Nikoli v podstatě, podle Krista už chtivý pohled na cizí ženu je stejně cizoložstvím - ale v závažnosti skutku, v míře devastace lidského srdce zde rozdíl určitě je.
To je omyl.
Pokud je hřích jen v srdci člověka, je jeho působení na srdce srovnatelně devastující, jako pokud je skutek vykonán. Dokonce to může být tak, že nevykonaný hřích, který je v srdci člověka, může být mnohem více devastující, než samotný skutek. Pokud má například nějaká žena ve svém srdci touhu vyspat se se svým sousedem, "dostat ho", bývá to více devastující pro celé okolí, než jeden takový skutek, který se skutečně stane.
V tomhle je učení ŘKC hodně zákeřné, protože relativizuje hřích a jeho působení a tím zcela mění pohled na závažnost hříchu.
Ale i u tebe snad byl tento rozdíl v závažnosti patrný, jakmile sis uvědomil, že nejsi vůbec dobrý člověk, jistě jsi z toho vyvodil důsledky a některé dřívější hříchy, které byly nedílnou součástí tvého dosavadního života, přestal dělat. K čemu by jinak bylo dobré uvědomit si svoji hříšnost, pokud bysme neusilovali o nápravu takového stavu?
Takhle to nefunguje. Alespoň u mne. (Teda jsem zvědav, co ti odpoví Slávek)
Když jsem byl v ŘKC a neznal Boží pohled na hřích a viděl situaci nereálně, tak jsem si pyšně a namyšleně myslel a říkal: "JÁ mám hřích, je MI to líto, JÁ z toho musím vyvodit důsledky a JÁ se ho musím zbavit". To byl postoj zcela mimo realitu. Tehdy jsem vůbec nepochopili závažnost hříchu a jeho vztah k mému životu.
Ten Boží pohled na hřích, to co mi Bůh ukázal, byl jiný. Bůh mi ukázal, že hřích má mě. Že jsem otrok hříchu. Že to není tak, že já bych se rozhodoval, jestli budu nebo nebudu mít hřích, ale že hřích přijde a rozhoduje se, zda bude nebo nebude mít mně a moje rozhodování v tom nehraje žádnou roli, maximálně mírně časovou. To bylo samozřejmě na tu mojí pýchu a soběstřednost poněkud studená sprcha.
Ten pohled na hřích a rozsudek za něj spolu se zprávou o vítězství Ježíše Krista nad hříchem a smrtí, vykoupení ze hříchu, způsobil pak logický důsledek, který jsem z toho vyvodil:
Že jsem svůj život vydal Ježíši. Pohled že bych "začal usilovat o nápravu stavu" by byl v dané situaci naprosto nelogický a neadekvátní, šel by přímo proti tomu, co mi Bůh ohledně hříchu ukázal. Určitě jsem měl "svobodu" mít takový nelogický pohled, neuznat oběť Ježíše Krista za můj život a dál zůstávat ve své pyšné snaze o záchranu svého vlastního života snahou o svou nápravu "taháním se za své vlastní vlasy".
Ale evangelium bylo, díky Bohu, mocnější, než moje pyšná "svoboda".
Logickým důsledkem toho, že jsem svůj život dal Ježíši pak bylo to, co ti tu popisujeme: Že nás Bůh jako svoje děti zbavil hříchů (některých okamžitě, ve vteřině, například hříšné lpění na stvoření ve formě růžence už jsem nikdy v životě neměl), některých pak postupně, tím, že nás vychovával (ne spalničkami, cholerou a úrazy, jako to dělají někteří bohové, co jejich matka musí krotit jejich výchovné rámě, ale vychovává nás jako každý normální otec).
K té tvé poznámce: Já mám samozřejmě i dnes například schopnost vlézt do jakéhokoliv pole hrachu, kukuřice a třeba ho celé otrhat nebo olámat. Kdyby tě to zajímalo, měl bych schopnost i vlézt do vinice a otrhat všechny hrozny, které v ní jsou a celou vinici zpustošit.
Dnes krádež na poli považuji za mnohem závažnější hřích, než tehdy. A celých asi dvacet let od té události jsem do pole nevlezl. Je to proto, že nemám svobodu, vnitřní svobodu jít krást na pole. To, co mám v srdci, zabrání byť jen myšlence na to, že bych vlezl do pole a vzal si kus cizí úrody a vzpomínka na tu chvíli mi zabrání dokonce i v tom, abych vlezl do cizího pole a utrhnul si v něm plevel. A to vše je důslednem jediné události a následné asi desetiminutové Boží výchovy, u které nebyla ani svátost, ani plnomocný odpustek.
Toník |
