Jistěže je jenom jeden křest - a lidé, kteří jím byli pokřtěni hned brzy po narození se tedy už nemusí v dospělosti "nechat pokřtít" - protože je jenom jeden křest u každého člověka - to tvoje v dospělosti (uvěřit a dát se pokřtít")- už křtem logicky tedy být nemůže.

I když ty to křtem nazýváš.

Věřil jsi snad také Bohu už od malička (výchovou v rodině) - ne až když ti někteří lidé zaseli semínka nedůvěry v učení římsko-katolické církve!

Já tomu rozumím tak, že když porovnáváme svoji minulost se současností, tak se v tomto můžeme lišit snad jen ve stupni dokonalosti naší víry - v porozumění tomu, co od nás každého Bůh v našem životě očekává.

..."... čím lidi věří, jestli je to srdcem, nebo rozumem"...

Různých "vír" je mezi lidmi opravdu mnoho. Vírou člověk dosáhne dál, než rozumem. Ale správnost víry se stejně pořád hodnotí rozumem - víra nikdy nesmí být v rozporu s rozumem, s logickým uvažováním, s logickými závěry. Jen je v určitých oblastech může je přesahovat.

Přesto ještě dál než vírou dosáhneme láskou.

..." jestli Bohu mohou věřit i lidi, kteří například neumí číst a počítat, když jim dá Bůh nové, čisté srdce a tím srdcem Bohu věří. "...

Gramotnost se schopností uvěřit Bohu nemá opravdu co dělat. Bereš věc úplně z druhé strany. Gramotnost je jen ukazatelem mentální úrovně - člověk je ve stavu, kdy mu rozum funguje - je odpovědný za své činy a tím už má i svoje osobní hříchy. Takový člověk je také schopen uvěřit Bohu a činit pokání i dát se pokřtít. Dneska  v našem životním prostoru vlastně už není téměř nikdo, kdo by byl analfabetem a přitom měl schopnost rozumu a tím i odpovědnosti sám za sebe. Romové, co "uvěřili a dali se pokřtít" jsou už docela vzácnou výjimkou v populaci - dneska už i Romové většinou umí číst a rozum jim funguje, ať číst umí, nebo neumí. Mají odpovědnost za své činy - mají také své hříchy..

U těchto lidí tedy platí Sk 2,38 - uvěřit a dát se pokřtít.

Ovšem pořád nám tu zbývá nezanedbatelná skupina lidí, kteří neumí ani mluvit, ani nerozumějí mluvené řeči - nejsou tedy ani schopni rozumět zvěsti evangelia. Tito lidé jsou plně existenčně závislí na svých bližních, kteří se starají o všechny jejich potřeby (zpravidla to bývají rodiče).

A pro tuto skupinu platí Boží zaslíbení Sk 2,39 a je možno je tedy také pokřtít. Ať už později dospějí rozumovým vývojem do schopnosti lidí první skupiny, nebo zůstanou ve svém stavu nevědomosti v tomto pozemském životě napořád. Jsou mezi námi lidé, pro které slovo "Bůh", "víra",  je imaginární pojem, který jim nic neříká - někdy totiž dokonce nerozumí ani slovům (pojmům) označujícím viditelné věci z tohoto světa.

Však i takovým lidem můžeme zvěstovat o Bohu nepřímo - právě svojí láskou, svojí péčí - časem, který jim věnujeme, který s nimi strávíme. A můžeme je pokřtít - i když sami o Kristu jako Mesiáši netuší vůbec nic. Nejsou totiž sami schopni rozumem pojmout ani ty nejzákladnější pravdy víry. Někteří jen dočasně - jiní třeba napořád, až do smrti.