Grano Salis - Křesťanská společenství a prvotní církev

V době, kdy jsem byla aktivním členem Křesťanského společenství (dále jen KS), jsem si při pročítání Nového zákona a zejména epištol často s hrdostí říkala, s jakou úspěšností se přibližujeme podobě prvotní církve, zvlášť když jsem se podívala k bratrům evangelíkům či katolíkům, kteří – viděno příslušníkem KS – ve své zkostnatělosti ztratili jiskru Božího Ducha.

Dnes se na tyto myšlenky dívám poněkud s rezervou a např. v katolické církvi, která je konec konců nejpřímějším pokračovatelem církve prvotní, nacházím mnoho prvků, jež jsou způsobu života prvních křesťanů bližší (např. forma Večeře Páně a vůbec celá liturgie bohoslužby). Nicméně se musím přiznat, že snahu alespoň se prvotní církvi přiblížit přeci jen vidím více v KS než u tradičních církví. Myslím si ale, že je to dáno jednak důrazem na jedinečnost Božího Slova, jednak ,mladostí‘ tohoto společenství, které je tudíž oproštěno od jakéhokoli dědictví předků a které se zarputile brání jakékoli tradičnosti (ale postupem doby si všímám, že ani toto pevné předsevzetí není cele naplňováno a již po deseti letech svého trvání vzniká jistá tradice a složitá struktura sboru.

A tak když čtu v soudobých stanovách KS termíny jako staršovstvo, kolegium pastorů, vyšetřovací komise, revizní komise, rada KS, zní mi v uších ještě nedávno proklamované: Boží církev nesmí být institucí, pryč s duchem institucionalismu).

Zřejmě žádná církev či jakákoli jiná organizace se stále propracovanějším a svazujícím pravidlům nevyhne. Podívejme se tedy na dvě, ve své době velice mladé křesťanské pospolitosti blíže.

Krátké představení Křesťanského společenství

Křesťanská společenství oficiálně vznikla v roce 1990 zaregistrováním se jako občanské sdružení „Křesťanská společnost Maniny“. Název plyne z části Prahy-Holešovic, které se říká Na Maninách. Tam sídlil sbor ČCE, v němž za značného přispění tehdejšího vikáře Dana Drápala nastalo v osmdesátých letech duchovní obrození a odklon od tradičnosti evangelické církve. Pražský sbor KS po revoluci rychle rostl a dnes má kolem tisíce členů. Také v mnohých městech republiky začaly vznikat sbory stejného názvu a učení. (Almanach KS)

KS patří k mnoha denominacím tzv. charismatického hnutí, dávajícího důraz na dary Ducha Svatého, jako např. mluvení v jazycích, prorocký dar aj. Za jedinou autoritu, podle které se snaží řídit svůj duchovní i osobní život, považují příznivci tohoto hnutí výhradně a pouze Bibli.

Pokus o srovnání některých rysů KS a prvotní církve

Není jednoduchý úkol srovnávat dvě tak časově a kulturně odlišné křesťanské komunity, jakými jsou na začátku našeho letopočtu prvotní církev a o bezmála dvě tisíciletí později vzniknuvší církev zvaná Křesťanská společenství. Tyto dvě církve jsou zasazeny do zcela odlišného prostředí, a tak zatímco se první křesťané museli potýkat s hladovými lvy v arénách a sami v sobě se zmatkem, co vůbec být následovníkem Krista znamená, čelí příslušníci KS na asfaltu mezi paneláky nevybíravým poznámkám a gestům pohrdání kolemjdoucích, kterým je s nadšením přednášena ona ,radostná zvěst‘. Ovšem při bližším pohledu se můžeme ptát, jestli náhodou nenajdeme více podobností nežli rozdílů. Přestože postavu Ježíše Krista vnímá jedna strana jako člověka z masa a kostí, který právě před chvíli opustil tento svět, a pro druhou Kristus představuje spíše bytost duchovní, božskou, obě církve v něm vidí Božího syna, svého Pána, jehož obětí na kříži mohou dojít spásy – to je věčného života v Boží blízkosti. Obě také vidí veliký význam ve vytváření společenství věřících a obě se vylučují ze ,zkaženého pohanského světa‘. Obě jsou ve své době mladé a obě mnohými nazývány sektou.

