Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Vendelín.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 15300, komentáře < 7 dní: 340, komentářů celkem: 333314, adminů: 60, uživatelů: 4850  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 80 návštěvník(ů)
a 8 uživatel(ů) online:

wollek
timg
Willy
ivanp
rudinec
JirkaB
Vota
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Apoštol lásky o oddělení
·Ruská pravoslavná církev ruší veškeré styky s konstantinopolským patriarchátem
·Otevřené setkání v Chelčicích
·Starý kněz sám proti totalitě
·Genesis 2018 – průzkum mezi křesťany
·Veřejné setkání podpořilo situaci čínských křesťanů v ČR
·Vyšlo čtvrté číslo Zpravodaje Bratrské jednoty baptistů
·Prodavači strachu
·Azyl pro čínské křesťany - Příběh Evy
·Ukrajinská pravoslavná církev přestává být podřízena moskevskému patriarchátu

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
96 164 808
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Teologie: Lázarovo vskriesenie
Vloženo Úterý, 05. červen 2007 @ 22:23:58 CEST Vložil: bolek

Přednáška poslal skalaa

Největším zázrakem, který Ježíš učinil, bylo bezpochyby vzkříšení Lazara z Betanie.

Lazar z Betanie byl jedním z nejvěrnějších Kristových učedníků. Hned při prvním setkání s Kristem ve Spasitele cele uvěřil a zamiloval si ho. I Ježíš si Lazara velmi oblíbil a právě pro něho vykonal největší ze svých zázraků. Spasitel pomáhal všem, kdo jej prosili o pomoc. Miluje všechny lidi, ale k některým má mimořádně vřelý vztah. Rodina z Betanie mu byla velmi blízká a vykonal pro ni svůj nejobdivuhodnější čin.


V Lazarově domě Ježíš často odpočíval. Spasitel neměl žádný domov a byl odkázán na pohostinství svých přátel a učedníků. Když byl unavený a toužil po lidském společenství, rád se v této klidné domácnosti ukryl před podezíravostí a žárlivostí nepřátelských farizeů.Vždy jej radostně přivítali a chovali se k němu upřímně a přátelsky. Mohl s nimi mluvit otevřeně a s důvěrou.Věděl, že jeho slova pochopí a ocení.

Spasitel si vážil klidného domova a zájmu jeho obyvatel. Toužil po lidské lásce, ohleduplnosti a pozornosti.Vždy s ochotou předával lidem nebeské poučení a ti, kdo je přijímali, měli veliké požehnání. Zástupům, které za ním chodily do polí, ukazoval krásy přírody. Chtěl lidem otevřít oči, aby viděli, jak se Bůh stará o tento svět. Přál si, aby si vážili Boží dobroty a štědrosti. Obracel jejich pozornost k drobné padající rose, tichému dešti a zářivému slunci, které Bůh dává dobrým i zlým. Chtěl, aby si plně uvědomili, jakou péči jim Bůh jako svému stvoření věnuje. Zástupy to však příliš nezajímalo. V Lazarově domě v Betanii nalézal Kristus klid a odpočinek po vyčerpávající práci mezi lidmi. Tam svým vděčným posluchačům otevíral knihu Prozřetelnosti. V soukromých rozhovorech jim odhaloval skutečnosti, které se různorodému davu ani nepokoušel vysvětlit. S přáteli nemusel mluvit v podobenstvích.

Když je Ježíš seznamoval se svým učením, sedávala Marie u jeho nohou jako oddaný a pozorný posluchač. Jednou byla Marta natolik zaneprázdněna přípravou jídla, že přišla k Ježíši a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ (L 10,40) To bylo při první Ježíšově návštěvě v Betanii. Spasitel s učedníky měli právě za sebou namáhavou cestu z Jericha. Marta se snažila postarat o jejich pohodlí a ve své horlivosti zapomněla na zdvořilost ke svému hostu. Ježíš jí mírně a trpělivě odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (L 10,41.42) Marie přijímala Spasitelova slova a uchovávala je ve své paměti, protože pro ni měla větší cenu než nejvzácnější poklady světa.

Jediné, co Martě chybělo, byla klidná zbožnost, hlubší zájem o poznání budoucího věčného života a vlastnosti nutné pro duchovní růst. Měla se méně starat o pomíjivé věci, a více se věnovat tomu, co má věčnou hodnotu. Ježíš svým následovníkům vždy připomínal, aby využili každé příležitosti, která jim pomůže rozšířit poznání a získat moudrost pro spasení. Kristovo dílo potřebuje pečlivé a činorodé lidi. Je v něm široké pole působnosti pro Marty a jejich náboženskou horlivost. Nejdříve se však mají spolu s Marií posadit u Ježíšových nohou. Všechno úsilí, ochota a odhodlanost mají být posvěceny Kristovou milostí. Jejich život se pak stane nepřemožitelnou silou ve službách dobra.

