Re: P.S... Také o zednářích (Skóre: 1)
Vložil: Miloslav v Pondělí, 26. červen 2006 @ 14:34:13 CEST | http://www.google.com/search?hl=cs&q=humanist%C3%A9+nebo+satanist%C3%A9&lr=
PhDr. Radomír Malý
Humanisté
nebo
Satanisté ?
Obsah:
• Předmluva autora str. 3 - 5
1. Lež od samého začátku
2. Zednářská nauka je s katolickou absolutně neslučitelná
3. Organizační struktura svobodného zednářství
4. Církevní dokumenty o zednářství
5. zednáři pronásledují katolickou Církev
6. Zednáři v boji za legalizaci potratů a pornografie
7. Zednáři rozkládají katolickou Církev zevnitř
8. New Age je nejnovější stádium zednářství
9. Svobodné zednářství v českých zemích
• Závěr
• Seznam použité literatury
Předmluva autora
Vážení čtenáři!
Tato kniha je určena především vám, kteří si v současné době kladete otázky a marně čekáte odpovědi. Vám, kteří jste s nadšením přivítali listopadovou tzv. sametovou revoluci a dočkali jste se nikoliv odstranění a potrestání nositelů bývalého zločinného režimu, ale naopak proti všem zásadám logiky upevnění jejich moci především po stránce ekonomické. Vám, kteří jste uvěřili, že naše přizpůsobení se západním demokraciím bude znamenat kvalitativně vyšší mravní úroveň českého národa a naopak znovu proti všem zásadám logiky, která počítá s etickým pokrokem jako základem rozmachu civilizace, jste se dočkali nárůstu kriminality, pornografie, narkomanie a zhoubného pansexualismu, pronikajícího i do výchovy mládeže od nejútlejšího věku. Vám, kteří jste v dobré víře spoléhali na to, že západní demokratický svět je opravdu teritoriem humanismu a svobody a s překvapením jste zjistili, že tyto státy nedovedou zajistit ani to nejzákladnější právo člověka, právo na život, těm nejohroženějším a nejbezbrannějším, tj. nenarozeným dětem a starým nevyléčitelně nemocným osobám. Vám, kteří jste jako věřící katolíci, nebo jako hledající, spoléhali ne to, že demokracie zaplní naše chrámy podle západního vzoru a zděsili jste se , neboť jste při svých cestách do západní Evropy (možnost cestovat svobodně ven je snad téměř jedinou výhodou proti minulému režimu) narazili na vyprazdňující se kostely a „věřící“ s názory na papeže a církev takového kalibru, že by se za ně nemuseli stydět ani bolševičtí agitátoři padesátých let u nás.
Zajisté jste si kladli otázky „Proč?“, nebo „Jak je to možné?“. Přiznám se, že přesně tak jako vy jsem se ptal i já. Jsem žurnalista a historik, nicméně mé pokusy dát si odpověď na základě této kvalifikace ztroskotaly. Uvěřit totiž, že postupný odpad od křesťanské víry, který lze sledovat už od osvícenských dob 18. století, je jen logickým důsledkem vědeckotechnické revoluce a pokroku a tudíž něčím spontánním a přirozeným, znamená předpokládat, že stejně přirozené je i postupné a systematické „mizerní“ bankovek v pokladně, které se samy vypařují nebo odlétají pryč za pomoci nějakých neviditelných křídel. Uvěřit dále, že lidstvo směřuje ke stále většímu humanismu a vyšší mravní dokonalosti, ke stále lepší a svobodnější společnosti navzdory zkušenosti obou dosud nejkrutějších a nejgangsterštějších režimů nacismu a komunismu, se rovná přesvědčení o stále lepších a vzrůstajících kvalitách mostu, který už několikrát spadl a pod svými sutinami pohřbil tisíce mrtvých. Uvěřit rovněž, že naprosto nedílnou a přirozenou součástí demokracie, svobody a humanismu jsou zákony umožňující beztrestně vraždit děti v matčině lůně, neboť „většina si to přeje“ a nebo „vývoj k tomu pomocí vědy dospěl“ apod., je totéž jako se domnívat, že naprosto přirozenou součástí nového typu automobilu bude nálož, kterou si libovolně kdokoliv a kdekoliv a hlavně naprosto svobodně odpálí na dálku – kdo v autě zahyne, bude mít prostě smůlu.
Ateisté všech odstínů tvrdili a tvrdí, že svět a vesmír se svými perfektními zákony a svou úžasnou harmonií, s živou i neživou přírodou, vznikly náhodou, spontánně a naprosto přirozeným vývojem. Že toto odporuje nejen poznatkům exaktních věd, ale též zdravému a logickému úsudku, je jasné. Stejně tak ale odporuje zdravému rozumu a logickému úsudku tvrzení, že současná bezbožecká společnost, honosící se svobodou, humanismem a demokracií, která zplodila hrůzovládu a tyranii jakobínské diktatury Velké francouzské revoluce, krvavá jatka Mazziniho vlády v Římě roku 1848, sexuální sadismus španělských republikánů a interbrigadistů let 1936 – 9, nacistické plynové komory, komunistické gulagy, maoistické „kulturní“ revoluce a v neposlední řadě též parlamentem naprosto „demokraticky“ odhlasované masové vraždy nenarozených dětí a pod vznešeným názvem „euthanasie“ (sladká smrt) i starých, trpících a proto „neproduktivních“ lidí, je ovocem přirozeného vývoje společnosti, pokroku a jakýchsi sociologických, historických či jiných zákonitostí. Nikoliv. Tak jako vývoj světa a vesmíru někdo rozumný řídí, stejně tak je řízen i vývoj společnosti. Nic se neděje nahodile a chaoticky. Víme, že zákonodárcem přírodních zákonů je bytost absolutně dobrá – Bůh. Pokud se vývoj evropské a severoamerické civilizace řídí od 18.století zákony, které nesměřují k dobru společnosti, ale k jejímu mravnímu úpadku a odvratu od Boha, potom i tyto zákony musí mít svého zákonodárce. Je jasné, že Bůh jím být nemůže. Jako věřící víme o satanovi. Ten ale nepůsobí přímo a bezprostředně jako zákonodárce ve stejné rovině s Bohem, neboť Jemu se rovnat nemůže. Proto využívá a zneužívá největšího daru, který Stvořitel člověku dal: jeho svobodné vůle. Ovlivňuje vývoj lidské společnosti skrze lidi, kteří se mu dobrovolně a vědomě oddali.
Vynikající švýcarský kazatel, prelát Robert Mader jednou prohlásil: „Ďábel je. Kdo to neví, nerozumí světovím dějinám“. Jestliže tedy ďábel, satan, ovlivňuje výrazně chod lidských dějin, musí mít mezi osobami, které dostali hřivnu intelektualismu a schopnost formovat myšlení druhých, své pomahače. A to nikoli takové, kteří pouze podléhají svodům a hříchu a bezděčně vplétají tento faktor do své tvůrčí práce. Hříšní jsme přece všichni , každý z nás máme své slabosti. Měli je i apoštolové, měli je první křesťané a mučedníci – a přece dokázali vykonat obrovské dílo, které přineslo požehnání Evropě a světu. Jestliže posledních pár staletí vidíme naopak destrukci toho všeho, co díky Kristovu evangeliu zbudovalo Evropu, potom to není dílem pouhé hříšnosti zodpovědných lidí, ale něčeho mnohem horšího. Jestliže apoštolové, mučedníci a vůbec lidé prvních křesťanských staletí vytvořili evropskou křesťanskou civilizaci na principu plného oddání a odevzdání se Bohu, Ježíši Kristu a Jeho Církvi, potom ti druzí, kteří toto všechno likvidují a transformují v úplně něco jiného, musí být také někomu oddáni. Bůh to určitě není. Potom ovšem zbývá jen jediná možnost : je to ten druhý, satan.
