Re: Re: Re: Re: Byl Petr opravdu zakladatelem papežství? (Skóre: 1)
Vložil: Colin v Pátek, 07. listopad 2008 @ 23:04:17 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Pánové, odpovím vám oběma najednou.
To, co mi tu uvádíte, znám. Je to váš příběh. Tady je nejprve důležité si uvědomit, nakolik odlišný mám vztah k dějinám. Mě zajímají celé dějiny. Nejen jejich katolický příběh. Jestliže se těmito staletími na konci starověku budou zabývat pravoslavní - učí se na svých školách totéž? Jistěže ne, oni se učí příběh orthodoxní církve. Příběh ze stejné minulosti lidstva. To je v pořádku, nic proti, jen si musíte uvědomit - kde jsme MY v tomto příběhu? Tady všude po zeměkouli je církev, jejíž mnohé společenství mají radikálně jiný příběh o tom, jak povstaly a co s nimi udělal Bůh.
Nepokoušejte se mi tedy "dokázat", že nikto nikdy nepopieral čestné prvenstvo biskupa Ríma. Nemá to smysl. čestné prvenství římského papeže mezi biskupy vám klidně přiznám. Ale to není ani středověké, ani dnešní papežství. Dějiny jsou příliš komplikované a vaši teologové si z nich vybrali to, co potvrzuje jejich teologii. Ne ovšem svévolně. Je třeba počítat s tím, že sám římský stolec jako instituce od počátku stavěl své ambice na faktu, že byl založen "na hrobech" apoštolů Petra a Pavla. Víceméně kontinuálně z toho vyvozoval přinejmenším pastýřské prvenství. O nějakém šéfování veškeré církvi ovšem nebylo po mnoho staletí ani vidu ani slechu, ALE - tato církev bohatla odkazy jejich členů. Měla tedy zdroje, o nichž se většině církví nezdálo, a tyto zdroje používala k posílení toho, co považovala za správné. Tak se stali papežové faktickými vládci Města po zhroucení říše. Byli totiž jediní, kdo měli z čeho nakrmit lidi - a to byla jejich tradiční funkce. V době, kdy církev i celá Evropa kolabovala a papežové neměli fakticky žádnou moc, objevil se na římském stolci charismatický biskup zvaný Řehoř Veliký. Ten udělal klíčové rozhodnutí: podpořil Benediktovu řeholi a vyslal mnichy do Anglie. Tam se z těchto mnichů stala duchovní velmoc. A ve staletích, které mohly přinést všelijakou budoucnost, se stalo, že tito benediktini, mezitím osídlivší celou Evropu, přenesli ideu o pastýřském úřadu římského papeže nad veškerou církví. Mělo to ovšem háček: Řím sám i úřad papeže byl v rukou římské šlechty a o nějakém duchovním vedení zde nemohlo být ani řeči. Proto taky museli tito mniši papežský stolec nejprve "dobýt".
Mezitím se ovšem stalo mnoho věcí: církev na Západě se zorganizovala jinak, protože zorganizována býti musela. Jejími skutečnými vůdci a pastýři byli sakrální králové. Jejich prototypem byl Karel Veliký. (mj. duchovní vzor S.Václava, který se zřejmě taky považoval za pastýře maličké církve Čechů). Karel veliký skutečně církev vedl a myslel to naprosto vážně před Bohem. On rozhodoval, kdo bude kde biskupem nebo opatem, on dával biskupům a opatům teologické úkoly, svolával je, povolával do svých služeb, stavěl na nich celou svou vizi božského státu na zemi podle pradávné ideologie o charismatickém králi, který všechny lidi živí, spojené s křesťanskou ideologií o pastýři zodpovědném za spasení všech svých lidí. podíváte-li se dnes, co dělá papež, vidíte tytéž funkce, které držel císař Karel - a mnozí jeho duchovní nástupci, zejména pak Sálští králové. Největší část známého středověku pak vyplnil zápas mezi touto koncepcí charismatického krále, jenž je odpovědný Kristu za stav církve, a starověkou, benediktiny do středověku přenesenou ideou o duchovním pastýři na římském biskupském stolci.
