|
Právě je 577 návštěvník(ů) a 3 uživatel(ů) online: rosmano Willy Frantisek100
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116616416 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Budoucnost Apoštolské církve?
Vloženo Neděle, 08. červen 2014 @ 22:46:59 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený aneb Ústava zabíjí, ale Torontský Duch dává život
Chvíli jsem váhal, zda tento článek zveřejnit, ale ve statistice svých
stránek jsem zjistil opakovaně zadané a vyhledávané slovní spojení
„budoucnost Apoštolské církve“. To mne nakonec vedlo k tomu, že
přeci jenom tento článek zveřejňuji. Podotýkám, že není míněn vůbec
osobně a že jde pouze o vyjádření mého soukromého názoru a už
v žádném případě nejde o vymezování se konkrétním
osobnostem.
Nedávno se na internetu, od samotných členů AC, objevila polemika
ohledně současné praxe některých duchovních AC (altruistické a
bezplatné), oddávat nevěřící na základě své pravomoci, kterou jim
ohledně „církevních
sňatků“ poskytuje zákon. Vysvětlením je, že se jedná o vhodný
způsob evangelizace. Nevidím jako problém, že by pastor AC, pokud by byl
třeba zároveň státním úředníkem, oddával nevěřící. Svatba
nevěřících není hřích a je naopak naplněním obecné Boží vůle pro
lidstvo. Zásadní problém vidím, že institut „církevního sňatku“ je
udělován těm, kterým není určen. Tato praxe je proto v rozporu
i se současnou Ústavou Apoštolské církve. Každý, kdo tak činí,
tím vědomě porušuje minimálně vnitřní předpis a těžko se proto dle
mého soudu dá mluvit o vedení Duchem svatým.
Nejedná se navíc o žádnou tajnou věc. Sám jsem ohledně této
věci obdržel v minulosti dopisy z řad členů AC. Nebyl jsem tím
ale posléze příliš udiven. Praxe poskytovat nevěřícím užitky plynoucí
ze znovuzrození není podle mne v AC dnes až tak ojedinělá. Vždyť
i v mém bývalém sboru se nevěřícím podávají místo Večeře
Páně bonbóny, aby se cítili „přijati“, což je zřetelný náznak
vykročení tímto směrem. Tak proč nevyjít nevěřícím vstříc i v
této věci? Počítám, že tento trend se nezastaví a možná by se podobně
dal – pokud to přeženu – ospravedlnit i křest novorozenců
(či neznovuzrozených) nebo vysluhování Večeře Páně všem
návštěvníkům bohoslužeb, kteří o to požádají.
Historické souvislosti
Zkusme se na věc ovšem podívat z širší, historicko-teologické
perspektivy. Letniční hnutí jako takové vychází z wesleyánsko-posvěcenecké
tradice druhého díla milosti, ve které byla později rozpoznána praxe
křtu v Duchu svatém. Wesleyánský důraz na „bezhříšnou
dokonalost“ byl po právu, (věřím, že biblicky) opuštěn, nicméně
v klasických letničních učebnicích je cestou k této zkušenosti
(křtu v Duchu), opět věřím, že biblicky, nadále pokání a
posvěcení. Stejně tak každému naplnění Duchem má předcházet pokání
a duchovní katarze.
V AC (resp. v jejich církevních předchůdkyních) vedl důraz na
posvěcení a oddělenost od světa někdy až k nomianismu. Ženy nesměly
nosit kalhoty, malovat se nebo nosit náušnice. Kdo chtěl být plný Ducha,
nechodil na koupaliště, nepracoval v neděli, platil poctivě desátek
apod. Sport byl podezřelý a třeba zahrát
si kanastu bylo zřejmě rovnou z ďábla. Víra, která člověka
„nic nestála, za nic nestála“. Lidé plakali nad svými hříchy, padali
před Bohem na tvář, byli vedeni k sebezapření a usilovali
o naplnění Duchem k oddělení se od světa. Bílá manželství a
zákaz jakékoliv antikoncepce občas nebyly výjimkou. Přes možná (jistě
často oprávněné) úsměvy na rtech nad podobnou praxí se Bůh
k takovéto upřímnosti přiznával. Byla zde přesto vřelost, láska,
modlitba a Bible byla ceněna nadevše.