Jen velmi málo lidí ví a ještě méně věří, že myšlenkový vývoj lidstva je už nejméně dvě staletí řízen osobami, které se zcela vědomě a dobrovolně vydaly satanovi, vzývají ho a s jeho pomocí se pokoušejí o zničení díla Božího Syna Ježíše Krista na této zemi - Jeho Církev. Jde o „satanův mozkový trust“, jenž z pozákulisí ovlivňuje názory a postoje lidí a politiku jednotlivých států. Vím, že i mnozí praktikující katolíci toto označí za fantasmagorii fanatiků a fundamentalistů. Nezazlívám jim to, protože vím, jak těžké bývá k těmto informacím se dopídit. A pokud se přece k nějakým dostanou, nepůsobí věrohodně. Jsem si vědom, že na toto téma se vyskytlo už mnoho nepodložených dohadů nebo i přímo dezinformací. Těžko však je možno za takové označit výroky papežů. Od Klementa XII. V první polovině 18. století až po Jana Pavla II. Na skutečnost „satanova mozkového trustu“, zvaného svobodným zednářstvím, upozorňovali všichni s výjimkou dvou: Jana XXIII. A Pavla VI. Proč v této řadě tito dva chybí, vysvětlí příslušná kapitola knihy. Celkem 14 papežů vydalo k této věci dokumenty charakteru s pečetí pastýřské neomylnosti (encykliky, buly, apoštolské listy, vyjádření příslušné kongregace). Všude se tam hovoří o svobodném zednářství jako formě satanismu a o napojení zednářských lóží na kult ďábla.
Jako přesvědčený katolík mohu samozřejmě nebrat vážně publikace, které o spojení zednářských lóží se satanismem hovoří. Těžko však mohu mávnout rukou nad vyjádřením nejvyšší viditelné hlavy katolické Církve, zvláště když tak činí celkem 14 papežů. Předpokládat, že papežové se stali obětmi dezinformací, fantasmagorie nebo osobní zaujatosti, je absurdní. Je dostatečně známo, jak opatrně si papežové počínají, než vydají nějaké prohlášení a jak dbají na to, aby všechno bylo ověřené a nekompromitovali se uváděním nepravdivých nebo polopravdivých informací. Tím spíše by měl tedy katolík brát tyto výroky papežů, včetně nynějšího Svatého Otce, naprosto vážně a nedát se zviklat a uchlácholit řečmi i některých církevních hodnostářů, že prý „dnes je jiná doba“, „současní svobodní zednáři jsou zcela jiní, usilují upřímně o dialog s katolickou Církví, atd.
Dokumenty, které jsme získali, potvrzují, že svobodní zednáři se nezměnili. Nezřekli se satana a jeho kultu ani úmyslu zničit Kristovu Církev. Naopak je možno sledovat, jak cíleně a rafinovaně manipulují názory lidí a politikou států. Činí tak skrze masmédia, která zcela ovládli. Čtenář se v naší knize dozví, jak se velmistr pařížského Velkého Východu pan Rageche chlubil, že to bylyprávě zednářské lóže, kdo prosadil téměř ve všech západních zemích zákon povolující umělé potraty. Kdo alespoň trochu vidí pod pokličku sdělovacích prostředků, ten ví, jak nesmyslné a hloupé je tvrzení, že většina obyvatelstva smýšlí propotratově a proto je nutno se tomuto přizpůsobit. V podstatě každý slušný člověk ví, nebo alespoň v srdci cítí, že potrat je vraždou, proto je přirozené, že naprostá většina občanů za normálních a zcela svobodných poměrů by se vyslovila proti legalizaci interupcí. Jestliže však svobodní zednáři ovládnou všechna hlavní masmédia (především televizi) a diváci jsou denně zpracováváni dezinformacemi o tom, že nenarozené dítě je „součástí ženina těla“ a nikoliv lidskou bytostí, potom se otupí svědomí mnohých i dobře smýšlejících a slušných lidí. Vždyť to přeci říkají vědci! Svoboda projevu je zde iluzí. Jakápak může být, když odpůrci interupcí mají k dispozici pouze pár náboženských časopisů, které nemají na masový náklad a jsou rády, že se jakž takž drží finančně nad vodou? Masmédia, která ovlivňují miliony, to znamenají televize, rozhlas a celostátní deníky jsou pod zednářskou kontrolou, která žádný protiinterupční hlas nepropustí. Takže jakápak tolik vychvalovaná „svoboda tisku“?
O těchto a dalších skutečnostech chce informovat tato kniha. Nejde mi o nic jiného než o podporu církevního stanoviska ke svobodnému zednářství, které, ač to modernisté a členové zednářských lóží z řad kléru neustále kamuflují, zůstává nezměněno a zní tak, že katolík, který se stane členem zednářské lóže, se vylučuje ze svátostného života Církve. Je to přirozené, neboť zednářstvo na rozdíl od křesťanstva nevyznává Krista, ale Beliala, vládce temnot, satana. To je realita. Katolík, který ví o příslibu pána, že brány pekelné Církev nepřemohou, se však nemusí bát. Tato radostná jistota je vyvrcholením této knihy, jejímž cílem má být nadšení pro pravdu a ne pesimismus a strach. Kéž pán dá, aby se toto podařilo.
Dr. Radomír Malý
1. Lež od samého začátku
O svobodném zednářství existuje z minulosti velká spousta literatury. Všechna, ať už pro nebo proti zednářská díla, uvádějí jeho historii v naprosto stejné a jednoznačné podobě. Vznik svobodného zednářství situují do Anglie na začátek 18. století, do roku 1723, kdy presbyteriánský pastor James Anderson sepsal konstituci první lóže. Ta se vyvinula původně ze zájmového sdružení lidí zainteresovaných na stavbách chrámů (odtud zednáři, zedníci), do něhož v průběhu 17. století vstoupili intelektuálové a lidé mající v rukou moc, aby prosadili nikoli teistickou, nýbrž deistickou a racionalistickou vizi světa. Bůh byl podle těchto teorií, hlásaných už Hobbesem a Humem, chápán jako později Voltaierův ,,velký hodinář", který sice stroj sestaví a natáhne - ale dál se o něj nestará, nechá ho běžet. V tomto systému nemá žádné místo zjevení náboženství člověku, učení o tom, že Bůh se lidem v osobě Ježíše Krista zjevil a lidem náboženství dal. Božský Spasitel byl pro zednáře pouhým člověkem jako každý jiný, i když člověkem významným, filozofem a mučedníkem za pravdu. Zednářství tak údajně odmítá všechno nadpřirozené, pohrdá mystikou a jako produkt osvícenství klade hlavní důraz na rozum, rozvoj vědy a podporu čistě přirozených a racionálních ctností: pracovitosti, vytrvalosti, sebekázně, silné vůle, soucitu a dobročinnosti. V Andersenově konstituci se říká: ,,Řád svobodných zednářů byl ustanoven k zušlechtění člověka: milováníhodného člověka, vzorného občana a dobrého poddaného, nezlomného ve svých slibech, věrného ctitele boha přátelství, spíše přítele ctnosti než odměny...." .
Tak vypadá základní učebnicové klišé o zednářích. Málokdo ví a ještě méně jich postřehne, že toto je pouhý vnější nátěr. Kdyby bylo pravdou to, co je výše napsáno a co do omrzení opakuje většina autorů o tomto problému, skutečně bychom se asi měli podivit, proč papežové věnovali zednářství takovou pozornost. Vždyť se přece jedná o neškodný filantropický spolek ! Pravda, stojí na zcela jiném než katolickém základě, dokonce odmítá základní principy křesťanství, ale jinak se přece věnuje tak jako katolické řeholní řády charitě, pěstuje rozvoj ctností a usiluje o zušlechtění člověka mravně a duchovně. Takže - proč ten humbuk kolem toho? Proč se papežové raději nevěnovali hlásání Evangelia místo odsuzujících výroků o zednářích?
První z našich autorů, kdo upozornil na rozdíl mezi tím, co zednáři sami o sobě hlásají a tím, čemu skutečně věří a co praktikují, byl kolektiv autorů SVAM, který sepsal dílo pod názvem ,,Svobodné zednářství" . Zde správně pisatelé upozorňují, že zednáři nevznikli teprve v roce 1717, kdy byla ustavena v Anglii první lóže, ani v 17. století, dokonce ani nenavazovali na sdružení stavitelů chrámů, jak se všude píše, nýbrž na tajnou ezoterickou společnost rozenkruciánů, kteří zde existují už od 14. století. Ti prostoupili původně nevinné a neškodné společenství budovatelů chrámů a dali mu tajný mystický, mýtický a okultní charakter, který byl navenek maskován racionalismem a odmítáním nadpřirozena. Zakladatelem rozenkruciánů byl legendární Chrétien Rosencreuz, hlavní hrdina románu Jana Valentina Andrey z Adelsbergu. Náležel prý původně k temlářskému rytířskému řádu, po jeho likvidaci francouzským králem ve 14. století unikl upálení a potuloval se po Blízkém a Středním Orientě, kde se seznámil s východním okultismem a židovskou kabbalistikou. Po návratu do Evropy se stal údajně zakladatelem tajné okultní společnosti, která dostala jméno po něm. Zabývala se alchymií, hledáním ,,elixíru života" a hlavně magie. Brzy se rozšířila po celé Evropě.