Podívejme se ale na tato dvě společenství blíže:

Vzpomeňme třeba hned neděli. Členové KS jako i ostatní dnešní křesťané se naštěstí nemusí scházet brzy ráno či večer po práci a ještě k tomu tajně, jak tomu bylo v prvních dnech křesťanství, kdy za den Páně byl určen den jeho vzkříšení, který byl ovšem zároveň dnem pracovním, ale již místo shromažďování v sobě nese jisté podobnosti. Z historie se dozvídáme, že se „Jeruzalémští scházeli i nadále v chrámu, pravděpodobně v místech Ježíšových vystoupení, v Šalamounově síni.“ (Kř. bohoslužba str. 17). Krom tohoto, jistě nejvýznamnějšího místa, také – zřejmě díky zatím nenashromážděným pozemským statkům, a díky pronásledování – slavili své bohoslužby ,po domech‘. Existují rovněž spekulace nad pronajímanými školami, ovšem podle Chadwicka nepotvrzené. Zde se opět setkáváme s rysem daným hlavně stářím společenství. Ani KS vlastní prostory z pravidla nemá, ke společné oslavě Hospodina dobře poslouží prostory divadla, jídelna základní školy či dokonce házenkářská hala. Samozřejmě nemohu opomenout „skupinky“ – malá shromáždění během týdne, která se odehrávají v bytech členů. Nevím, do jaké míry je absence kostelů či modliteben dána finanční situací a do jaké míry to demonstruje protest proti tradičnosti těch církví, které ve svých prosezených kostelních lavicích upevňují svou sevřenou tradičnost. Možná tím chtějí KS i poukázat na to, že Bůh se může a má oslavovat kdekoli. Ale není ani vyloučené, že i ona potřebují nějakých 300 let k výstavbě prvních ,bazilik‘.

Co se týče obsahu bohoslužeb, i zde jsou podobnosti a rozdíly. Jak nám bylo dáno vypátrat z dochovaného materiálu, první křesťané v neděli nejprve slyšeli čtení z prorockých nebo apoštolských spisů, o nichž pak předák shromáždění promluvil. Následovala modlitba uzavřená polibkem pokoje. Po přípravě chlebů a směsi vína s vodou vysluhovali diakoni tento pokrm shromážděným. (Kř. bohoslužba, str 18).

Bohoslužba v KS probíhá poněkud odlišně. Nejprve je chvíle modliteb následovaná Večeří Páně, kterou zahajuje několik vyznání (že účastník věří v Ježíše Krista, v jeho spásnou moc, odříká se hříchů aj.). Pak křesťané přistupují k podávání chleba a vína, při čemž je sdílená víra v Kristovu přítomnost v těchto darech. To celé je však jakoby mimo vlastní shromáždění, které fakticky začíná až poté. Chvály – písně k Boží oslavě doprovázené kytarou a jinými nástroji, čtení pasáže z Bible, na níž pak navazuje kázání jako ústřední moment shromáždění, modlitby a opět chvály – to je náplní bohoslužby. Mrzí mě, že zrovna v tomto bodě se KS prvotní církvi příliš nepřiblížilo. Vyhrazení až téměř bezvýznamného místa Večeři Páně je značným ochuzením bohoslužeb a celého duchovního života křesťana. Naproti tomu ona ,nejzkostnatělejší‘ katolická církev si tuto jiskru v bohoslužebném řádu dokázala uchovat, a ona také je většinou tím, co nespokojené členy KS a jiných protestantských církví na katolickém pojetí křesťanství nejvíce přitahuje.

Ovšem naopak v takové otázce darů Ducha, jak je máme představené v Skutcích 2. kapitole či 12. kapitole 1. Korintským, jistě KS a jiné charismatické proudy ve srovnávání s prvotní církví obstojí.

