Grano Salis

Trojice před Nicejí https://www.biblicalunitarian.com/articles/the-trinity-before-nicea
Úvod
Věřili křesťané v Trojici před naším letopočtem? 325 když Nicejský koncil stanovil, že Pán Ježíš Kristus existuje jako jedna substance (homoousios) s Otcem? V následujícím textu hodlám prozkoumat víru klíčových křesťanů ve druhém a třetím století, abych na tuto otázku odpověděl. Vzhledem k obrovskému objemu literární produkce v tomto období je však mým prvním úkolem najít nějaký způsob, jak vše prosít, abych se dostal k relevantním informacím. V důsledku tohoto metodologického problému jsem se rozhodl zaměřit se na shromážděné důkazní texty jednoho prominentního trojičního apologeta, Matta Slicka. Vybral jsem si ho ne kvůli jeho nenapadnutelné odbornosti v oblasti patristiky, ani kvůli jeho roli samozvaného lovce kacířství, ale proto, že jeho článek na carm.org se v dotazu vyhledávače vyšvihl na samý vrchol: „Trinity před Niceou." Kromě toho Slickův styl a postoj charakterizují mnoho evangelikálů v této otázce, takže jeho přístup je reprezentativní. Vzhledem k tomu, že jeho článek je stručný a cituje pouze šest zdrojů, mohu s ním také adekvátně reagovat v eseji této délky.

Hodnocení raných trinitářských citátů
V následujícím textu se propracuji Slickovým krátkým příspěvkem „Early Trinitarian Quotes“, jednoho autora po druhém, a analyzuji každého, abych zjistil, zda je citace přesná a zda dokazuje, že autor věřil v Trojici. Ale než se do toho ponořím, chci nejprve upřesnit, co myslím pod pojmem „Trojice“. Jak opakovaně zdůraznil Dale Tuggy, neexistuje žádná doktrína „o“ Trojici.[1] Spíše existuje několik konkurenčních způsobů výkladu vyznání víry Konstantinopolského koncilu z roku 381 (často nesprávně nazývaného Nicejské vyznání). Pro mé účely zde, když říkám „Trojice“, mám na mysli to, co Slick specifikuje v následujícím odstavci:

Bůh je trojice osob: Otec, Syn a Duch svatý. Otec není tatáž osoba jako Syn; Syn není tatáž osoba jako Duch svatý; a Duch svatý není tatáž osoba jako Otec [sic]. Nejsou to tři bohové ani tři bytosti. Jsou to tři odlišné osoby; přesto jsou všichni jediným Bohem. Každý má vůli, umí mluvit, umí milovat atd., a to jsou ukázky osobnosti. Jsou v naprosté dokonalé harmonii sestávající z jedné látky. Jsou souvěční, rovní a spolumocní [sic]. Kdyby byl kterýkoli z těch tří odstraněn, nebyl by žádný Bůh.

Ježíš, Syn, je jedna osoba se dvěma přirozenostmi: Božskou a Lidskou. Toto se nazývá hypostatická unie. Duch svatý je také božské povahy a je si vědom sám sebe [sic], třetí osoba Trojice.[2]

Z tohoto jazyka mohu vytáhnout následující návrhy:

Bůh je trojice osob: Otec, Syn a Duch svatý.
Každá osoba je odlišná od ostatních dvou.
Každý člověk je jeden Bůh.
Osoby se skládají z jedné substance.
Každý člověk je věčný.
Každá osoba je rovnocenná ostatním (pravděpodobně ve stavu).
Každý člověk je stejně mocný.
Bůh neexistuje bez jedné ze tří osob.
Ježíš má v hypostatické unii dvě přirozenosti.
Duch svatý si je vědom sám sebe.
Kdybych vzal svou definici „Trojice“ z jiného zdroje, viděli bychom nějaké drobné, i když významné rozdíly v jazyce, ale myslel jsem si, že by bylo nejdůslednější použít Slickovu vlastní verzi Trojice při posuzování Slickova případu, kterému křesťané věřili. v Trojici před Niceou. Pokud má pravdu, měli bychom najít mnoho odkazů na těchto deset bodů v citátech, které cituje, protože tvrdí, že „ukazují, že nauka o Trojici byla skutečně živá a živá před Nicejským koncilem“. [3] V následujícím textu postupně propracuji každou z citací. Slickova slova jsem označil čísly, aby bylo jasné, když ho cituji.[4]

1. Polykarp (70-155/160)
„Ó Pane Bože všemohoucí. . . Žehnám ti a oslavuji tě skrze věčného a nebeského velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze něhož buď sláva tobě, s Ním a Duchem svatým, nyní i navěky“ (č. 14, vyd. Funk; PG 5.1040 ).[5]

Tento krátký úryvek pochází z mučednické smrti Polykarpa, kdy se Polykarp modlil těsně před svou popravou (kap. 14). Těžko však říci, jak moc je toto tvrzení důvěryhodné. Nyní uznávám, že Mučednictví má historické jádro, ale nejsem vůbec přesvědčen o autenticitě jeho filmovějších scén, jako když se pokusili spálit Polykarpa ve velkém ohni a ten se zázračně zformoval do podoby oblouk a hořelo kolem něj, vydávalo sladkou vůni jako kadidlo, ale nespálilo ho (kap. 15). Nejsem si ani jistý, že když ho následně bodli, krvácel tak silně, že to uhasilo peklo, které kolem něj řvalo (kap. 16). Ale i když tato modlitba přesně odráží Polykarpovu teologii, je mnohem jednotnější než trinitární. Zde je více kontextu, vyplnění části Slick výše vynechané.

Umučení Polykarpa 14
Pane Bože všemohoucí, Otče svého milovaného a požehnaného[6] Syna Ježíše Krista, skrze něhož jsme přijali poznání o tobě, o Bohu andělů a mocností a o celém stvoření a o celém pokolení spravedlivých, kteří žijí ve tvém přítomností, žehnám ti... oslavuji tě skrze věčného a nebeského velekněze, Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze něhož buď sláva tobě, s ním a s Duchem svatým, jak nyní, tak i na věky budoucí. Amen.[7]
Za prvé, Polykarp jasně identifikuje „Pána Boha všemohoucího“ jako Otce Ježíše Krista. Za druhé, vidí Krista především jako prostředníka, jehož prostřednictvím můžeme poznat Boha. Nenajdeme nic o osobě, substanci, Trojici, společné rovnosti, společné věčnosti atd. Jak tento citát nějakým způsobem ukazuje, že Polykarp věřil v Trojici? Předpokládám, že jedinou zajímavou částí je, když Polykarp zahrnuje Ducha svatého jako někoho, kdo má být oslavován vedle Otce a Syna, což může naznačovat, že Polykarp souhlasil se Slickovým desátým bodem, že Duch svatý si je vědom sebe sama. Tento bod však není zdaleka jistý, protože ve verzi zachované v Eusebiových církevních dějinách čteme:

Církevní dějiny 4.15.35
Proto tě také za všechno chválím; Žehnám ti, oslavuji tě skrze věčného velekněze, Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze něhož s ním, v Duchu svatém, buď sláva tobě nyní i na věky budoucí, Amen.'[ 8]

Nyní se naše předložky změnily. Spíše než oslavovat Boha „spolu s...Ježíšem Kristem...a Duchem svatým“, máme Polykarp oslavující Boha „skrze...Ježíše Krista...v Duchu svatém“. V důsledku této textové nejistoty bychom tomu neměli přikládat příliš velkou váhu jako důkazu Polykarpova vyznání v Duchu jako odlišné osobnosti. Kromě toho ze svého jediného autentického díla jasně rozlišoval mezi Bohem a Ježíšem, když řekl: „Nyní ať vás buduje Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista a sám věčný velekněz, Syn Boží Ježíš Kristus“ (Filipským 12,2).[9]

Závěrem, Polykarp nám nedává žádný důkaz, že věřil v Trojici. Mohl věřit v osobnost Ducha, ale to není zdaleka jasné. Nyní se zaměříme na Slickův druhý zdroj, Justin Martyr.
2. Justin Mučedník (100?-165?)„Neboť ve jménu Boha, Otce a Pána všehomíra a našeho Spasitele Ježíše Krista a Ducha svatého přijímají obmytí vodou“ (První Apol., LXI).

To se zjevně vrací ke křestnímu prohlášení z Matouše 28,19, kde sám Ježíš říká svým učedníkům, aby křtili „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Justin však přidal několik slov, aby povýšil Otce nad Ježíše a Ducha. Boha nazývá „Otcem a Pánem vesmíru“. Již na základě toho můžeme mít podezření, že Justin nezastává názor, že Otec a Syn jsou si rovni. Justinův výrok „Otec a Pán vesmíru“ je navíc výstižný, popisuje „Boha“ a odlišuje Boha od Krista a Ducha svatého. Navíc, hned v dalším odstavci téže kapitoly, Justin používá téměř totožné prohlášení a jasně klade rovnítko mezi Boha a Otce.

První omluva 61
Nad tím, kdo se rozhodl znovuzrodit a činil pokání ze svých hříchů, se vyslovuje jméno Boha Otce a Pána vesmíru; ten, kdo vede k umyvadlu osobu, která se má umýt, volá ho pouze tímto jménem. Neboť nikdo nemůže vyslovit jméno nevyslovitelného Boha... A ve jménu Ježíše Krista, který byl ukřižován za Pontského Piláta, a ve jménu Ducha svatého, který prostřednictvím proroků předpověděl vše o Ježíši, který je osvícen je umytý. [10]

Všimněte si rozdílu, který Justin klade mezi jméno „Bůh Otec a Pán vesmíru“ a Ježíš Kristus. Jméno prvního je nevyslovitelné, zatímco jméno druhého snadno vysloví. To by nemělo překvapit nikoho, kdo je obeznámen s dalšími Justinovými spisy, kde jde až tak daleko, že říká, že Ježíš je „na druhém místě“ vedle Boha, což jasně dokazuje jeho podřízenost (První omluva 8). Není divu, že hlavní proud patristických učenců dochází k závěru, že Justin nebyl trinitář. Nyní se obracíme na Ignáce, biskupa z Antiochie.

3a Ignác z Antiochie (zemřel 98/117)
„V Kristu Ježíši, našem Pánu, skrze něhož as nímž sláva a moc Otci s Duchem svatým na věky“ (č. 7; PG 5.988).

Tento citát nepochází z Ignáce, ale z Ignácova mučednictví, které vědci obecně považují za pozdější padělek, a proto jej vylučují ze sbírky Apoštolských otců. I tak nám tento citát moc neřekne o tom, čemu autoři věřili. Pouhá zmínka o Ježíši, Otci a Duchu svatém ani v nejmenším nedokazuje, že tento autor věřil v Trojici. Je zajímavé, že „Ignác“ je v rozporu s Trojicí dříve ve stejném díle, když říká:

Umučení Ignáce 2
Mýlíte se, když nazýváte démony národů bohy. Neboť jest jen jeden Bůh, který učinil nebe i zemi, moře i vše, co je v nich; a jednoho Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, z jehož království se mohu těšit.

Toto prohlášení je exkluzivní. Identifikuje jediného Boha jako někoho jiného než jediného Ježíše Krista (srov. Jan 17,3).

Další Slick se obrací k dlouhé recenzi Ignatia pro další trojiční důkazní text. Zde je to, co cituje:

3b Ignáce
„Máme také za lékaře Pána, našeho Boha Ježíše Krista, jednorozeného Syna a Slovo, dříve než začal čas, ale který se potom stal také člověkem, z Marie Panny. Neboť ‚Slovo se stalo tělem.‘ Jelikož byl netělesný, byl v těle; protože byl neprůchodný, byl v průchodném těle; protože byl nesmrtelný, byl ve smrtelném těle; jako život se stal předmětem zkažení, aby mohl osvobodit naše duše od smrti a zkaženosti, uzdravit je a vrátit jim zdraví, když byly nemocné bezbožností a zlými chtíči." (Alexander Roberts a James Donaldson, eds., The ante-Nicene Fathers, Grand Rapids: Eerdmans, rpt. 1975, sv. 1, str. 52, Efezským 7.)

Slick opět velmi pečlivě vybral svou nabídku. Zálohováním pouze jedné věty zjistíme následující:

Ignác Efezským 7,22 (Dlouhá recenze)
Ale náš Lékař je jediný pravý Bůh, nezplozený a nepřístupný, Pán všech, Otec a Zploditel jednorozeného Syna. Máme také za lékaře Pána Boha našeho, Ježíše Krista, jednorozeného Syna a Slova, dříve než začal čas, ale který se potom stal také člověkem, z Marie Panny.