O jejím zakladateli nemáme příliš mnoho zpráv, v podstatě se jedná pouze o Andreův román. Ten však nelze pokládat za spolehlivý životopis. Jisto je jen tolik, že Rosencreuz byl historickou postavou, neboť hnutí nesoucí jeho jméno by těžko mohlo vzniknout bez zakladatele.
Rozenkruciáni zajisté nebyli jedinou okultní sektou ve středověku a ranném novověku. Pro nás však jsou významná tím, že poskytli ideový základ svobodnému zednářství. O tomto faktu svědčí přesvědčivě židovský rabín Toaff, jeden z čelných představitelů Židovské rady ve Francii v padesátých letech. Toaff sám se netajil svým členstvím v zednářské lóži. Píše: ,,V zednářství existuje jedna tajná filozofická a náboženská doktrína, kterou do něho vnesli gnostičtí rozenkruciáni od chvíle, kdy se v roce 1717 sloučili se svobodnými zednáři. Tato tajná doktrína, jinak zvaná gnozí, je však výlučně vlastnictvím pouze zednářů vyšších stupňů".
Francouzský katolický kněz a jeden z nejvýznamnějších znalců fenoménu svobodného zednářství Emmanuel Barbier cituje ve své knize další informace od zednářských historiků: ,,Rozenkruciáni se zabývali alchymií a propagací gnoze". Na počátku nebyli příliš početní, postupně ale rostli, takže na začátku 18. století měli zejména v Anglii obrovský význam a vliv.
24. června 1717 podepsali jménem rozenkruciánů John Teofil Desaguliers a jménem zednářů pastor James Anderson za přítomnosti dalších bratří - jak uvádí jejich jména dokument - v hospodě Pommier na Charles Street smlouvu, která měla sloučit ,,Bratrstvo svobodných zednářů a bratrstva přidružená" se sdružením rozenkruciánů. Toto sloučení mělo rozenkruciánům pomoci skrýt své alchymistické praktiky a gnostické ideje pod plášť váženého bratrstva, zednářům zase na oplátku dosáhnout peněz a vlivu, neboť mezi rozenkruciány bylo zajisté mnoho bohatých a mocných osob. Tehdy se zrodilo svobodné zednářství, které známe až do dnešní doby. Tzv. ,,Bratrstvo svobodných zednářů a bratrstva přidružená" navždy zmizely, zůstalo pouze svobodné zednářství jako pokračování rozenkruciánů, jako středisko čisté gnoze, jako centrum falešného a zdegenerovaného gnosticismu namířeného proti katolické Církvi.... Rozenkruciáni, zakládající zednářství, přijali k tradičním zednářským symbolům spojených se zednictvím a architekturou ještě symboly almymistické a gnostické.
Svobodné zednářství není ve své podstatě ničím jiným než pokračováním středověké a ještě starověké gnoze, která vycházela z orientálních mýtů, řeckého neoplatonismu, pohanských mystérií a magie, zčásti též z křesťanských prvků. Ve starověku byl nejnebezpečnějším gnostickým bludem manicheismus, s nímž svedl zásadové teologické půtky sv. Augustin. Ve středověku se stali hlavními nositeli gnosticismu kataři albigenští, po nich následovala celá řada sekt a ezoterických společností, přičemž rozenkruciáni byli jednou z nich. Ranný středověk tyto jevy téměř neznal, k jejich rozkvětu dochází až v důsledku arabských výbojů a křížových výprav, kdy Evropa přišla do užšího kontaktu s Orientem. Odtud a také z oživování antiky v počínající renesanci, dochází ke kříšení starých pověr, které křesťanství do té doby vymýtilo: astrologie, alchymie, čarodějnictví a sním spojený přehnaný a pověrečný strach z čar a kouzel, který vedl ke smutně proslulým procesům s čarodějnicemi, věštění a zaříkávání atd. Spolu s ním ožívá také kult ďábla, jehož manicheismus klade na stejnou rovinu s Bohem tak jako perský zoroastrismus, jenž rozlišoval dobré a zlé božstvo (Ormuzd a Ahriman). Katolická nauka naopak učí, že ďábel se nikdy nemůže rovnat Bohu, neboť je jen tvor Jím stvořený. Bujení okultismu a magie nebylo možné a myslitelné bez kultu zlého ducha, bez jeho vyzývání a obřadů k jeho poctě. Na vzývání satana spoléhaly všechny okultní společnosti, ať už to přiznávají či nikoliv.
Rozenkruciáni převzali z manicheismu dualismus světla a tmy. Pojem osobního Boha se rozplývá v panteistické představě jakéhosi ,,božského dechu", který se šíří ze světelného centra do celého světa. Člověk prý žije ve dvou světech: v materiálním světě smyslů a neviditelném světě idejí. K poznání obou vede cesta skrze člověka za pomoci duchů, andělů světla. Není těžké uvědomit si tady ihned výrok sv. apoštola Jana o satanu, který na sebe bere podobu anděla světla. Rozenkruciáni tak uctívali ve svých mystériích satana, zlého ducha. S jeho pomocí chtěli ovládnout svět.
Tato filozofie opřená zcela jasně a vědomě o kult satana pronikla po sloučení rozenkruciánů se zednářskými bratrstvy do svobodného zednářství a stala se nedílnou součástí kultu praktikovaného v lóžích. Na tuto skutečnost markantně a se vší naléhavostí upozorňuje papež Lev XIII., který ve své encyklice ,,Humanum genus" z roku 1884 píše: ,,Zednářstvo má svůj satanský plán související se snahou nastolit v celém světě království satanovo". Tentýž papež v listu italským biskupům roku 1892 tvrdí: ,,Tato temná sekta (zednáři, pozn. autora)...... je plná ducha satanova, který - podle tvrzení apoštola - bere na sebe v případě potřeby podobu anděla světla...... Bývalý svobodný zednář Jean Marqués - Riviére, který roku 1931 přerušil veškeré styky s lóží, vydal o tom toto závažné svědectví: ,,Zednářství je založeno na moci démonické. Někteří se možná usmějí nad tímto tvrzením. Neznají totiž démonickou moc toho, co se nazývá magickými světy, které obklopují zemi jakoby neviditelnou sítí. Tyto bytosti temnoty osnují plán záhuby, plán nepřátelský vůči člověku. Právě odtud pocházejí různí tajemní učitelé, astrální vůdcové, zjevující se a zanikající v obřadech vysoké magie, jejíž existence je nepopiratelná. Jsou to skutečně démoni, kteří inspirují tajné lóže a ezoterické skupiny...... Satan se nikdy nepředstavuje jako takový. Bylo by naivní tomu věřit. On se vždy vydává za anděla světla, utěšitele, ducha pravdy. Tento otec lži se náhle stává apoštolem míru, mystickým vůdcem, knížetem vědy. Ale běda těm, kteří postupujíce po stupních satanistické hierarchie, s ním navazují stále bližší kontakt. Závěr, potvrzený mimo jiné i autoritou papežskou, která nám představuje autoritu Kristovu, je tedy jednoznačný: Zednářství je jakousi anticírkví se svými dogmaty a kněžími. Anticírkví satanovou!
