Pokud bych měl stručně nastínit, co v Bibli vidím, pak je to něco, co bych nazval trojím předurčením. Existuje dvojí předurčení ohledně toho, jestli člověk přijme Ježíše jako svého Pána nebo ne. Bůh si jako svrchovaný hrnčíř sám vybral nádoby milosrdenství, na kterých se projeví jeho milost, a nádoby hněvu, na kterých se projeví jeho spravedlnost a hněv. To třetí předurčení se pak týká konečného stavu, tj. konečného usmíření obou druhů nádob. Pokud bys mě chtěl zařadit, pak mě ber jako kalvinistu, který nepopírá, že Bůh chce na konci věků smířit sám se sebou všechny lidi a nevěří v to jejich "L" z TULIPu. 

Bůh není nikdy virtuálním pánem ničího života. Jen jsou lidé, kteří to vidí a respektují to, a pak lidé, kteří to nevidí a nerespektují. Pokud se Bůh z pouze jemu známému důvodu rozhodne, že kdokoli bude patřit do první kategorie, pak se ho dotkne (třeba jako Saula na cestě do Damašku, nebo méně dramaticky jako mě a asi i tebe) a ten člověk tomu doteku neodolá a odolat nemůže. A není také nic, čím by se chlubil, nic, co by sám udělal pro svoji spásu.

Takže:

T - naprostá zkaženost člověka v otroctví hříchu; myslím, že to vidím méně radikálně než většina reformovaných

U - ničím nepodmíněné vyvolení k tomu být nádobou milosrdenství

L - usmíření skrze kříž jen pro ty vyvolené - tady ne, protože Bůh chce k sobě přivést a přivede všechny

I - neodolatená milost

P - zachování svatých. Tady jsem si dlouho nebyl jistý. Je to v podstatě o jistotě spásy, tj. o tom, že kdo je jednou Pánův (spasen), zůstane takovým.