s poddajnou myslí, může být zasažen takovým podnětem a následně se extaticky
projevovat, což je pokládáno za „jazyky“.
Význačnost žen
v domnělém „mluvení jazyky“ a „proroctví“
v moderních církvích nelze nikterak usmířit s jasnými příkazy těchto veršů.
Směšný a bezohledný argument, že Pavel nenáviděl ženy, je vyvrácen o několik
veršů dále: „Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného Duchem,
měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně.“ (1 K 14,37). Přikázání
Páně – nikoli osobně Pavlovo.
Kdo věří
v inspirovanost Bible, musí tedy akceptovat, že ona přikázání z 1 K 14 je třeba
brát vážně; otevřeně se jim posmívat značí nedostatek víry v plnou inspirovanost
Písma – nebo výpověď o sobě, že dotyčný není duchovně obdarován, a to při
zohlednění faktu, že někdo, kdo postrádá tyto dary, bude popírat, že příkazy z 1
K 14 jsou příkazy Páně pro nás. Logika tohoto argumentu je výmluvná a drtivá.
Jak byste v jeho světle mohli zůstat členy takové církve , či toužit spojit se
s ní?
Odejmutí darů
Zázračné dary Božího
ducha budou opět věřícími použity, aby bylo docíleno po návratu Krista přeměny
tohoto současného světa v království Boží. Tyto dary jsou proto nazývány „moc
budoucího věku“ (Žd 6,5) a Jóel 2,26-3,2 popisuje velké vylití duchovních darů,
nastane-li pokání Izraele. Samotný fakt, že tyto dary obdrží věřící při Kristově
návratu, je dostatečným důkazem, že nejsou k dispozici nyní – při zohlednění
toho, že pro jakékoli křesťana s očima otevřenýma pro Písmo i pro světové
události musí Pánův návrat přijít zajisté brzy (viz Dodatek č.3).
Existují jasná
biblická proroctví, že v jistém okamžiku období mezi prvním stoletím (kdy byly
dary k dispozici) a druhým příchodem musí být tyto dary odebrány:
„Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání
– to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je
jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.“ (1
K 13,8-10)
Duchovní dary
z prvního století musely být odejmuty, „až přijde plnost“. Nemůže jít o druhý
příchod Krista, neboť pak budou dary opět předány. Řecké slovo, překládané jako
„plnost“, znamená doslova „to, co je dokonalé či kompletní (ucelené)“ – jako
kontrastní k něčemu /„jen“/ bezhříšnému.
Tato dokonalá věc
nahradí částečné poznání, které měli prvotní křesťané jako výsledek působení
daru proroctví. Připomeňme si, že proroctví byl dar předávat dál inspirované
slovo Boží; právě psaný záznam takovýchto slov vytvořil Bibli.
V prvním století
mohl průměrný věřící znát pouze úryvky toho, co známe jako Nový zákon. Mohl
slyšet něco z proroctví od starších své církve o různých praktických otázkách;
mohl znát nástin Ježíšova života a možná slyšel o jednom či dvou Pavlových
listech, které byly čteny. Ale od okamžiku, kdy byl zkompletován a obíhal
písemný záznam prorockých slov, skončila potřeba mít ještě navíc k dispozici dar
proroctví. Zkompletovaný Nový zákon tak nahradil působení duchovních
darů:
„Veškeré Písmo pochází
z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve
spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven /dokonalý/…“ (2 Tm
3,16-17)
To, co činí
dokonalým či kompletním, je „veškeré Písmo“; jakmile „veškeré Písmo“ bylo
inspirováno a zapsáno, tak přišla „plnost“ a zázračné dary byly
odebrány.
Verše 8-14 ze 4.
kapitoly listu Efezským pěkně vyplňují mezeru pomyslné skládačky:
„Vystoupil /Ježíš/ vzhůru
/na nebesa/, … dal /duchovní/ dary lidem… k budování Kristova těla, až bychom
všichni dosáhli jednoty víry /tj. jedné víry/a poznání Syna Božího, a tak
dorostli zralého lidství… Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni
závanem kdejakého učení.“
Dary prvního století
byly poskytnuty, dokud člověk nedosáhne dokonalosti či zralosti; 2 Tm 3,16-17
říká, že „Boží člověk /je/ dokonalý“ tím, že přijme vedení „veškerým Písmem“.
Jakmile je tedy k dispozici celé Písmo, pak je nadále neomluvitelné být zmatený
množstvím učení, které nabízejí rozličné církve. Existuje pouze jedna Bible, a
protože „tvoje slovo je pravda“ (J 17,17), lze nalézt „jednotu víry“ (onu jednu
víru, o které mluví Ef 4,13) studiem jejích stránek. Praví křesťané proto
dosáhli stavu oné jedné víry; v tomto smyslu jsou kompletní („dokonalí“) coby
výsledek „toho, co je dokonalé“ či kompletní – psaného a uceleného Božího
slova.
V rozebíraném textu
si povšimněte, jak Ef 4,14 přirovnává stav těch, kdo jsou pod vlivem zázračných
darů, k duchovnímu dětství, a jak – v kontextu prorokování – byly odebrány tyto
zázračné dary. Totéž říká 1 K 13,11. Dělat tolik povyku kolem vlastnění
duchovních darů není proto znakem duchovní zralosti. Každý čtenář těchto slov by
měl nyní učinit pokrok k hlubšímu ocenění psaného Božího slova, k potěše nad
úplností Božího podstatného projevení sama sebe v tomto textu pro nás a v reakci
na něj pokornou poslušností.
