Já si stále myslím... To mi něco připomíná. Pomatuješ si ještě když dospívali tvoji synové? 

Tvoje myšlení ti neberu, mysli si celkem co chceš.  Je tvoje věc, co si myslíš.

Zkus o tom něco napsat, něco z reality, ne tvého virtuálního světa. Mohl bys třeba odpovědět na pár otázek.

Jak dlouho spolupracuješ "s Bohem" na proměně svého srdce? Deset let, dvacet let?

Jak se ta spolupráce daří? Když se ohlédneš zpátky, máš teď po své usilovné práci na změně vlastního srdce lepší srdce, než když ti bylo patnáct let? Vychází z toho tvou spoluprací vylepšeného srdce méně lži, méně závisti, méně smilstva, méně zloby, méně krádeží než v patnácti letech? Vychází z toho tvou snahou a spoluprací vylepšeného srdce více lásky, více pokoje, více radosti, více vděčnosti, než dříve?

  To samozřejmě vím velmi dobře, protože mi to Bůh řekl. 

  Zajímá tě odpověď? 

  Pokud ano, rád ti jí napíšu. Jestli ses ptal vážně a fakt tě to zajímá, přečti si Stando mojí odpověď. Popisuji v ní, proč Bůh u mne čekal na věřejné vyznání Ježíše jako Pána. Snad ti to bude k užitku.

  Když mi bylo asi těch dvacet let a dostala se ke mne moc evangelia, nejdřiv jsem se strašlivě vzpružil a na mou nábožnou pýchu bylo příliš uznat, že jsem celý svůj dlouhý život a mnoho let snahy na zlepšení sama sebe věnoval omylu. Ale samozřejmě jsem měl dost intelektu na to, abych pochopil, že snaha byla marná a dokázal jsem dost aproximovat a protáhnout dlouhých pět let snahy o zlepšení na padesát let dopředu a odvodit si, jak asi bude můj život vypadat v sedmdesáti. Navíc jsem měl před očima mého tátu a dědu, věděl jsem tedy zhruba kam směřuju.

  V té době jsem si začal velmi intenzivně číst to, co je napsané v písmu, Boží slovo a díky moci evangelia, kterou mi předali křesťané, jsem postupně začal věřit slovům Ježíše.

  Ale za Ježíše jsem se styděl.

  V našem katolickém společenství a ve společenství na koleji jsem mluvil o Ježíši a o tom, co si čtu v písmu. Byli jsme všichni hledači a s nadšením jsme si předávali cokoliv, co kdo zažil, pokud už něco zažil, co ho oslovilo. A mne písmo už tehdy fakt oslovovalo. Ale mezi křesťany jsem se styděl za Ježíše a za to, že mu věřím a oponoval jsem jim a nepřiznal jsem nic z toho, co jsem žil.

  To trvalo asi několik měsíců.

  Nějak jsem pochopil a uvěřil, že člověk buď patří Kristu nebo hříchu, věřil jsem že Ježíš je Pán jak to píše Jan a že za mne zemřel, jak to píše Izaijáš. A že musím Ježíše vyznat jako Pána. Došlo mi také, že Ježíši nepatřím, protože nemám to, co Ježíš dal svým učedníkům. Ale Ježíši jsem chtěl patřit. 

  Tak jsem Ježíše vyznal Pánem svého života.

  A vůbec nic se nestalo. Další dny byly stejné jako předchozí. Pak jsem to udělal ještě několikrát, se stejným výsledkem. Samozřejmě buď doma, nebo na kolejích na pokoji, ve skrytu, když jsem se modlil.

  Tak jsem z toho udělal celkem jednoznačný závěr: Křesťani si vymýšlejí a žádné znovuzrození není, přestal jsem jim věřit a dál jsem si písmo vykládal po svém a myslel si svoje. Dál jsem chodil do kostela a na společenství (u nás ve farnosti a v Praze u Salvátora). Občas jsem se byl ještě někde podívat s křesťany na nějaké jejich akci, ale byly to většinou spíše evangelizace, ne bohoslužby v církvi.

  A tam chodili lidi dopředu na výzvu "přijmout Ježíše". Věděl jsem, že mám jít také, ale nešel jsem. Vykládal jsem si věci po svém. Myslel jsem si, že nemusím "chodit dopředu", že kdyby bylo nějaké znovuzrození, může mi ho Bůh dát i doma v pokojíčku, jak to říká Ježíš a nemusím se přece před křesťany ztrapňovat že bych dal najevo, že já křesťan nejsem a potřebuju Ježíše.

 

  Udělal jsem si takové svoje napůl náboženství, myslel jsem si svoje.

  Tohle trvalo někdy od podzima do zimy. V té době se zhoršila i nemoc a nepokoj, temnota, která mne svírala, jak už jsem to tu popisoval. Jak mi začalo být ouvej, začal jsem hledat trochu víc doopravdy, až když už nic moc nezbývalo, vydal jsem Ježíši svůj život veřejně, veřejně jsem se přiznal, že můj život Ježíši nepatří a že bych chtel, aby byl Ježíš Pánem mého života a můj život si vzal.

  A na to veřejné vyznání mi dal Bůh nové srdce.

  Bohu ani nevadilo, že jsem to vyznání udělal uprostřed bandy pobůžntkářských blouznivců, jak jsi mé tehdejší ŘK přátele jednou velmi ošklivě nazval a nevyznal jsem jeho Jméno před křesťany či jinde. Ale když pak ke mne mluvil (a já ho konečně mohl slyšet), tuhle věc mi ukázal jasně. Chtěl, abych se k němu přiznal před lidmi a nestyděl se za něj, nezapřel ho. Proto čekal na mé veřejné vyznání a až na to veřejné vyznání odpověděl svým dílem.

  Jinak teoreticky: Vyznat Ježíše opravdu není podmínka spasení, to je zákonický pohled na písmo, to jsi už poznal dobře a potěšilo mne, že jsi takovou věc už rozpoznal. Stejně jako není podmínka spasení vytrvat v dobrém do konce a jako jakákoliv jiná podmínka, co si lidé vymysleli. 

  Bůh může spasit kohokoliv kdykoliv a jakkoliv aniž by si kladl nějaké podmínky.

  Co je jisté je to, že Bůh jedná podle svého slova. Jeho slovo je čin, děje se. On je se svým slovem zcela totožný.

  Toník