Lazar onemocněl a zemřel
Do klidného domu, ve kterém Ježíš nalézal odpočinek, vstoupil smutek. Lazar náhle onemocněl a jeho sestry poslaly Spasiteli vzkaz: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ (J 11,3) Uvědomovaly si, jak těžká choroba jejich bratra postihla, ale věděly, že Kristus je schopen uzdravit každou nemoc. Sám o tom podal důkaz. Věřily, že s nimi bude v jejich těžké situaci cítit, a proto ani nenaléhaly, aby přišel hned. Jen mu s důvěrou poslaly vzkaz: „Ten, kterého máš rád, je nemocen.“ Myslely si, že na zprávu okamžitě odpoví a co nejdříve přijde do Betanie.

S úzkostí čekaly, co Ježíš řekne. Dokud bratr ještě žil, modlily se a doufaly, že Ježíš přijde. Ale posel se vrátil bez něho. Přinesl vzkaz: „Ta nemoc není k smrti.“ Marie s Martou tedy věřily, že Lazar bude žít. S láskou utěšovaly a povzbuzovaly trpícího bratra, který už byl téměř v bezvědomí. Když Lazar zemřel, prožívaly trpké zklamání. Cítily však Kristovu posilující milost, a proto Spasitele nijak neobviňovaly.

Když Kristus vyslechl vzkaz, měli učedníci dojem, že jej přijal chladně. Neprojevil takovou lítost, jakou očekávali. Podíval se na ně a řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ (J 11,4) Ještě dva dny potom zůstal v místě, kde ho zpráva zastihla. Učedníci to nedovedli pochopit. Představovali si, jakou útěchou by byla jeho návštěva pro zarmoucenou rodinu v Betanii. Dobře věděli, jak je má rád. Divili se, že smutnou zprávu: „Ten, kterého máš rád, je nemocen,“ jen vyslechl a nic neudělal.

Další dva dny Ježíš o Lazarovi nemluvil, jako by na něho úplně zapomněl. Učedníci vzpomínali na Ježíšova předchůdce Jana Křtitele. Nemohli pochopit, proč Ježíš, který měl moc konat zázraky, dopustil, aby Jan trpěl ve vězení a nakonec byl i popraven. Proč nepoužil svou moc a nezachránil Janovi život? Stejně se často ptali i farizeové a předkládali tuto skutečnost jako nezvratný důkaz toho, že Kristus nemůže být Božím Synem. Spasitel upozorňoval své učedníky na zkoušky, ztráty a pronásledování. Opustí je, až na ně tyto těžkosti dolehnou? Někteří začali pochybovat o tom, že jeho poslání správně pochopili. Všichni byli velmi znepokojeni.

Po dvou dnech Ježíš učedníkům řekl: „Pojďme opět do Judska!“ (J 11,7) Učedníci nechápali, proč Ježíš, chtěl-li se vrátit do Judska, čekal dva dny. Především však o něho i o sebe měli starost. Uvědomovali si, že na cestě je čeká jen nebezpečí. Řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin?“ (J 11,8.9) Mě vede můj Otec, a dokud konám jeho vůli, jsem v bezpečí. Mých dvanáct hodin ještě neskončilo. Z mého dne sice už mnoho nezbývá, ale až do jeho konce jsem v bezpečí.

Potom dodal: „Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa.“ (J 11,9) Kdo koná Boží vůli a jde cestou, kterou Bůh určil, nemůže klopýtnout ani upadnout. Světlo Božího Ducha mu jasně ukazuje jeho povinnost a vede jej přímo, dokud svůj úkol nesplní. „Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ (J 11,10) Kdo jde svou vlastní cestou, kterou mu Bůh nevybral, klopýtne. Den se mu stává nocí, a ať je kdekoli, nikde není v bezpečí.

„To pověděl a dodal: ‘Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.’“ (J 11,11) „Náš přítel Lazar usnul.“ Dojemná slova plná soucitu. Učedníci mysleli na nebezpečí, které jejich Mistru hrozí na cestě do Jeruzaléma, a téměř zapomněli na nešťastnou rodinu v Betanii. Kristus však nezapomněl. Učedníci se cítili zahanbeni. Když na zprávu o Lazarovi hned neodpověděl, byli zklamáni. Byli v pokušení myslet si, že nemá Lazara a jeho sestry tak rád, jak se domnívali. Jinak by byl přece hned spěchal s poslem zpátky. Slova: „Náš přítel Lazar usnul,“ je uklidnila. Poznali, že Kristus na své přátele v zármutku nezapomněl.