Než k tomu všemu došlo, stalo se ještě něco: v biskupských kruzích, jak se občas setkávali na synodách nebo koncilech, se vždycky držela zásada, že všichni biskupové jsou si rovni, malý jako velký, ale některým náleží přednost a čest. Říkalo se jim obvykle patriarchové. Veškerá čest však byla závislá v první řadě na tom, zda má ten biskup nebo patriarcha uznání ostatních. Musel být na svém stolci legitimní. Během IX. stol. ale prudce poklesl vliv a vážnost římského papeže, protože on tím, že přijal franský dodatek ke Credu - filioque - v očích většiny biskupů (s vyjímkou zejména franských) tím přestal být pravověrný a tedy i legitimní. Do toho pčřišel nejhlubší kolaps západní Evropy od pádu říše římské. Celá západní Evropa se proměnila v pařeniště násilí a zla, izolované od zbytku světa. Na mnoha bisklupských stolcích došlo k dlouhému, třeba řadu desetiletí trvajícímu hiátu. Ztratila se i ta paměť. (zanikla i mladá moravská církev). A když se z toho všeho společnost na Západě začala sbírat, po několika generacích (!) zjistilo se, že: - je tady zápdní církev sama, bez společenství s církví orthodoxní, - je tu clunyjský opat jako duchovní vůdce, který církev prakticky sjednotil bez ohledu na moc králů, - a povstali noví králové, jejichž starost o duchovní cíle byla na poučenější úrovni, už nebyla spojená s takovou mírou charismatického barbarství, jako u Karla Velikého.
A od tehdy snad vždy jednou za generaci docházelo k jevům, jimž dnes říkáme "probuzení", a šířilo se to jako oheň až do konce XIII. stol. Byla to atmosféra těchto duchovních hnutí, která umožnila mnichům, nejprve benediktinům, pak i novým řádům, obrazně řečeno instalovat papeže na pozici skutečného vůdce ovšem už jen západního křesťanstva, který má moc skutečně o církvi rozhodovat. Nebylo to nic jednoduchého, protože kromě clunyjských benediktinů tu byli např. benediktini gorzští, kteří dlouho zastávali do té doby samozřejmou skutečnost, že hlavou rozhodující o církvi je charismatický král. Tato koncepce v průběhu generací prohrála, což otevřelo cestu k tomu, co máme i my evangelíci dnes za samozřejmé: nezávislost církve na světské moci.
Cesta to nebyla jednoduchá už tak proto, že pojetí královského pastýřství nebo pastýřského království nikdy docela z katolické církve nezmizela. Proto se jí mohl chopit Jindřich VIII. a prohlásit sebe a své nástupce za hlavu církve v Anglii. Musíme si uvědomit, že kdyby tyto "protipapežské" ideje nebyly stále živé v duchovenstvu, nebylo by mu to prošlo. Ze stejných zdrojů čerpali své učení husiti. Ze stejných zdrojů čerpali i katoličtí vládci, u nás především Josef II. a jeho nástupci. A hle - i jemu to duchovenstvo až na vyjímky zbaštilo a podporovalo ho. Josef II. tak jako mnozí před ním byl subjektivně veden svou starostí o neutěšený stav církve, šířící kdejakou pověru, ale o blaho svých "oveček" se dle jeho soudu nestarající. Papežství až příliš propadlé své finanční nezávislosti mnohé církve dávno opustily, byť se tím většinou dostaly zpět pod moc světských pánů. Co nesebrali protestanti, sebrali katoličtí králové a když jedny i druhé smetly revoluce a vlny sekularizace společnosti, papežství se jako Petrův úřad duchovního vedení znovu navrátilo na respektované pozice, tentokrát demokratickou volbou milionů lidí.
Ale volba je to demokratická: lidi sami si volí, v jaké církvi žijí, a naše evangelikální církve nejsou nikterak ochuzeny na Boží milosti a Jeho slovo o spasení jenom proto, že už dávno s papežem jako vůdcem nepočítají. Co nám může papež dát? Jan Pavel II. těm vnímavějším z nás dal kus příkladu. Benedikt XVI. možná kus rozumu. Co můžeme dát my jemu? To mi ještě nikdo nesdělil. Obyčejným katolíkům jsem ovšem v životě něco dal, protože to chtěli. Co nám může vzít? A chce nám něco brát? Vy dva děláte chybu, když se necháváte strhávat k hádkám s antikatolíky, z nichž někteří jsou ubozí, a tváříte se jako majitelé Jediné Svaté Pravdy. Možná máte k příkladu Jana Pavla II. dál, než by vám bylo milo.
Colin
|
| Nadřazený |
|