Kontrast nemůže být jasnější. Otec je v kategorii sám o sobě jako „jediný pravý Bůh, nezplozený a nedosažitelný, Pán všeho, Otec a Zploditel“ – všechna označení se zde nevztahují na Syna. Ještě jednou, nemáme nic o Trojici, nic o rovnosti, podstatě nebo věčnosti. Pokud něco, tento text zdůrazňuje rozdíly mezi Otcem a Synem.[11] Dále se zaměříme na Ireneje, biskupa z Lyonu.
4. Irenej (115–190)
„Církev, i když je rozptýlena po celém světě až na konec země, přijala od apoštolů a jejich učedníků tuto víru: . . . jeden Bůh, Otec všemohoucí, Stvořitel nebe a země a moře a všeho, co je v nich; a v jednoho Krista Ježíše, Syna Božího, který se vtělil pro naši spásu; a v Duchu svatém, který skrze proroky hlásal dispensace Boží a příchody a narození z panny, utrpení a vzkříšení z mrtvých a nanebevstoupení v těle milovaného Krista Ježíš, náš Pán, a Jeho zjevení z nebe v Otcově slávě „shromáždit vše v jedno“ a znovu vzkřísit veškeré tělo celého lidského pokolení, aby se Kristu Ježíši, našemu Pánu a Bohu , a Spasitele a Krále, podle vůle neviditelného Otce, 'každé koleno se má sklonit, z věcí na nebi, věcí na zemi i věcí pod zemí, a aby každý jazyk vyznal; k němu a že by měl vykonat spravedlivý rozsudek vůči všem . . . “ (Proti herezím X.l)[12]

Kde je tady něco o Trojici? Ve skutečnosti je to jedno z Irenejových nejsilnějších unitářských prohlášení! Označuje jediného Boha jako Otce a poté pokračuje v samostatné kategorii o Ježíši. Otec je všemohoucí stvořitel, zatímco Syn se (pasivně) vtělil pro naši spásu. Ano, Irenej nazývá Ježíše Bohem, ale není zdaleka jasné, co tím myslí. K nejednoznačnosti pojmu „Bůh“ se vrátím později. Ale nyní se podívejme na několik dalších Irenejových teologických výroků ze stejné knihy:

Proti herezím 1.9.2
Když totiž Jan hlásá jednoho Boha, Všemohoucího a jediného Ježíše Krista, Jednorozeného, skrze něhož bylo všechno stvořeno, prohlašuje, že toto byl Syn Boží…

Proti herezím 3.6.4
Proto k tobě také volám, Pane Bože Abrahámův a Bože Izákův a Bože Jákobův a Izraelův, který jsi Otcem našeho Pána Ježíše Krista, Boha, který si díky hojnosti tvého milosrdenství získal přízeň k nám, abychom poznali Tebe, jenž jsi učinil nebe a zemi, jenž vládneš všemu, jenž jsi jediný a pravý Bůh, nad nímž není jiného Boha; uděl skrze našeho Pána Ježíše Krista vládnoucí moc Ducha svatého; dej každému čtenáři této knihy, aby tě poznal, že jsi Bůh jediný, aby v tobě byl posílen a aby ses vyhýbal každé heretické, bezbožné a bezbožné doktríně.

Proti herezím 3.9.1
Sám Pán předává svým učedníkům, že On, Otec, je jediný Bůh a Pán, který jediný je Bůh a vládce všech…

Proti herezím 5.18.2
A tak je prohlášen jeden Bůh Otec, který je nade vším, skrze všechny a ve všech. Otec je vskutku nade vším a On je Hlavou Krista; ale Slovo je skrze všechny věci a ono je Hlavou Církve; zatímco Duch je v nás všech a On je živá voda, kterou Pán dává těm, kdo v Něho správně věří a milují Ho a kteří vědí, že „jeden je Otec, který je nade všechny a skrze všechny, a v nás všech."

Aby bylo jasno, stejně jako před ním Justin, Ireneus věří, že Ježíš je nižší božstvo, které také existovalo před jeho inkarnací, ale nemůže být trinitářem, protože opakovaně vyvyšuje Boha jako nadřazeného Ježíši. Nyní přejdeme k Tertullianovi, prvnímu významnému latinskému autorovi.
5. Tertullian (160-215)
„Definujeme, že jsou dva, Otec a Syn, a tři s Duchem svatým, a tento počet je tvořen vzorem spasení . . . [což] přináší jednotu v trojici, která spojuje trojici, Otce, Syna a Ducha svatého. Jsou tři, ne důstojností, ale stupněm, nikoli podstatou, ale formou, ne mocí, ale povahou. Jsou jedné podstaty a síly, protože je jeden Bůh, od něhož tyto stupně, formy a druhy pocházejí ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.“ (Adv. Prax. 23; PL 2.156-7).

Ach, tady to je! Konečně, na úsvitu třetího století, máme slovo „trojice“. Nezdá se vám však zvláštní, že toto slovo je malé? Možná je to Slickova překlepová chyba nebo by to mohlo odrážet pochopení, že Tertullian zde nepotvrzuje pozdější doktrínu o Trojici, ale místo toho pouze vyjmenovává triádu nebo trojici tří bytostí: Boha, Ježíše a Ducha. Pokud jde o tento citát, vidím, jak mocně se zdá, že identifikuji Tertulliana jako plnohodnotného trinitáře, zvláště když je čten anachronicky, za předpokladu pozdější trinitární teologie. Tento krátký citát však není vše, co od Tertulliana na toto téma máme, a uděláme dobře, abychom se ujistili, že nevytrháváme jeden výrok z kontextu jeho knihy. O „trojici“ toho napsal poměrně hodně, takže tento citát musíme číst ve světle jeho dalších výroků. Jak se ukázalo, Tertullianus se držel klasického subordinacionismu, i když značně povýšil Syna a Ducha.

V tomto citátu ze stejné knihy je jasné, že Tertullianus vidí významný rozdíl mezi Otcem a Synem v jejich podstatě, čímž fakticky popírá představu, že se skládají z jedné a téže podstaty.

Proti Praxeas 9
[T] Otec není totožný se Synem, protože se jeden od druhého liší způsobem svého bytí. Neboť Otec je celá podstata, ale Syn je odvozenina a část celku, jak sám uznává: „Můj Otec je větší než já. V žalmu je jeho méněcennost popsána jako „o něco nižší než andělé“. Otec je tedy odlišný od Syna, protože je větší než Syn, protože ten, kdo plodí, je jeden, a ten, kdo je zplozený, je jiný; I ten, kdo posílá, je jeden, a ten, kdo je poslán, je jiný; a opět ten, kdo tvoří, je jeden, a ten, skrze něhož je ta věc stvořena, je jiný.

Nezbývá nám zde žádná otázka. Tertullianus vidí Otce jako většího než Syna kvůli svému původu. Trinitáři obecně považují subordinacionistické texty v písmech za funkční nezbytnosti kvůli inkarnaci. Tertullianus to však tak nevidí. Syn je původem a podstatou nižší než Otec. Je pravda, že Tertullianus mluví o Otci a Synu jako o jedné podstatě jinde, ale není to nicejský způsob. Spíše je to v tom smyslu, že se oba skládají ze stejné božské hmoty, stejně jako jsou dva lidé vyrobeni ze stejné lidské hmoty.