Generace některých synů těchto otců však zřejmě nemohla nomianismus
vystát a jakmile dospěla, vydala se směrem k opačnému příkopu,
zatím ještě v rámci ortodoxie. Nosily se již moderní oděvy,
navštěvovala se bez problémů koupaliště, mírně se užívalo alkoholu.
Nicméně tato generace šla dál… Zhruba zde někde nalézám vznik hnutí
církve v církvi, která později kulminovala založením sborů CBH,
což málem svého času vedlo k církevnímu rozkolu. O toleranci
k CBH a jejímu zviditelnění se podle mne zasloužil zřejmě
i nepotismus ve vedení církve.
Když poprvé přišla vlna Torontského
požehnání, již se neplakalo, ale všichni se smáli. Nepadali na tvář,
ale na záda. Nezapírali sami sebe, ale naopak se „uvolňovali“ a namísto
postů a zdrženlivosti kazatelé volali „nyní“ a „víc“. Paradigma,
že Duch svatý sestupuje jen na očištěné nádoby, vzalo za své; vždyť
ať hříšník či světec, všichni se společně smáli, padali do rukou
chytačů a užívali si. Oddělení od světa se již nenosilo, naopak, bylo
třeba se světu přiblížit.
Když pak přišlo dítě Torontského požehnání, moderní Kurzy
Alfa, půda již byla připravena. Vždyť Duch padal na všechny bez
rozdílu. Pokání bylo nahrazeno prožitkem a evangelizace katechezí.
Nejdřív patřit, poté věřit, volali charismatici a letniční je
v tom následovali. Rozdíl mezi církví a světem se pozvolna stíral a
počítala se jen čísla. Když pak přišel Peter
Wagner s novým paradigmatem „růstu za každou cenu a
jakýmkoliv způsobem“, nemusel se vlamovat do otevřených dveří.
A čas šel dál. Přišel Ed
Traut a jeho falešná
proroctví o probuzení, ale protože se prý lidé málo snažili,
zůstala proroctví nenaplněna.
Pastoři AC, bičováni novými a novými předpověďmi probuzení, byli
schopni vyzkoušet kde co, jen aby to fungovalo. Ze služebníků se stávali
manažeři a ze správců vůdci. Když
mohou růst – pomocí těchto principů – firmy, proč ne církve?
A stejně jako vznikaly obchodní korporace, budovaly se skupinkové
(mega)sbory s velkou pravomocí pastora, kde stínová staršovstva
tvořili poradci vedoucích skupinek. Tito vedoucí ovšem neměli pravomoci
starších, mezi nimiž by byl pastor korigovatelný jako „primus inter
pares“, což nutně začalo svádět k autoritářství.
Zatím ovšem žádný megasbor nevznikl.
Samozřejmě se v daném výčtu dopouštím určité zkratkovitosti, ne
vše bylo tak černobílé. Podrobněji to vysvětlím v Dějinách
Apoštolské církve, které bych možná do konce příštího roku mohl
vydat.
Ještě před tím se ale začaly ozývat i varovné hlasy. Ty bylo
třeba umlčet. Vždyť bylo v sázce probuzení, které je podmíněno
jednotou, založenou na poslušnosti
autoritám. Tlak na umlčení vycházel v konkrétním případě
zejména z kruhů CBH a někdy k tomu přispěl právě onen
nepotismus. (Avšak nebyla to CBH, která by primárně schvalovala
autoritářství a naopak se mu nezřídka vymezovala). Někteří disidenti
(v původně konzervativních sborech) se pak „lstivě“ dovolávali
svých práv, citovali na svoji obhajobu Ústavu (jaká troufalost!) nebo
zašli až tak daleko, že se dovolávali legislativy, kterou je církev
povinná respektovat. Avšak záhy shledali, že církevní autorita
je nad zákonem, nikoliv naopak. Navíc, když Torontský duch vede jinam,
musí se i právo a spravedlnost sklonit. Začalo se vyšetřovat,
káznit, vylučovat a odcházet po desítkách, snad až stovkách
z církve. Z dopisů od vyloučených, pronásledovaných nebo
zklamaných, které jsem obdržel, bych možná mohl vydat – nechci
přehánět – několik sborníků.
