Nahoře ti rozepisuji, jak je to s pokáním doopravdy.
Stando, já samozřejmě vím, o čem píšeš, vím tedy o jakém "daru" to píšeš.
Nemusíš my psát co doopravdy žijete, znám to osobně, na vlastní kůži. Prošel jsem mnoho let ve vašich botách.
Já píšu o změně života.
O tom, když modlář, který se "svobodně" rozhodoval na kterém posvátném kopci a s kterou modlou stráví víkend, a ani nevmímal své otroctví, uvěří Bohu, modly vyhodí do popelnice nebo spálí a žije život s důvěrou Bohu a nemá už "svobodu" se klanět modlám.
O tom, když zloděj, který se "svobodně" rozhodoval kde bude krást a díky ocejchovanému svědomí ani nevnímal, že krádež je hřích, přestane být zlodějem a už nikdy se nebude "rozhodovat" to, co řešil před tím.
Píšu o tom, když narkoman, který se "svobodně" v každém okamžiku svého života rozhodoval, co si dneska šlehne, a kde na to vezme prachy přestane být narkomanem a rozhoduje svobodně v každém okamžiku svého života o něčem docela jiném: Třeba s kým si půjde zahrát na kytaru, kam půjde na houby, co uvaří, kdy půjde do práce nebo jiné docela obyčejné věci, které rozhodují docela svobodní lidé a ne otroci hříchu.
Píšu o tom, když tatínek od rodiny, který se "svobodně" a v každém okamžiku svého života rozhodoval, jestli se vyspí se sousedkou, s kolegyní v práci nebo se spoluhráčkou na volejbalu, se po téhle změně rozhoduje v každém okamžiku života o něčem docela jiném: Třeba kam pojedou v neděli na výlet nebo kam půjdou večer na večeři.
Píšu o postoji člověka, který má člověk z Božího daru, z Boží milosti. Ten změnu, kterou člověk dostává darem od Boha, má člověk. Bůh tuhle změnu nepotřebuje.
Píšu o jediném adekvátním postoji, který je výsledkem toho, že Pán Ježíš Kristus zemřel za všechny naše hříchy ještě před tím, než jsme se narodili, že nás očistil od každého hříchu svou krví, že nás smířil s Bohem a postavil před sebou svaté, bez poskvrny a bez úhony.
Bezpodmínečně, tak jak to odpovídá charakteru Boží lásky.
Píšu o změně života, která je Božím darem a zbaví člověka hříchu. A když píšu zbaví tak tím myslím to, že člověk má nějaký hřích a když ho ten dar zbaví hříchu, tak ten člověk už hřích nemá.
Ono je to fakticky ale trochu naopak: Když to totiž vezmu doslova, tak ve skutečnosti pokání ani tak nezbavuje člověka hříchu, ale pokání zabavuje hříchu člověka.
To, že "člověk má hřích" je totiž jen popletená iluze světa.
Ten, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Není to tak, že by hřích byl otrokem člověka. Když tedy píšu, že "pokání zbavuje člověka hříchu" tak tím myslím to, že člověk je vysvobozen z otroctví hříchu, z jeho oklamání, z jeho moci.
Nepíšu tedy o tom vašem "daru" při kterém člověk celý život pobíhá po černých krabicích v temných zákoutích kostela, snaží se ze vší síly o nějaké pocity, uvědomění a rozhodování, a ve své "svobodě" řeší stále ten svůj jeden a ten samý hřích, na který ho jeho otec neustále dokola upozorňuje, na kterém mu dává falešný pocit "svobody" a zároveň ho tím drtí.
Takto se křesťan zbavuje zátěže hříchů a nasměruje dar pokání ke svému obrácení a růstu ve víře, růstu ve vztahu s Bohem a bližními.
A už se ti někdy povedlo takto se zbavit nějakého hříchu, Stando? Je nějaký hřích, který jsi ty měl a už ho nemáš? Nebo je to stále tak, že není jediného hříchu, který by se tě netýkal?
Toník | 