Současná prohlášení o vlastnictví
Ducha
Nakonec je třeba
ještě učinit i další poznámky na vrub opakovaných prohlášení těch, kteří se
domnívají, že i nyní mají k dispozici zázračné dary:
- Současné „mluvení jazyky“ směřuje
k mnohonásobnému opakování stejných krátkých slabik, např. „Lala, lala, lala,
shama, shama, Jesus, Jesus…“ To není jazyková skladba, kterou by bylo možno
spojit s nějakým jazykem. Když někdo slyší mluvit jiné cizím jazykem, je obvykle
možné rozeznat, že spolu komunikují podle určitých slovních vzorů – třebaže
konkrétním slovům nemusíme rozumět. Moderní mluvení jazyky však není takto
charakterizováno a navíc neposkytuje poučení, což bylo účelem darů prvého
století.
- Někteří letniční prohlašují, že mluvení jazyky je znakem „spasení“ a
doprovází proto každé pravé obrácení. To je v nemalém rozporu s popisem raných
církví jako těla, kde nositelé odlišných obdarování byli jeho odlišnými částmi.
Ne každý byl paží či nohou a rovněž ne každý vlastnil libovolný dar, např.
jazyky. Je to zřejmé po
přečtení 1 K 12,17 a 27-30:
„Kdyby celé tělo nebylo než
oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? … Vy
jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh
jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy,
pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou
snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učitelé? Mají všichni
moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve
vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni
vykládat?“
Stejné stanovisko
lze nalézt o několik veršů dříve:
„Jednomu je skrze Ducha
dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra
v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení
mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar
mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden
a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je
jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich
mnoho, tak je to i s Kristem.“ (1 K 12,8-12)
Zdůraznění takových
momentů nelze opomenout.
Ještě jeden problém
pro letniční argumentaci vzniká tím, že Filip obrátil na víru mnoho lidí
v Samařsku – tj. poté, co porozuměli evangeliu, byli pokřtěni ve vodě, avšak
neobdrželi dary Ducha; posléze k nim přišli Petr a Jan: „Oni tam přišli a
modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý… vložili tedy na ně ruce a oni
přijali Ducha svatého… Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce,
dostává Ducha svatého…“ (Sk 8,15-18). Je možné, že toto předávání darů Ducha
nastávalo jen zavedením rukama, což není moderními příznivci příliš hojně
praktikováno.
Jiní letniční
říkají, že mluvení jazyky není důkazem spasení.
To ukazuje, že v učení vyznavačů vlastnictví darů existují nemalé rozdíly. Tak
někteří „charismatičtí“ věří, že Boží království bude na zemi, zatímco jiní je
umisťují na nebe. Katoličtí „charismatici“ vyhlašují, že jim Duch svatý říká,
aby uctívali Marii a papeže, zatímco letniční „charismatici“ tvrdí, že Duch
svatý, kterého obdrželi, jim přikazuje demaskovat papeže jako antikrista a
odmítat katolickou doktrínu. Avšak Ježíš nepochybně tvrdil, že ti, kterým se
dostane Přímluvce/Utěšitel („který je Duchem svatým“), budou vedeni „do veškeré
pravdy… v onen den se mě již nebudete /potřebovat/ na nic ptát … Přímluvce
(Utěšitel)… vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 16,13
a 23; 14,26).
Neměla by být žádná
neshoda v základním učení mezi těmi, kdo mají Přímluvce – fakt, že rozkol
existuje, znamená, že ti, kdo si ho nárokují pro sebe, nemohou být bráni vážně.
Patrná neschopnost některých z těchto uchazečů ospravedlnit biblicky svou víru
je znamením toho, že nejsou vedeni Přímluvcem do veškeré pravdy a úplného
poznání.
Velká důležitost,
kterou někteří přikládají mluvení jazyky, nemá náležitou oporu
v biblickém textu. Seznam duchovních darů z Ef 4,11 je dokonce ani nezmiňuje –
objevuje se až na konci podobného seznamu v 1 K 12,28-30. Skutečně: v Novém
zákoně jsou zaznamenány pouze tři případy jejich užití (Skutky 2,4; 10,46 a
19,6).
Činění si nároků
mluvit jazyky a konat
zázraky, údajně dosažené moderními charismatickými křesťany, musí být poměřováno
s důležitými informacemi o aktivitě Božího Ducha, které jsme předložili v této
kapitole. Základním hlediskem je to, že cokoli tito lidé předkládají jako
dosažené, nemůže být výsledkem jejich ovládání Ducha svatého. Kdokoli tvrdí, že
má ony dary, by měl za domácí úkol odpovědět na biblické argumenty, které zde
předkládáme.
Je však smysluplné
ptát se na vysvětlení, proč se některé jevy částečného uzdravení a „jazyků“ (ve
smyslu nesrozumitelného mluvení) objevují. Došlo se
k poznání, že lidské bytosti používají pouze část své mozkové kapacity –
nejnižší odhady hovoří o pouhém 1 %. Také se ví, že mysl může řídit tělo téměř
„fyzicky“; Hindové tedy chodí bosi po žhavých uhlících a nepopálí se, protože si
vsugerují víru, že oheň nemůže pálit. V okamžicích stimulace můžeme využít
mnohem větší procento mozkové kapacity než obvykle, a máme proto potenciál
dosahovat s naším tělem (a na něm) takových efektů, které leží mimo oblast běžné
zkušenosti. Voják si například v bojovém vzrušení dokonce delší dobu není
schopen uvědomit, že přišel o ruku…
V podmínkách
náboženské horlivosti, podněcování jistým typem hudby a pod vlivem
charismatických vůdců je docela možné, že se objeví jevy nad rámec běžné lidské
zkušenosti. „Zázraky“, kterých údajně docilují dnešní „Křesťané“, představují
stejný typ výjimečnosti jako paranormální jevy u jiných náboženství; tak např.
vyznavači vúdú zakouší stejný jev nesrozumitelného mumlání a muslimové mohou
dosvědčovat podobné „zázraky“ jako dnešní moderní křesťanství. Avšak ústředním
bodem existence duchovních darů prvého století byla zřejmá svrchovanost pravého
křesťanství nad ostatními náboženstvími – také stejnorodost „zázraků“ současného
křesťanství s ostatními náboženstvími ukazuje, že dnes dary Ducha svatého nejsou
k dispozici.