Ale probuzení bylo stále v nedohlednu. Co s tím? Posvěcení
bylo takřka to tam, hledání práva a spravedlnosti jen zdržuje
v dosažení správných cílů, a tak se patrně adoptovala i nová
definice evangelia. Evangelium není pokání a úzká cesta. Není to
viditelné a rozpoznatelné znovuzrození, dosvědčené ovocem Ducha.
A koneckonců znamením křtu Duchem možná nejsou ani jazyky. Evangelium
je nyní chápáno jako naplňování
potřeb světa. Tato manažerská definice, pocházející z žargonu
kupců, jejichž zboží profituje z poptávky, se pravděpodobně
uhnízdilo v srdcích některých vedoucích. Vhodným prostředkem
k tomu se stává reklama.
Období reklamy a naplňování potřeb si již zcela osvojilo techniku
„účel světí prostředky“. Ústava církve je dobrá jen pro stát,
znovuzrození se některým stává prázdným a mystickým pojmem a diskutuje
se, co to vlastně znamená… Hledají se pouze způsoby, jak se přiblížit
světu, jak zaujmout a je třeba odstranit vše, co je pohoršením. Jinými
slovy, je třeba odstranit pohoršení kříže a evangelium je třeba brát
jako prostředek k úspěšnému životu. Místo pastorace nastupuje
poradenství a psychologie, místo pokání spočinutí v Boží náručí
a místo konfrontace se nabízí laciná milost. Namísto služby je zde
„lídršip“. Duchovní dary se napodobují (prorokovat je prý přirozená
schopnost každého křesťana) a Boží přítomnost se vytváří skrze
hudební produkci. Jen jediné se počítá, a to zaplnění
budov lidmi. Poslední originální evangelizační snahou v této ne
zcela chronologické řadě je tedy oddávání nevěřících.
Ano, někteří vedoucí a teologové možná viděli již dříve
nebezpečí, ale aby, snad v dobré víře, neohrozili své postavení,
zřejmě raději kličkovali, taktizovali nebo maximálně prováděli
zákulisní obranné tahy.
Přesto se zdá, že mínění světa není tím primárním, jak by se na
první pohled mohlo zdát. Když se naskytla možnost přijmout podíl
z církevních restitucí římskokatolické církve, náhle šly zásady
a do té doby alespoň v této věci konzistentní
postoje stranou. A to i za cenu, že se na AC pořádal doslova
mediální hon za takřka nejvyšší částku na hlavu jednoho člena. Nešlo
tedy o to vypadat před světem dobře, ale zřejmě zde byl ještě jiný
princip. Torontský duch, kterého AC přijala namísto Ducha svatého, nyní
hovořil v kontradikci
s minulostí i v této věci.
Co se to ale vlastně ve skutečnosti stalo? Jeden filozof řekl, že
podstata se nejlépe zjeví vulgarizací tématu. Pokud jej vezmeme za slovo,
pak namísto oddělování ovcí od kozlů se pastýři učí tato zvířata
míchat. Na základě poučky Alfy jsou přesvědčeni, že pokud pozvou do
salaše kozly a nechají je bydlet s ovcemi, stanou se i oni ovcemi.
Případně se rovnou odstraní zdi (hranice) ovčince, aby kozlové nemuseli
vcházet dveřmi. Problém ovšem je, že Ježíš, nejvyšší pastýř, je
ničemu takovému neučil. Nabádal k posvěcení, nesení kříže a
oddělení se. Namísto oveček bez domovského práva se rovněž křesťané
zabydlují na zemi. Není divu, že ožívají staré hereze „Království
nyní“ a namísto Kristem předpovězeného utrpení se připravují na
převzetí politických postů a vlády
nad zemí.
