poslal Nepřihlášený Následující prorocký text Bonaventury Bouše, otištěný
původně v časopise Duchovní pastýř (psáno pro časopis Via, který však
byl "normalizátory" zastaven), je již více než 40 let starý,
avšak dodnes
neztratil na aktuálnosti.
Zdá se, že oficiální římskokatolické křesťanství se u nás
snaží stále ještě vystupovat jako nejsilnější křesťanská denominace v národě,
který je dosud náboženský a žije z křesťanské, zejména katolické tradice.
Jedná podle tohoto předpokladu, aniž by si ho ověřilo. Udržuje si uměle správní
strukturu tak, jak byla u nás reformována po Tridentinu (na Moravě dokonce
strukturu předtridentskou): sít regionálních farností, které už alespoň z poloviny
neexistují. S námahou si chrání a udržuje své sakrální budovy, na které
omezuje svou bohoslužbu, neboť právě ony jsou symbolem i nutností pro tuto strukturu.
Tyto budovy jsou většinou středověké nebo barokní; pokud byly postaveny v minulém
století, snaží se svým pseudostylem vyvolat falešnou atmosféru středověku. Ale
i kostely z první republiky se v rozvrhu a zařízení podstatně mnoho
neliší od kostelů starších. Všechny bývají přeplněny díly pochybné umělecké
hodnoty a nesplňují nejprimitivnější požadavky, kladené na shromaždiště
dnešních lidí. Člověk, který do takového kostela vstoupí, vstupuje do
prostředí, které nemá nic společného s jeho životem.
Také bohoslužba, která se v nich koná, si přes vnější
změny řeči a ritu zachovává svůj sakrální a navenek magický ráz. Nepatří do
života těch, kdo ji navštěvují, ale snaží se naopak své diváky vytrhnout z jejich
každodennosti a přenést do cizího, .posvátného" světa. Je vlastně jakoby
monofysitická, neboť nepomáhá shromážděným, aby se setkali s živým
člověkem Ježíšem Kristem, ale představuje Pána Ježíše jako jakési tajemné
božstvo, skryté za oponou mystéria. Je divadlem. Kněz, herec tohoto divadla,
oblečený do kostýmu liturgických rouch, se nepovažuje za člověka, který patří
do shromáždění, ale je nad ním, neboť je obdařen tajemnou mocí nad církví. Protože je i mimo bohoslužbu vyřazen z normálního
lidského prostředí a života, obvykle nezná skutečný život těch, kdo bohoslužby
navštěvují; jeho představa "moderního člověka" je naivní a jeho vystupování při
liturgii je pro normální lidi nepochopitelné, a někdy dokonce směšné. Jeho
slovo při modlitbě a homilii často neoslovuje skutečné posluchače, ale jen lidi
fiktivní, neexistující. Propast mezi knězem a posluchači se v posledních
letech ještě zvětšuje tím, že věřící mívají širší a hlubší poznání než jejich
duchovní.
Také neurčité spoléhání kněží
na účinnost toho, čemu školská teologie říká opus operatum, často působí, že
kněz dbá především na vnější přesnost obřadu a ani se nesnaží mít aktuálně
osobní vztah k tomu, co vyjadřuje, nebo vyjadřovat má; rovněž necítí
nutnost mít osobní vztah k divákům, když je .ve funkci". Vědomě nebo
podvědomě žije v přesvědčení, že úkon, který koná, a text, který recituje,
nemusí být bezcenný, i když ho koná a recituje nedbale, roztržitě nebo
bezmyšlenkovitě; že to, co je osobně hříchem a urážkou Boží, může být přesto
užitečné, jen když je zachována formální přesnost, neboť za tímto jeho vnitřně
nepravdivým jednáním stojí jakási pomyslná "Církev", která je garantuje. Tento
kněžský postoj, který věřící často ve svém náboženském životě napodobují,
dodává především liturgii v našich kostelích její magický ráz. Ti, kdo do
kostela přicházejí, aby se na liturgii dívali nebo ji v lepším případě s knězem
hráli (tento výraz nechce být pejorativní, ale konstatující), netvoří vlastně
církev, tj. shromáždění ve jménu Kristově. Nemají totiž vztah k sobě
navzájem a necítí se zajedno mezi sebou. Nanejvýš se subjektivně "povznášejí"
zpěvem a recitací, trpělivě poslouchají kněze a přistupují k přijímání,
které je projevem jejich zcela soukromé, od církve odloučené zbožnosti. Věřící,
kteří mají teologické vzdělání, snášejí tuto bohoslužbu jako povinnost, prostí
lidé jsou takovouto bohoslužbou udržováni ve formální a formalistické
zbožnosti, která je vzdálena skutečnosti. Proto je bez jejich viny jejich
svědectví ve světě chabé, nepřesvědčující, často dokonce falešné a matoucí. A
tato bohoslužba je dnes už takřka jediným projevem života oficiální
římskokatolické církve.
