Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: R (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Neděle, 27. září 2009 @ 09:47:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/ | Svůj postoj ke ŘKC jsem vysvětloval docela dlouho. Já byl v ŘKC velmi spokojený a věřil jsem jejímu učení. V Ježíše jsem uvěřil a dal mu svůj život jenom proto, že jsem ten život nezvládal a nevěděl co s ním, kdybych byl trochu víc psychicky stabilní, byl bych asi v ŘKC dodnes spokojeným členem a včera bych s papežem korunoval Jezulátko.
Změna nastala právě až tím, že jsem přijal Krista (a teď nemyslím přijímání Eucharistie, ale "přijmout Ježíše" ve významu první kapitoly Jana). Tím jsem zjistil, že křesťané mají pravdu a že jedno jediné vyznání ústy k víře srdce, které mi připadlo pitomé a nesmyslné, je to nejdůležitější vyznání v životě (ostatně to popisuju v jednom starém příspěvku)
První moje potíže v ŘKC tedy nastaly potom, kdy jsem zjistil, že prostá důvěra Ježíši, víra v jeho záchranu je v ŘKC vážný problém (tvoje příspěvky jsou takovou ukázkou toho, na co jsem narážel) - a to jsem byl tenkrát katolík jako řemen, vůbec jsem nebyl žádný protestant jako teď.
Pak k tomu taky přispělo to, že jsem hledal lidi, kteří by věřili a doufali v Ježíše, mohl jsem si s nimi o víře v Ježíše a životě s ním povídat a stále a stále dokola jsem narážel jen na ty, co věřili a doufali v Marii, Královny, Početí a jiná zjevení. Vlastně ti nejvíc "věřící" přátelé, věřili právě jim. A tam mi došlo, že životní zážitky s Ježíšem jsou poněkud radikálně jiné, než zážitky s jinými mocnostmi a že to moc dohromady nejde.
No a hlavní problém pak nastal se křtem, když mi Bůh ukázal, že k víře patří křest ve vodě, tak to už vůbec s celým tím, co se nazývá ŘKC nejde dohromady. Nemůžeš se nechat pokřtít ve vodě kvůli svojí víře v Ježíše a zůstat v plném společenství s ŘKC.
Pokud jde o ty skytky: Já neříkám, že v ŘKC nejsou skutky, to jsi špatně pochopil. Pracoval jsem v samizdatové tiskárně, opravoval kostely a fary, chodil do Jedličkárny k dětem, pomáhali jsme nezištně na různých místech, pracovali s mladými a podobně. Jenže my jsme byli "echt" katolíci, ti aktivní z aktivních, "praktikující".
Vždycky se někde daleko v ŘKC najde někdo, kdo se něčemu věnuje - ale to se najde i v ODS, u zahrádkářů, ... Je otázka, jestli v ŘKC je nějaký statisticky větší poměr lidí, kteří dělají "skutky". Jsi technik, snad chápeš otázku.
Přečti jsi co jsem psal z zkus odpovědět:
- kolik je u vás ve farnosti lidí
- kolik z nich se věnuje službě lidem ("skutkům") a kolik jen sobě
- kolik z nich se věnuje službě v církvi, kolik duchovní službě, kolik praktické.
Poměry v naší farnosti jsem ti vylíčil. Zajímalo by mne, jestli v té vaší je to nějak radikálně jiné.
Pokud jde o odsouzení tak je to tak: Existují lidé, kteří už prošli soudem, přijali spravedlivý rozsudek a podrobili se mu, neodvolali se proti němu. Proti těm už není žádné odsouzení - člověk nemůže být dvakrát souzen a odsouzen za totéž, to by byla nespravedlnost.
|
| NadřazenýRe: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: R (Skóre: 1)
Vložil: oko v Neděle, 27. září 2009 @ 22:02:21 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Žádný živý člověk ještě nestál před soudnou stolicí Kristovou. To je jedna věc.
Odpuštěné hříchy jsou smazány - ale tím jsme neskončili - přibudou další. Budeme mít možnost z nich zase učinit pokání, aby nám je Bůh mohl odpustit?
Přes svou aktivitu v ŘKC jsi neodhalil samotnou podstatu - vertikální vztah k Bohu a horizontální vztah k bližním. Všechno ti splývalo vjedno. Z toho pak vyplynul názor, že úcta ke svatým konkuruje Bohu.
Při posledním sčítání přišlo u nás v neděli na bohoslužby něco přes 400 lidí. Naprosto nedokážu postihnout všechny činnosti, kterým se kdo věnuje, abych mohl početně srovnávat. Jsme ale živá farnost. Obrovský posun vidím v chápání potřeby přijímat Krista. Za mého mládí to bylo mimo základní svátky jen pár výjimek, dneska přijímá Krista téměř každý. Ubylo nás, to je pravda, ale vztahy jsou srdečnější, opravdovější. Pokud jsou nějaké přednášky, besedy, přijde kolem stovky lidí. A kolikrát zírám, když lidé pak promluví o svém vztahu k Bohu.
Odmítám tvrzení, že bych neměl naprostou důvěru v Ježíše, že je ochoten a schopen mě zachránit. Ale nemám důvěru ve svou vytrvalost v dobrém až do konce. Vím, že nemám vyhráno a musím si dávat pozor, abych nepadl, aby má hříšná přirozenost neuhasila mou lásku. Vím ale také, že se nesmím soustřeďovat pouze na své chyby, ale soustředit se na jejich opačné dobro a hledat naplnit ve svém životě Boží vůli. Protože to je v životě podstatné, konat to, k čemu jsme byli stvořeni.
My si vyčítáme různé názory, ale podstatným je vztah. Bez vztahu ke Kristu není víra živá. Kristus nám promine mylné názory, z toho nemám obavy. Ale konat jeho vůli, konzultovat s ním svá rozhodnutí - v tom vidím podstatu nového života. "Ne má, ale tvá vůle se staň"..."Nežiji už já, ale žije ve mě Kristus".
To poslední vnímám tak, že žije - li ve mě Kristus, nepotlačuji svou osobnost, ale naopak, naplno ji rozvíjím. Protože jednám vlastně podle toho, k čemu jsem byl stvořen.
|
]
|
|
