Myslím že to všechno spolu souvisí a má společného jmenovatele a tím je odpadnutí od Boha. Bez ohledu na to jestli nás k němu vedl blahobyt nebo totalita. I tu jsme udělali sami sobě, ať už měla podobu národní, nacistickou nebo třídní. To všechno jsme byli my a naše pýcha a chamtivost, nemůžeme říct že by nám někdo nějak zvlášť ubližoval zvenčí a k něčemu nás nutil.  Nemuseli jsme volit mezi odpadnutím a mučednickou smrtí. Humanismus je ve své podstatě jen jedním z mnoha pokusů jak udělat Ráj na zemi bez Boha nebo Bohu navzdory a to vždycky končí obrazem Pekla. Garantem naších zákonů a důslednosti může být jedině Bůh a nikdo jiný.
Pohromou vždycky končil i jakýkoliv pokus o charitativní činnost postavenou na člověku. Státem vychovávaní sirotci v dobách francouzských osvícenců také obvykle končili na galejích pro těžké zločince. Úspěchy v téhle oblasti měli a mají naopak lidé kteří se hlásí ke Kristu. Katolíci, evangelíci i ortodoxní.

Souhlasím s Vámi. Některé děti po absolvování státní výchovy opravdu dopadly dobře. To ale ve většině případů záleželo na tom kdo a proč se jich ujal během jejich pobytu a hlavně po něm a jaké měl k tomu možnosti. Čírkevní zařízení katolická i evangelická sice 100 % úspěch nazaručují ale poměr těch dobře vychovaných a těch kteří ztroskotají je zhruba opačný. To znamená občas se vyskytne někdo kdo ztroskotá. Ani to ale neplatí všude. Světská zařízení jsou úspěšná například v Americe. Problematika je to složitá a těžko popsatelná několika větami v celém rozsahu. To co se děje a nazývá humanizací bych nazval spíš dehumanizací a s láskou k lidem to nemá nic společného.