Ono katolické temno totiž nikdy neskončilo. Jen na sebe bere jiné, vychytralé a modernější způsoby. Zde je malá připomínka toho, co by nemělo být nikdy zapomenuto:

Byla doba pobělohorská "T E M N E M" ?Před více než sedmdesáti lety napsal historik Josef Pekař: ".... "temno" 18. století (znám jeho stíny snad více než jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, byla to doba kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroku, kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokové kultury". 

Tento výrok se stal vůdčím heslem snah o jednostranné oslavování doby protireformační, jako doby velkého kulturního rozkvětu barokního a zároveň snah zcela zamlčet či přezíravě zlehčit nesmírné duchovní i fyzické násilí, kterým je právě tato doba poznamenána více, než kterákoliv jiná. Byla tedy doba pobělohorská dobou životní radosti barokové kultury nebo byla temnem, jak ji označil Alois Jirásek? Země Koruny české, v době předbělohorské, lze označit za místo, v té době nevídané svobody svědomí. Tím není řečeno, že by nedocházelo k náboženským třenicím a mocenským bojům, zahaleným do náboženského hávu. Od dob husitských však poměry v zemi zajišťovaly soužití "dvojího lidu" - nekatolické většiny a menšiny katolické, od doby jagellonské však vždy panovníkem silně protěžované. Poslední desetiletí před bělohorskou bitvou upravil náboženské vztahy Majestát císaře Rudolfa II. (vydaný v roce 1609), který zaručoval náboženskou svobodu všem, i poddaným. Výslovně je třeba zdůraznit, že podle Majestátu neplatila v Čechách neblahá zásada "cuius regio eius et religio" (tedy, že vrchnost rozhoduje o náboženství svých poddaných), na níž se často odvolávají katoličtí historici, a která v jiných zemích platila. A tak zde žili vedle sebe husité (staro- a novoutrakvisté /orthodoxové/), členové Jednoty bratrské, lutheráni, reformovaní, katolíci a na Moravě i křtěnci. Bitva na Bílé hoře a to co následovalo, situaci radikálně změnily. Všimněme si několika dat a událostí s nimi spojených:

• 8.listopadu bělohorská bitva a ještě v témže měsíci rozstříhl Ferdinand II. osobně Majestát na znamení jeho neplatnosti;
• vypovězení kazatelů Jednoty bratrské a církve reformované ze země,v červnu staroměstská exekuce, začátek rozsáhlých konfiskací majetků, v prosinci vypovězeni ze země i ostatní kazatelé držící se České konfese;
• v září vypovězeni ze země křtěnci, v říjnu lutherští kazatelé;
• všichni nekatoličtí kazatelé a kantoři znovu vypovězeni;
• nařízení o vyloučení všech nekatolíků z měšťanského stavu a zákaz přijímat nekatolíky za měšťany;
• zákaz oddávat nekatolíky a vyhlášení dvouměsíční lhůty pro přestup do katolické církve;
• vydán patent, že v zemi nesmí být trpěn žádný šlechtic, měšťan nebo sedlák, který by se nepřiznal ke katolické víře. Obnoveným zřízením zemským prohlášeno katolické náboženství za jediné povolené, kdo by se nepodřídil má být trestán ztrátou cti, života i majetku;
• westfálským mírem stvrzeno panství Habsburků a tím i katolické církve v zemích Koruny české, což znamenalo konec všech nadějí českých nekatolíků na toleranci v zemi. Oslavným symbolem "konečného řešení" náboženské otázky se stal mariánský sloup, vztyčený v roce 1650 na Staroměstském náměstí v Praze. Dnešní snahy o jeho obnovení, stejně jako umístění a posvěcení nápisu v dlažbě"zde stál a opět bude stát mariánský sloup" jsou hrubou urážkou všech českých nekatolíků;
• Ferdinand III. vyhlašuje znovu zákaz pobytu nekatolíků v zemi, nařizuje pronásledování tajně docházejících kazatelů, trestání přenašečů a vlastníků nekatolických knih, přikazuje vyhledávání a odebírání takových knih, trestání těch, u nichž tajní kazatelé nacházeli úkryt, vězením, odnímáním statků i na hrdle, odebírání dětí nekatolickým rodičům, zákaz zpívat nekatolické písně;
• 1726 a dále téměř každoročně znovu vyhlašováno, že mečem odpraven býti má každý, kdo nekatolické učitele, kazatele a vyslance ve svém domě přechovává, shromáždění koná, nekatolické knihy do země přináší a rozšiřuje, jakož i každý kazatel nebo učitel, který by byl chycen.Udavači mají být odměněni až 300 zlatými rýnskými a jejich jména mají být utajena;
• odpadnutí od katolické víry je vyhlášeno za zločin proti státu.

Jako ve všech dobách i tehdy se našlo dost lidí, kteří horlivě taková nařízení vykonávali. Evangelium Kristovo bylo silnější než všechno pronásledování. Církev, sice zdeptaná, utajovaná i všelijak zmatená, zde přece jen žila. Veškerá vnější organizace reformačních církví však byla rozbita. Během druhé nebo třetí generace tajných nekatolíků, byly setřeny všechny konfesijní rozdíly, takže tu vzniklo jednotné, nediferencované nekatolické podzemí. Tajná shromáždění se konala v noci, za zavřenými okenicemi chalup, na lesních mýtinách nebo uprostřed skal či na suchých místech v bažinách, kam všechny přístupové cesty byly pečlivě střeženy. Scházeli se k prostým bohoslužbám, rozjímali nad Písmem svatým a občas jim Večeří Páně sloužili z ciziny přišlí kazatelé. Sami se označovali za církev "skrytého semene". I přes nevýslovný útlak lze dokonce ve východních Čechách v první polovině 18. století zaznamenat náznak toho, čemu obvykle říkáme "probuzení".Mnozí však přes přísné zákazy utíkali do ciziny, kde doufali, že budou moci vyznávat svobodně víru, založenou na biblickém učení. Neodcházeli rádi, věděli, že ve vyhnanství je hořký chléb a ani toho nemusí být vždy dostatek. A tak, po prvních vlnách šlechticů a měšťanů, tajně odcházejí i poddaní a už v 17. století vznikají české evangelické sbory v Sasku - v Drážďanech, Žitavě, Pirně a dalších místech. Když saský král přijal s polskou korunou i katolickou víru, převzal roli ochránce protestantů král pruský. Ochotně poskytoval ve svých zemích nový domov protestantským exulantům, protože nemalou měrou přispívali k prospěchu jeho státu. Poskytl útočiště francouzským hugentům, evangelíkům vyhnaným ze Solnohradska a vítal i exulanty z Čech a Moravy. Přijal je do Berlína, pro jiné založil nedaleko odtud osadu v Rixdorfu. Za vlády Fridricha II. se další čeští exulanté usazovali ve Slezsku a Kladsku. Tak vznikl v Kladsku český sbor ve Stroužném a ve Slezsku sbor v Münsterberku, byl založen Husinec u Střelína, Velký Tábor, Bedřichův Hradec, Poděbrady, Čermín a další osady českých exulantů.Je pravdou, že 17. a 18. století je v Čechách a na Moravě dobou obdivuhodného vzepětí baroka. V zemi vyrostly skvělé barokní chrámy a paláce, vznikla nádherná díla výtvarná i skvělé hudební skladby. Nelze však také zamlčovat, že je to doba hrozného duchovního úpadku českého lidu, úpadku, jehož ovoce se dodnes projevuje. Nelze nevidět, že nejlepší díla literární a vědecká českých autorů, vznikala v exilu a je nanejvýš nespravedlivé, jak se to také děje, vyčítat českým exulantům, čím přispěli k rozvoji národů jiných, když jejich vlast je zavrhla. Srovnáme-li tehdejší situaci v Čechách a na Moravě se stavem evropských protestantských zemí, porovnáme-li rozvoj, kterým tyto země procházely se stavem českého lidu, pro jehož duchovní stav je nejcharakterističtějším označením slovo pověra, pak není Jiráskova charakteristika tohoto období přehnaná.J.Bistranin

Nemohu souhlasit a musím znovu zopakovat mé argumenty z mého komentáře výše. Katolickou církví způsobené výše uvedené události měly vliv na formování českého protestantismu, tedy na jeho základní rysy a znaky, na jeho vyznání, na jeho citlivost vůči autoritám, na jeho praktické aplikace těchto zkušeností do vznikajících struktur a řádů protestantských církví. Na vznik protestantské identity.

Nyní však přichází O. Kadlec, ssns a další katoličtí mediátoři a říkají: Je třeba odpustit! Zbavit se nenávisti vůči katolické církvi!

 

Co to znamená? 

Jediným "hříchem" protestantů je jejich protestantský charakter formovaný historickou zkušeností. "Odpustit" podle vás tedy znamená vzdát se vlastní identity? Nemít nenávist tedy znemená zapřít to, čemu věříme a nesvědčit o své víře, zásadách a postojích? Odpustit tedy znamená vrátit se do lůna katolické církve a podrobit se papeži? Nemít nenávist tedy znamená mlčet o protestantských věroučných zásadách a vzdát se jich ve prospěch katolicismu?

Ale o odpuštění zde nejde a o takovéto už vůbec ne.

Kdyby dnešní protestanti měli po katolickém způsobu udílet odpuštění a rozhřešení katolické církvi za tehdejší konkrétní zvěrstva, zločiny proti lidskosti, násilí a útlaku, pak by musela karolická církev činit v pravdě křesťanské pokání, než by jí mohlo býti odpuštěno. Kdyby chtěla činit křesťanské pokání, pak by v každém konkrétním případě napravila své zločiny a křivdy a nahradila škody poškozeným desetinásobně, jak to stojí v Písmu. Teprve po nápravě se završuje pokání a přichází odpuštění.

Dnešní protestanti však nejsou povoláni k tomu, aby udělovali odpuštění a rozhřešení za ty, kteří před staletími trpěli a byli vražděni. To je nyní v kompetenci Nejvyššího, který bude krev neviných vyhledávati z rukou jejich vrahů.

Protestanti jsou zde na svědectví těchto zločinů katolické církve. Živá církev jako živý pomník, aby se nikdy nezapomnělo, čeho je katolicismus schopen a aby mu již nikdy nebylo dovoleno, něčeho podobného se dopouštět. Skutečnost, že protestanti existují, sama o sobě je naléhavou připomínkou viny katolické církve, připomínkou toho, že oni byli od počátku formování těmi neblahými a strašlivými zkušenostmi s katolickou církví. Kdyby tyto strašlivé zkušenosti, zločiny, neexistovaly, pak by nebyli ani protestanti.

A to je to, co katolické církvi a jejich advokátům strašně vadí. Dobrý protestant je pro ně mrtvý protestant, čili protestant bez své protestantské identity, bez svých zásad a věrouky, formované historickou zkušeností s katolicismem. Dobrý protestant je pro ně ten, který kolaboruje v ERC s katolickou církví, který přijímá její eucharistii a autoritu papeže, který je vygumován charismatickým blouzněním ruku v ruce s CHO. Dobrý protestant podle nich hlavně neví proč je protestantem, proč jeho rodná církev vůbec vznikla a co jsou její zásady. Dobrý protestant podle nich směřuje do lůna katolické církve pod rouškou všeobjímajícího sjednocení. Má-li však svoji protestantskou identitu a mluví-li o ní nahlas, pak podle těchto advokátů žije v neodpuštění a v nenávisti.

Až tedy uslyšíme opět o odpuštění a nenávisti v souvislosti s protestantským svědectvím víry, vzpomeňme si na argumenty advokátů katolicismu a jejich vizi dobrého protestanta.  

2. Myslím, že se shodneme na tom, že víra protestantů byla formována, jak jsem již výše uvedl, živým Božím Slovem. Tato primární formace (která je zásadní a prioritní) v konfrontaci s historickou zkušeností s katolicismem (míněno v časové linii) se musela nutně s touto skutečností vypořádat a zaujmout k ní jasná stanoviska. Spoluformování protestanské víry historickou zkušeností s katolicismem tedy není chybou, ale bytostnou nevyhnutelnou nutností, vyplývající z podstaty formování živým Božím Slovem. Bez této formace Božím Slovem by nebyla ani nevyhnutelná reformace katolicismu, ze kterého protestanti vycházeli a který opouštěli. 

Hledáte-li protestantskou identitu a charakter (míněno kauzálně), pak koncentrace na Petrův primát a jeho reflexi je zavádějící, jedná se pouze o jejich vedlejší atribut, lépe je zaměřit se na formaci živým Božím Slovem. Tam je jádro protestantské identity a charakteru. Od něj se pak odvíjí všechny postoje, reflexe, emacipace od katolicismu i následné a postupné formování konfesí, zásad a postojů, počínaje postoji k odpustkům, svatokupectví, přes přijímání pod obojí a obrazoborectví až k všeobecnému kněžství, respektu svobody svědomí, až třeba k demokratizaci církevních řádů nebo kongregačním principům.

