poslal HoŠ Ach jo
aneb
bloudíme po televizi
Vždycky jsem nesnášel stupidní televizní soutěže. Byly časy, kdy
jsem se na ně díval pravidelně a s chutí. Tehdy jsem se nudil. Ne že
bych se nudit chtěl, nebo se nudil rád... Prostě jsem se nudil. Furt ty
samý anonymní xichty "soutěžících", furt stejný moderátoři
s trapnejma hláškama, stejný vítězství, jednou zvítězí ten komu
jsem fandil (televizně zajímavý typ), jednou zvítězí ten, komu jsem
nefandil (nevýrazný typ). Příště stejně jako dnes, přespříště
snad opačně - naděje na jakési zpestření.
Nikdy jsem neviděl týví
soutěž Bludiště. Tedy nikdy předtím, než mi ve škole oznámili, že
v ní budu reprezentovat náš skvělý gymplík.
Vystupovat v NEJHORŠÍM médiu současné doby?! Vstoupit do toho, co
jsem vždycky nesnášel? Bránil jsem se, ale nikomu jinému bohužel u nás
"chodící encyklopedie" neříkají. Stejně jsem věděl, že
tomu neuniknu a tak jsem to bral jako pořádnou příležitost k těžký
legraci. Ono na tom něco je, zkusit si to hezky zevnitř, podívat se, jak
to funguje, jak to chodí, beztrestně nahlédnout do zákulisí... Jenže
aby tam mohlo nahlídnout pár dalších lidí, musel jsem tam bejt já a
"nějaká dívka z kvarty", která se mnou měla tvořit soutěžní
pár.
V sobotu jsem povinně vstával v deset (ráno - bohužel) a sledoval jakýsi
díl Bludiště. Musím říct, že to nevypadalo špatně. Intro dělaný
nejspíš v Softimagi (=kvalita), pořádně ulítlý, perfektní počítačová
grafika. Moderátor nebyl dětský (Horký, Jančařík a spol.) ani kretén
(Rosák, Šíp, Novotný...), byl oblečený do černého, frístajlový,
uvolněný. Studio vypadalo postmoderně a ne moc blbě, trochu mystickej
rozjezd... Úkolem soutěžících je probíhat počítačovým bludištěm
pomocí joysticků, odpovídat na primitivní otázky a dolňovat slova do
jakési tabulky, která vyzerala jako křížovka. Soutěží dvojice z různých
škol, každá má sebou mnogo dalších spolužáků, kteří je velebí a
oslavují z pyramidovitého hlediště.
A co víc - je to rychlý a má to spád. "Hezké dopoledne... těšíme
se zase u dalšího Bludiště." A celkem dobrý střihy, compefekty...
Né zas tak špatný.
V pondělí jsem byl třídní vyslechnut, zda jsem trénoval o víkendu s
joystickem v ruce a ve středu ráno jsem už stepoval se spolužáky na nádraží
v Nymburce, abychom se odebrali do Poděbrad a odtud do Ostravy televizním
autobáčem. Nejdřív klasický nervózní vtípky, pár profesorů občas
prohodilo cosi jako "Tak teda hodně štěstí!", čekali jsme ještě
na nějakého opozdilce (novell login: jbcerna - sorry, profesionalni
deformace). Nalada se zvedla v okamžiku, kdy ve škole zazvonilo a začínaly
dvě hodiny nesnesitelné fyziky s upřímně nenáviděnou profesorkou
Molinariovou (zdravím, pokud zrovna čtete!). Hlášky typu "No hlavně,
že jsme unikly tý fyzice!", "Máš pravdu, ještě že nemáme
fyziku!", "Nejlepší je, že nemáme fýzu!" přerušovaly
zprvu jen okamžiky ticha vynucené fanoušky fotbalu, hokeje, či čeho,
jelikož v čété autobáčovým rádiju dávali přenos z ňákýho moc
moc důležitýho zápasu. Jo, už vím, Nagano, ale to ještě nikdo netušil,
že ty *** machři dostanou zlatou...