Asi by byl těžko
k vidění pokračující triumf islámu nad křesťanstvím na většině území Afriky,
kdyby lidové „křesťanství“ dělalo skutečné zázraky s přesvědčující mocí a
v rozsahu těch z prvého století. A ti, kdo budou skutečně mít „Přímluvce“ z darů
Ducha svatého, budou činit dokonce „větší skutky“ než Ježíš (J 14,12 a 16).
Velké problémy přináší v této souvislosti námitka, že křesťané by mohli činit
takové zázraky, kdyby měli více víry. Buď mají zázračné dary Přímluvce, nebo
nikoli – jestliže však prohlašují, že je mají, pak „budou činit skutky, které já
činím, a ještě větší“ (J 14,12) a ne „mohli by činit“!
Z toho, co
jsme doposud viděli v této kapitole, vyplývá, že Boží Duch odkazuje
k jeho mysli, cíli a k síle, kterou vše realizuje. Podtrhli jsme,
že Duch se nám zjevuje výslovně na stránkách Božího slova. Mnoho problému
současného křesťanství pochází od naprostého nedocenění tohoto faktu.
Protože je těžko uvěřit, že tak velkou mocí je obdařena jedna kniha, jejímž
některým částem navíc těžko rozumíme, vzniká pokušení domnívat se,
že existuje nějaká jiná forma Božího zjevování lidem, odlišná od
Bible. Poněvadž naše od základů „úskočná“ (Jr 17,9) lidská přirozenost
nalézá čistou pravdu Božího slova (J 17,17) nestravitelnou, mnozí podléhají
tomuto pokušení tím, že si dělají nárok na jiné formy zjevení, pro běžné
myšlení atraktivnější. Uveďme si několik příkladů:
Náboženství
Jiné hlásané formy zjevení
Výhodnost/atraktivita
Svědkové Jehovovy
Publikace společnosti „Strážná věž“,
které jsou pokládány za inspirované.
Není vyžadováno žádné osobní úsilí k promýšlení
správné interpretace Bible; odpověď na všechno.
Římské katolictví
Prohlášení papeže a hlásané názory kněží
jsou automaticky brány jako pravdivá reflexe Boží mysli.
Není třeba osobně číst Bibli – v minulosti
od toho církev odrazovala či to dokonce zakazovala. Důvěra v lidi
převažuje nad úsilím dobrat se pravdy sám.
Mormoni
„Kniha Mormon“
Není třeba věřit v biblické učení –
„Kniha Mormon“ nabízí šanci na universální spásu, zatímco
Bible říká, že existuje mnoho lidí, kteří žijí a zemřou
bez naděje, neboť nejsou povoláni znát evangelium.
„Charismatické“ křesťanství
„Vnitřní světlo“, prohlašované za Ducha
svatého
Věří, že cokoli cítí, je správné, protože
se domnívají, že je Boží Duch vede a inspiruje způsoby, které
nepotřebují kontakt s Biblí.
Toto vše podtrhuje
potřebu přijmout od základů Bibli jako Boží slovo a hledat na jejích stránkách
pravdivou zvěst. Otázka „Proč je mnoho církví, když existuje jedna
Bible?“ je důkladně zodpovězena, jakmile ohodnotíme, jak a do jaké míry
hlásá každá církev navíc ještě jiné formy zjevení Ducha Božího (tj.
jeho vůli, učení a myšlení) než ty biblické.
Chcete-li nalézt
jednu pravou , jednu pravou víru a jeden pravý křest (Ef 4,4-6), musí k vám
dolehnout hlasité a jasné zvolání: „Zpět k Bibli!“
|
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: abednego v Středa, 28. leden 2004 @ 22:27:12 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Ne každý je Samson |
|
|
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: tomas15 v Čtvrtek, 29. leden 2004 @ 09:36:12 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | aha. a proc se nam polovina clanku zobrazuje na uvodni strance? jedna se o doporuceni ze strany redakce?:)
do te tabulky by se jeste dalo pridat:
CCH - uceni Karla Farskeho a jinych katolickych modernistu /intelektualni a historicke vyziti
CASD - zjeveni jejich zakladatelky /pocitani prorockych a jinych let, nekteri lide to maji radi.
Ortodoxni cirkve - TRADICE /krasne zpevy a meditativni zadumani
CCE - evangelicka tradice/ evangelicke vyziti
CB - nejasne uceni, prilisna svoboda, charismaticke tendence/ milovnici chaosu oceni
ECM - prilisny duraz na uceni Wesleye/ anglofilove oceni
Krestanske sbory - spatna interpretace Pisma / laska k Pismu by tam sice byla, ale jeho nepochopeni je zrejme
SECAV - kult Martina Luthera/ evidentni: historicke vyziti
Shrnuti: Vsichni sou to bludari!
Vychodisko: Zbyva BJB!!! Hura!!! Hej! Hej! Hej!
Prihlasky ke clenstvi zasilejte na adresu redakce!:)
|
Omluva (Skóre: 1) Vložil: bolek v Čtvrtek, 29. leden 2004 @ 12:44:29 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Omlouvám se za to, že se část článku objevila na úvodní straně. Došlo k tomu při zpracování, aby se to velké množství dat vešlo do limitu. Článek neměl být kvůli velkému prefixu vůbec zveřejněn na první straně ale zapomněl jsem zaškrtnout příslušné políčko. Děkuji za upozornění.
