Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Osobní svědectví (Skóre: 1)
Vložil: oko v Neděle, 09. březen 2014 @ 10:01:39 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | ..."Nevadí ti, že není jediného podstatného hříchu, který by se tě už vůbec netýkal?"...
Nevadí.
poněvadž právě vědomí této mé vlastní hříšnosti mi neustále připomíná vlastní nedostatečnost a potřebu spoléhat se na pomoc od Boha.
Nikoli na své vlastní nedostatečné síly.
Jako katolík při každé mši uznávám a vyznávám, že hřeším myšlením, slovy i skutky a že nekonám, co bych měl konat. A vyznávám tak svou vinu.
Toníku,
zvláštností "osobité víry", jakou spatřuji třeba u tebe, Karla či Slávka je na jedné straně opravdu horoucí vztah víry, ale na straně druhé - a teď se prosím neuraž, je to můj dojem - cítím pořád v reálu jakousi absenci povědomí přetrvávající vlastní hříšnosti. I když verbálně přiznáváte, že jste také hříšníci.
Snad se mi to podaří trochu objasnit, co tím myslím.
Shodně popisujete a přiznáváte podobu svého dřívějšího života jako života (dalo by se říci) hodně hříšného. Pak přišlo k jakési události ve vašich životech, ke konverzi, kterou teď nechci blíže specifikovat (u každého mohla být trochu jiná), a váš život se podle vašeho svědectví zásadně změnil. Ve srovnání s hříchy minulosti vám připadají ty dnešní vaše hříchy titěrné, takže by se skoro dalo říci, že (s přimhouřenýma očima) už nehřešíte. Určitě ne tak zásadním způsobem jako dříve.
(Možná jsem v tomto zcela vedle a promítám si zde jen svou vlastní životní situaci, která je v tomto asi dost podobná. Ale mám z vás tento dojem).
Jako by jste si svůj nynější život ve světle toho starého zidealizovali a dar pokání chápete hodně odlišně, než čím skutečně je.
Pokání je uznání vlastní hříšnosti, vyznání své viny Bohu a odevzdání svého života do Božích rukou.
Nejkrásnějším vyjádřením toho, co je vlastně pokání, je žalm 51.
Vy však jdete nad rámec toho, co pokání skutečně je a spojujete je už také neoddělitelně nejen s ospravedlněním, ale automaticky i s dokonalým uzdravením z konkrétního vyznaného hříchu, ve smysli nemožnosti do tohoto hříchu upadnout opětovně znova. Dokonce tento stav určujete jako podmínku k rozeznání, co je a co není pokání. Jdete tak už nad rámec žalmu 51.
S tím nemohu souhlasit.
Ona "nemožnost" upadnout znovu do stejného hříchu, platí jen po dobu, dokud trvá horoucí vztah.
Ale jedním z základních lidských rysů je ten, že my všichni býváme ve svých vztazích vždy do jisté míry nevěrní, nestálí, slabí a hříšní. I vztah s Bohem nám může zevšednět, přestaneme důsledně živit oheň lásky v nás. Milost a dar ospravedlnění je třeba přijímat nepřetržitě a nepřetržitě s ním živit svá hořící srdce, aby nevychladla.
Hle, blahoslavíme ty, kdo vytrvali (Jk 5,11).
Pokání je tedy vyřešením chyb naší minulosti v přítomném okamžiku, je darem, aby u nás mohl nastoupit další dar - dar ospravedlnění. Pokání však není jistotou bezhříšnosti do budoucna, je jen nadějí do budoucna, že spolu s Kristem nad svojí hříšností postupně zvítězíme.
V otázce opětovného pádu do hříchu buďme realisti a stůjme oběma nohama na zemi. I po pokání ta možnost zde stále je. Zde už nejde jen o samotnou závažnost hříchu z pohledu lidského, ale o závažnost opakovaného hříchu z pohledu Boha (kdo dostal více milostí, od toho je už více požadováno, každý prohřešek je souzen přísněji).
|
| Nadřazený |
|