„Učedníci mu řekli: ‘Pane, spí-li, uzdraví se.’ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku.“ (J 11,12.13) Kristus představuje svým následovníkům smrt jako spánek. Jejich život je s Kristem skryt v Bohu a ti, kdo umírají, spí v něm až do chvíle, kdy zazní Boží polnice.

Na cestě do Betanie
„Tehdy jim Ježíš řekl přímo:‘Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!’“ (J 11,14.15) Tomáš byl přesvědčen, že na cestě do Judska nečeká Mistra nic jiného než smrt.Vzchopil se však a řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (J 11,16) Věděl, že Židé Krista nenávidí. Chtěli jej zabít, ale to se jim nepodařilo, neboť čas, který mu byl vyměřen, dosud neuplynul. Nebeští andělé Ježíše chránili a ani v Judsku, kde na něho rabíni chystali nejrůznější léčky a ze všech sil mu ukládali o život, se mu nemohlo nic stát.

Ježíšova slova: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl,“ učedníky velmi překvapila. Chtěl se snad Spasitel  domu svých nešťastných přátel vyhnout? Zdálo se, že Marie, Marta i umírající Lazar zůstali ve svém zármutku sami. Kristus je však neopustil. Všechno viděl a po Lazarově smrti posiloval smutné sestry svou milostí. Byl s nimi v jejich zármutku, když Lazar zápasil se smrtí. Při slovech: „Lazar umřel“ jej svírala stejná úzkost jako je.

Kristus však nemyslel jen na své milované v Betanii, ale i na výchovu učedníků. Měli se stát jeho zástupci ve světě, aby mohli všichni lidé přijmout Otcovo požehnání. Kvůli nim dopustil, aby Lazar zemřel. Kdyby jej byl uzdravil z nemoci, nebyl by už potom vykonal zázrak, který je nejpřesvědčivějším důkazem jeho božství.

Kdyby byl Kristus u lůžka nemocného Lazara, Lazar by nezemřel, protože satan by nad ním neměl žádnou moc. V přítomnosti Dárce života by nad ním smrt nemohla zvítězit. Proto Kristus nespěchal. Dovolil, aby nepřítel uplatnil svoji sílu, potom jej však vyhnal a porazil. Dopustil, aby Lazar podlehl smrti a aby jej zarmoucené sestry viděly v hrobě. Dobře věděl, že pohled na mrtvou tvář milovaného bratra bude pro jejich víru ve Vykupitele těžkou zkouškou. Věděl však i to, že boj, kterým budou muset projít, jejich víru ještě posílí. Všechno jejich utrpení prožíval s nimi. S příchodem otálel, ale to neznamenalo, že by je snad měl méně rád. Věděl, že kvůli nim, kvůli Lazarovi, kvůli sobě i učedníkům musí zvítězit.

„Kvůli vám, abyste uvěřili.“ Lidé, kteří se odevzdávají do Boží péče, poznají, že právě ve chvílích nejhlubšího zoufalství je jim Boží pomoc nejblíže. S vděčností se potom budou ohlížet na nejhorší období svého života. „Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky.“ (2 Pt 2,9) Vyvede je z každého pokušení a utrpení, jejich víra se upevní a budou mít bohatší zkušenosti.

Kristus se nevydal za Lazarem okamžitě také proto, že chtěl prokázat milost i těm, kdo jej nepřijali. Nespěchal, aby vzkříšením Lazara mohl svému tvrdohlavému nevěřícímu lidu znovu dokázat, že on je skutečně „vzkříšení a život“. Kristus se nechtěl vzdát naděje na záchranu svého lidu, ubohých bloudících ovcí z izraelského domu. Trápila jej jejich zatvrzelost.Ve svém milosrdenství se rozhodl jim ještě jednou dokázat, že je Spasitelem a že jako jediný může odhalit život a nesmrtelnost. Chtěl jim podat důkaz, který kněží nebudou moci vyvrátit. Proto cestu do Betanie odkládal. Vzkříšení Lazara bylo vrcholným zázrakem, který měl označit jeho dílo Boží pečetí a potvrdit jeho božství.

Cestou do Betanie Ježíš jako obyčejně uzdravoval nemocné a pomáhal trpícím. Když dorazil na místo poslal sestrám vzkaz, že již přišel. Nešel hned do domu, ale zůstal v ústraní u cesty. Neměl rád okázalé obřady Židů, které pořádali, když zemřel někdo z jejich přátel nebo příbuzných. Slyšel kvílení najatých plaček a nechtěl se se sestrami mrtvého setkat v takovém zmatku. Kromě truchlících přátel tam byli i příbuzní rodiny. Někteří z nich měli v Jeruzalémě vysoké postavení a byli mezi nimi i Kristovi úhlavní nepřátelé. Kristus znal jejich úmysly, a proto o sobě nedal hned všem vědět.