Cesta až do Jičína probíhala celkem klidně. Stávala se nekonečnou a
to oddalovalo ten okamžik, kdy budu stát před týví kamerama a budu
muset odpovídat na nějaký otázky, projíždět bludištěm a podobně. V
Jičíně poloprázdný autobus zastavil a nahrnula se do něj banda dalších
lidí. Naši soupeři! Byli jsme v rozpacích, nevěděli jsme, co si o nich
myslet. Nevypadali nebezpečně. Ale ani se nedali podcenit. Byli naprosto
normální. Zatímco kluci z obou měst se na sebe dívali s nadhledem,
holky se sešly ve frontě před záchodem a klábosily nejspíš o posledním
čísle brávička. Vlastně je jedno o čem - hlavně že ženská
ukecanost překonala komunikační napětí.
Jízda se opět stávala nekonečnou. To mi vyhovovalo, a moc dopředu
jsem raději nemyslel. Jenže po mnoha hodinách sezení a zírání ven
prostě logicky muse přijít ten okamžik, kdy se budeme muset zvednout a
vylézt ven do studeného počasí. Vjíždíme do Ostravy. Město je to
teda maximálně odporný. Baráky z panelů šedivější než u nás,
pomalované navíc pseudoabstraktníma tvarama komunistického "umění",
bledí lidé s prázdnými tvářemi, stojící po stovkách na zastávkách,
všechno ušmudlané a špinavé... Objevily se i těžební věže, složitá
tovární monstra z rezavějícího kovu... ekologičtěji založení
jedinci v zadní části autobusu (tvůrci Zeleného klidu ;) začínají naříkat
a být v jemné depresi... Sakra, to to rychle uteklo, autobáč zabočuje
do Dvořákovy ulice a zastavuje před naleštěnou pixlou ČT Ostrava. No
jo, musíme ven. Chvíli čekáme na vrátnici a pak se nás ujímá produkční.
Vede nás dlouhou úzkou chodbou. "Nechcete se na něco zeptat?"
ptá se všech. Nikdo se na nic nechce zeptat. "Divný, většinou je
první otázka, kde jsou záchody..." řekne produkční a vpouští nás
do miniaturních šaten. Ještě větší tlačenka než u nás na gymplu před
skříňkama. Na chodbičce se seznamuju s Lenkou, se kterou budeme dneska
soutěžit. Jsme těžce v pohodě, ona zvládne hudbu a sport, já zbytek,
fajn, zvládáme. Naproti jsou otevřené dveře jak do jaderného krytu a
do nich vede spousta kabelů, je mi jasný, že tam je studio.... Takovej
kontrast mezi útulnou chdbičkou s kobercem a interkomem a těžkou montážní
halou moderní zábavy.
Nejdřív ale do maskérny. Maskérka je starší žena, sama naprosto
strašně nalíčená, přidává klasické klepy, jakože se soutěž asi
bude muset zrušit, protože nejsou prachy na dopravu lidí, že jsme strašně
hodný (v porovnání s předchozíma téhož dne) a podobné věci, které
nejspíš maskérky říkají už z popisu práce. Vlevo je skrín, na kterým
jsou vidět nohy našich spolužáků, kteří už sedí ve studiu.
Nojo nojo nojo už se to blíží, už vcházíme do studia a mžouráme
kolem... Studio je mnohem menší, než se zdá ne obrazovce. Teda tam, kde
končí scéna a čekali byste nějaký další prostor, není nic, lépe řečeno
je zeď. Všude nastrčený mikrofony, vepředu dva kameramani, co jim říkají
Pepík a Toník, v rohu jedna kamera na stativu bez obsluhy (není třeba
obsluhy a každého člověka je škoda (chápej - škoda ho platit)), dva
vysmátý počítačoví týpci za silnými stroji (běžej na entýčkách,
teď už vím na jakou týví se nemám koukat), co si furt hrajou se střihama
a grafickejma efektama. Přichází režisér a spouští tisíckrát naučenou
řeč. Ptá se nás na jména a seznamuje nás s každým bodem scénáře.