Ještě bych chtěl vysvětlit, že jsem admin a ne redaktor. Nic nikomu nedoporučuji a jen dělám svoji práci - správu portálu. Já a ani Tomas a Stepan nejsme členy BJB. Takže jestli zde někde baptisti lanaří do své církve, určitě s tím nemáme nic společného. :-) |
]
|
|
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: novykrestan v Čtvrtek, 29. leden 2004 @ 17:34:18 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Clanek je evidentne zajimavej. Diva se na nektere veci dosti neotrele. To, ze existuje nejake falesny duch svaty je zrejme a myslim, ze rozumejsi krestane bez klapek na ocich to uznavaji (viz zvlastni manifestace na nekterych shromazdenich, nevyplnena proroctvi, atd). Take to, ze jeden Duch ma vest verici do jedne pravdy se nekdy mechanicky aplikuje.
Autor rika:
Avšak Ježíš nepochybně tvrdil, že ti, kterým se dostane Přímluvce/Utěšitel („který je Duchem svatým“), budou vedeni „do veškeré pravdy… v onen den se mě již nebudete /potřebovat/ na nic ptát … Přímluvce (Utěšitel)… vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 16,13 a 23; 14,26).
Neměla by být žádná neshoda v základním učení mezi těmi, kdo mají Přímluvce – fakt, že rozkol existuje, znamená, že ti, kdo si ho nárokují pro sebe, nemohou být bráni vážně. Patrná neschopnost některých z těchto uchazečů ospravedlnit biblicky svou víru je znamením toho, že nejsou vedeni Přímluvcem do veškeré pravdy a úplného poznání.
Zde je problem, ze jak z epistol tak ze skutku tak i z prikladu nekterych ze sedmi cirkvi ve Zjeveni plyne mnoho prikladu, ze jeden Duch nevedl ani tehdy verici do jednoty ani v zakladnim uceni – t.j. ti lide meli evidentne Ducha a dary (casto primo od Pavla ci jinych apostolu ci evangelistu) a presto nemeli soulad ani v zakladnim uceni. Je tedy otazkou, jak dnesni rozptyl v pochopeni uceni Pisma je rozdilny od prvotniho pochopeni.
Autor dale pise, ze
Existují jasná biblická proroctví, že v jistém okamžiku období mezi prvním stoletím (kdy byly dary k dispozici) a druhým příchodem musí být tyto dary odebrány:
„Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.“ (1 K 13,8-10)
Ja jsem se snazil take zjistit, jak je to z duchovnimi dary a zatim, se mi to jevi tak, ze zhruba pulka vykladacu skutecne chapou plnost v 1 K 13,8-10 jako to ze byla sepsana Bible. Tento pristup ma nekolik nedostatku a to, ze ten rukopisnej rozptyl byl znacnej a pouzivane spisy nebyly vsude stejne (nekde uzsi a nekde sirsi nez dnesni NZ kanon a to i ve 2. 3. a 4. stoleti) – takze ne kazdy mel tu plnost u sebe, dale ne kazdy clovek mel dane spisy (financni narocnost) a ne kazdy clovek umel cist.
Je take pravdou, ze urcita cast vykladacu (ne nezbytne vzdy zastancu charismatickeho a letnicniho hnuti) chapou plnost jako druhy prichod Krista a tedy i tak, ze dary mohou byt i dnes k dispozici.
Dale z 1 Kor. 14 jasne vyplyva, ze lide majici dar jazyku nemusi vedet co mluvi a potrebuji k tomu vyklad a proto se maji modlit, aby dar vykladu dostali.
Existuje take velka kontroverze, zda dane jazyky jsou nezname (andelske, extaticke) ci pouze cizi jazyky. Ja si myslim, ze se muze jednat o urcite andelske jazyky, ale take bych si rad poslechl vyklad (kdybych ja osobne mel onen dar jazyku, abych tusil za co se vlastne modlim) ci se modlil o dar vykladu, t.j. kdyz se ve shromazdeni pomodlim v jazyce, abych i sam vylozil. Zde mam osobne velkou neznamou – nikde jsem moc nenalezl, ze co se vlastne modli temi neznamymi jazyky – ze by nejaky druh mysteria – cili toto mi moc nesedi???
Dale jsem z clanku pochopil, ze autor je z cirkve „Christadelfianu“. Tato cirkev jestli se nemylim v CR jeste nepusobi. Problemem je, ze takzvanymi „nezavislymi apologety“ je casto uvadena vzhledem ke svym ucenim
po boku onech smeru, ktere autor v zaveru uvadi, ze pouzivaji jeste dalsi mimobiblicke formy zjeveni. Christadelfiani nepouzivaji jine formy zjeveni nez Bibli, ale vzhledem k vykladu urcitych zakladnich doktrin jsou brani podbne jako Jehoviste ci Mormoni – viz http://www.carm.org/doctrine/grid.htm, kde neuznavaji Jezisovo plne lidstvi a pplne bozstvi a dale spasu z milosti skrze viru atd.
|
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: wollek v Pátek, 30. leden 2004 @ 20:15:06 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | novykrestane - moji poznámku neber osobně, s podobnými názory jsem se setkal dříve a tedy reaguji na ně obecně, protože se s nimi nedokážu ztotožnit.
Existují jasná biblická proroctví, že v jistém okamžiku období mezi prvním stoletím (kdy byly dary k dispozici) a druhým příchodem musí být tyto dary odebrány:
„Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.“ (1 K 13,8-10)
Nevidím jediný (biblický nebo logický) důvod, proč by dary mezi těmito dvěma obdobími měly být odebrány. Pominou až na věčnosti, kdy přijde i plnost poznání. Tvrdit, že pominou dary a přitom uznat, že poznání je stále jen částečné, se mi nezdá zcela poctivé. A předpokládám, že nikdo nebude chtít tvrdit, že poznání je už úplné. Jinak bych na něj okamžitě vychrlil stovky dotazů a problémů, jejichž vysvětlení by mě opravdu zajímalo. Verš 13:12 můj výklad jasně potvrzuje ("potom však uzříme tváří v tvář...").