Co vyplývá z této situace? Pokus o odpověď nutno
hledat především úvahou o smyslu křesťanské liturgie; o tom, co činí liturgii
křesťanskou. Z evangelií je zřejmé,
že se Pán Ježíš prohlašoval za člověka, který byl Bohem poslán naplnit Zákon. A
toto naplnění Zákona pro něho znamenalo také zrušení forem, které plnění Zákona
vyžadovalo před tímto naplněním. Ježíš
mínil své poslání také jako přímé pokračování a dovršení poslání izraelských proroků.
Proto se jeho učení navenek často jeví jako důsledné domyšlení prorockých
kázání, v nichž Hospodin vytýká Izraeli, že opouští milosrdenství a
spravedlnost, tj. nedbá na osobní vztah k Bohu a člověku, a přesto se domnívá,
že bude zachráněn chrámem a plněním rituálních předpisů. Podle proroků byly chrám a rituální předpisy
jen znameními smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem, tedy vnitřního vzájemného
vztahu, a bez tohoto vnitřního vztahu byly zbytečné. Podle Ježíše se staly
zbytečnými také tím, že skrze něho měla být uzavřena nová a věčná smlouva,
kterou nastává nový věk, Boží království, v němž se budou Boží ctitelé
klanět Bohu v Duchu a v pravdě. Proto prorokuje o chrámu, že bude
zbořen. Znemožňuje jeho bohoslužbu, když vyhání prodavače obětních zvířat a
směnárníky z jeho nádvoří. Nezachovává posty, neumývá si ruce před jídlem,
posmívá se desátkům, porušuje sobotu. Pokud poručí, aby byl ritus zachován
(např. očištění malomocného), je to .na
svědectví jim", tj. na svědectví, že Syn člověka má právo ritus rušit. O
almužně a modlitbě jednoznačně prohlašuje, že je bezcenná, není-li vnitřně
pravdivá. Pokud sám koná ritus, činí tak zcela svobodně a vždycky jen proto,
aby jím vyjádřil nový vztah k Bohu a lidem, který je vlastní jemu a Božímu
království, které na zemi zakládá. Tato
svoboda je zvlášť zřejmá, když se Ježíš účastní hostiny. Proti rituálním předpisům
zasedá za stůl s pohany a s hříšníky, a tím dává tomuto obřadu nový
smysl eschatologický. V jeho království přijdou totiž od východu a od západu
a zasednou s Abrahámem, Izákem a Jakobem a budou mít přednější místa než
potomci těchto praotců. Při večeři na památku vysvobození Izraele, v noci,
ve které byl vydán, prohlašuje chléb, který láme, na znamení své vydanosti k spáse
celého světa a "kalich dobrořečení" za novou smlouvu ve své krvi.
O církvi apoštolské a poapoštolské jsme informováni
natolik, že je pro nás nesporné její antikultické smýšlení. Pokud se
v této
církvi mluvilo o oběti ve smyslu starozákonním, mluvilo se jen o oběti
Kristově, která byla přinesena jednou provždy a jíž bylo jednou provždy
zjednáno vykoupení a přístup k Otci. Shromáždění této církve nebyla
bohoslužbou v židovském - 31.
strana smyslu, ale službou obci. Tato služba byla antropocentrická,
protože
kristocentrická, a bylo by ji možno nazvat bohoslužbou jen potud, pokud
se skrze
ni shromáždění cítilo zajedno s Kristem a takto vzdávalo Bohu slávu,
která
mu náleží. Pevným a neměnným zůstávalo jen to, co bylo "přijato od
Pána",
večeře Páně a iniciační koupel - křest. Jinak byl řád a obsah
shromáždění
charismatický. Přítomní si jej vytvářeli sami a rozhodující slovo měl
představený, starší (presbyter), dohlížející (episkopos) nebo prorok.