Proti Praxeas 7
Potom tedy Slovo také samo přijímá svou vlastní podobu a nádherný oděv, svůj vlastní zvuk a hlasový projev, když Bůh říká: „Buď světlo“. Toto je dokonalá narozenost Slova, když vychází od Boha – Jím nejprve zformovaného, aby vymýšlel a promýšlel všechny věci pod jménem Moudrosti – „Pán mě stvořil nebo utvořil jako počátek svých cest; pak potom zplozeni, aby vše uskutečnili... Neboť kdo popře, že Bůh je tělo, ačkoli "Bůh je Duch?" Neboť Duch má tělesnou substanci svého druhu, ve své vlastní formě. Nyní, i když neviditelné věci, ať jsou jakékoli, mají jak svou podstatu, tak svou podobu v Bohu, čímž jsou viditelné pouze Bohu, oč spíše to, co bylo vysláno z Jeho podstaty, nebude bez podstaty! Ať už tedy byla podstata Slova, které označuji za Osobu, cokoliv, prohlašuji za to jméno Syna; a když poznávám Syna, prohlašuji, že je druhý po Otci.
Znovu vidíme, že Syn není roven Otci, ale je mu druhým na základě svého původu a podstaty. Ve skutečnosti se zdá, že Tertullianus říká, že Slovo (Syn) vzniklo, když Bůh řekl: „Budiž světlo“, protože tuto událost nazývá „narozením Slova“.

Poslední prohlášení Against Praxeas jasně ukazuje, že Tertullianovy spekulace nebyly v jeho době ani zdaleka ortodoxní.

Proti Praxeas 3
Prostí, skutečně (nebudu je nazývat nemoudrými a neučenými), kteří vždy tvoří většinu věřících, jsou zaskočeni dispensací (Tři v Jednom) na základě toho, že jejich samotné pravidlo víry je odvádí od světová pluralita bohů k jedinému pravému Bohu; nechápou, že ačkoliv je jediným Bohem, musí se v něj přesto věřit s jeho vlastní οἰκονομία [ekonomie]. Číselné pořadí a rozložení Trojice, o které se domnívají, že je rozdělením Jednoty; zatímco Jednota, která odvozuje Trojici ze svého vlastního já, je zatím f
6a Origen (185-254)„Kdyby někdo řekl, že Slovo Boží nebo Moudrost Boží mají počátek, ať si dá pozor, aby svou bezbožnost nesměřoval spíše proti nezplozenému Otci, protože popírá, že byl vždy Otcem a že vždy zplodil Slovo. a že měl vždy moudrost ve všech předchozích dobách nebo dobách nebo cokoli, co si lze představit jako prioritu. . . Není starodávnějšího titulu všemohoucího Boha, než je titul Otce, a on je Otcem skrze Syna“ (De Princ. 1.2.; PG 11.132).

Zde nacházíme původ nauky, která se později stala známou jako „věčné pokolení“, nezbytný koncept pro potvrzení jak Synova zplození, tak jeho věčnosti. Na základě tohoto prohlášení a dalších podobných v téže knize (O prvních principech) se zdá, že Origenes věří, že Slovo/Moudrost/Syn je věčný. Pojďme k druhému Slickovu Origenovu citátu.

6b Origen
„Neboť kdyby [Duch Svatý nebyl věčně takový, jaký je, a v určité době přijal poznání a pak se stal Duchem Svatým] tomu tak bylo, Duch Svatý by nikdy nebyl počítán v jednotě Trojice, tj. s nezměnitelným Otcem a Jeho Synem, ledaže by vždy byl Duch svatý." (Alexander Roberts a James Donaldson, eds., The Ante-Nicene Fathers, Grand Rapids: Eerdmans, rpt. 1975, sv. 4, str. 253, de Principiis, 1.111.4)

Teď se někam dostáváme. Máme věčnost Syna a věčnost i osobnost Ducha svatého. Navíc Origenes zmiňuje „jednotu Trojice“, což je silný náznak toho, že musí věřit v Trojici, že? Ale počkejte, je toho víc.

6c Origen
„Navíc nic v Trojici nelze nazvat větším nebo menším, protože samotný pramen božství obsahuje všechno Jeho slovem a rozumem a Duchem Jeho úst posvěcuje vše, co je hodné posvěcení. . . “ (Roberts a Donaldson, Ante-Nicene Fathers, sv. 4, str. 255, de Principii., I. iii. 7).

Toto poslední prohlášení přináší důkaz, že Origenes věřil ve stejnou rovnost Otce, Syna a Ducha svatého. To skutečně vede k působivému kumulativnímu případu. V tomto bodě by mohlo být užitečné položit Slickových původních deset bodů oproti Origenovým prohlášením.

Matt Slick Origen z Alexandrie
1. Bůh je trojice osob: Otec, Syn a Duch svatý. 1. Otec, Slovo/Syn/Moudrost a Duch používají osobní zájmena
2. Každá osoba je odlišná od ostatních dvou. 2. Otec odlišný od Syna odlišný od Ducha
3. Každý člověk je jeden Bůh. 3. Otec, Syn a Duch se počítají v jednotu Trojice
4. Osoby se skládají z jedné substance. 4. neuvedeno
5. Každý člověk je věčný. 5. Slovo a Duch jsou věční
6. Každý člověk je rovnocenný ostatním. 6. nic v Trojici nelze nazvat větším nebo menším
7. Každý člověk je stejně mocný. 7. neuvedeno
8. Bůh neexistuje bez jedné ze tří osob. 8. Je bezbožné popírat věčnost Syna, protože by to znamenalo, že Otec nebyl vždy Otcem
9. Ježíš má v hypostatické unii dvě přirozenosti. 9. neuvedeno
10. Duch svatý si je vědom sám sebe. 10. nazývá Ducha „on“
Nyní, když jsme se posunuli k někomu, kdo píše do poloviny třetího století, dostáváme se mnohem blíže k jazyku a významům čtvrtého století. Jak jsem však opakovaně ukázal, korekturu těchto autorů nepomůže. Origenes napsal hodně, až šest tisíc rolí nebo kapitol materiálu. V jednu chvíli měl sedm stenografů, kteří střídali diktáty, takže mohl rychle chrlit knihy. Několik z těchto knih přežilo až do našich dnů. Z nich bych rád uvedl tři Origenova prohlášení, jedno ze stejné knihy, kterou citoval Slick, a dvě další z Proti Celsovi, než ukážu, proč jsou Slickovy citace zcela nedůvěryhodné.

O prvních principech 1.3 (řecký fragment 9)
Bůh a Otec, který drží vesmír pohromadě, je nadřazený každé bytosti, která existuje, protože každému dává ze své vlastní existence to, čím každý je; Syn, který je menší než Otec, je nadřazen pouze rozumným tvorům (neboť je druhý po Otci); Duch svatý je stále méně a přebývá pouze ve svatých. Takže moc Otce je větší než moc Syna a Ducha svatého a moc Syna je větší než moc Ducha svatého, a naopak moc Ducha svatého převyšuje moc každého jiná svatá bytost. [14]

Proti Celsovi 8.12
Uctíváme tedy Otce pravdy a Syna, který je pravda; a tito, ačkoli jsou dva, považováni za osoby nebo existenční prostředky, jsou jedno v jednotě myšlení, v harmonii a v identitě vůle. Jsou tak zcela jedno, že ten, kdo viděl Syna, „který je leskem Boží slávy a výslovným obrazem Jeho osoby“, viděl v Tom, který je obrazem Boha, samotného Boha.