Dale z 1 Kor. 14 jasne vyplyva, ze lide majici dar jazyku nemusi vedet co mluvi a potrebuji k tomu vyklad a proto se maji modlit, aby dar vykladu dostali.
Sice nemusí vědět, co mluví, ale modlení se za výklad bych nechápal jako povinnost, ale spíš jako dobře míněnou radu. Hlavní poselství 14. kapitoly vidím především v tom, že mluvení v jazyku má význam pro jednotlivce a proto mají křesťané více usilovat o dar proroctví nebo jiné dary (mezi než patří i výklad jazyků), ze kterých mají užitek ostatní křesťané.
S článkem, jehož poselstvím je, že zdroj svého poznání Boha máme hledat především v Bibli, jinak velmi souhlasím. |
]
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: novykrestan v Sobota, 31. leden 2004 @ 11:30:35 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj wollku,
myslim, ze tady nejsme v nesouladu. Ja se take priklanim k tomu, ze neni duvod proc by ty dary nemeli existovat i dnes (to tvrdi clanek ne ja) a ty vysvetleni, ze plnost je dokonceni NZ je divne. Ty kteri tvrdi, ze dary neexistuji jsou casto (ne vzdy) reformovani, i kdyz jestli se nemylim to z kalvina etc nijak neplyne. Ale jak rikam urcite ne vsichni. Dale jsem to videl u fundamentalistu (baptistu i protestantu), kteru na to take vetsinou neveri.
Potom je ten problem, ze existuji dary asi falesne – viz to nesmyslne zvatlani (bez moznosti nalezeni vykladu) a dale coz je horsi kupa nevyplnenych proroctvi. Takze kdyby se mel udelat nejaky pruzkum, ktery by mezi dnesnim krestanstvem zjistoval pravost daru (mam na mysli jazyky a proroctvi) tak nevim nevim jak by to dopadlo.
Jeden z nejvestich problemu, ktery jsem resil a ktery opravdu stale nemohu plne skousnout je to, ze Buh bere lidi jako loutky – viz to ze jim dava mluvit neco cemu nerozumi??? – tohle je pro mne opravdu tezky na pochopeni a proto muj pristup k tomuto je, ze pokud by mi Buh chtel dat dar jazyku tak pouze s vykladem. Opravdu mne take zarazi to, ze jsem zase po usilovnem patrani se nikdo nedocetl za co se ti lide modli v tom neznamem jazyce. Takze jde o to, ze nechci byt loutka. Velikym problemem je, ze extaticke modleni se v jazycich (kterym nerozumi) ma mnoho pohanskych a duchovnich smeru – namatkou severoamericti indiani, haitske woodo, nektery smery tibetskeho budhismu, sufi a dervisove, sibirsti samani atd. Dale je podivne, ze neexistuje prilis mnoho zminek z krestanske historie o funkcnosti daru jazyku mezi 2 st. a zacatkem 20 st., kdy zacala letnicni obnova.
Myslim si, ze je skoda, ze Buh radeji vericim nedava dar bystrejsiho rozumu –drtiva vetsina tech kterych jsem zatim potkal by to silne potrebovala. Take by potrebovali dar nezavisleho mysleni, dar rozpoznani lzi ci polopravd a dar nepodlehani autoritam.
ad sola scriptura - mezi smery ktery jsou tzv sola scriptura je tak obrovsky rozptyl ve vykladu, ze opravdu ten rozptyl neni nizsi nez u smeru Pismo + jina zjeveni
Jinak opravdu doporucuji vsem se podivat na doktriny christadelfianu.
|
]
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: wollek v Neděle, 01. únor 2004 @ 21:03:53 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj novykrestane,
to jsem rád, že jsme nebyli v nesouladu. Pokusím se odpovědět na některé Té nejasnosti, ačkoliv je možné, že se mi to uspokojivě nepodaří.
- falešná (nevyplněná) proroctví - to si podle mne zodpoví před Bohem dotyční křesťané, kteří svévolně prorokovali, a jsem přesvědčen, že jich není málo.
- průzkum - nejsem si jistý, zda by na toto téma bylo možné dělat průzkum, protože by to mohlo zavádět pokoušením Hospodina. Podobně jsem nikdy nedělal svůj vlastní průzkum vyslýchání modliteb, ačkoliv jsem slyšel o křesťanech, kteří si dělali seznam modlitebních témat a odškrtávali si vyslyšené prosby. Mě se něco takového příčí.
- jazyky - to je složitější téma, pokusím se načrtnout některé body, o nichž je možné dikustovat:
Jeden z nejvestich problemu, ktery jsem resil a ktery opravdu stale nemohu plne skousnout je to, ze Buh bere lidi jako loutky – viz to ze jim dava mluvit neco cemu nerozumi??? – tohle je pro mne opravdu tezky na pochopeni a proto muj pristup k tomuto je, ze pokud by mi Buh chtel dat dar jazyku tak pouze s vykladem.
Především, pro studování významu daru mluvení v jazycích je třeba pečlivě studovat Bibli (nejlépe v různých překladech) a věřit jen a pouze jí. Jelikož právě kolem daru jazyků bylo napsáno mnoho nepravdivých nebo silně zavádějících článků a knih (kvůli extrémnímu důrazu letničních a charizmatiků na tento dar a následné negativní odezvě jejich odpůrců), nevidím jinou možnost než se ptát na odpověď Boha, kterou dostaneme pouze skrze jeho Slovo zjevené v Bibli. Pokud Bible mluví, že jazyky duchovním darem jsou a že budou provázet následovníky Ježíše (Mk 16:17), pak to prostě pravda být musí.
