Ale nikdo přece netvrdí, že nehřeší, ne? Já ti tu pouze říkám zkušenost ze svého života a nemyslím, že bys mě kvůli tomu musel nazývat lhářem. :-) Já nemluvím o odpuštění hříchů, já mluvím o vyléčení z konkrétních hříchů a hříšných sklonů. Copak ti opravdu přijde tak nemožné, že Bůh způsobí, že něco, co jsi dělal rád a bylo to hříšné, se ti protiví? Uvedu ti jeden příklad člověka, který byl dost závislý na pornografii. Vždy toho litoval, vyznal se, pár dní to vydržel a pak do toho zase upadl. No a dar pokání ho změnil natolik, že dnes přepíná telku, i když jsou tam milostné scény. Ne že by snad chtěl, ale je mu to prostě odporné. Říká, že to na něj působí, jako by se měl dívat na to, jak někdo zvrací. A třeba já konkrétně jsem byl takto vyléčen ze závisti. Fakt, už ani nevím, jak závidět. Kol 4,14 neříká, že ten člověk byl znovuzrozený a vykoupený z otroctví hříchu, a 2 Tm 4,10 neříká, že Démas byl otrokem hříchu. V prvním verši se říká jen tolik, že někoho pozdravuje, ve druhém, že miloval svět a tak se rozešel s Pavlem, se kterým spolupracoval (1 Fm 1,24). Z těchto pár veršíků přece nemůžeme o dotyčném a jeho skutečném vztahu s Kristem nic vyčíst.

  Přesně v tomto je dar pokání od Boha jiný a proto jsem za něj Bohu bezmezně vděčný.

  Proto jsem se tě také ptal, jestli třeba s odpustky máš zkušenost jinou.

  Také by mne zajímalo, jestli ti to, co žiješ, vyhovuje? Já když jsem to žil, tak jsem právě z toho, co popisuješ zažíval velké rozčarování a nebyl jsem v tom spokojen. Hřích a jeho otroctví byl jeden z důležitých důvodů, proč jsem tehdy hledal východisko.

  Tobě vyhovuje, co žiješ? Nevadí ti, že není jediného podstatného hříchu, který by se tě už vůbec netýkal?