Ale ne všichni takto uvažují. Věřím, že jsou služebníci, kteří
takto nesmýšlí a nemlčí. Kdybych je nyní označil, moc bych jim asi
nepomohl. Proto nechci a nebudu generalizovat! Jsem přesvědčen, že
rozhodující střet nicméně Apoštolskou církev ještě čeká. Mnozí
jistě a očekávatelně ještě zázračně (jak nás v podobných
věcech učí historie) prozřou, což tuším, nastane záhy. Ale nebude to
zřejmě většina. Nedivme se ale současným trendům, jako jsou „nesvaté
svatby“, apod. Nastoupený trend je pro mnohé asi nezvratným…
Řešení?
Občas o mně někteří říkají, že mám jen slova kritiky a další
mi dokonce vyhrožovali Božími soudy. Je tedy nějaká šance pro AC? Ano, je!
A mám nějaký recept? Myslím, že mám. V čem by spočíval?
Dobrá, tady je:
1. Vedoucí AC učiní veřejné pokání z falešných
proroctví o probuzení (pokud už zapomněli, je možné jim je
připomenout),
a veřejně se zřeknou démonizmu Torontského požehnání. Možná by
neškodilo demonstrativně spálit tituly Freidzona,
Annacondii,
Killpatrika
a Hilla a Trauta
apod., které AC vydala (stačí zástupně po jednom exempláři). Doporučuji
k tomu ústředí AC v Kolíně pod záštitou emeritního
i současného biskupa AC a ředitele biblické školy jako zástupce pro
vzdělávání.
2. Pastoři a Rada církve bez výjimky požádají církev a sbory
o vyjádření důvěry či nedůvěry, aby biblicky Tělo
Kristovo mohlo potvrdit jejich povolání. Z důvodu častých
stížností na autoritářství
a strach z něho doporučuji provést hlasování v nepřítomnosti
dotyčných.
3. Apoštolská církev se vzdá neoprávněných výnosů
z církevních restitucí a požádá občany ČR za své
selhání o odpuštění, neboť do roku 2007 tvrdila něco zcela odlišného.
Vedení církve se veřejně omluví Bohu, že ho za to učinilo zodpovědným.
O svém rozhodnutí uvědomí ČTK a ERC.
4. Bude provedena revize Ústavy v souladu s reformačními
zásadami, aby sbory samy (nikoliv jen pár jedinců v autoritě)
mohly rozpoznat
Boží povolání na těch, kdo je budou zastupovat ve formě presbyterů,
s periodickou možností potvrzení či vyjádření nedůvěry členským
shromážděním dle jejich průběžného naplňování požadavků na starší
dle 1. Tim 3, 1 – 13 a Tit 1,6–9.
Osobně věřím, že tyto samotné čtyři body mohou vést k velice
rychlému uzdravení a obnovení moci Ducha svatého i jeho úřadů a
darů v české letniční církvi.
Zdroj: www.apologet.cz
|
Re: Budoucnost Apoštolské církve? (Skóre: 1) Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 09. červen 2014 @ 08:53:29 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/ |
Jojo, ústava.
Vzpomínám si, jak byly v jednom nejmenovaném sboru AC nějaké drobné problémy. Kamsi se ztrácely peníze a pastor nějakou dobu nebyl schopen (či ochoten?) podat roční zprávu o financích. A členové mají právo účastnit se rozhodování o správních záležitostech sboru a církve.
A tak členové své právo využili a začali se účastnit.
Jenže na každý problém je v ústavě klička:
2. Do kompetence seniora náleží: ... h) řídit sborové shromáždění, které řeší odvolání pastora či druhého pastora, resp. odchod sboru z církve nebo jeho rozpuštění.
A tak byli členové, snažící se účastnit správních záležitostí, rozpuštěni a vypuštěni a v jejich situaci externistů bylo po "problému". Samozřejmě se včas dozvěděli o tom, že už členové nejsou a ti ostatní, kteří byli přetransformováni se zase dozvěděli, kdo už členem není.