Vstaneš, půjdeš tam, Mirek (mlčící moderátor) řekne tohle, vy řeknete
tamto, vezmeš si odznak a čepici. Zkoušíme jednou na nečisto, Mirek si
píše pár údajů o nás (netřeba moc tlachat a jít do hloubky, práce
čeká) a rozjíždí se natáčení. Představení sebe a školy... hm
pohoda, téměř vybuchuju smíchy, když naši protihráči vysvětlují,
že jsou z LEPAŘOVA gymnázia a titul LEPAŘOVO gymnázium jim byl čestně
uznán a konečně vrácen po třiceti letech a že LEPAŘ byl jakýsi
knihkupec... V prvním kole jsem ještě celkem mimo. Spíš pozoruju svět
kolem sebe, než abych soutěžil. Fšude furt něco bliká, ozývaj se ňáký
zvuky.... Odpovídám na pár otázek, ale jsem stále ještě nervózní...
Uvědomuju si se až na konci prvního kola a hrozím se, co tady vlastně dělám...
Naštěstí protihráči udělají průser a jsou nefér a nejsou
diskvalifikováni prý proto, že režisér je hodnej, ale ve skutečnosti
proto, že lidi chtěj vidět idylickou soutěž a né diskvalivikovaný
lepařovo gymnázium s otrávenejma xichtama. No, řekněte, viděli jste někdy
soutěž, kde moderátor řekne: "Bohužel, červení nehrají poctivě
a jsou proto vyloučeni, teším se s vámi za týden opět
nashledanou!"? Chvíli je pauza, abychom se nenapojili přímo do vysílání
Reportu (smějte se, bude hůř!), realizujeme první televizní vtípek a
to míchání lidí. Abyste rozuměli, v režii sedí ňáká ženská, která
dbá na to, abyste měli v každém záběru čepici xiltem dozadu, když
jste si ji nasadili kšiltem dozadu a podobně. Bohužel si nevšimla toho,
že jsme se v hledišti skvěle promíchali, takže ve výsledném dílu
soutěže se lidé záhadně přesouvaj...
První kolo podruhý. Jsem mnohem víc v pohodě, aspoň vím, co se kolem
děje. Otázky jsou primitivní, znám odpoěď na většinu z nich, Lenka
zvládá sport a hudební ukázky poznává už po několika úvodních tónech.
Projíždění bludiště je taky v pohodě....
Druhý kolo, nejspíš vyhrajem... Zase další stupidní otázka a
stupidní tajenka. Máme část vyluštění "LÁSKA HO". Naši
protihráči nemají téměř nic a přesto se přihlašují a sdělují
tajenku "Láska hory přenáší" dodnes nepochopím, jak na ni přišli.
Dostáváme ceny útěchy a dem si sednout aspoň pořádně promícháme
hlediště. Finálový kolo, dva lepařáci si to rozdávaj mezi sebou.
Maximálně primitivní otázky, odnášej si všechny ceny. Jsme vyraženi
z hlediště, jelikož se dotáčejí záběry, ve kterých nemáme být...
Je po všem, oblíkáme se a odcházíme, jakási asistentka nás ještě
buzeruje qůli nějakýmu odznaku, co se prý ztratil.... Nakonec ho nachází
a nechá nás jít. Lepařáci se svejma cenama se cpou do autobusu. Všichni
jim závidí a tvrdí, že jsme stejně byli lepší... Mám neutrální
pocity, zase o jednu zkušenost navíc... Dodělávat mě začíná, když
si lepaři začínají sborově (falešně) zpívat lidové písně....
tleskají a řvou pokaždé, když předjíždíme kamión... Nechci, aby to
vypadalo, že závidím, ale chovaj se jak hovada...
Zytek cesty (asi pět hodin) prokecáme o Internetu. Jakási hlučná
porouchaná hřídel mě nutí mluvit mnohem hlasitěji, drobečky v krku
devastujou hlasivky...
Přijíždíme do Nymburka a rozplýváme se do jemné noci, k terá je
okořeněna malými střípky hvězd.
Už nikdy, říkám si... Nikdy televize, je to strašný médium. Maximálně
zkreslující. Přesto za tejden beru práci v TV... Ach jo.
Honza Šípek