Cesty k protestantské identitě a charakteru jsou dlouhé, mnohotvárné, s mnohými zastaveními i hledáním dalších směřování. Nelze je zjednodušit na jeden jediný znak, ke kterému navíc někteří teprve spějí. Přesto jsou tyto cesty od samého počátku z důvodu formování živým Božím Slovem naprosto nevyhnutelně spoluformovány jak subjektivně tak objektivně i historickou zkušeností s katolicismem, ze kterého vyšly. 

Pokus o jakousi "univerzální křesťanskou identitu", která stoji nad identitami katolickou, protestantskou a pravoslavnou a splachuje propastné rozdíly mezi nimi do žumpy zapomenutí, sice rezonuje se strategií současného evangelikáně-charismatického mainstreamu, ale je zjevně odtržen od reálné podstaty problému. Zrovna tak pokus o výčet spoluformujících vlivů této "univerzální křesťanské identity" je formulován spíše z pozice humanismu.

Byla-li by katolická i pravoslavná identita někdy formována živým Božím slovem, pak by nemohla dále lpět na lidských nálezcích, počínaje odpustky, svatokupectvím, přes uctívání svatých, ostatků, obrazů a ikon, až k mariánskému kultu, papežství a zprostředkování spásy, o duchovním útlaku ani nemluvě. A sama by nutně musela projít procesem vlastní reformace.

Protestantská identita, která je mimo jiné charakterizována postojem ke katolickým dogmatům, vznikala právě na zakladě slyšeného živého Božího Slova a jehož přijetí nemohlo vést jinam, než k odmítnutí výše zmíněných lidských nálezků v katolické církvi, ve které se rodící protestanté nacházeli, ze které vyšli a které jsou dodnes na svědectví o moci a působení živého Božího Slova.

S tím glajchšaltující humanismus těžko něco zmůže.

Nádherný verš! Ale ať dělám, co dělám, nikde tam nenalézám: všichni, kteří věříte v odpustky, modlíte se ke svatým, klaníte se Marii a hostii, uctíváte ostatky a ikony, necháváte si zprostředkovat spásu a odpuštění, uctíváte Svatého otce na zemi a věříte jeho vyhlášeným dogmatům.... Asi proto, že v té době ještě tyto vymoženosti rozvinutého katolicismu neexistovaly. Natož pak nějaká KMS nebo KS a její mutace ;)

Buďte ujištěn, že se Vám nebudu vysmívat, nebudu vykřikovat o antibaptismu, nebudu Váš názor srovnávat s antisemitismem, nebudu Váš názor vydávat za hledání nepřítele, za projev nenávisti a neodpuštění a ani se nebudu snažit Vás potají a lstivě "zevangelizovat" na baptistickou víru pomocí nějakých charismatických zástěrek. ;)

Ale o takové svobodě se katolicismu nikdy nezdálo a ani nezdá, viďte? Ten potřebuje mít vždy po ruce smečku hlídacích psů, kteří zle pokoušou každého, kdo se odváží nahlas zaujmout postoj víry, ke kterému dospěl na základě slyšení živého Božího Slova.

Slušně jsem upozornil na to, že katolické obviňování autentických protestantů z neodpuštění a nenávisti je liché, neboť pohnutkou tohoto obviňování je pouhá zakotvenost protestantů ve své konfesi, v jejím charakteru a hlavně vyznavačský svědecký postoj, který je katolíkům trnem v oku. Z tohoto tématického pohledu lze skutečně říci, že v takovéto diskusi a hlavně v atmosféře křivého obviňování z neodpuštění a nenávisti je "Jediným "hříchem" protestantů jejich protestantský charakter formovaný historickou zkušeností s katolicismem, jejich protestantská identita." A přesto (nebo právě proto) jsou katolíky obviňováni z neodpuštění a nenávisti. 

Váš "kreativní" přístup k této diskusi je politováníhodný. Příkladně navazuje na historickou zkušenost protestantů s katolicismem a názorně ukazuje, že tuto zkušenost lze nabývat i v dnešní době. Dá se říci, že se toho zas tak moc nezměnilo. Váš způsob diskuse evokuje způsoby památného koncilu kostnického...