1 Kor 13:1 Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Z tohoto si myslím, že plyne, že mluvení v jazycích může být jednak v cizí neznámé lidské řeči, ale i v takzvaném andělském jazyce, což může být prakticky cokoli.
1 Kor 14:2 Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím.
Považoval bys prvotní křesťany nebo apoštola Pavla za loutky? Pokud ne, tak proč s tím máš problém u dnešních křesťanů?
Pokud se za něco modlíš, tak obvykle víš, za co se modlíš. A pokud by ses za to modlil v jazyku, tak nepotřebuješ znát přesný význam slov, protože i tak víš, za co se modlíš. Myslím si však, že člověk se v jazyku může modlit i jen tak, třeba za věci, které nezná a za které by se tedy normálně nemodlil, a ani modlit nemohl.
Velikym problemem je, ze extaticke modleni se v jazycich (kterym nerozumi) ma mnoho pohanskych a duchovnich smeru – namatkou severoamericti indiani, haitske woodo, nektery smery tibetskeho budhismu, sufi a dervisove, sibirsti samani atd.
Já v tom problém nevidím. Bible jasně praví, že dar mluvení v jazycích je určen (také) pro křesťany, tak to tak prostě je. Jinde se praví, že máme prosit třeba o moudrost (Jk 1:5), a přesto bys našel moudré lidi i mezi nekřesťany, nebo to, že člověk okusí dobrých věcí je Boží dar (Kaz. 3:13), a přesto dobrých věcí někdy jistě okusí i nevěříci lidé. Zázraky také činil Mojžíš i faraónovi mudrci a čarodějové. Problémem se fakt, že jazyky mluví i nekřesťanské směry, stává pouze tehdy, když je někdo chce považovat za důkaz znovuzrození nebo křtu Duchem Svatým, což Bible nikde nepraví.
Dale je podivne, ze neexistuje prilis mnoho zminek z krestanske historie o funkcnosti daru jazyku mezi 2 st. a zacatkem 20 st., kdy zacala letnicni obnova.
Ve zrovna vyšlém čísle Zápase o duši je celkem dobrý článek o mluvení v jazycích, jehož fakta nyní použiji. Nějaké zmínky v církevní historii známé jsou (valdenští, hugenoti, američtí metodisté a další), ale také se píše o mnoha nekřesťanských směrech, které glosolálii (mluvení v jazycích) provozovali a to dávno před tím, než křesťanství vzniklo (Dionýzské kulty, Sibila, Egypt). Apoštol Pavel, nebo přinejmenším Bůh, Ježíš a Duch Svatý si tohoto faktu museli být dobře vědomi a přesto tento dar byl křesťanům dán.
Navíc si myslím, že tento dar mohlo mít v průběhu dějin mnoho řadových křesťanů, o nichž se žádné záznamy nedochovaly. Množství darů mezi křesťany by také mělo být v jistém smyslu úměrné víře, že vůbec mohou být obdrženy (Mt 13:58).
Myslim si, ze je skoda, ze Buh radeji vericim nedava dar bystrejsiho rozumu –drtiva vetsina tech kterych jsem zatim potkal by to silne potrebovala. Take by potrebovali dar nezavisleho mysleni, dar rozpoznani lzi ci polopravd a dar nepodlehani autoritam.
:-) Tak to můžeš mít plnou pravdu, ale pozor! Ať nedopadneme jako onen farizeus v Ježíšově podobenství, který nakonec na rozdíl od celníka před Bohem neobstál.
ad sola scriptura - mezi smery ktery jsou tzv sola scriptura je tak obrovsky rozptyl ve vykladu, ze opravdu ten rozptyl neni nizsi nez u smeru Pismo + jina zjeveni
S tím bohužel nic nenaděláme, ale mnohdy za nekonzistentními výklady vidím předsudky a neupřímnost. Bible se dá vykládat sama sebou poměrně dost konzistentně s výjimkou některých velmi komplikovaných témat, jako třeba milenium. V řadě základních otázek však existují poměrně zbytečné rozpory dané vesměs předsudky, zaujatostí či tradicí opírající se o Písmo pouze zdánlivě. |
]
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: novykrestan v Pondělí, 02. únor 2004 @ 18:14:49 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj wollku,
diky za vysvetleni. Na ten clanek v ZODu se podivam. Tech zminek v krestanske historii je alespon podle meho nazoru velmi malo, ale samozrejme existuji.
Napsal jsi:
Považoval bys prvotní křesťany nebo apoštola Pavla za loutky? Pokud ne, tak proč s tím máš problém u dnešních křesťanů?
Loutky zde prosim neber jako neco pejorativniho jenom jako priznacny popis skutecnosti. Dalsi vhodne slovo je robot do ktereho se da program a on neco dela – nevedome.
Uvedom si prosim, ze rikam neco a netusim obsah – tento obsah Buh stejne zna predem jeste nez ho reknu toto mne zarazi, tak proc potrebuje aby ho nekdo rikal a to zpusobem, ze stejne nevi co rika. Buh zna predem vsechny nase potreby i veci za ktere bychom se meli modlit. Buh nam prece pripravuje v zivote i veci, za ktere se stejne nemodlime – t.j. upravuje nasi zivotni drahu tak jak bychom si sami neupravili a nepotrebuje k tomu nase prani a modlitby. Pote mi nekdo rikal, ze ten jeho jazyk se moc nemeni, t.j. jednou za cas se to trochu zmeni – cili u nekoho dochazi k opakovani modliteb v neznamem jazyce a to jednu ci nekolik vet – je to stejne jako bych opakoval kus otcenase v neznamem jazyce a nevedel co rikam a jednou za cas se ten otcenas trochu zmenil.
Nekolikrat jsem navstivil letnicni a charismaticka shromazdeni a z nekterych jazyku jsem mel dobry pocit, ale z nekterych me prebihal mraz po zadech – bylo to divny (ve smyslu libozvucnosti). Ale to je samozrejme vysoce subjektivni pocit.