Cizinec. |
Re: Re: Budoucnost Apoštolské církve? (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Pondělí, 09. červen 2014 @ 22:44:48 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Cizinče. To vůbec není špatný nápad. Před pár lety byl CIC součástí mé státnice z církevního práva. Musím uznat, že je to velmi promyšlený a sofistikovaný systém, který nenutí téci vodu do kopce (obsahuje institut zvykového práva). Pomineme-li věroučný obsah, myslím, že jedinečným způsobem stabilizuje Katolickou církev.
Pokud je člověk katolíkem, chrání ho před zvůlí autorit. Proto je možné, že například Michael Semín není exkomunikován kardinálem Vlkem z důvodu, že prosazuje tradiční, římskokatolické učení. Musel by se sejít církevní soud a prokázat vinu na základě faktů. Ústava Apoštolské církve má sice fatální nedostatky a je nastavená tak, aby autorita měla ve všem poslední slovo. Na druhou stranu je podle mne lepší špatná Ústava než žádná Ústava. I tato, kdyby se dodržovala, by mohla zabránit nejhoršímu.
Jenže v AC vládne obecné přesvědčení, že Ústava je dobrá jen pro stát a že ten, kdo je veden Duchem, ji nepotřebuje. Mnoho vedoucích dokonce pravděpodobně její vliv cítí jako omezující a svazující, který jim brání v tom, aby vše činili tak, jak uznají za vhodné právě oni. Tento postoj jsem vnímal snad úplně u všech pastorů, s kterými jsem o tom mluvil. Maximálně by Ústava ještě mohla platiti pro ostatní, ale ne pro ně :-) Nechci jim ale křivdit...
Na druhou stranu také mi někdy vadí Zákoník práce a vnitřní předpisy zaměstnavatele. Například nikde v Bibli nečtu, že musím 8 hodin denně pracovat nebo, že musím být minimálně do 14 hodin v zaměstnání. Je to tedy nebiblické! Jenže ve světě existuje, žel (nebo spíše díky Bohu) alespoň zatím "relativně" dostupná vymahatelnost práva, které nevykládají vedoucí, ale nezávislé soudy a vynucují nezávislé instituce :-) A CIC si zde podle mne nestojí nejhůř. Nechci tím ovšem říci, že ho hájím v jeho podobě, protože zde též není podle mne dostatečné oddělení legislativy, exekutivy a soudu. Například papež nemůže být nikdy, nikým a za žádných okolností v církvi souzen. |
]
Re: Re: Re: Budoucnost Apoštolské církve? (Skóre: 1) Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Středa, 11. červen 2014 @ 06:17:38 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | Pastýři, samozřejmě nezpochybňuji, že všelijaké pyramidalní struktury typu firem, států, MLM, "církví" a podobně potřebují nutně nějaká psaná pravidla, kterými se řídí. Určitě budou lepší a kvalitnější pravidla, které se tvoří staletí, než pravidla, která někdo sepsal za pár měsíců. Taky budou lepší pravidla, která sepíšou lidé s dobrým srdcem než pravidla, která sepíšou lidé, co mají srdce převrácené.
Jen jsem tím myslel, že jsou chvíle a situace, kdy jsou jak pravidla tak "světská spravedlnost" poněkud krátké na spravedlivé řešení situace. Není tedy dobré skládat svou naději v pravidla a zákony, jelikož by se mohl člověk poněkud tvrdě zklamat.
O případech, které popisuješ: Lidská pravidla a zákony celkem dobře chrání ty, kteří hodně kříčí, mají "ostré lokty", odvahu až drzost, dokážou se prosadit. Ale ne vždy. (Příkladem budiž člověk hořící na hranici, chráněný hned několika lidskými pravidly)
Pak jsou ale lidé tišší, kteří nekřičí, ale někde v ústraní pracují, nemají odvahu, aby šli k soudu a "hnali věc výš". Na jejich ochranu jsou velmi často lidská pravidla krátká.