Teprve tehdy, když si církev počínala
uvědomovat, že parusie, kterou ve svých shromážděních očekávala, není
jen
blízko skrze přítomnost vzkříšeného Pána, ale také daleko ve svém
dokonání, že "o onom dni nikdo neví", počínaly si křesťanské obce tvořit
pro svá shromáždění
pevná pravidla, liturgii v našem smyslu. Pokud praktická potřeba církví
začala vyžadovat zvláštní shromáždiště, nebyly tyto místnosti považovány
za
posvátné v židovském nebo pohanském smyslu. Ještě v době
pokonstantinské se jejich "zasvěcení" dálo např. v Římě jenom tím, že se
v nich
prvně konala eucharistická liturgie.
Jednotlivé obce se tedy vyjadřovaly ve své liturgii se
samozřejmostí po svém, a samozřejmě se různily svými zvyky a texty, a to i
tehdy, když se už upouštělo od charismatické improvizace. Teprve v době
pokonstantinské cítily jednotlivé církve potřebu vyjadřovat svou liturgií také
katolicitu, tj. jednotu mezi sebou navzájem a s generacemi minulými. Proto
se ve svých liturgických řádech začaly odvolávat často až na apoštoly,
výjimečně i na samého Krista. Teologické spory zároveň způsobily, že biskupové
začali věnovat přísnou pozornost používaným textům, které se takto stávaly liturgickými
v našem slova smyslu, tj. pro shromáždění závaznými.
Předem daná liturgie má pro křesťanské shromáždění
nesporné přednosti:
Církev si skrze ni uvědomuje svou katolicitu, a pokud jde
o zvyky a texty zděděné, také svou apostolicitu. Podrobenost řádu je projevem
kázně, a tedy lásky. (Jak mnoho už Pavel kladl důraz na církevní kázeň, např. v církvi
korintské.) Předem daná forma má také tu psychologickou přednost, že člověku,
který ji na sebe bere v touze přivlastnit si její obsah, pomáhá k tomu,
aby sám sebe vyjádřil lépe, než by byl schopen bez ní. To ovšem vždycky
předpokládá srozumitelnost této formy a její schopnost vyslovovat přiměřeně a
aktuálně pravdu. Jestliže však daná liturgická forma naopak už neponechává
místo Duchu, nerespektuje autentický život obce a brání touze po pravdě,
uhašuje Ducha a deformuje se v kult a ritus v židovském nebo dokonce
pohanském smyslu, přestává být pomocí pro církev a stává se zradou našeho Pána,
který chce, aby církev zůstala v Duchu a v pravdě.
Vrací církev Zákonu a liteře a nerespektuje svobodu
milosti Boží. Neboť touto milostí Boží je právě Kristus Pán, který byl
poslán
naplnit Zákon, a tím zrušit jakékoli zákonictví. Základním kritériem pro
život
církve, a tedy především pro liturgii, musí být živá pravda. Pán Ježíš o
sobě
řekl, že je pravda a život; život skutečný, a ne fiktivní, život ve
světě pro
svět, neboť vydal svůj život za svět. Pokud tedy církev není v pravdě,
tj.
v Kristu, není v životě, ale ve smrti. A tam, kde odumírá, protože
přestává opravdu žít životem, kterým je Kristus, pravda a život, není
tato smrt
neštěstím pro nikoho, než pro ni samu. Neboť církev není ve světě pro
sebe, ale
pro svět, tak jako Kristus. Vzdaluje-li se církev Duchu Kristovu, ztrácí
pro
svět smysl, protože nemůže než svět od Krista vzdalovat, představujíc mu
nepravdivou a zkreslenou tvář Kristovu. Je tedy lépe, když odumře a
zanikne.
