Karle,
dej si dohromady J 3,5; Ř 6,3-7; Kol 2,8-14; Ef 5,26; Gal 3,27 (kdo neoblékl ve křtu Krista, není jeho, není kristovec) a 1 Pt 3, 18-21, kde apoštol jasně říká, že jsme zachraňováni ve křtu skrze vodu.
Dej si to dohromady, vždyť to není nic těžkého.
Znovuzrození do Božího dítěte je činem Boha a je výhradně z milosti, bez lidských zásluh. Bůh člověka tak miluje, že jediné, čím podmiňuje dar znovuzrození (participaci člověka na vykupitelských zásluhách Krista), je přítomnost víry, přítomnost vztahu. Bez víry prostě nelze křtít. Zcela ponechejme nyní stranou křest dětí, jako zvláštní specifikaci.
Hovořme jen o znovuzrození.
Ty ho podmiňuješ vztahem a máš pravdu. Bez víry (bez vztahu) nelze křtít.
Znovuzrození musí být z vody a z Ducha (J 3,5) a to splňuje jen Mt 28,19. Tímto se stáváš křesťanem "de jure" (právoplatným dědicem věčného života) a zároveň se stáváš i křesťanem "de facto", křesťanem ve vztahu s Bohem a bližními. Zatímco křesťanem "de jure" zůstáváš už navždycky (Bůh tě uznal za své dítě a nikdy nevezme své slovo zpět), křesťanem "de facto" zůstáváš jen potud, pokud ve tvém srdci trvá přátelství s Bohem, pokud žiješ podle Boha. Pokud nejsi nevěrný. Hřích ke smrti tvůj vztah křesťana "de facto" zruší, takže se dostáváš opět do stavu duchovní smrti. Pokání a obrácení k Bohu, vyznání hříchů však znovu může obnovit tvůj vztah s Bohem, znovu se máš možnost vrátit do života božího dítěte.
Ty se stále potýkáš s tím, že nerozlišuješ mezi stavem a vztahem - splývá ti to vjedno. Je třeba rozlišovat, mít na paměti, že když láska vychladne, vztah zmizí a rozbují se hřích v životě člověka, tak člověk nežije životem křesťana. De facto nežije jako křesťan, nežije s Bohem ani podle Boha. Přesto, když se vrátí po čase zase k Bohu, učiní pokání a je mu odpuštěno, - avšak nepřekřtívá se znovu! Pokud byl člověk jednou pokřtěn, uznán nebeským Otcem za dítě Boží (pro Kristovy zásluhy), je to už napořád (de jure), i když později žije nehodně.
|
