| Já samozřejmě uznávám, že velké schizma bylo do značné míry výsledkem situace, která byla z velké části způsobena politickými jevy, na které neměl ani Řím a ani Konstantinopol vliv. Došlo k velkému omezení vzájemných kontaktů (barbarská invaze na Západě a faktické rozbití té části impéria, invaze slovanů, Avarů atd.). Za ještě důležitější však považuji kulturní a jazykové odloučení obou částí církve. Zatímco v minulosti se mluvilo na obou stranách latinsky a řecky, postupem času se Západ latinizoval a pro neznalost řečtiny se tak nečetly spisy z Východu, Východ byl řecký a znalost latinských autorů byla též mizivá. Rozdílné politické uspořádání také vedlo k odlišnému způsobu fungování Říma a Konstantinopole. Řím byl nucen jít cestou větší centralizace. Netřeba dodávat, že máš samozřejmě pravdu v tom, že na obou stranách najdeme nehodné biskupy. Řím podle mě pokulhával spíše v oblasti mravů a morálky, Východ pak častěji v oblasti víry.
Na západě se začalo filioque používat už někdy v druhé polovině šestého století (standardně se uvádí koncil v Toledu z osmdesátých let šestého století, ale to je podle mě jen nejpozdější datum). Papežové se s tím nějak museli vyrovnat a zvolili podle mě přesně tu správnou cestu - povolili použití, ale odmítali doplnit posvátné krédo. O skutečném přijetí filioque papeži do kréda nelze podle mě mluvit dříve než v roce 1014 při korunovaci Jindřicha II. Na Východě začali filioque věnovat pozornost až v devátém století a bylo přijímáno vesměs odmítavě. Sergius (patriarcha Konstantinopole) těsně před tou korunovací (snad na základě dopisu z Říma) nezařadil svého jmenovce Sergia IV. do svého seznamu patriarchů, které se vedly v každém patriarchátu kvůli apoštolské posloupnosti. Jestli to ale byl nějaký záměr či gesto, nelze jasně tvrdit, protože ty seznamy nejsou úplné ani před tím - někdy i kvůli tomu, že informace o novém biskupovi jaksi nedorazily. Nemá cenu idealizovat si jednotu před schizmatem. Je pravda, že Východ a Západ se ubíraly jinými cestami v teologii a mnohé z toho, co se dnes vzájemně kritizuje bylo už rozdílem v tom prvním tisíciletí. I přes všechny rozdíly a nedostatek vzájemné komunikace žila celá církev v jednotě právě díky takovým věcem jako bylo posvátné krédo. Papež také neměl šťastnou ruku, když do Konstantinopole poslal právě cholerika Humberta. A Michael také nebyl právě umírněný, že?
Paradoxně si myslím, že filioque není vůbec překážkou jednoty. Římu by vůbec nedělalo problémy uznat právo ostatních patriarchátů držet se původní verze (vždyť to krédo je u vás stále platné!) a Východ by se mohl více snažit chápat obsah a důvody, které pro filioque máte. Nakonec zůstává faktem, že to jsou jen jakési přibližné pokusy něco vystihnout, a nikdo z nás přesně neví a vědět nemůže, jak se to s bytím Otce, Syna a Ducha má. Když jsem opravdu pilně studoval důvody pro a proti, často mě napadalo, že by těm teologům slušelo více pokory, protože Bůh není rozpitvaná žába na laboratorním stole. |