Také již ve zmíněném pronásledování prvních křesťanů můžeme najít paralely k životu KS. Ne že by vláda na tzv. „káesáky“ štvala policii (pokud samozřejmě bereme v úvahu pouze dobu porevoluční), ale odsuzování druhých za bláznivé ,pánbíčkářství‘ tyto křesťany značně od ostatní společnosti izoluje. S pronásledováním je zde ale přítomný ještě jeden, možná výraznější prvek, a to pohled na ostatní populaci jako na pohany, kteří si zvolili zatracení, a tudíž není radno s nimi jakkoli vnitřně souznít. Tak jako první křesťané žili pospolu – ba přímo ve společném vlastnictví majetku – a čelili tak nástrahám zlého světa, v atmosféře KS je silně pěstované výlučné, spíše na duchovní rovině vnímané, vydělování se z této společnosti a považování všech nespasených za hříšníky směřující do zahynutí.

Oproti tomu vnímání židovského lidu je spíše odlišné. Prvotní církev byla považována za židovskou sektu, ač sami křesťané ze Židů, kterých se to týkalo, se spíše vnímali jako nositelé víry v očekávaného a již zjeveného Mesiáše. Dlouho trvalo, než se samo křesťanství vnitřně vypořádalo s židovským dědictvím: „Křesťané, kteří byli Židy podle rasy a zachovávali Zákon…mohou být nalezeni i po třech stech let. Zůstávali však izolováni. Jejich židovští bratři v nich spatřovali zrádce, nežidovští křesťané, kteří je záhy vyloučili, nemohli zachovávání Zákona považovat za křesťanské…“ (A History of Christianity, str. 15)

Po dvou tisících let trpí KS a jemu podobní až platonickou láskou k Izraeli a ke všemu židovskému. Je si vědomo židovských kořenů křesťanství a hrdě se k nim hlásí. Na druhou stranu je to ale vztah jako k méněcennému bratrovi, kterému musí být ukázaná ta správná cesta, a tak charismatické proudy vynakládají značnou energii na evangelizaci židovského lidu.

Dalo by se říci, že obecně v učení KS a ostatních charismatických církvích zaznívají více než kde jinde slova Ježíšova, Pavlova a dalších apoštolů. Ne že by se v jiných církvích z kazatelny biblické pravdy nehlásaly, ale celkově život člena KS je převážně řízen samotným zdrojem – Božím Slovem – a ne tlustými knihami katechismů a breviářů. Ovšem i zde je nutno doznat, že tak černobílé to také není, neboť již výklad regulí správného křesťanského života – byť předávaný jen ústně – už vlastně představuje základy takovéhoto katechismu. A je zřejmě jen otázka času, kdy se zrodí malá knížečka učení KS, kterou budou další generace kreativních křesťanů zdokonalovat a nafukovat.

Dalo by se najít ještě spoustu shod a rozdílů. Již jsem ale dávno opustila přesvědčení, že KS se jako jedno z mála církví nejvíce blíží prvotní církvi. Vždyť všechny církve se snaží o tutéž věc – být co ,nejsprávnější‘ Božím lidem. Například reformní církve vznikly právě pokusem o očištění a navrácení se k začátkům. Katolická církev si zase zakládá na své kontinuitě. A odvažuji se říci, že na každou církev bez rozdílu se postupem doby usazuje ,nános‘ tradice a dědictví předešlých generací. Je to nezvratitelný proces, který ovšem nemusí být na škodu. Pokud se pod touto vrstvou neudusí to podstatné a ústřední, přináší to naopak obohacení společenství a rozmanitost křesťanstva jako takového.

A vůbec již samotný fakt, že i po dvou tisících let různých vnějších i vnitřních nástrah se podařilo ve většině církví ono klíčové jádro – spásnou oběť Ježíše Krista – zachovat, považuji za největší Boží zázrak v dějinách.

Použitá literatura:

Salajka M.: Křesťanská bohoslužba, Blahoslav, 1985
Chadwick O.: A History of Christianity, London 1995
Almanach – Křesťanské společenství Praha 1998
Stanovy Křesťanských společenství Česká Republika

Kateřina Piskačová

www.getsemany.cz

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace