Grano Salis - Očistec a Bible I.

Na GS se stále znovu vrací téma očistce. Myslím, že by bylo dobré, abychom se na tuto nauku podívali ve světle Bible. ŘKC církev se odvolává na nemálo biblických pasáží. Věnovat se všem v jednom článku by vedlo k příliš dlouhému textu, takže jsem se rozhodl vzít je jeden po druhém.

Definice očistce

Katechismus KC říká:"Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tridentském sněmu. Církevní tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma, o očistném ohni: „Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,32). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku. Toto učení se také opírá o modlitbu za zemřelé, o níž hovoří již Písmo svaté: „Proto dal [Juda Makabejský] přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2 Mak 12,46). Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť, aby, očištěni, mohli dosáhnout blaženého patření na Boha. Církev také doporučuje almužny, odpustky a kající skutky za zemřelé: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce, proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby."" (§1 030-1 032)

Nauku o očistci definoval Florentský koncil a potvrdil ji Tridentský:"Duše věřících, kteří po opravdovém pokání zemřeli v lásce k Bohu, ale neodpykali zcela své hříchy a opomenutí dobrého, jsou po smrti očišťovány očistnými tresty. K ulehčení těchto jejich trestů pomáhají přímluvy věřících žijících, jako mše sv., modlitby, almužny a jiné dobré skutky." (Dekret o očistci, 1563). Tridentský koncil rovněž stanovil trest exkomunikace anathema pro ty, kteří očistec popírají. (šesté zasedání, 1547). Tuto nauku potvrdil i 2. vatikánský kocil (Lumen Gentium, odst. 49 a 50; link)

2 Makabejských 12,38 - 45

Právě tuto pasáž člověk najde snad ve všech katolických apologetických textech o očistci. V úvodních dvou verších se píše:"Potom vedl Juda své vojsko do města Adulámu. Protože nastával sedmý den, očistili se podle zvyku a slavili sobotu. Následujícího dne - byl už totiž nejvyšší čas - šli Judovi lidé posbírat těla padlých, aby je za účasti příbuzných uložili v hrobech otců." (38-39) Je to jakýsi úvod, kde se dovídáme, že vojáci Judy Makabejského šli po bitvě pohřbít své padlé druhy, což jim předepisoval mojžíšský zákon.

Velmi důležitý je následující verš:"U každého z padlých našli pod šatem amulety bůžků z Jabny, které Zákon židům zakazuje. Všem bylo zřejmé, že to byla příčina, proč padli."(40) I když vojáci bojovali na straně Božího lidu, používali (zřejmě pro svoji ochranu) amulety falešných bohů a jejich vina tedy spočívala v modloslužbě. Nedopustili se tedy žádného tzv. lehkého hříchu, ale jednoho z nejtěžších. Vypsat všechny verše Písma, kde se modlářství odsuzuje, není možné. Ve vztahu k nauce o očistci je však důležité vidět Božím pohledem míru provinění těch padlých vojáků. A tak v Dt 31,16-17 čteme:" Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, ty ulehneš ke svým otcům a tento lid povstane a bude smilnit s cizími bohy země, do níž vstupuje, opustí mě a poruší mou smlouvu, kterou jsem s ním uzavřel. V onen den vzplane proti němu můj hněv. Opustím je a skryji před nimi svou tvář. Bude za pokrm svým nepřátelům a stihne ho mnohé zlo a soužení. V onen den řekne: »Zdali mě nestihlo toto zlo proto, že můj Bůh není uprostřed nás?«" Lze tedy o nich prohlásit, že umřeli v Boží milosti a přátelství, že byli spaseni a že po opravdovém pokání zemřeli v lásce k Bohu? Toto jsou slova popisující stav těch, kteří po konci svého pozemského života putují do očistce. (viz výše) Ne, tito lidé porušili smlouvu s Bohem, který se od nich odvrátil. Za zmínku stojí, že i pro nežidy je podle Talmudu jednou ze sedmi povinností pro spásu nepodílení se na modloslužbě.

Další verš:"Všichni dobrořečili Hospodinu, který spravedlivě soudí a zjevuje skryté věci." (41) jen potvrzuje, že padlí byli Bohem opuštěni a jejich smrt odhalila jejich modlářství, které nebylo ostatním patrné. O zjevení skrytého čteme v Písmu (zejména NZ) často.

Závěrečná pasáž:"Ale potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn. Šlechetný Juda domlouval lidu, aby se chránili hříchů, když na vlastní oči viděli, co se stalo, a jak hřích byl příčinou toho, že někteří padli. Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka - proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy." (42-45) není možné chápat odděleně, jak se v apologetických textech často dělá. Všimněme si, že vojáci Boha prosili, aby byl jejich spolubojovníkům odpuštěno modlářství. Juda následně všechny před takovou ošklivostí v očích Božích jako je modlářství varuje. Z kontextu je zřejmé, že "vznešená a zbožná" myšlenka spočívá v tom, že ty, kteří zemřeli ve zbožnosti, čeká odměna. Juda však udělá sbírku a pošle peníze do chrámu, aby byly za padlé modloslužebníky přineseny oběti, i když ve zbožnosti nezemřeli. Jak tento čin chápat? Především je jasné, že končí-li lidská existence smrtí, nemají modlitby za mrtvé žádný smysl. Mají-li ho v případě, kdy ve vzkříšení věříme, je téma s očistcem sice související a nikoli bezpodmínečně spojené. Juda je tedy chválen za svoji víru ve vzkříšení, ale samotná sbírka a odeslání peněz do chrámu není v textu nijak hodnoceno, jen se konstatuje, co se stalo. Rovněž se nepíše, že k odpuštění hříchů došlo. Víme jen tolik, že Juda a zřejmě i kněží v odpuštění věřili.

Závěr

Z Písma je zřetelné, že padlí vojáci nesplňovali podmínky pro podstoupení časných trestů v očistci. Nezemřeli v Boží milosti a přátelství, naopak Bůh se od nich kvůli jejich modlářství odvrátil. I pokud bychom připustili, že oběť Judy a jeho vojáků nebyla marná, což je jen nepodložená spekulace (ve skutečnosti z Písma vyplývá, že marná byla), nemůžeme dávat tuto pasáž do souvislosti s očistcem. Katolické přátele upozorňuji, že na tyto padlé vojáky nelze pohlížet jako na někoho, kdo přijal jakousi starozákonní obdobu "křtu krve", a že tito lidé zemřeli ve stavu tzv. smrtelného hříchu.

	Hledej
	Je a svátek má Jaroslav. Vytvoření registrace