1. Vaše mediální působení pro věc katolicismu je tak nepřehlédnutelně osobní a umanuté, že je nutno brát v úvahu celé pozadí Vaší mise v protestantských církvích. Nelze si neklást otázky typu: Kdo byl Oldřich Kadlec, který se podle vlastních slov znovuzrodil během mše, byl pokřtěn v Duchu svatém - během modliteb v jazycích u Křížové cesty, u kdysi známého P. Antonína na faře,  a byl zcela proniknutý mariánskou zbožností? Jako laik dokonce vyučoval (!) římskokatolické věřící christologii a mariologii a zjistil, že kdo se obrací k Marii, může se obracet i ke Kristu. Kdo byl tento "prostý laik" Oldřich Kadlec, že mohl bez trestu exkomunikace odejít z Římskokatolické církve a svůj odchod dokonce projednávat s kardinálem Tomáškem a s celou řadou římskokatolických hodnostářů? Pokud se nejednalo o zvláštní druh misie, de facto tím došlo k porušení jak Codex Iuris Canonici, tak Katechismu katolické církve, což by u vrcholných, resp. nejvyšších představitelů české katolické církve, bylo nepředstavitelné. Odpověď může dát jeho následné působení mezi protestanty, dle svých slov prošel skoro všemi církvemi a z pozice lídra KMS se pokoušel získat duchovní vliv nad protestantskými denominacemi. O jeho katolické teologii (eklesiologii, misologii, soterologii, postoji ke svátostem a k eumenismu) ani nemluvě. Pokud se v diskusích na Internetu setkáte s tímto mediátorem, který se tváří, že je protestant, odmítá historickou kritiku římského katolicismu, obhajuje kontroverzní katolická dogmata, podkopává důvěru v Písmo samotné a vysmívá se a zlehčuje své oponenty, touží po církevním sblížení s římskými katolíky, pak je třeba se zamyslet, jaký má jeho diskuse cíl.

2. Bratr Bistranin pochází ze staré exulantské rodiny, která opustila země České kvůli protireformačnímu útlaku a represím katolické církve, aby svou víru mohli svobodně vyznávat a žít. Opustili svůj majetek a svoji vlast výměnou za svobodu víry a vyhnutí se násilné rekatolizaci. A bratr Bistranin není sám. Takových starých rodin žije mezi protestanty mnoho. Tomu však novodobě upečení "univerzání křesťané" z rychlokvašně vzniklých církviček typu KS a jejich mutací nemohou porozumět ani pochopit. Oni žádnou historii nemají. Na nic nenavazují. Jejich historie počíná na podzim 1987 v holešovickém sboru, kdy D. Drápal za účasti O. Kadlece vyhlásil tomáškovské Desetiletí duchovní obnovy. Následovala infiltrace školených věrných z tvrdého jádra do protestantských sborů a jejich rekatolizační činnost pod rouškou charismatizace. Rozdmýchávači dnešních vášní ve své činnosti neochabují, jenom mění způsoby a nástroje, místo KMS zkusili ČEA, kurzy Alfa, english campy, atd. Smát se můžete pane Kadlec, ale to je asi tak to jediné, co proti Božím záměrům můžete dělat. On svoje děti neopustí. A nedá jim zapomenout ani jejich historickou zkušenost s katolicismem.

3. Když je nejhůře, vytahuje pan Kadlec kalibr nejtěžší: argument antikatolicismu a jeho srovnávání s antisemitismem. Poněkud silná káva pro přemýšlivého čtenáře, že? A toto všechno jenom kvůli jednomu slušnému vyznání, že historická zkušenost s katolicismem má vliv i na dnešní protestanty.  

1. Reagoval jsem na tvrzení pana Kadlece, že současní protestanté nejsou ovlivněni historickou zkušeností s katolicismem nikoli na Váš komentář. 

2. No a co s tím? Snad jen potvrzení toho, že z Holešovic jste se infiltrovali mimo jiné i do Jednoty bratrské.

3. Samozřejmě že ano. Potvrzuje to sám Olin Kadlec: „Byl podzim 1987. Kardinál Tomášek vyhlásil Desetiletí duchovní obnovy českého národa a my jsme z něj byli nadšeni a Dan Drápal na Maninách vyhlásil v podstatě totéž." 

4. Jednotu bratrskou bych v souvislosti se "starými rodinami" a rychlopečenými charismatiky na Vašem místě raději ani nezmiňoval :(

ad ad3.  Od kdypak je O. Kadlec nevěrohodný svědek počátků charismatické expanze? nebo jde opět je o interpretaci tehdejších událostí?

ad ad4. Sbor BJB v Brništi je jedním z mála úspěchů charismatické infiltrace mezi baptisty, ačkoliv o částečné se dá hovořit celoplošně. Orientace švagrových, tchýní a pradědečků má k orientaci charismatiků zhruba stejnou relevanci jako O. Kadlec k A. Francovi. ;)