Nejsem soudcem Jidáše a nevím, zda přijal dar pokání.
To je dobře, že Jidáše nesoudíš. Ale to, zda Jidáš přijal dar tvé verze pokání jsi snad mohl napsat? Jidáš udělal to, co ty považuješ za pokání: pocítil lítost, měl snahu napravit co udělal a vyznal svůj hřích představeným od Boha.
Lítost zde sice byla, ale možná neuvěřil Boží lásce, že by mu dokázala jeho zradu odpustit a tak zemřel v beznaději.
Takže myslíš, že pro přijetí tvé verze daru pokání je kromě lítosti, snahy napravit věci a vyznání hříchu uvěřit Boží lásce? Je pro přijetí tvé verze daru pokání víra Boží lásce jako podmínka?
To by bylo zajímavé, protože pro přijetí skutečného pokání (ne pocitů, slov a lidské snahy) je právě potřeba uvěřit Bohu. Když člověk uvěří Bohu a jeho slovu, přijme dar pokání, i když u toho třeba vůbec nemusí pocítit lítost, nestačil zatím udělat jedinou snahu o nápravu následků hříchu a ještě nevyznal ani jeden svůj hřích.
Bylo by to pro tebe rozčarování, kdybys po smrti zjistil, že musíš snášet nebe pospolu s Jidášem?
Jejej! Vůbec ne! Mohli bychom si o lítosti s Jidášem dobře pokecat a myslím, že bychom si rozuměli, protože Jidáš by ještě o kus lépe věděl, k čemu vede lítost bez pokání, protože to zažil na vlastní kůži.
Toník
|