Celá jeho myšlenka ale odpovídá tomu, co jsem zažil.

  V ŘKC mi ublížilo několik lidí, a to hodně a vícekrát. Nikdy jsem jim to neměl zazlé. To, co bolelo jsem navíc dávno odpustil. Ale také jsem nikdy nezažil, že by za mnou některý z těch římských katolíků přišel a řekl: Promiň, omlouvám se, odpusť mi, že jsem ti ublížil, mrzí mne to. A to vím, že ti ŘK normálně chodí ke svátostem.

  I u tebe jsem tu mnohokrát zažil, že sis ty sám o mne vymyslel podobnou lež jako myslivec o tobě, stejně nestoudnou (však se o konkrétních věcech bavíme v jiných diskuzích) a když jsem tě na ten tvůj výmysl upozornil, nezažil jsem, že bys napsal "aha, promiň, špatně jsem tě pochopil, co teda žiješ, jak to myslíš?" Naopak, vždy si dál a dál drze a neomalene opakoval ten nesmysl, co sis vymyslel. A taky zřejmě chodíš ke svátostem? A taky ti asi pan farář ani nikdo jiný neřekl, že těm, kterým jsi ublížil, by ses měl omluvit?

  Vzpomínám si, že jsem chodil ke zpovědi k farářům a vypadalo to hodně jinak, než popisuje myslivec. Teda když šlo o "prefabrikovanou zpověď v bedně", tak ta lhostejnost kněží k mým těžkostem byla očividná a zvláště na konci "starého života" už byla tak bolavá, že zrovna i tohle jsem si musel řešit. Ale zažil jsem i mnoho zpovědí mimo "bednu", kde se nám kněží věnovali. Ale ani jednou si nevzpomínám, že by mně kněz při/po zpovědi poslal za někým se omluvit. Uložené "Pokání" bylo vždy zhruba stejné.

  V naší farní obci žilo mnoho lidí, kteří chodili ke svátostem, ale zároveň se k smrti nenáviděli, nemohli se vystát a s tím také žili až do smrti. Nevzpomínám si, že bych omluvu či odpuštění zažil doma, naopak: Zažil jsem fóbii z toho, že člověk něco pokazí a už to díky "tvrdým vesnickým palicím" (mimochodem 100% římskokatolickým) nepůjde nikdy napravit. Buď tedy naše rodina byla naprosto svatá a nikomu neublížila stejně jako nikdo nám, nebo spíš také ne ;-)

  V křesťanském prostředí je naproti tomu docela běžné, že když Bůh "zkoumá moje srdce i ledví", tak mne úplně v klidu pošle za tím, komu jsem ublížil, abych se mu omluvil nebo mi ukáže, co konkrétně mám dělat v nějakém provinění, jak napravit škodu. Stejně tak je běžné, že za mnou přijde člověk a řekne "hele, promiň, tenkrát .... jsem udělal to a to, vím, že se tě to dotklo, odpusť mi to". Což už se obvykle dávno stalo a často už jsem na tu věc zapoměl, byť ze začátku bolela.

  Jak to teda máte vy? 

  Stalo se ti, že pokud ses zpovídal z toho, žes někomu ublížil, že by se kněz ptal na to, zda jsi s dotyčným dal vztah zpět dohromady? Že by tě poslal za tím člověkem aby ses mu omluvil? Že by za tebou někdo přišel a omluvil se ti takto? Všichni lidé, kteří u vás chodí ke svátostem nemají problémy s odpuštěním, chodí za sebou, omlouvají se navzájem mezi sebou, odpouští si?

  Toník

Ten příklad si neber osobně, jen jako obecný princip. Měl jsem zřejmě začernit či  změnit i tu osobu. Nakonec není to můj text, vymyslel ho zdejší poeta a prozaik Myslivec, jemuž je zde už zakázán přístup, ale vtipným způsobem uhodil hřebík na hlavičku.