Co tedy z toho vyplývá? Že zednáři jsou a priori špatní lidé, kteří zasluhují naše odsouzení? Historie může uvést celou řadu členů zednářských lóží, kteří vynikli jako učenci nebo jako filantropové, vyvíjející dobročinné akce ve prospěch trpících a potřebných. Je možno jmenovat švýcarského pedagoga Pestalozziho, který se stal obhájcem náboženské výchovy mládeže, amerického podnikatele a utopického socialistu Owena, kterému přes všechny kardinální omyly v přístupu k řešení sociální otázky není možno upřít lidumilnost a lásku k trpícím. V naší historii známe jména šlechtických rodů, úzce spjatých se zednářstvím, které prosluly svojí podporou vědy a kultury, jakož i zakládání dobročinných ústavů (Nosticové, Černínové, Salmové, Kinští atd.). Značná část našich národních buditelů včetně katolických kněží byla organizována v zednářských lóžích. Nalezli bychom tam i tak zvučná jména jako premonstrát Rafael Ungar, jezuita Ignác Cornova, Josef Dobrovský. Členy zednářských lóží byli také prokazatelně Bernard Bolzano, František Palacký, Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Rieger, František Ladislav Čelakovský. Jako katolíci máme samozřejmě k těmto osobnostem a jejich činnosti vážné kritické výhrady, někdy dokonce značné, nicméně nelze popřít jejich zásluhy o rozvoj českého národa, české vědy, literatury a v neposlední řadě i jejich mravní odkaz (zejména u Palackého). Šlo o osoby, které rozhodně nesmýšlely satanisticky a u kterých lze těžko předpokládat účast v satanistických rituálech. Jejich názory, i když často značně mylné, přece jen vycházely z poctivé snahy prospět, být užitečný dobré věci.
Ano, s plnou odpovědností je možno říci, že mezi zednáři existovalo a existuje mnoho lidí přirozeně dobrých, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že jejich lóže praktikují jen humanismus a lásku k bližnímu. Stejně tak lze ale k tomu dodat, že právě v tomto tkví ďábelská rafinovanost a obrovské nebezpečí. Už námi citovaný rabín Toaff udává, že magie, vzývání satana a další okultní praktiky, z nichž je jasná služba zlu, jsou známy pouze zednářům vysokého stupně zasvěcení a titulem ,,mistr komandor", ,,rytíř Kádoš" apod. Ti ostatní na nižším stupni zasvěcených plní roli tzv. ,,užitečných idiotů" (termín Leninův), svými humánními a kulturními akcemi, budícími všeobecné poznání, vytváří clonu pro své vedení (třebas i nevědomky, což naopak mají velmistři lóží nejraději), aby svět nepostřehl tajné okultní a zločinné pikle zednářstva jako celku.
Toto tvrzení dokazuje následující událost. Roku 1785 jistý Lanz, zednář vysokého stupně zasvěcení lóže pod názvem ,,Osvícení Bavorska", byl na cestě zabit bleskem. Policie našla u něho tajné dokumenty lóže, které byly tak kompromitující, že bavorská vláda nařídila soudní proces, v němž byli její předáci odsouzeni k vysokým trestům, velmistru Weisshauptovi se podařilo uprchnout. Mimo jiné byly předmětem soudního líčení i satanské rituály. Dokumenty o tom jsou uloženy v mnichovském archivu.
Podobný důkaz existuje i z našeho století z Maďarska. Roku 1919 po pádu komunistické tyranie Bély Kuna se vláda zmocnila archivu budapešťské Velké lóže. Úloha zednářů v revoluci byla tak jasná, že šéf státu velkoadmirál Horthy se rozhodl uzavřít všechny maďarské lóže a postavit zednářství mimo zákon. Úřední zpráva i tady konstatuje okultismus a satanismus jako hlavní ideové zdroje zednářství.
Ostatně toto máme černé na bílém i v oficiální příručce svobodného zednářství pro stupeň zasvěcení ,,mistr Terminator", kterou v roce 1871 vydal v USA Albert Pike, dodnes považovaný a uctívaný jako největší zednářský filozof. Jeho práce se jmenuje ,,Morálka a dogma" (Morals and dogma). Píše se tam mimo jiné třeba toto: ,,Svobodné zednářství je dědicem tradice starověkých mystérií a zachovává původní podání prvotní víry. Nejstarší pravdy jsme převzali ze zend-avetismu a védismu (zoroastrismu), od Platona a Pythagora, z Indie a Persie, od Féničanů, Řeků a Egypťanů, jakož i ze svatých knih židovských. Zednářství je náboženstvím se vším všudy. Všechny tyto uvedené doktríny tvoří náboženství a filozofii zednářství....... Proto do kompetence zednářství patří nejen výuka morálních, politických a filozofických pravd, ale také náboženských...... Svět brzy k nám přijde hledat své vládce a velekněze."
Může snad být jasněji řečeno, že svobodné zednářství není žádnou světskou racionalistickou ryze praktickou, nýbrž výhradně náboženskou a okultní organizací? Zoroasterismus, pythagorismus, fénické a egyptské náboženství jsou neodmyslitelné od okultních mystérií a úcty nejen dobrých, nýbrž i zlých duchů.
Svobodné zednářství je tedy něčím zcela jiným, než za co se vydává. To je ostatně taktika zlého ducha od prvopočátku. Nejde o nic jiného než o to, co je dnes již dostatečně známo ze života Karla Marxe. Ten vůbec nebyl ateistou a sociálním reformátorem, nýbrž členem okultní sekty a ctitelem satanovým. Veškerý jeho dialektický materialismus, ateismus, socialismus a komunismus nebyly ničím jiným než nástrojem ke zničení křesťanství, potažmo k vymýcení Boha a Ježíše Krista z mysli lidí a nastolení království satanova. K tomu Marx cíleně pracoval - jeho tak zvaně ateistická nauka byla jen prostředek. Totéž platí i o zednářích. Jejich racionalismus, deismus, liberalismus a humanismus jsou pouze nástroji k dosažení konečného cíle - nastolení satanova království na této zemi v jeho jménu vlastní světovlády.
2. Zednářská nauka je s katolickou absolutně neslučitelná.
V minulé kapitole jsme se snažili dokázat na základě faktů, že zednáři, alespoň ti s vyšším stupněm zasvěcení, nectí Boha, nýbrž satana a v jeho službách bojují proti Bohu, Ježíši Kristu a Jeho Církvi. S tím souvisí magie a okultismus, které jsou od prvopočátku s katolickou vírou neslučitelné. Katolík se má vždycky a za všech okolností vyvarovat čar a kouzel.
S okultismem souvisí i další bludy: panteismus, reinkarnace, systém trojího světa a spiritismus. Toto všechno je v zednářství pevně zakotveno.
a) Panteismus je filosofický systém, který zastírá hranici mezi Stvořitelem a stvořením. Bůh je rozpouštěn v přírodě, jak učil v 17. století Baruch Spinoza. Podle katolického dogmatu je Bůh transcendentní bytostí, to znamená stojící nad tímto stvořeným světem a vesmírem. Panteismus ho naopak umísťuje dovnitř tohoto světa a vesmíru, je to Hegelova "světová duše" (Welgeist), která prochází vývojem spolu s živou a neživou přírodou a dosahuje vyvrcholení v člověku jako nejvyšším vývojovém stupni. Zbožštění člověka je tedy hlavním nebezpečím tohoto učení, které přineslo neblahé plody v ideologii německého nacismu, která byla jednoznačně panteistická, o čemž se lze snadno přesvědčit pouhým nahlédnutím do "bible" hitlerismu, Rosenbergova "Mýtu 20. století". Ovocem panteismu je Nietsheův zpupný a milosrdenstvím pohrdající nadčlověk, spoléhající na svou vlastní sílu a považující sama sebe za boha.
Svobodné zednářství vyznává tzv. emanační panteismus. Svět je chápán jako emanace Boha, jako výron "Nejvyššího architekta" (tak označují zednáři Boha), jako jeho nedílná součást. To se týká nejen světa, ale i vesmíru, neživé a živé přírody, přirozena i nadpřirozena. Zednářský bůh není osobním Bohem, není v pravém smyslu živou a konkrétní bytostí, které mohu říkat "Ty", je neosobním tajemným rozumem, někým nebo něčím neznámým, co nelze náležitě určit a pojmenovat. Toto božstvo je rozpuštěno jak v přirozeném světě, tak i v nadpřirozeném, zednářství jako okultní systém věří ve světy duchů a nadpřirozených bytostí v čele se "světlonošem", latinsky luciferem. Do tohoto nad-přirozeného světa se lze dostat pomocí magie a okultní mystiky. Bůh se podle zednářské nauky nezjevil člověku a nedal mu žádné náboženství. Boží zjevení Starého i Nového zákona je nesmyslem, neboť stejně tak se prý mohl Bůh zjevit v kterémkoliv jiném náboženství. Bůh se prostě o vesmír, svět i člověka od chvíle stvoření nestará, to všechno se vyvíjí podle vlastních zákonů. Stejně tak se ale Bůh nestará o svět duchů, svět nadpřirozených, který má rovněž své zákonitosti. K tajům nadpřirozeného řádu vede cesta skrze okultismus. Panteisticky chápaný bůh (božstvo) zde hraje roli pouze neosobního stvořitele, architekta toho všeho, ovšem na způsob robota, pouhého rozumu bez lásky, citu a charakterových vlastností. Rozpouští se ve svém stvoření a tajemné s ním splývá.