Kdyz udelame logicky krok dale tak samozrejme existuje mluveni ve vytrzeni ktere neni pro Boha (viz ty historicke zminky o tech pohanech a duchovnich smerech) – jakou mam zaruku, ze je muj jazyk OK? Dale je pro mne problem, ze jsem videl podporovat mluveni jazyky od lidi a ucitelu, jejichz dalsi uceni a praxe jsou pro mne krajne neduveryhodne.
Jinak ja si nemyslim, ze pro Boha bych byl nejakym „nevericim Tomasem“, kdyz si pokladam tyto otazky a kdyz bych mnohem radeji mel treba dar proroctvi ci obycejne dary jako treba dar pomahani ci povzbuzovani nez dar jazyku. Samozrejme, ze za cas mohu zmenit nazor.
Ostatni dary jsou v tomto na porozumeni a na prijeti mnohem jednodussi.
Jinak s tim darem bystrejsiho rozumu to byla samozrejme nadsazka. Spis me slo o to, ze nekteri krestane mi prijdou spis jako kultisti a fanatici s neschopnosti otevrene diskutovat o mnohych tematech – a take mi vadi praktikovani takove zvrhle tolerance a tzv. nesouzeni – t.j. nevyjadrovat se k nicemu, abych nahodou neco neodsoudil.
|
]
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: wollek v Pondělí, 02. únor 2004 @ 21:19:29 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Loutky zde prosim neber jako neco pejorativniho jenom jako priznacny popis skutecnosti. Dalsi vhodne slovo je robot do ktereho se da program a on neco dela – nevedome.
Jasně, chápu Tě. Nejde o to, jak to nazvem, ale to, že apoštol Pavel a jeho vrstevníci puzeni Duchem činili totéž a Bible to nijak nezpochybňuje, ale podporuje nás v tom. Toto je pro mne zásadní moment ohledně teologie mluvení v jazycích i námitek proti ní.
...tento obsah Buh stejne zna predem jeste nez ho reknu toto mne zarazi, tak proc potrebuje aby ho nekdo rikal a to zpusobem, ze stejne nevi co rika.
Bůh jistě nepotřebuje naše modlitby, sám Duch se za nás přimlouvá (Ř 8:26n). Přimlouvá se i Pán Ježíš (Ř 8:34, Žd 7:25). Pokud by se Ti nezdál smysl modlitby v jazycích, pak se mi zdá, že bychom mohli zpochybňovat smysl modlitby jako takové. Pokud Bůh ví předem za co se modlíme a navíc naši modlitbu nepotřebuje, neboť se za nás sám přimlouvá, pak je přeci jedno, jestli tomu, za co se modlíme, přesně rozumíme nebo ne. Ovšem jsem přesvědčen, že modlitba smysl má bez ohledu na to, zda Bůh předem ví, za co se budeme modlit. Je mimo jiné vyjádřením víry, na níž Bůh může reagovat, učí nás být na Bohu závislými, upevňuje náš vztah s Bohem, modlitba je Boží milost atd.
Pokud jde o subjektivní pocity z modlitby v jazycích nebo to zda se opakuje, to nedokážu posoudit. Bible nedává žádný návod, jak posuzovat pravost mluvení v jazycích. Obecně možno říci, že cokoliv není z víry, je hřích (Ř 14:23).
Jistě je dobré usilovat o jakékoliv dary. Problémem daru jazyků je, že z něho má užitek pouze osoba obdarovaná tímto darem a především zde hraje roli fakt, že letniční z něj udělali jakousi modlu.
Spis me slo o to, ze nekteri krestane mi prijdou spis jako kultisti a fanatici s neschopnosti otevrene diskutovat o mnohych tematech – a take mi vadi praktikovani takove zvrhle tolerance a tzv. nesouzeni – t.j. nevyjadrovat se k nicemu, abych nahodou neco neodsoudil.
Nemám nic proti posuzování jakéholiv učení ve světle Bible. Dobře chápu, co chceš říci a přidávám svůj souhlas. |
]
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: novykrestan v Úterý, 03. únor 2004 @ 18:34:02 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj wollku,
s vestinou Tvych vyvodu a interpretaci mohu souhlasit, ale ponechavam si to sve ALE. Ja urcite nechci zpochybnovat modlitbu ve vlastnim jazyce – jenom proste nerozumim co prinasi modlitba v neznamem jazyce kteremu sam nerozumim. Buh nas prece muze pri modlitbach v nasem vlastnim jazyce inspirovat (a zkoumat hlubiny nasi duse a nasich potreb) a vkladat nam na jazyk nova temata a slova a pote vime za co jsme se modlili a jenom se muzeme podivovat co vse nas pri modlitbe napadlo a za co vse jsme se dokazali pomodlit, primluvit, podekovat atd. Takze modlitba v jazycih pro mne predstavuje urcity druh mysteria a ja nevim proc ty ostatni dary nejsou mysterijni, ale velmi snadne k pochopeni, prijmuti a praktikovani.
Navic vsechny ostatni duchovni dary jsou verejne, t.j. byli mnohokrat popsany, deli se atd. Modlitba v jazycich je ale mysterijni – cetl jsem vyjadreni nekterych vedcu, kterym ruzne skupiny letnicnich nechteli dat nahrane zaznamy modlitby v jazycich pro mozne analyzy. Takze ja budu dal patrat po historickych zminkach existence modlitby v jazycich mezi 2 a zacatkem 20 stoleti a dale hledat nejaky nezavisly (vedecky) analyzy danych projevu ve 20 stoleti. Vsichni ateisti, kteri zkoumaji tyto veci nemusi byt prece antikristi. Navic me se skutecne zda, ze asi ctyri modlitby v jazycich, ktere jsem zaslechl na ruznych shromazdenich byly mnohonasobne opakovani nekolika malo slov.
ad Clanek v ZODu – je zajimave tvrzeni, ze extaticke mluveni (modleni) v jazycich meli i ruzne pohanske a duchovni smery jeste pred krestanstvim, t.j. ve a pred starozakonni dobou – v tom pripade je zajimave, ze Buh nedal dal modlitbyv jazycich i SZ Zidum (kdyz to existovalo), ale cekal az na dobu krestanskou?