Proti Celsovi 8.15
Neboť my, kteří říkáme, že viditelný svět je pod vládou toho, kdo stvořil všechny věci, to prohlašujeme Syn není mocnější než Otec, ale nižší než On. A tuto víru zakládáme na výroku samotného Ježíše: „Otec, který mě poslal, je větší než já“. A nikdo z nás není tak šílený, aby tvrdil, že Syn člověka je Pánem nad Bohem. Když však spasitele považujeme za Boha, Slovo a Moudrost, Spravedlnost a Pravdu, jistě říkáme, že vládne všemu, co mu bylo v této funkci podřízeno, ale ne, že Jeho nadvláda přesahuje Boha. a Otce, který je Vládcem nade vším.

Pokud tedy Slickovy citáty dokazují, že Origenes věřil v rovnost Otce, Syna a Ducha svatého, jak je možné, že stejného autora nalézáme, že jinde výslovně učí nadřazenosti Otce nad Synem a Syna nad Duchem? A co víc, můj první citát pochází ze stejné knihy, kterou citoval Slick, Origen's On First Principles. Co se tam děje?

Jak se ukázalo, Origenovo velké dílo On First Principles se stalo předmětem mnoha kontroverzí, zejména ve čtvrtém století, kdy spor o trinitárním světě narůstal. Aby bylo jasno, Origenes byl vždy kontroverzní i za svého života, ale lidé považovali jeho christologii za provokativní až desítky let poté, co zemřel. Útoky na Origena pro jeho christologii začaly Metodějem na počátku čtvrtého století. Ačkoli jeho jméno nezaznělo v Nicei v roce 325, následné Pro-Nicene a Anti-Nicene strany si obě nárokovaly Origena pro sebe, čímž se jeho spisy staly hlavním bojištěm v polovině čtvrtého století. Poté, co se usadil prach od římského císaře Theodosia, který v roce 381 oficiálně zakázal veškeré netrinitární křesťanství, Epiphanius ze Salaminy, lovec kacířství, zamířil na každého, kdo by bránil Origenova díla. Epiphanius proti němu bojoval, protože Origenes učil: „Syn nepochází z Otcovy podstaty, ale představuje ho jako zcela cizího Otci a jako stvoření.“[15] Cestoval do Palestiny a tam se střetl s Jeronýmem, Rufinem a Jan biskup jeruzalémský v kousavém kázání proneseném v kostele Vzkříšení. Poté Jeroným obrátil svou pozici a obrátil se na Origena, již nepřekládal jeho díla z řečtiny do latiny. V roce 397 však Rufinus zvolil jiný směr a vážně se vydal zprostit reputace svého pána (bez ohledu na skutečnost, že Origenes byl mrtvý více než 140 let). Rufinus byl tak přesvědčen, že Origen je ortodoxní, že ve svém latinském překladu upravil vše, co bylo sporné v Origenově knize O prvních principech. Rufinus ospravedlňoval své buzerování nepodloženým tvrzením, že nějací zlí kacíři zkazili Origenovu knihu. Učenec a překladatel G. W. Butterworth na druhé straně považuje za naprosto znepokojivé, že Rufinus dal světu takovou „zkomolenou verzi Origenova díla“, místo toho dává přednost přesnému a poctivému překladu. Butterworth odhaluje Rufina slovy: „Strach z kacířství je u něj silnějším motivem než láska k pravdě...prokázal, že je ochoten text pozměnit nebo jeho části vynechat, a to bez jakýchkoli důkazů a za žádným účelem, kromě usmíření. předsudky svých čtenářů a dát větší autoritu svému překladu.“[16]Butterworth je z Rufina zvláště frustrován, protože kromě jeho latinského překladu tvoří všechny dochované řecké fragmenty jen asi šestinu knihy. Překvapivě Rufinus svobodně přiznává, že Jeroným měl ve zvyku uhlazovat výroky, které by mohly způsobit urážku, a že se řídil stejnou metodou, „aby nereprodukoval takové pasáže z Origenových knih, o kterých se zjistí, že jsou v rozporu s a v rozporu s jeho pravým učením.“[17] Rufinus pokračuje ještě jasněji:

O prvních principech, předmluva Rufina 3
Kdekoli jsem tedy v jeho knihách našel něco, co by bylo v rozporu s jeho uctivým prohlášením o Trojici na jiných místech, buď jsem to vynechal jako zkaženou a interpolovanou pasáž, nebo jsem to reprodukoval ve formě, která souhlasí s naukou, která Často jsem ho viděl potvrzovat jinde.

To je důvod, proč v dochovaných řeckých fragmentech Origenova O prvních principech, stejně jako jeho Proti Celsovi, nacházíme subordinacionismus, zatímco výše citované části Slicka znějí podivně trinitárně. Jednoduše řečeno, Slickův citát pochází ze zdroje, který Rufinus upravil jako trinitární. Abychom uzavřeli náš vpád do Origenova světa, podívejme se na shrnutí Josepha Trigga o Origenově přesvědčení.

Důsledkem Origenova ztotožnění Krista s druhou božskou hypostází platonismu je Synova méněcennost vůči Otci. Jako emanace navenek z naprosté jednoduchosti Otce směrem k naprosté mnohosti světa je druhá hypostáze nutně méně dokonalá než ta první... Kvůli tomu Origenes, ačkoli trval na Kristově božství a naprosté odlišnosti od všech menších. bytostí, nebyl ochoten připisovat Synovi stejnou důstojnost, jakou připisoval Otci. The Son jako zprostředkující hypostáze je nižší než Otec a představuje nižší stupeň v kosmologické škále. Pouze Otec, řekl Origenes, je skutečně Bůh; Syn je Bohem pouze účastí v Otci. V úvodním verši Janova evangelia našel gramatickou konstrukci, která potvrdila jeho hodnocení nižšího Synova božství. Tam biblický autor používá řecký určitý člen, když mluví o Bohu, ale vynechává článek, když mluví o Kristu, Slovu, jako o Bohu… Tato tendence podřizovat Syna Otci nezpůsobila Origenovi během jeho života žádné teologické potíže, protože většina Křesťané považovali takovou podřízenost za samozřejmost. Později, když rozvoj trinitární teologie ve čtvrtém století učinil subordinacionismus neudržitelným, přivedl Origenovu teologii ke špatné pověsti.[18]

