Každý, kdo věří v pravého Boha, uznává ho jako Pána všeho stvořeného. To, že Bůh je svrchovaným Pánem všeho je naprosto jasné z celého Starého zákona. Izrael byl mimo jiné vyvolen k tomu, aby o tomto podával svědectví ostatním národům. Tan, kdo žije ve vzpouře vůči Bohu, neuznává ho jako Pána všeho (včetně sebe). Přijmout Ježíše jako Spasitele znamená přijmout Ho současně jako Pána všeho, tj. včetně sebe sama. Znamená to přijmout Ho jako Božího Syna, jako toho, skrze koho a pro koho bylo vše stvořeno. Apoštol to říká jasně:"Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn." (Ř 10,9) Naše vykoupení spočívá právě v tom, že jsme přijali Ježíše jako Pána a Boha, který je Spasitelem. Paradoxně jsme tím pouze uznali skutečnost. 

U lidí je samozřejmě možné vše. Už jsem tu psal o zkušenostech s lidmi, kteří Ježíše označují za Pána a Spasitele, i když nevěří, že nějaký historický Ježíš vůbec žil, a berou ho jako mýtus. Jsem však přesvědčen, že Písmo nemluví o dvou krocích, ale o kroku jediném. Všimni si, že Písmo střídavě označuje za Spasitele Boha, Syna, Otce. Důraz je však kladen na to, že je nutné přijmout právě Syna, tj. Ježíše jako tohoto Pána. My často říkáme, že jsme přijali Ježíše jako Pána a Spasitele. Biblicky bychom měli říkat jen to, že jsme přijali Ježíše jako Pána, Boha, protože ten je Spasitel. A to je něco, co lze udělat jen v Duchu svatém. (1 Kor 12,3) Takže odejít z toho otroctví hříchu lze jen a pouze okamžitým přechodem do otroctví spravedlnosti. Nelze být někde mezi tím. Ti, které popisuješ jako na půli cesty, jsou ve skutečnosti stále v otroctví hříchu a nebyli vykoupeni.

To, že lidé říkají "milost, milost" a dokonce "Pane, Pane" a ve skutečnosti Ježíše nepřijali jako Pána, je něco, o čem hovoří i Písmo. Jsou to křesťané jen podle jména. Pro koho není Ježíš skutečně (v jeho srdci, duchu) Pánem, pro toho není ani Spasitel, a to bez ohledu na to, co říká či neříká.

Člověk ve skutečnosti nikdy nevydá svůj život Kristu. Dát totiž můžeš jen to, co máš. A tebe má od počátku do konce Bůh. Vlivem hříchu vznikl jakýsi pseudopán hřích. Ten není skutečným pánem člověka, ale je jeho vládcem. Místo aby člověk poslouchal a následoval svého skutečného Pána, poslouchá a následuje falešného pána. Ono vydání se Bohu je tak uznáním a rozpoznáním skutečného stavu.