Jeste jsi predminule napsal:
Pokud Bible mluví, že jazyky duchovním darem jsou a že budou provázet následovníky Ježíše (Mk 16:17), pak to prostě pravda být musí
Ukonceni Markova evangelia – verse 9 – 20 jsou urcitou neznamou ve smyslu komentare v EKU Bibli (a take komentaru mnoha znalcu manuskriptu), je ale pravdou, ze vetsina klasickych bibli dany zaver uprednostnuje. Rozhodne bych radeji pouzival pro podporu mluveni jazyky jine verse. Navic co se tyce viry v dalsi zaslibeni (MK 16:18), tak jsem si zatim nevsiml mezi krestany prilis velke viry ve vyhaneni demonu, piti jedu a leceni skrze vzkladani rukou – toto pouze ke krestanske realite kterou zijeme dnes.
ad vyslyseni modliteb – i prislusnici nekrestanskych nabozenstvi, kteri praktikuji modlitby (ke svym Bohum) maji vyslysene modlitby (muslimove, zide, asi by se nasli dalsi). Takze chci jenom rici, ze vyslyseni modliteb nemusi byt pouze krestansky pripad a tedy brat vyslyseni modliteb jako jednoznacny dukaz pravdivosti krestanstvi.
|
]
Re: Bible jako jediná autorita (Skóre: 1) Vložil: wollek v Úterý, 03. únor 2004 @ 22:16:05 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj novykrestane,
ponechavam si to sve ALE. Ja urcite nechci zpochybnovat modlitbu ve vlastnim jazyce – jenom proste nerozumim co prinasi modlitba v neznamem jazyce kteremu sam nerozumim. Buh nas prece muze pri modlitbach v nasem vlastnim jazyce inspirovat (a zkoumat hlubiny nasi duse a nasich potreb) a vkladat nam na jazyk nova temata a slova a pote vime za co jsme se modlili a jenom se muzeme podivovat co vse nas pri modlitbe napadlo a za co vse jsme se dokazali pomodlit, primluvit, podekovat atd.
Už Tě nebudu trápit. Dodám ještě pár úvah, které bych zřejmě přímo z Písma doložit nemohl, ale které se mi osobně zdají užitečné. Řekl bych to asi tak, že o modlitbu, o které mluvíš, pochopitelně člověk nepřichází. Mluvení nebo modlitbu v jazycích bych pak chápal jako jisté rozšíření modlitby o další dimenzi. Můžeš se třeba modlit i v případě, kdy intelektuálně musíš myslet na něco jiného, nebo kdy skutečně už nemáš sílu modlit se myslí a hledat stále nové slovní formulace. Myslím, že můžeš pokračovat v modlitbě za stejnou věc, ale pokud se chceš modlit dlouho, pak než stále dokola opakovat podobné myšlenky v češtině, můžeš v tichosti a pokoji přejít do modlitby v jazyku a věřit, že se modlíš za stále tutéž věc (resp. i kdybys pouze vyjadřoval chválu Bohu, On stejně ví, co máme na srdci a co bychom si přáli, takže o přesný výklad slov tolik nejde). Přeber si to, jak uznáš za vhodné, ale především vždy stůj na tom, co praví Bible (a jsem celkem klidný, neboť se mi zdá, že to skutečně děláš :-).
v tom pripade je zajimave, ze Buh nedal dal modlitbyv jazycich i SZ Zidum (kdyz to existovalo), ale cekal az na dobu krestanskou?
Zajímavé to je, ale pro mě z toho plynou dva závěry:
- mluvení v jazyku nemůže být důkazem naplnění nebo křtu Duchem, což je jedna ze základních nauk letničního hnutí
- Bůh to dobře musel vědět, když tento dar v 1. století seslal. A když to tedy udělal, je nemoudré dnes tento dar zavrhovat na základě argumentů, že se tak modlí třeba mormoni či jiní heretici, protože ze stejných důvodů bychom mohli zpochybnit mluvení v jazyku u apoštola Pavla a jeho současníků.
Zajímavost: Všimni si té zmínky o jazykovém projevu v knize Izajáš (viz ZOD).
Ukonceni Markova evangelia – verse 9 – 20
Ano, když jsem Ti to psal, tak jsem si tohoto faktu byl vědom a jinde v evangeliu jsem zmínku o jazycích nenašel. Nejsem si tedy 100%-ně jistý, že to Ježíš skutečně řekl. Zdá se mi to sice dosti pravděpodobné, ale teologii bych pouze na tomto verši určitě nestavěl.
tak jsem si zatim nevsiml mezi krestany prilis velke viry ve vyhaneni demonu, piti jedu a leceni skrze vzkladani rukou – toto pouze ke krestanske realite kterou zijeme dnes.
To mě také trochu mrzí, že tu víru na sobě ani kolem sebe nevidím. Kéž by nám Bůh dal více víry...
ad vyslyseni modliteb
Nevím, zda náš Bůh reaguje i na modlitby nekřesťanů, možné to je (Mt 5:45: "on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé."), nicméně někdy zde snad mohou působit i temné nebo démonické síly, kdo ví? (nebo prostě souhra okolností, náhoda,...?)
Pravdivost křesťanství bych však nikdy na vyslýchání modliteb nestavěl. |
]
|
|
|
|