Dospěli jsme tedy k závěru, že Origenes nebyl trinitář, i když jistě vyvinul některé nezbytné komponenty, které by pozdější teoretikové trojice považovali za nepostradatelné.
Shrnutí výsledkůPo analýze šesti Slickových údajných trinitárních autorů před Niceou jsme zůstali zcela s prázdnou. Polykarp nevěřil v Trojici, stejně jako Justin, Ignác, Irenej, Tertullianus nebo Origenes. To samozřejmě neznamená, že před Niceou nikdo nevěřil v Trojici, ale ukazuje to, že v Slickově metodologii je něco hluboce chybného. Možná přirovnání pomůže vysvětlit tento omyl. Pokud někdo v roce 2019 řekne: „Miluji používání Instagramu“, víme, že takový člověk má na mysli aplikaci sociálních médií, která fotí, používá filtry a sdílí tyto obrázky se sítí svých sledujících. Pokud však nějaká dáma v roce 2005 řekne: „Miluji používání Instagramu“, měli bychom právo zpochybnit její prohlášení, protože aplikace, kterou známe jako Instagram, neexistovala až do roku 2010. Možná odkazovala na okamžitý způsob vaření cizrny, které se také nazývají gramy. Možná se vdala a díky tomu okamžitě získala babičku – instagram. Nebo možná existuje nějaké jiné vysvětlení, ale víme, že ať už člověk z roku 2005 myslí výraz „Instagram“, nemůže to odkazovat na síť sociálních médií. Ale co kdyby měl někdo teorii, že Instagram v roce 2005 skutečně existoval, a chtěl to dokázat? Jak by na to šel? Dokázal najít citáty od lidí toho roku, kteří hovořili o pořizování digitálních snímků, použití filtrů a okamžitém posílání fotografií přátelům. Všechny tyto možnosti jsme však měli v digitálních fotoaparátech, Photoshopu a službách pro rychlé zasílání zpráv již od 90. let. To by nestačilo k prokázání existence Instagramu v roce 2005. Navíc mohl dokonce najít citáty o lidech, kteří nahrávali své obrázky na sociální média, ale to by stále nic nedokazovalo, protože Myspace i Facebook už tehdy existovaly a lidé je ochotně sdíleli. obrázky na nich. Ne, potřebovali bychom důkaz, že tyto komponenty (fotografování, přidávání filtrů a jejich odesílání) byly provedeny jako součást služby Instagram. Možná existoval časný beta test Instagramu pět let předtím, než vyšla skutečná verze? Bylo by to těžké, ale ne nemožné prokázat, a důkazní břemeno by leželo na osobě, která předpokládá existenci Instagramu před rokem 2010.

Tak je to s Trojicí. Víme, že tato myšlenka se plně zformovala až ve čtvrtém století a nebyla kodifikována až do Konstantinopolského vyznání víry v roce 381. Potřebujeme někoho, kdo ukáže, že křesťané nejen používali různé součásti teorie Trojice, ale že rozuměli aby se k sobě vztahovali trinitárním způsobem. Jinak nám zbyla pozdní Trinity. Nestačí pouze tvrdit spolu se Slickem, že „Trojice je biblická doktrína a byla vyučována před koncilem v Nicei v roce 325.“[19] Nestačí citovat několik církevních otců, kteří vytvořili výroky slučitelné s pozdějším trinitářstvím. Nepomůže ani najít lidi, kteří ve svých spisech používají slovo „Trojice“. Potřebujeme vidět celý soubor přesvědčení, které zahrnují minimální pochopení Trojice. Ve všech výše uvedených případech jsme nejenže neviděli jediný příklad toho, ale také jsme viděli, že každý autor učinil prohlášení neslučitelná s jakoukoli teorií Trojice. Jednoduše nemůžeme předpokládat Trojici a pak ji číst autorům z druhého a třetího století.

Nyní se někteří apologeti pokusili argumentovat mnohem zásadnějším bodem, že otcové z ante-nicénské doby věřili, že Ježíš byl Bůh, a uvedli v tomto smyslu řadu důkazů. Víme však, že tuto víru zahrnovaly všechny druhy teorií od arianismu přes modalismus až po gnostiky. Ne, potřebujeme vidět autora, který nazývá Ježíše Bohem trinitárním způsobem. Potřebují znamenat, že Ježíš je Bůh v tom, že je roven Otci a Duchu, věčný jako Otec a Duch, soupodstatný s Otcem a Duchem, a ne pouze částí nebo částí Boha. Navíc, starověký svět měl několik více kategorií božstev, než je převládající dnes. Například hebrejské smýšlení nemělo problém použít slovo Bůh v druhotném smyslu na Mojžíše (Exodus 7,1), anděly (Žalm 8,5; srov. Židům 2,7), božskou radu (Žalm 82,1, 6), izraelské soudce (Exodus 21,6). , 22.8), davidovský král (Žalm 45.6), břicho (Filipským 3.19), ti, kteří přijímají slovo Boží (Jan 10.34-35), a dokonce Satan (2. Korintským 4.4).[20] Kromě toho v řecko-římském světě nazývali širokou škálu bytostí bohy, včetně panteonu vysokých bohů, regionálních bohů, zemřelých císařů a celé řady dalších božstev nižších úrovní. Jinými slovy, Bůh byl flexibilní slovo během prvních staletí křesťanství a musíme to vzít v úvahu, když se snažíme dokázat to či ono o patristických autorech.

Poslední metodologickou otázkou, kterou se chci zabývat, než přejdu ke stručné diskusi o Nicei, je tendence církevních historiků předpokládat nevyhnutelnost trinitarismu čtvrtého století. Místo toho, abychom nám říkali, čemu ten či onen člověk ve své době věřil, dostáváme vágní prohlášení o tom, jak tomu je někdo se pokoušel formulovat Trojici, ale prostě ještě neměl jazyk, filozofii nebo intelekt, aby se tam dostal. Toto není užitečný způsob psaní historie. Nyní je v pořádku měřit někoho na základě toho, co se později stalo dominantní teorií, ale neměli bychom předpokládat, že se pokoušel formulovat tuto pozdější myšlenku a prostě selhal. Například Tertullianus nevěřil v Trojici. Měl teorii trojice, ale ta odporovala rovnoprávnosti pozdějších verzí, protože představovala Otce jako jediného nejvyššího Boha, který měl více božské podstaty než Syn. Takže je od nás nečestné označit Tertulliana za trinitáře. Kromě toho na nás nikdo netlačí, abychom souhlasili s tím, co říká kterýkoli konkrétní autor. Není to jako v Bibli, kde text nese Boží inspiraci a autoritu. Ne, církevní otcové si neustále odporují, a to je naprosto normální. Přemýšlejte o křesťanských knihách napsaných dnes. Protiřečí si někdy? Samozřejmě, že ano, protože autoři jsou omylní lidé, kteří se snaží přijít na ten či onen aspekt teologie. Takže místo toho, abychom každého vtěsnali do naší předem určené formy, dovolme každému mluvit sám za sebe, ať už je ortodoxní nebo ne.

I když by to byl docela úkol, nejlepším scénářem by bylo, kdyby tým spravedlivě smýšlejících badatelů prošel systematicky a objektivně veškerou křesťanskou literaturu před rokem 381, aby našel a kategorizoval všechna relevantní triadická, christologická a pneumatologická prohlášení. . Pak můžeme vidět, kdo čemu věřil, a rozeznat celkovou trajektorii teologie v tomto období. Ale i když se tento úkol v budoucnu objeví pro ty, kteří jsou ochotni převzít odpovědnost, stále se můžeme spolehnout na předchozí vyšetřování, jako je vyšetřování Alvana Lamsona. Jeho slova, i když jsou zapouzdřena v nehybném stylu literárního cítění devatenáctého století, odhalují otřesné pravdy, které se přímo dotýkají našeho bádání.