Tato zednářská nauka má příbuzné rysy s východními náboženstvími, nikoliv však s křesťanstvím. Čtenář, který se orientuje alespoň trochu v religionistice, zde pozná společné prvky s buddhismem, hinduismem, konfucianismem, zoroasterismem apod., nikoliv však s křesťanstvím, nikoliv s katolickou naukou, zjevenou Boží pravdou o Bohu, který stvořil viditelné i neviditelné světy a stojí jako svrchovaný vládce nad tím vším, který se z lásky k člověku stal člověkem, aby mu svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním získal věčný život, když tentýž člověk tímto darem na úsvitu dějin pohrdl. Zednářský panteismus kombinovaný s deismem a okultismem tak odporuje základnímu a prvnímu článku katolické víry o jediném Bohu v Trojici.
b) Není sice dogmatem zednářské nauky, zato však všeobecně přijímaným přesvědčením teze o reinkarnaci, čili o převtělování duší. Podle této doktríny lidské duše přecházejí z jednoho těla do druhého, po smrti člověka prý duše žije mimo tuto zemi, po delší nebo kratší době se však na ni znovu vrací, aby oživila nové tělo v momentě jeho příchodu na svět.
Katolická Církev učí něco zcela odlišného. Už na II. Lyonském koncilu roku 1274 bylo vyhlášeno jako závazné dogma, že duše spravedlivých jsou "po smrti bezprostředně vzaty do nebe". Florentský koncil roku 1439 zase definoval další článek víry, že "duše zavržených sestupují po smrti rovnou do pekla, aby tam snášely tresty za své viny". Tridentský koncil (1545-63) se vší závažností potvrdil nauku Církve o tom, že "duše. které v okamžiku soudu nebyly zavrženy, ani okamžitě přijaty do nebe, vstupují do očistce". Ani učitelský úřad Církve ani žádný teolog nikdy neučili, že očistec spočívá v putování duší z těla do těla. Pro to ostatně není v Písmě svatém ten nejmenší podklad, rovněž tak v literatuře prvotní Církve. Jen Origenes pod vlivem platonismu tuto myšlenku připouštěl, dostalo se mu však od církevní autority příkrého odmítnutí. Reinkarnaci věřili v antice Platon a jeho žáci, tato doktrína je dnes součástí především hinduismu. Katolické nauce striktně odporuje a také křesťanské civilizaci je něčím naprosto cizím.
Reinkarnační teorie má negativní vliv na lidskou mravnost, neboť snižuje odpovědnost člověka za jeho činy tím, že ji činí závislou na předchozím životě. Člověk nemůže za své zlé skutky, neboť prý zdědil tuto náklonnost ze svého předchozího života. Důsledně vzato je proto zcela zbytečné peklo, neboť nikdo za svůj špatný život nemůže a nikdo se také nemusí bát odpovědnosti, až bude stát před tváří Boží.
c) Víra v systém trojího světa v teorii, že mezi fyzickým a duchovním světem existuje ještě jakýsi třetí, nazývaný často světem astrálním nebo psychickým, kde sídlí též démoni. Člověk podle této nauky je složen ze tří prvků: fyzického těla, prvkem nazývaného duší a vlastního ducha. Lidská duše je prý z poloviny hmotná a z poloviny duchovní. V okamžiku smrti údajně je to ona, kdo působí pozvolný přechod hmoty směrem k duchu a následně k Bohu bez přetržky. Formou tohoto přechodu je reinkarnace.
Katolická nauka učí o existenci dvou světů: duchovního a hmotného, ne třech. V Credu se modlíme: "Věřím v jednoho Boha....... Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.....". Je článkem víry, že člověk se skládá ze dvou principů existence, nikoliv tří: ze hmoty a formy, fyzického těla a duchové duše. Na koncilu ve Vienne v letech 1311-12 to bylo pro katolíka závazně definováno takto: "......zavrhujeme jako bludnou a katolické pravdě odporující nauku nebo mínění, které odporují nebo zpochybňují tvrzení, že podstata rozumové čili intelektuální duše je pravdivě a sama o sobě formou lidského těla....... kdokoliv by se odvážil tvrdit, bránit nebo tvrdošíjně držet mínění, že rozumová čili intelektuální duše není sama o sobě formou lidského těla, nechť je považován za heretika".
d) Spiritismus je tajemnou naukou, která usiluje pomocí duchů vyvolaných ze záhrobí poznat skutečnosti skryté lidskému poznání, například osudy zemřelých nebo tajemství budoucího života. Spiritisté očekávají odpovědi od speciálních prostředníků, zvaných "média". Zednářství propaguje spiritismus a některé lóže se mu přímo věnují.
Kongregace Sv. Oficia (dnešní Kongregace pro nauku víry) vydala 30. března roku 1898 ohledně spiritismu toto závažné rozhodnutí: "Praktikování spiritismu je nepatřičnou pověrou, protože není Boží vůlí posílat na zemi dobré duchy jen proto, aby uspokojili lidskou zvědavost. Jestli tedy duchové odpovídají na otázky spiritistů, mohou jimi být jedině démoni, kteří usilují o to, aby vešli do kontaktu s člověkem, aby mu uškodili a způsobili zlo. Proto Církev jednoznačně zakazuje jakoukoliv účast ve spiritistických seancích....... .
Důležitou součástí zednářské teologie je také židovská kabbala. Ta se ovšem opírá o tzv. talmudistickou tradici a navazuje bezprostředně na Talmud, čili morální kodex. Ten náleží rovněž mezi posvátné knihy zednářstva. Talmud učí o Ježíši Kristu, že byl Mariiným nemanželským synem a podvodníkem, někým na způsob pouličních kejklířů. Talmud, i když se opírá o starozákonní tradici, nemá ve skutečnosti s ní nic společného a odbíhá od ní daleko směrem k okultismu, pochybnému mysticismu a židovskému imperialismu. Katolická Církev vždycky ctila a ctí starozákonní tradici starověkého Izraele, kterou převzala a přijala za svou, neboť se jedná o Boží zjevení člověku. Ortodoxní židovstvo, držící se starozákonní víry v Boha, jak je obsažena v posvátných knihách Starého Zákona, zasluhuje naši úctu, respekt a hlavně modlitbu, aby přijalo Ježíše Krista jako skutečného zaslíbeného Mesiáše. S tímto ortodoxním židovstvem však má pramálo společného talmudistická kabbala, která opouští Mojžíšovu tradici a orientuje se na perská a chaldejská mystéria, jak o tom svědčí spis "Zohar" od židovského autora Mošeho z Leonu ve Španělsku kolem roku 1300. Je to tradice zfalšovaná, zpohanštělá a zdémonizovaná.
O sepětí židovské kabbaly se zednářstvím svědčí následující citáty z nejpovolanějších úst. Rabín Elie Benamozegh píše: "Je jisté, že zednářská teorie odpovídá teorii kabbaly.....". Další rabín H.Geffen zase uvádí následující: "Zednářským symbolům nelze porozumět bez studia západního mysticismu: kabbalistického, pythagorejského a jiných podobných". Další autor Bernard Lazaré zase říká: "Účast židů u zrodu zednářstva, konkrétně židů - kabbalistů, je - jak to dokazují některé zachované obřady - nepochybnou skutečností“. Námi citovaný Albert Pike ve své knize, považované za bibli svobodného zednářství, sděluje: "Pravdy šířené zednářstvím se opírají o židovskou tajnou tradici, známou jako kabbalistický gnosticismus. Zednářství je náboženství, jež se opírá o tajnou židovskou filozofii obsaženou v kabbale“.