Tuto skutečnost možno konstatovat klidně, i když s osobní lítostí a
smutkem, protože Kristus zůstane ve světě vždycky přes zánik té nebo oné
místní
církve. O tom nás bohatě poučuje historie křesťanství. Je u nás
římskokatolické křesťanství v této
krajní situaci a stojíme opravdu před jeho zánikem? Z toho, co bylo
řečeno,
by se zdálo, že ano. Neboť oficiální římskokatolická církev u nás se
vyjadřuje
už v celku nepravdivě a její životní projev, liturgie, se začíná svou
zastaralou a navenek vyprázdněnou formou výrazně lišit od liturgie
jiných
katolických církví. A ona sama už s těmito církvemi vlastně nesdílí ani
jednotu víry, protože se zříká jejich zápasů a napětí, odsuzuje jejich
pochybnosti a úzkosti, jejich způsob myšlení, jejich touhu po pravdě; a
přitom
se odvolává jen na jakési "dědictví otců", na svou často velmi temnou a
pochybnou minulost.
Dříve však, než učiníme tento závěr, je nutno si
všimnout,
že také u nás dochází uvnitř církve k proměně, kterou ovšem její
duchovenstvo většinou nerespektuje, protože ji zatím nezaregistrovalo,
nebo se
jí bojí jako čehosi nebezpečného, z klidu vyrušujícího, nebo dokonce
rozvratného. Tato proměna spočívá v tom, že také tato církev, tak jako
církev na celém světě, se stává v jádře církví diaspory. Žije skutečně
jen
v nepočetných .farnostech", které svobodně vznikají z lidí, kteří
jsou si navzájem blízcí a touží po Kristu, a proto vytvářejí duchovní
společenství s kněžími, kteří jsou s to jim sloužit podle jejich
potřeb. Této církvi budoucnosti, tak jak je asi zamýšlena a chtěna
Duchem
svatým, se zatím oficiálně nevychází vstříc. Ze strachu před tzv.
liturgickými experimenty se jí také
nedovoluje, aby se vyjadřovala navenek tak, jak touží. Tím se ovšem
vydává v nebezpečí
(ale jen v nebezpečí) právě to, co se oficiální církevní představitelé
snaží hájit: katolicita křesťanství u nás. Neboť katolicita není nějaký
geografický pojem, ale právě živoucí jednota v pravdě Kristově.
Katolicita žije a projevuje se
především shromážděním, v němž se koná večeře Páně.
Ale církev diaspory
už
nechápe večeři Páně jako posvátné divadlo středověké mše, ale znovu už
jen jako
prosté lámání chleba, jako svou rodinnou večeři. Potřebuje, aby byla
částí jejího
života, a ne obřadem, třeba vznešeným a esteticky působivým, který
s jejím
denním životem nesouvisí ani místem, ani vyjádřením. Chce ji prožívat ve
svém
přirozeném společenství jako něco životně nutného a samozřejmého, a ne
jako "nedělní povinnost", při níž se náhodně scházejí lidé sobě navzájem
cizí a v obyčejném
životě lhostejní. Skuteční křesťané nejsou především v kostelích, ale ve
světě. A večeři Páně chtějí konat ve svém světském prostředí. Neboť
eucharistie
je epifanií církve, která musí být ve světě, aby splnila své poslání.
V chudé
církvi Kristově na tomto jejím pravém místě nesnesou její shromáždění
žádný
ritualismus a žádné zdání magie, které není podstatou, ale středověkou
deformací, odporující podstatě. Má-li
být mše činem vpravdě křesťanským, musí být úkonem zcela pravdivým,
spíše
civilním než okázalým, a nesmí mít nic společného s náboženskostí
pohanskou
nebo židovskou. Neboť není pohanským mystériem, ani obětí skrytému Bohu,
ale je
památkou, zpřítomňující a živou, vykupitelské oběti ukřižovaného a
vzkříšeného
člověka Ježíše Krista. Tento člověk Ježíš Kristus je Syn Boží; je Slovo
Boží,
které vstoupilo jednou provždy do tohoto našeho světa a tímto činem
zrušilo a
zbořilo jednou provždy templum, posvátný okrsek. V Kristu Ježíši, našem
Pánu, není zajisté rozdílu mezi židem a pohanem, ani rozdílu mezi
posvátným a
světským. A v Kristu Ježíši, našem Pánu, který je reálně přítomen všude
tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, je také reálná
budoucnost římskokatolického křesťanství u nás.
Zdroj: http://www.getsemany.cz/node/1804