poslal Nepřihlášený Při pondělní tiskové konferenci, zaměřené na nadcházející apoštolskou cestu do Albánie, radil vatikánský tiskový mluvčí přítomným novinářům, aby si prostudovali dostupnou literaturu o komunistickém pronásledování katolické církve.
O. Federico Lombardi sám doporučil jedno knižně útlé, avšak neobyčejně pohnuté svědectví z italského nakladatelství AdP.“Je to překrásná knížečka, která je mi velmi drahá a jmenuje se: „Už mne považovali za mučedníka – Kvítka albánského jezuity“. Když padl komunismus, byl jsem provinciálem italské jezuitské provincie, ke které patří také Albánie. Nevěděl jsem, kdo z tamějších řeholníků zůstal naživu. Zprávy přicházely pouze občas, a tudíž bylo jisté, že někdo z nich zemřel. Nakonec jsme se shledali se třemi spolubratry – dvěma osmdesátiletými kněžími a jedním stařičkým bratrem. Jeden z těch dvou kněží se jmenuje Anton Luli. Pronesl své svědectví ve vatikánské aule Pavla VI., u příležitosti padesátého výročí kněžského svěcení Jana Pavla II.“
O. Anton Luli se narodil v albánské horské vsi Lóhja poblíž Skadaru v roce 1910. Ve čtrnácti letech vstoupil do semináře a o pět let později do Tovaryšstva Ježíšova. Vyučoval ve Skadaru a Tiraně a v květnu dvaačtyřicátého roku (13.5.1942) přijal kněžské svěcení. Po vypovězení Tovaryšstva z Albánie byl v roce 1946 jmenován rektorem papežského semináře a xaveriánské koleje ve Skadaru. Obě tyto instituce albánský komunistický režim zničil za velkolepého nasazení vojenských sil, které se zejména postaraly o zabrání kulturních statků. Za své vzala kni***** o čtyřiceti tisících svazcích, avšak po kulturní prázdnotě měla již brzy následovat lidská likvidace.
Takto ji před Janem Pavlem II. (7. listopadu 1996) vylíčil O. Anton Luli. „19. prosince 1947 mne zatkli a obvinili z protivládní agitace a propagandy. Prožil jsem sedmnáct let přísné vazby a mnoho dalších let nucených prací. Mým prvním vězením se v onom mrazivém prosinci stal maličký záchod v jedné horské skadarské vsi. Prožil jsem v něm devět měsíců. Musel jsem spát schoulený na ztvrdlých výkalech a nikdy jsem se nemohl narovnat, natolik byla ten prostor stísněný. O vánocích toho roku (jak bych to mohl zapomenout?) mne odsud vytáhli a převedli mne na jinou toaletu ve druhém patře vězení. Vysvlékli mne a pověsili za provaz, který mi procházel pod podpaždím. Byl jsem nahý a dotýkal jsem se země jen špičkami nohou. Cítil jsem, jak pomalu a neúprosně pozbývám smyslů. Chlad pozvolna stoupal tělem, dosáhl až k hrudi a když srdce začalo selhávat, zoufale jsme vykřikl. Přiběhli mí věznitelé, stáhli mne dolů a zkopali mne. Oné noci jsem na onom místě a v samotě tohoto prvního mučení prožil pravý smysl Vtělení a Kříže. Avšak v těchto utrpeních byl po mém boku a v mém nitru stále přítomný Pán Ježíš, Nejvyšší a Věčný Kněz. Utěšoval mne a podpíral tak, že to někdy bylo až „mimořádné“, jakou radost a útěchu mi tím sděloval. Nikdy jsem nechoval zášť vůči těm, kteří mi – podle lidských měřítek – ukradli život. Po osvobození jsem náhodou na ulici potkal jednoho ze svých mučitelů. Bylo mi ho líto, šel jsem mu vstříc a objal jsem ho.Propustili mne při amnestii v roce 1989. Bylo mi 79 let.Taková tedy byla má kněžská zkušenost všech těchto let. Jistě se velmi liší od zkušenosti jiných kněží, ale určitě není jediná. Tisíce kněží trpěli pronásledováním z důvodu Kristova kněžství. Prožili různé zkušenosti, které však všechny spojuje láska. Kněz je v první řadě člověk, který poznal lásku. Člověk, který žije proto, aby miloval – miloval Krista a v Něm všechny lidi, v každé životní situaci. A to až do té míry, že položí svůj život.Vše nám může být odebráno, ale nikdy nám nikdo nevyrve ze srdce lásku k Ježíši, lásku k bratřím. “Pronesl O. Anton Luli před papežem Wojtylou.
Albánský jezuita zemřel v římské jezuitské koleji sousedící s kostelem Jména Ježíš na sklonku tisíciletí (1998) a byl pohřben ve své rodné vsi. Z osmdesáti osmi let svého života jich čtyřicet dva protrpěl v komunistických lágrech. Svá poslední léta věnoval veřejným svědectvím o tom, co zakusil. Jeho posluchače vždy ohromoval klid a nezaujatost jeho vyprávění. Dokázal se vyrovnat také se smrtí svých bratří v kněžské službě :“Někteří z mých spolubratří byli po falešných a podvodných procesech zastřeleni a zemřeli jako mučedníci víry. Jako chléb lámaný pro spásu mé země a krev prolévaná na její záchranu slavili svou poslední, osobní eucharistii. Po mně Pán žádal, abych rozpřáhl paže a dával se přibíjet na kříž. V odpírané kněžské službě a v životě stráveném v řetězech a všemožném mučení jsem slavil svou eucharistii, svou kněžskou oběť.“Zaznělo ve vatikánské aule po modlitbě nešpor, kterou Jan Pavel II. slavil při půlstoletí svého kněžství. O katolických mučednících albánského komunistického pronásledování doplňuje O. Lombardi.“Ze šesti biskupů a 156 albánských kněží (…) jich 65 zemřelo mučednickou smrtí. Polovina z nich byla popravena, druhá polovina zemřela na následky mučení. Dalších 64 jich zemřelo v důsledku dlouholetého věznění a nucených prací. Ze třicítky kněží, kteří přežili, vím pouze o jediném, který neprošel vězením. Probíhá beatifikační proces čtyřiceti albánských mučedníků, jehož diecézní fáze se uzavřela 8. prosince 2010. Nyní čekáme na dekret, uznávající mučednictví. Papež má velký zájem na tom, aby proces pokračoval. Mezi čtyřiceti oběťmi komunismu jsou dva biskupové, třicet kněží, několik laiků, jeden seminarista a jeden postulant a také jedna žena, která prošla strašným mučením.“