Celá kabbalistická tradice kategoricky vylučuje s odvoláním na Talmud myšlenku, že Ježíš Kristus byl vtěleným Bohem, počatým z Ducha svatého z Panny Marie, který za nás zemřel na kříži, aby nám umožnil věčný život, který konal zázraky a své Božství dokázal zmrtvýchvstáním. Židovští kabbalisté ve shodě s Talmudem Ježíše Krista buď jako podvodníka, nebo v lepším případě jako jednoho z mnoha tajemných mágů a osvícených mužů pronikajících tajuplnosti okultních skutečností. Že něco takového je neslučitelné nejen s katolickou naukou, ale také s každou sebepovrchnější lidovou vírou ve výlučné postavení Ježíše Krista, není snad zapotřebí dokazovat. Židovská kabbalistika, tvořící princip svobodného zednářství, je nejen nekřesťanská, nýbrž zcela jednoznačně protikřesťanská.
Dnes se katolická Církev ocitá tváří v tvář bujení nejrůznějších a často nejpodivnějších sekt, které jí vhazují rukavici. Mnohokrát se tohoto jevu dotkl sám Sv. Otec Jan Pavel II., a mnozí další vysocí církevní hodnostáři. Poslyšme, co k tomu problému říká bývalý výše citovaný zednář J. Marqués-Riviére: "Chci zvláště zdůraznit, že zednářství je místem, kde různé sekty si berou kostru svých nauk. Zednářství je pro ně mateřskou školou, filtrem i vzorem. Ze zednářství vzešlo už mnoho sekt, jejich organisace a struktura pocházejí z lóží. Některé jsou originální, jiné komické, další zas čistě satanistické a ještě další se orientují na odpadlíky od tradičních církví...“.
Navzdory těmto faktům se však setkáváme s nepochopitelnými reakcemi některých církevních hodnostářů. Tak například roku 1969 tehdejší prefekt vatikánské Kongregace pro jednotu křesťanů kardinál Johannes Willebrands přijal na audienci členy zednářského bratrstva a pronesl tato slova: "Chci vyjádřit svou vděčnost a uspokojení z faktu, že členství v bratrstvu spojuje katolíky s protestanty a židy ve vzájemné spolupráci k dobru lidstva“. Jak konkrétně vypadá tato "spolupráce k dobru lidstva", svědčí obsáhlá zpráva z amerického deníku "Times Union", vycházejícího v Albany, ze dne 1. května 1988. Deník informuje, že katolická škola Siena College přijala v roce 185 sponzorování od zmíněného Molayova bratrstva. Když se o prázdninách setkali na společném táboře, plánovaném sponzory, katoličtí a zednářští chlapci, "unesla skupina šesti mladých zednářů 17-ti letého katolíka, svázala ho a sexuálně zneužila...... Před soudem se všech šest přiznalo. Byl mezi nimi i hlavní vedoucí tábora a rádce...“. To však nebránilo katolickému biskupovi z Albany mons. Howardu Hubbardovi, aby krátce potom promluvil na jednom zednářském shromáždění. Zmatek jde dokonce tak daleko, že ve městě South Bend ve státě Indiana v USA se v postní době roku 1991 pravidelně setkávali u tzv. "ekumenických snídaní" katoličtí kněží a laici z tzv. Hnutí Kolumbových rytířů s místními svobodnými zednáři. Americký spisovatel a velký bojovník za práva katolíků Paul A. Fisher píše, že tyto tzv. "ekumenické" kontakty katolíků se zednáři jsou v USA a v Západní Evropě stále častějším jevem, zatímco naopak policie, jmenovitě britský Scotland Yard, své členy varuje před kontakty se zednářskými lóžemi, které označují za semeniště organizovaného zločinu.
Italský římskokatolický kněz Don Stefano Gobbi, který už od roku 1972 slyší hlas Panny Marie, napsal ve svém spise "Panna Maria kněžím", že šelma z Apokalypsy, černá a podobná pardálu, je svobodné zednářství. Panna Maria skrze Dona Gobbiho nás o tom přesvědčuje slovy: "Jedná ve stínu, skrývá se, utajuje se, aby se mohla vměšovat v každé straně. Mocí svých deseti rohů rozšiřuje všude zákon zcela odporující zákonu Božímu. Sedm hlav vyznačuje různé zednářské lóže. Zednářství staví proti ctnostem šíření sedmi hlavních neřestí.....“. Dále Don Gobbi uvádí, že každá zednářská lóže má úkol prosazovat uctívání jiného božstva..... úkolem zednářských lóží je dnes pracovat s velkou lstivostí, aby všude přivedly lidstvo k pohrdání svatým zákonem Božím, k otevřené opozici vůči deseti přikázáním, k upření úcty, patřící jedině Bohu a jejímu prokazování stále většímu množství lidí, rozumu, penězům, moci, nesvornosti, násilí, rozkoši“.
Na soukromé zjevení, které prezentuje Don Gobbi, můžeme mít samozřejmě svůj názor. Církevní autorita se nevyslovila ani pro ani proti. Není účelem této knihy hodnotit pravost či nepravost zjevení Dona Gobbiho, nedá se však ani v nejmenším popřít, že jeho výroky o zednářích , za jejichž původce označuje Pannu Marii, naprosto "sedí" zcela korespondují s výše i níže uváděnými a doloženými fakty. Především souhlasí s naším základním zjištěním že zednářská ideologie a nauka jsou s katolickou vírou naprosto neslučitelné jako voda a oheň. Proto nelze pomýšlet na nějaký ekumenický dialog se zednáři, jak se snaží někteří teologové a církevní hodnostáři přesvědčovat. Ekumenismus se týká myšlenky sjednocení křesťanů, konkrétně křesťanů věřících v Nejsvětější Trojici a přijímajících Ježíše Krista jako Syna Božího, jako jediného Spasitele lidského pokolení, nikoli chimérické jednoty katolíků a vyznavačů pohanských okultních mýtů. S těmito nelze žádný ekumenický dialog vést a do jejich spolků vstupovat bez zrady své víry a svého přesvědčení. Samozřejmě lze s jednotlivými zednáři (jako jednotlivci, nikoli jako organisací) spolupracovat, když jde o dobrou věc, když se některý věnuje charitativní nebo vědecké činnosti bez znalosti záměrů lóží vyššího zasvěcení, právě tak, jako je možná spolupráce katolíka s kýmkoliv, když se jedná o dobro a službu bližním. Ovšem vždycky je třeba bdělosti, aby toho nebylo zneužito pro jiné, katolické víře nepřátelské cíle.
3. Organizační struktura svobodného zednářství
Svobodné zednářství vždycky mělo a má dodnes dvě složky: veřejnou a tajnou. To nepopírá ani Lennhof ve svém slovníku. Je ovšem jasné, že tak jako každá lidská organizace, prošlo i zednářství od svého vzniku začátkem 18. století určitým ideovým i organizačním vývojem, aniž by tím doznaly změny jeho základní myšlenková orientace, duch a satanské zaměření.
Už ve 40. letech 18. století došlo mezi zednáři k rozkolu. Podnětem byla bula papeže Klementa XII. „In Eminenti“ z roku 1738, která znamenala první odsouzení svobodného zednářství ze strany Církve. Anglický zednář Michael Andrew Ramsey, který byl katolíkem, se snažil vyhnout konfliktu s Církví a proto se pokusil reformovat zednářské lóže tak, aby vnějškově navazovaly na středověké rytířské řády. Podle Ramseye se měli lóže zabývat jen uměním a vědou a dokonce být loajální jak vůči katolickému panovníkovi, tak i vůči Církvi.