Pro ty je pak důležité vědět, že jsou ještě jiná pravidla a že mohou hnát svou bolest, křivdu a nespravedlnost ještě výš a najdou zastání.
Toník |
]
Re: Re: Re: Re: Budoucnost Apoštolské církve? (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Středa, 11. červen 2014 @ 08:20:05 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Milý Toníku,
máš jistě pravdu, že nelze skládat naději v pravidla a zákony, ale v Hospodina. Mám ale opačnou zkušenost, než ty. Zákony a pravidla podle mne naopak nejvíce vadí těm "kteří hodně kříčí, mají "ostré lokty", protože pravidla obvykle měří všem stejným metrem. Například Listina práv a svobod vadí nejvíce Severní Korei, Kubě, Bělorusku apod., nikoliv demoratickým zemím.
Souhlasím, že něco jiného je právo a něco jiného je jeho vymahatelnost. Uvedu příklad: Ústava i Řád Apoštolské církve umožňují vyjádřit pastorovi hlasováním ve sboru nedůvěru. Ovšem ve chvíli, kdyby se někdo chtěl něčeho takového chopit, zpravidla se v mnoha sborech sám možná stane předmětem kázně, budou mu podsunuty nečisté motivy a bude pravděpodobně označen hříchem "nejtěžším" a to je vzpoura vůči autoritě. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že na vině není zákon, který toto umožňuje, ale celková atmosféra a spousta jiných, nepsaných pravidel, která zde ve skutečnosti platí.
Proto bych byl pro, aby se v podobných případech z těchto "nepsaných pravidel" stala "psaná pravidla" - například: "autorita je nad zákonem a je třeba jí dát za pravdu i tehdy, když se mílí". Jenže to by asi žádný úředník neposvětil, taková církev by zcela jistě neobdržela registraci a lidé by se tam zdráhali vstoupit. Přesto bych to považoval za čestné jednání. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Budoucnost Apoštolské církve? (Skóre: 1) Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Čtvrtek, 12. červen 2014 @ 08:00:27 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ |
Tak nějak.
Řešení situace je tedy změnit celkovou atmosféru a nepsaná pravidla, která ve skutečnosti platí.
To ovšem nic nemění na skutečnosti, že psaná pravidla by také měla být pokud možno napsaná dobře.
Toník |
]
|
|
Re: Budoucnost Apoštolské církve? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Pondělí, 09. červen 2014 @ 09:20:17 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Kdyby v ní nepůsobil Duch Svatý tak by se nemohla
apoštolská církev držet Ekumeny a nemohla by se podílet na naplnění Kristových
slov o jediném ovčinci. Možná už by se dávno rozpadla na rádoby bohorovné
individuality. Takové které již nepotřebují ani křest a to v žádném věku.
Mladém ani starém. Kteří vždycky vědí
přesně co mají dělat ti druzí a které často trápí když se shromáždí v Kristově
Jménu byť jenom dva a nejvíc jim zkazí den když někdo někoho pochválí.
Věřím že dokud se bude držet Ekumeny tak se o ní příliš bát
nemusíme, což neznamená že se za ní nemáme modlit. Za organizaci i za
jednotlivé členy.
Jistý člověk a bratr který jí opustil by mohl možná přemýšlet
o vlastním pokání. Než o tom co mají dělat druzí kteří se jí drží. Jestli je
tady někdo (z apoštolské církve) tak se za něho modlete. Bez zbytečného
humbuku, jak se to zrona hodí. |
Re: Re: Budoucnost Apoštolské církve? (Skóre: 1) Vložil: Bumerang v Sobota, 14. červen 2014 @ 23:02:42 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Myslíš tu ekumenu prostřednictvím které, je pro tebe bratr v Kristu muslim? Tu ekumenu ve které synkretisticky spojuješ anděla s čertem. Miluješ bratry v Kristu pro lásku Kristovu, nebo miluješ pro lásku ekumenickou? |
]
|
|
|
|