Po tom, co bylo řečeno na předchozích [395] stránkách, jsme připraveni závěrem znovu potvrdit, že moderní učení o Trojici se nenachází v žádném dokumentu nebo relikvii patřící církvi prvních tří století. Dopisy, umění, zvyky, teologie, bohoslužby, vyznání víry, hymny, chorály, doxologie, askripce, pamětní obřady a slavnostní obřady, pokud se dochovaly nějaké pozůstatky nebo záznamy o nich, pocházející z raných dob, jsou, pokud jde o tato doktrína je absolutní prázdnota. Svědčí, pokud vůbec svědčí, o svrchovanosti Otce, jediného pravého Boha; a na nižší a odvozenou povahu Syna. Nikde mezi nimi není rovnoprávná Trojice. Kříž je tam; Kristus je tam jako Dobrý pastýř, Otcova ruka klade na jeho hlavu korunu neboli věnec vítěze; ale žádné nerozdělené tři – stejné, nekonečné, samoexistující a věčné. Bylo to početí, ke kterému věk nedorazil. Byl pozdějšího původu.“[21]

Nyní jsem ochoten odmítnout Lamsonova zjištění, pokud někdo předloží důkazy o opaku, ale dokud se tak nestane, jeho závěr platí.

Pár slov o Nicei
Než skončím, chci nabídnout ještě jeden historický opravný prostředek, tentokrát o Nicei v roce 325. Příběh obvykle zní takto: Křesťané vždy věřili v Trojici, ale když radikální inovátor Arius začal kázat, že Syn byl stvořen spíše než věčné vyvolalo velkou kontroverzi. Horký teolog zaútočil na Kristovo tělo zvenčí jako virus, ale hrdinské protilátky Alexandra, Athanasia a Kappadočanů odrazily „arianismus“ a zachránily církev před herezí. A dnes, když se někdo odváží zpochybnit platnost Trojice, je propuštěna mávnutím ruky: "Ach, už jsme s tím čelili a vypořádali se s tím." Historie však v našem informačním věku nebude ležet ladem, pohřbena pod staletími prachu. Nyní máme přístup k záznamům a můžeme sami vidět, co se skutečně stalo na počátku čtvrtého století.

Pravdou je, že Arius byl skromný, inteligentní, disciplinovaný a přesvědčivý.[22] Na jáhna byl vysvěcen až po čtyřicítce a už mu bylo něco přes padesát, když se stal presbyterem v Alexandrii. V době, kdy se rozhořel spor s jeho biskupem Alexandrem, mu bylo již dvaašedesát let a byl všemi vysoce respektován. Svědčí o tom i fakt, že když ho Alexandr sesadil a exkomunikoval, odešlo s ním devětaosmdesát dalších.

Arius nebyl mladý a impulzivní, nebyl ani pokrokový nebo liberální. Naopak, byl konzervativec a měl v úmyslu zachovat si víru, kterou obdržel. V dopise Alexandrovi po jeho vyhnanství Arius tvrdil, že jeho víra byla „přijata od našich předků a naučila se také od vás.“[23] Dále podrobně popisuje víru, kterou se naučil od Alexandra, že existuje jeden nezplozený a věčný Bůh. který je nade všechny ostatní – dokonce i Syn. Je zajímavé, že Arius byl opatrný, aby se vyhnul heretickému chápání Krista.

Dopis Alexandru Alexandrijskému
Zplodil ho ne naoko, ale ve skutečnosti...ani potomstvo Otce nebylo projekcí, jak učil Valentinus, ani, jak představil Mani, nebylo potomstvo soupodstatnou [homoousios] částí Otce, ani nebyl jako Sabellius. řekl, rozdělující Monad, Syn-Otec, ani, jak učil Hieracas, lampa zažehnutá z lampy... jak jsi také, požehnaný papeži, uprostřed církve a v radě často vyvracel ty, kteří tyto myšlenky zaváděli.

Arius si očividně nemyslel, že vymýšlí něco nového, a neměl problém to říct správně muži, který ho pronásledoval. To pak vyvolává otázku, co se stalo? Jak mohl Arius vyhodit jeho biskup Alexandr, když byl konzervativec? Alexandr zjevně na nějakém velkém setkání učinil veřejné prohlášení. Historik Sokrates uvádí následující:

Církevní dějiny 1.5
On [Alexander], v neohroženém výkonu svých funkcí pro poučení a vládu církve, se jednoho dne pokusil v přítomnosti presbytáře a zbytku svého duchovenstva vysvětlit, možná až příliš filozoficky, ono velké teologické tajemství. — jednota Nejsvětější Trojice.

Když Arius slyšel Alexandrův výklad, myslel si, že Alexander učí sabellianismus (myšlenku, že Syn je Otec). Zanedlouho se slovo o Ariově nesouhlasu vrátilo k Alexandrovi, který Ariuse požádal, aby se s ním setkal. Jakmile bylo jasné, že nemůže Aria přesvědčit, Alexander svolal v roce 318 radu presbyterů a několik biskupů, aby ho oficiálně prověřili.[24] Arius a mnozí další (včetně některých biskupů) odmítli podepsat vyznání „pravověrnosti“, takže koncil vedený Alexandrem veřejně exkomunikoval téměř sto jejich bratří a sester v Kristu. Neústupné trvání biskupa Alexandra na věčnosti Syna vyústilo nejen v Ariovu exkomunikaci, ale o sedm let později na koncil v Nicei, kdy císař Konstantin prosadil porozumění věčné přirozenosti Syna pomocí slova homoousios (stejné bytosti nebo substance, stejné slovo dříve spojované s herezí). Nicméně, místo aby ukončila polemiku o vztahu Syna k Otci, Nicea rozpoutala válku mezi pro-nicejskými a anti-nicejskými křesťany, která zuřila téměř šedesát let, dokud mocný císař Theodosius v roce 381 tuto otázku neukončil.

Mým cílem v této souvislosti není nikoho přesvědčit, aby věřil v Ariovu doktrínu, ale jednoduše ukázat, že všechno toto osočování a kacířské nálepkování je nejen bezbožné, ale končí překrucováním historie, což nepomáhá. kdokoliv. Je načase, aby Matt Slicks z celého světa upustil od tohoto mýtu o trojiční primátu a prostě připustil, že teorie o Trojici se vyvíjely pomalu během prvních tří set let po Kristu, dokud jsme neskončili s jazykem Konstantinopole v roce 381. To neznamená, že Trojice se mýlí, ale posouvá ji z apoštolské tradice k jednomu z několika modelů porozumění. Je vyznání nicejsko-konstantinopolského vyznání tím nejlepším vysvětlením bible učení o Bohu? Tato otázka nás bohužel překračuje rámec této malé eseje, ale doporučuji vám, abyste tuto otázku prozkoumali a četli bibli s novýma očima. Pravda se koneckonců nemá čeho bát.