Protože největší počáteční úspěch zaznamenala Ramseyova forma ve Skotsku, hovoříme o tzv. skotském ritu. Ten se rozšířil především ve střední Evropě a poněvadž se jeho nositelé stavěli celkově pozitivně ke katolické Církvi, stali se zednářské lóže skotského ritu útočištěm celé řady jinak poctivě věřících katolíků včetně duchovenstva světského a řeholního a vysokých církevních hodnostářů, kterým nevyhovovala barokní spiritualita a potridentská podoba katolicismu. Zednářské lóže skotského ritu se staly v německém jazykovém prostoru a vůbec ve střední Evropě hlavním nositelem tzv. církevního osvícenství. Pod rouškou halasně proklamovaného katolicismu, ztotožňovaného s osvícenským pojetím humanity a rozumu, docházelo k pomalému, zato však systematickému rozleptávání a rozmělňování katolické víry zevnitř, k popírání závaznosti dogmatu, papežského primátu, úcty Panny Marie a svatých, očistce apod. Lóže skotského ritu tedy nebyly žádnou nevinnou nebo dokonce přímo katolickou záležitostí, jak se snaží někteří historikové předkládat, ale naopak rafinovanou strategií ke zničení katolické Církve zevnitř, o čemž svědčí kupříkladu dějiny reforem císaře Josefa II. u nás a tzv. febronianistické hnutí mezi biskupy. Blíže se toho dotkneme v příslušné kapitole.
Jiné lóže však nepřijaly Ramseyův reformní plán a naopak si osvojily návrh dalšího zednáře Johna Tolanda, který zdůrazňoval na prvém místě nikoli poslušnost vůči autoritě, ale vůči rozumu. Z toho vyplývala nepřátelská nálada nejen vůči katolické Církvi, ale proti křesťanství vůbec. Hovoříme o tzv. anglickém ritu. Ten se rozšířil v 18. století hlavně ve Francii, kde vyvolal rozsáhlý odpad od katolické víry pomocí Encyklopedie a osvícenských filozofů soustředěných kolem ní (Voltaire, Diderot, d’Holbach atd.).
Toto základní rozdělení svobodného zednářství trvá dodnes. Oběma ritům je společné jedno: úmysl zlikvidovat zjevenou pravdu Kristovu a nastolit panství Antikristovo. Liší se ale ve volbě prostředků, jak to provést. Zednáři skotského ritu se navenek staví ke křesťanství přátelsky, nabízejí členství v lóžích duchovním všech církví a jsou dokonce ochotni přiznat Ježíši Kristu jakousi mimořádnou moc od Boha. Tím oklamali a dodnes klamou mnoho jinak dobrých a šlechetných lidí včetně věřících katolíků. Přitom ale vedou členy lóží k protestním akcím ve svých církvích za „demokratizaci“ církevního života, katolíky vyzývají k odmítání autority a poslušnosti s cílem destabilizovat církevní organizaci, nastolit zmatek a vyvolat vlnu odpadu. Zednáři anglického ritu naproti tomu nepokrytě dávají najevo své nepřátelství vůči křesťanství, hlásají navenek čistý deismus a „humanitu bez Boha“. Cíleně a vytrvale pracují na likvidaci katolické Církve mocenskými prostředky zvenčí a na jejich rukou lpí krev katolíků z éry Velké francouzské revoluce, španělské občanské války a částečně též bolševického panství, jak ukážeme opět v příslušné kapitole.
Tomuto cíli slouží dokonalá a do detailů propracovaná organizační struktura svobodného zednářství, kterou vynikající současný znalec této problematiky Francouz Arnaud de Lassus s odvoláním na svědectví odpadlých zednářů a částečně též archivních materiálů, které se lóžovým bratřím nepodařilo ukrýt, nazývá „pyramidálním systémem“. Světové zednářství je rozděleno na velké množství samostatných regionálních jednotek, tzv. obediencí, které jsou na sobě naprosto nezávislé. Mají různé názvy: Federace Velké lóže Anglie, Velký východ Francie apod. Lassus rozebírá francouzský Velký východ (Grand Orient). Uvádí, že momentálně v dnešní době se počet jeho členů pohybuje nad 30 tisíci, zorganizovanými ve 450 lóžích. Několik desítek těchto lóží je zcela veřejných, publikují adresy svého sídla i jména funkcionářů, jimiž jsou celou lóží na jeden rok volení velmistr, první a druhý strážce, tiskový mluvčí a sekretář. Delegáti jednotlivých lóží se dvakrát do roka scházejí na tzv. konventu, což je vlastně jakýsi parlament Velkého východu. Konvent volí 33-členou Radu, ta zase volí prezidenta Federace lóží Velkého východu. Tato struktura je zcela veřejná a nepodléhá ani nejmenšímu stupni utajení. Není také logického důvodu, proč by se měla skrývat. V jejím programu neexistuje nic co by mohlo být v rozporu se zákonem. Federace lóží Velkého východu se věnuje rozsáhlé osvětové práci ve prospěch vědy, sponzoruje nejrůznější výzkumy, provozuje různé sociální akce apod. Netají se samozřejmě svým negativním vztahem ke křesťanství a propagandisticky velmi tvrdě bojuje ve prospěch interrupcí, což ovšem platí též o mnoha dalších organizacích a sdruženích, nemající se zednářstvím nic společného.
Mnohem důležitější je ale ta druhá, utajená struktura Velkého východu. Veřejná a neutajená Federace lóží totiž sdružuje pouze lóže nižšího stupně zasvěcení s názvem „zednář terminátor“ (učeň). Ne všechny lóže tohoto nejnižšího stupně zasvěcení jsou ovšem veřejné, i tady existují už některé lóže tajné. Lóže na stupni „zednář terminátor“, mají navenek samostatnost a oficiálně je nikdo neřídí. Ve skutečnosti však v lóži utajeně působí 10 - 15 (jedna lóže má 50 - 60 členů) členů vyššího stupně zasvěcení pod názvem „zednář tovaryš“. Ti náleží k přísně utajené lóži tohoto vyššího stupně zasvěcení a mají pověření sledovat lóži zasvěcení nižšího, podávat informace o jednotlivých členech a nenápadně ovlivňovat činnost této lóže nižšího stupně, v níž mají vystupovat jako její řádní členové, aniž by se kdokoliv dozvěděl o jejich příslušnosti k vyšší lóži. Když si vytipují někoho jako „spolehlivou“ a „schopnou“ osobu, nabídnou mu v soukromém rozhovoru mezi čtyřma očima členství v lóži vyššího stupně. Tato „lóže tovaryšů“ je zase stejným způsobem kontrolována a řízena některou lóží dalšího stupně zasvěcení pod názvem „zednář mistr“. Velký východ má celkem 33 stupně zasvěcení, ty nejvyšší mají exotické názvy:
30. Velký rytíř kádoš
31. Velký inspektor inkvizitor komandor
32. Vznešený kníže královského tajemství
33. Suverénní velký generální inspektor
Hlavní zásada, která ve Velkém východu platí, je ta, že zednář má mít o lóžích nižšího stupně zasvěcení a jejich členech dokonalý přehled, může mít znalosti i o lóžích stejného stupně zasvěcení a udržovat na této své úrovni kontakty, nemá však absolutně žádné právo být informován o lóžích vyššího stupně zasvěcení a o tom, kdo ho vlastně řídí.
Každý stupeň zasvěcení má svůj katechismus, rituál a symboly. Zasvěcení nižšího stupně sestávají z celkem neškodných frází o humanitě a „velkém architektovi vesmíru“, od 18. stupně (Suverénní kníže růže a kříže) jsou jejich součástí magické formule, od 30. stupně (Velký rytíř kádoš) už nastupuje vzývání satana.
Toto schéma s různými obměnami platí o všech zednářských obediencích. Zednářství není ničím jiným než pyramidou po sobě následujících tajných sdružení. Jestliže ve veřejné struktuře svobodného zednářství je vedení voleno zezdola, v tajné struktuře naopak je vedení naprosto nedemokraticky určováno tak, že zednář vlastně vůbec nezná jméno toho, kdo jej řídí a kontroluje, neví ani jak vypadá.
Tato geniální důmyslnost, připomínající strukturu špionážních center, umožňuje dokonalé klamání a matení slušných lidí. Zednáři nejnižších stupňů zasvěcení skutečně zhola nic neví o magii a satanských rituálech, jimiž se zabývají lóže vysokého stupně zasvěcení, jsou informováni jen o ideologii a plánech „na své úrovni“, to znamená o sociálních, vzdělávacích, politických a jiných akcích. Neřesti a zločiny jsou vyhrazeny skutečně těm nejvyšším, kteří nenápadně manipulují pro své zločinecké a satanské cíle zednáři nižších zasvěcení, mezi nimiž tvoří i značnou část, ne-li většinu, lidé v pravém slova smyslu slušní, těšící se ve svém okolí dobré pověsti a úctě. Jen tak je možno vysvětlit, že některé obedience, zejména v anglosaské jazykové oblasti, se hlásí na nižším stupni zasvěcení dokonce ke křesťanství a že v lóžích je organizována celá řada duchovních klasických protestantských církví. A nejsou to jen pastoři racionalistické orientace, kteří považují biblické zázraky za smyšlenky, ale i upřímně zbožní a v Ježíše Krista jako Syna Božího poctivě věřící. Nemají samozřejmě tušení, že jsou manipulováni pro úplně jiné cíle a kdyby se to dozvěděli, zděsili by se. Zednářská struktura dokonalého utajení jim to však nedovoluje poznat, proto budou neustále tvrdit to, o čem jsou upřímně přesvědčeni: totiž, že zednářství je pouze humanitární institucí.
