většinové čtení Marka (a náš NZ): Jasně, všichni padnou, ale já ne.

menšinové čtení Marka: Je možné, že všichni padnou, ale já ne.

čtení v Matoušovi: kdepak, všichni nepadnou, a i kdyby padli, já ne.

Trochu jsem ten rozdíl zvýraznil, ale jinak to odpovídá řeckému textu. Stále si myslíš, že se tam říká totéž? A to jsem se vyjádřil jen k uvedení tvrzení, tj. něčemu, co při četbě normálně ani nezaznamenáš. :-) 

Ty používáš slovo "svoboda" v souladu s katolickou terminologií patrnou třeba v katechismu. Věř mi, že kdybys vedl disputaci s Akvinským, pořádně by ti vyčinil za nedbalost jazyka.

Tvůj pohled bych označil za pohled z lidské perspektivy. Tak je psána skoro celá Bible a je jen přirozené, že se tak vyjadřujeme. Můj čistě soukromý a možná chybný názor je, že Tonda nějak baví přít se s tebou (a asi i s ostatními). Bylo by samozřejmě možné debatovat stylem, jaký jsem naznačil výše, ale to bychom si tu asi moc nepokecali a navíc bychom se naprosto vzdálili realitě a úmyslu Bible. :-) Je prostě faktem, že pisatelé Bible se příliš nepárali s použitými výrazy - vem si třeba jen ten věčný spor o duši a ducha a Ježíšova slova v Mt 10,28 a 39. Stejně dopadneme se slovy sóma a sarx. Nebo si nech vysvětlit detailně víru ve dva odlišné druhy soudů (já ji též zastávám) a uvidíš spoustu míst, kde to hapruje. Např. takový 1 Kor 3 podle mě může docela dobře mluvit o očistci. Je jistě možné chápat apoštolova slova v 1Kor 9,24-27 tak, že svou "diskvalifikací" myslí jen neobdržení odměny na soudu Kristově, kam přijdou jen spasení. Stejně tak ale tu mohl mluvit o věčné spáse, jak to chápeš ty. Klíčový verš v 1K 3,15 pak může být o tomto soudu před Kristem, ale stejně tak se tu může mluvit o očistci: dobrý spasený (velmi úspěšný běžec) = odměna, nedobrý spasený (horší běžec) = očista ohněm, očistec, nespasený (zničil svatyni, tj. sebe) = Gehenna. Navíc se celá ta třetí kapitola možná věnuje jen kněžím a biskupům.

  A nechtěl bys ses třeba zeptat, jaký má já názor 

na tento tvůj nesmysl? Nezajímalo by tě, jak je to 

se mnou ve skutečnosti?

  Jinak moc hezky popisuješ tvoje postoje k "přítomnému okamžiku". 

Je jistě tvoje volba takto žít - pokud to ovšem není otroctví 

způsobené kulturou, ve které žiješ ;-)

  Můj postoj je hodně jiný, než tvůj. 

  Pro mne je důležitý smysl pro definitivnost, jistotu, závazek. 

Nejen rozhodování teď v tomto okamžiku (který už svým 

rozhodnutím stejně nemohu ovlivnit). Rozhodování a rozhodnutí 

mi nedal Bůh pro tento okamžik. Okamžik, který žiji, už svým 

rozhodnutím nedokážu ovlivnit. 

  To, co dokážu ovlivnit svým rozhodnutím je okamžik, 

který bezprostředně následuje po tom aktuálním 

a všechny další okamžiky.

  Když se tedy rozhoduji, zásadně se rozhoduji 

o budoucnosti, kratší či delší. S tím, jak jsem starší 

a starší je moje rozhodování i rozhodnutí více a více 

orientováno na okamžiky, které jsou od toho aktuálního 

právě prožívaného stále dále a dále.

  Jednoduše: Čím jsem starší, tím víc myslím na budoucnost 

a víc se rozhoduji dále do budoucnosti.

  Ale i když mi bylo patnáct, nebo dvacet, tak mi postoje 

ve stylu "Uzavíráš sňatek? Ano, ano, ale jen dokud trvá láska, 

když láska vychladne, pak si každý půjde zase po svých.." 

byly naprosto cizí. Už tehdy jsem rozuměl, že jsou rozhodnutí, 

která se nedělají jen pro ten jeden den, jeden okamžik, svatební den, 

ale která se dělají definitivně.

  Jen jsem tehdy nevěděl, že tohle rozhodnutí jde udělat pro Boha.

  Toník