—— Poznámky pod čarou ——

[1] Tuggyho taxonomii viz Tuggy, Dale, „Trinity“, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (vydání pro zimu 2016), Edward N. Zalta (ed.), plato.stanford.edu/archives/win2016/entries/trinity.

[2] Slick, Matt, „The Trinity Chart“, carm.org/trinity, přístupný 26. března 2019.

[3] Slick, Matt, „Early Trinitarian Quotes“, carm.org/early-trinitarian-quotes, přístupné 3. března 2019.

[4] Neváhejte a podívejte se na celý Slickův příspěvek na carm.org/early-trinitarian-quotes.

[5] Každý z těchto očíslovaných citátů pochází přímo z článku Matta Slicka, „Early Trinitarian Quotes“. Ačkoli jsou odkazy někdy matoucí, nekonzistentní nebo zastaralé, nezměnil jsem je.

[6] Všechny odvážné stylizace v těchto citacích je můj vlastní důraz.

[7] Michael Holmes, Apoštolští otcové: řecké texty a anglické překlady, třetí vydání (Grand Rapid: Baker Academic, 2007), s. 321-323.

[8] Některé překlady to překládají „s ním a Duchem svatým“. 153, přel. od Kirsopp Lake (Cambridge, MA: Harvard University Press 1926, 2001 dotisk), s. 354-355.

[9] Holmes, 295. Za zmínku stojí také pozdější řádek ve stejném verši, který zní: „Věřte v našeho Pána a Boha Ježíše Krista a v jeho Otce“. Podle Holmese jsou slova „a Bůh“ v mnoha starověkých autoritách vynechána.

[10] Pokud není uvedeno jinak, citace jsou z The Ante-Nicene Fathers, ed. Alexander Roberts a James Donaldson (Buffalo: The Christian Literature Publishing Company, 1896), Nicene and Post-Nicene Fathers, ed. od Philipa Schaffa (NY: The Christian Literature Publishing Company, 1894) a Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series, ed. od Philipa Schaffa a Henryho Wace (NY: The Christian Literature Company, 1900).

[11] Nic z toho by nás nemělo překvapit, protože učenci dlouho katalogizovali Ignácovu dlouhou recenzi jako subordinacionistickou úpravu jeho střední recenze ze čtvrtého století. Kvůli zmatku tří ignaciánských korpusů Lamson tvrdí, že „[Č]as pro citování ignaciánských dopisů v té či oné formě jako pravých, na podporu jakéhokoli bodu historie nebo doktríny, pominul. Viz Alvan Lamson, Církev prvních tří století: Notices of the Lifes and Opinions of Early Fathers, with Special Reference to The Doctrine of the Trinity; Ilustrování jeho pozdního původu a postupné formace, 2. vyd. (Boston: Walker, Fuller, and Company, 1865), str. 14.

[12] Slickův odkaz je zde chybný, protože tento citát pochází z Against Heresies 1.10.1.

[13] Pro důkladnější zpracování Tertullianových unitářských tendencí viz Tuggy, Dale. "Unitář Tertullian." European Journal for Philosophy of Religion sv. 8, č. 3 (2016). doi: https://doi.org/10.24204/ejpr.v8i3.1693.

[14] Další informace o tomto fragmentu z řeckého textu Paula Koetschaua najdete v G. W. Butterworth, Origen On First Principles (Gloucester, MA: Peter Smith, 1973), s. 33-34. (Viz také poznámku pod čarou 6.) To, co jsem citoval výše, pochází z řeckého fragmentu, který o několik století později použil císař Justinián, když byl Origenes odsouzen za kacířství. Nyní někteří obránci Origena tyto texty odmítli s odůvodněním, že ačkoli jsou řecké (což je jazyk, kterým Origenes psal), pocházejí z nepřátelských stran, které se snažily Origena podkopat a vrhnout ho do špatného světla. Přikláním se však k názoru, že tento citát je legitimní ze čtyř důvodů: (1) máme také tento fragment v latině od Jeronýma, což posiluje jeho nárok na pravost. (2) Máme řadu dalších subordinacionistických výroků z jiných Origenových knih. (3) Takzvaní „ariáni“ čtvrtého století tvrdili, že Origenes je na jejich straně, což by bylo nemožné, kdyby neměl subordinacionistické tendence. (4) Origenes byl ponořen do novoplatonismu a spíše přijal koncept emanací z monády směrem ven k nižším formám, než aby potvrzoval přísnou rovnost.

[15] Panarion 64.4.4 in The Panarion of St. Epiphanius, Bishop of Salamis, Selected Passages, trans. Philip R. Amidon (New York: Oxford University Press, 1990), str. 215.

[16] Butterworth, str. xli. Viz také str. xlvii.

[17] K prvním principům, Předmluva Rufina 3, citováno z Butterworth, str. lxiii.

[18] Joseph Wilson Trigg, Origen: Bible a filozofie v církvi třetího století (Atlanta: John Knox Press, 1983), str. 98-99.

[19] Viz závěr Matta Slicka na https://carm.org/early-trinitarian-quotes, přístupný 29. března 2019.

[20] Podrobné vysvětlení těchto textů naleznete v mém článku „Ježíš je Bůh: Zkoumání pojmu reprezentativního božstva“, 2008 Jeden Bůh Seminář Asociace pro křesťanský rozvoj, červen 2008, Seattle, Washington, na https://restitutio.org/2016/01/11/explanations-to-verses-commonly-used-to-teach-that-jesus-is- bůh/ nebo můj podcast Restitutio, „163 Jesus, God's Agent“, 10. února 2019, na https://restitutio.org/2019/02/10/163-jesus-gods-agent/.
[21] Alvan Lamson, Církev prvních tří století: Oznámení o životech a názorech raných otců, se zvláštním odkazem na Nauku o Trojici; Ilustrování jeho pozdního původu a postupné formace, 2. vyd. (Boston: Walker, Fuller, and Company, 1865), str. 396.

[22] Viz Ephiphanius Panarion 69.3.1, Sokratův výrok v Eusebiových církevních dějinách 1.5.

[23] Arius z Alexandrie, Dopis Alexandrovi Alexandrijskému v křesťanství v pozdní antice od Barta Ehrmana a Andrewa Jacobse (NY: Oxford University Press, 2004), s. 167.

[24] Pro podrobnější chronologii viz R.P.C. Hansonův devítibodový obrys. R.P.C. Hanson, The Search for the Christian Doctrine of God (Grand Rapids, Baker Academic 2007), s. 134-135.

	Hledej
	Je a svátek má Věra. Vytvoření registrace