Protestantským pastorům to nezazlíváme. Jejich církve členství v zednářských lóžích bohužel nezakazují, ano, v některých případech dokonce doporučují. Pokud jsou ale v zednářských lóžích organizováni katoličtí věřící nebo dokonce i duchovní, jde v každém případě o neposlušnost církevní autoritě. Jistě, i o katolických knězích, pokud jsou členy lóží nižšího stupně zasvěcení, platí totéž, co o duchovních evangelických církví: neví nic o satanských rituálech a zločinech nositelů nejvyšších stupňů zasvěcení. Na rozdíl od protestantů je to však neomlouvá, neboť v tom případě ignorují hlas svého nejvyššího pastýře, který jim to jasně říká a informuje je. To je třeba říci pravdivě bez ohledu na osobu. Vážíme si zajisté českých národních buditelů, mezi nimiž bylo i mnoho katolických kněží, světských i řeholních. Jestliže však nemůžeme vytknout členství v zednářské lóži evangelíkovi Františku Palackému nebo jeho souvěrci Pavlu Josefu Šafaříkovi, neboť jejich církev jim to nezakázala, potom naopak musíme prohlásit o exjezuitech Ignáci Cornovovi a Josefu Dobrovském, že byli vůči církevní autoritě neposlušní, což neschvalujeme a nepovažujeme za vhodný příklad k následování, i když Cornovovy „Církevní dějiny“ jsou naprosto pravověrné, seriózní a pro katolíka i dnes vhodné k četbě. To ovšem neospravedlňuje jeho neposlušnost vůči papeži, kterou projevil svým vstupem do zednářské lóže. Tím spíše je nutno vyzvednout pravověrné katolické vlastence, kteří členství v zednářských lóžích odmítali: exjezuita Stanislav Vydra, piaristé Gelasius Dobner, Mikuláš Adaukt Voigt atd.
Členství katolíků v zednářských lóžích vždycky bylo a je smutnou záležitostí; katolík, který tam vstoupí, zpochybňuje své katolické smýšlení a přesvědčení v nejvyšší míře.
Zednářská rafinovanost jde až tak daleko, že nabízí katolíkům členství v lóžích podvodem přes organizace, které zdánlivě nemají se zednářstvím nic společné. Takovými jsou u nás po listopadu 1989 hojně rozšířené Rotary Club a Lion’s Club.
Osobně znám mnoho praktikujících katolíků a duchovních, kteří se svých členstvím v těchto organizacích naprosto netají, jsou mezi nimi i politikové křesťansky orientovaných stran. Prý rotaryáni a lionálové nemají se zednářstvím „nic společného“.
Jaká je pravda? Ročenka Velkého východu Francie z roku 1976 informuje o 93 tzv. „zednářských bratrstvech“ mezi nimiž na čelném místě uvádí Rotary Club a Lion’s Club. Tatáž ročenka zároveň vysvětluje, co to jsou tzv. zednářská bratrstva: „Shromažďují v místní nebo na regionální rovině bratry ze všech zednářských obediencí“.
Je tedy nepochybné, že členem těchto klubů, naprosto veřejných a navenek bez nejmenšího vztahu k zednářství, se ve skutečnosti může stát jen zednář nebo alespoň člověk, s nímž se v budoucnu v zednářské lóži počítá. Tomu odpovídá i historie obou klubů. Rotaryány založil v r. 1905 Paul Harris, bohatý advokát z Chicaga, který se netajil svou příslušností k zednářské lóži. Účelem bylo a je sdružovat ke společným akcím podnikatele a příslušníky svobodných povolání. První Lion’s Club byl založen r. 1917 rovněž v Chicagu a sice Melvinem Jonesem, také svobodným zednářem. Lion’s je zkratka, jež znamená „Liberty inteligence our nations safety“ (svoboda a porozumění jsou bezpečí našich národů). Lionálové sdružují především řídící a vedoucí pracovníky ze všech oborů.
Francouzský Slovník svobodného zednářství (Dictionare universel de la francmaconerie) z roku 1974 píše o obou klubech toto: „Všeobecně se soudí, že tyto kluby jsou anglosaským výronem zednářství. Tak tomu sice není, avšak nelze popřít, že co do své podstaty jsou oba kluby zednářské...“. Je možno hovořit jasněji?
Vedle Rotary a Lion’s Clubu jmenuje citovaný slovník též tzv., „Francouzskou ligu pro výuku a výchovu“, známou pod zkráceným názvem „Ligue de l’enseignement“. Také ona je počítána k zednářským bratrstvům. Francouzskou veřejnost oslovila svým prohlášením ze dne 24. dubna 1980, uveřejněným v pařížském Figaru proti návštěvě Sv. Otce Jana Pavla II.: „Ostře odsuzujeme výzvu francouzského prezidenta, jež požaduje po francouzském národu, aby vřele a srdečně přijal papeže Jana Pavla II. v naší vlasti. Nikdo z nás, kteří neuznáváme papežovu autoritu, nesmí být vtahován do akcí, jež podporují mravy a sociální názory katolíků...“.
Ne, katolík nesmí být naivní. Nelze zaujímat postoj typu: zednářem být nesmím, na to je exkomunikace, ale rotaryánem nebo lionálem ano, to přece nejsou zednáři. Výše uvedené citace snad jasně dokazují, že oba kluby jsou jednoznačně zednářskou záležitostí a jestliže je zednářský slovník řadí k rámci tzv. zednářských bratrstev vedle „Francouzské ligy pro výuku...“, jež se staví ke katolicismu přímo agresivně, potom jak daleko je od toho, aby rotaryáni či lionálové nevyrukovali příležitostně s podobným prohlášením? Ale i kdyby nevyrukovali, jak mohu být jako katolík na „stejné lodi“ s lidmi, kteří mají na návštěvu Sv. Otce názor, který je výše uveden?
Zednářská struktura je rafinovaná a člověk bez patřičných informací je proti ní bezmocný. Proto jako katolík rád přijmu varující výroky papežů proti tomuto moru novověké společnosti a budu vděčný církevní autoritě za to, že mne brání před nástrahami pekla.
4. Církevní dokumenty o svobodném zednářství
Názor církevního magisteria na svobodné zednářství zůstává 250 let naprosto nezměněn. Totéž, co platilo o svobodném zednářství v 18. století, platí i dnes. Katolicismus a členství v zednářských lóžích se vzájemně vylučují. Dokážeme to na prostém výčtu závažných církevních dokumentů o zednářství.
Prvním papežem, který odsoudil svobodné zednářství, byl Klement XII. v bule "In Eminenti" r. 1738. Papež zde píše: "Ustanovujeme a nařizujeme odsoudit a zakázat sdružení, shromáždění, sjezdy, konvence či jiné, které obsahují termín ‚svobodozednářský‘". Dále papež přikazuje věřícím "neudržovat žádné styky s takovými sdruženími pod trestem exkomunikace, která bude naložena na bedra všech, kdo neposlechnou toto naše nařízení." Dále Klement XII. v téže bule rozhodl, že "nikdo s výjimkou toho, kdo se nachází na smrtelné posteli, nemůže být z hříchů příslušnosti k zednářské lóži rozhřešen od kněze či biskupa, neboť toto právo přísluší pouze biskupu římskému". To tedy znamená, že členství v zednářské lóži je zlem tak obrovských rozměrů, že jedině papež může tady udělit rozhřešení.
O třináct let později r. 1751 papež Benedikt XIV. ve své bule "Providas" označil svobodné zednářství jako "zaslouženě se těšíc |
] |
|