Posel předal Martě zprávu tak tiše, že ostatní nic nezpozorovali. Marie byla ponořena do svého zármutku a ani ona nic neslyšela. Marta se ihned zvedla a šla svému Pánu naproti. Marie si myslela, že sestra odešla k Lazarovu hrobu, a beze slova dál seděla pohroužená do svého žalu.

„Já jsem vzkříšení a život“
Marta spěchala přivítat Ježíše se smíšenými pocity. V jeho tváři viděla stejnou přívětivost a lásku jako dříve.Věřila mu. Myslela však na svého milovaného bratra. I Ježíš ho měl rád. Litovala, že Spasitel nepřišel dříve, ale doufala, že i nyní je může nějak potěšit. Řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ (J 11,21) Tato slova si obě sestry stále znovu opakovaly po celou dobu smutečních obřadů.

Ježíš s lidskou i božskou lítostí hleděl do Martiny ztrápené a ustarané tváře. Marta neměla v úmyslu připomínat, co se stalo. Slovy: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel,“ vyjádřila vše. Když však viděla jeho laskavou tvář, dodala: „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ (J 11,22)

Ježíš její víru povzbudil. Řekl: „Tvůj bratr vstane.“ (J 11,23) Nechtěl v ní vyvolat naději na nějakou okamžitou změnu. Přál si, aby nemyslela jen na bezprostřední záchranu svého bratra, snažil se obrátit její pozornost na vzkříšení spravedlivých. V probuzení Lazara měla vidět zaslíbení a ujištění o tom, že Spasitel svou mocí vzkřísí všechny spravedlivé mrtvé.

Marta odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ (J 11,24) Ježíš se stále snažil usměrnit její víru, a proto řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“ (J 11,25) V Kristu je život, původní, nevypůjčený, neodvozený. „Kdo má Syna, má život.“ (1 J 5,12) Kristovo božství je pro věřícího zárukou věčného života. Ježíš řekl: „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (J 11,25.26) Kristus měl na mysli svůj druhý příchod, kdy spravedliví mrtví vstanou v neporušitelné podobě a spravedliví živí budou přeneseni do nebe a nepoznají smrt. Zázrakem vzkříšení Lazara chtěl Kristus poukázat na vzkříšení všech spravedlivých, kteří zemřeli. Svým slovem a svými skutky se představil jako původce vzkříšení. Ježíš, který měl zanedlouho sám zemřít na kříži, tam stál s klíči smrti jako vítěz nad hrobem a prohlašoval, že má právo i moc dát věčný život. Na Spasitelovu otázku: „Věříš tomu?“ Marta odpověděla: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ (J 11,27) Význam Kristových slov sice plně nepochopila, ale vyznala, že věří v jeho božství a je přesvědčena, že může vykonat vše, co se mu zlíbí.

„S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí:‘Je tu Mistr a volá tě.’“ (J 11,28) Mluvila velmi potichu, protože kněží a přední muži byli připraveni Ježíše zajmout při jakékoli příležitosti. V nářku truchlících však její slova nikdo nezaznamenal.

Bolest a zármutek
Když to Marie uslyšela, hned vstala a nedočkavě vyšla z místnosti. Smuteční hosté si mysleli, že odešla plakat k hrobu, a vydali se za ní. Když přišla k Ježíši, padla mu k nohám a chvějícím se hlasem řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ (J 11,32) Nářek truchlících jí byl velmi nepříjemný, chtěla mluvit s Ježíšem alespoň chvíli o samotě. Ale dobře věděla, jak někteří z nich Ježíši závidí a jak na něho žárlí, proto svoji bolest plně nevyjádřila.

„Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil.“ (J 11,33) Četl myšlenky všech, kteří se tam shromáždili. Viděl, že mnozí z nich zármutek jen předstírají. Věděl, že jsou mezi nimi i ti, kdo budou zakrátko usilovat o život nejen jemu, ale i Lazarovi, kterého vzkřísí z mrtvých. Kristus jim mohl strhnout masku předstíraného smutku, ale potlačil své spravedlivé rozhořčení. Kvůli Marii, která s plnou důvěrou klečela u jeho nohou a kterou měl rád, o této skutečnosti pomlčel.

„Řekl: ‘Kam jste ho položili?’ Řekli mu: ‘Pane, pojď se podívat!’“ (J 11,34) Všichni se společně ubírali k hrobu. Byl to smutný pohled. Lazara měli lidé rádi. Jeho sestry a přátelé jej srdceryvně oplakávali. Když Ježíš viděl, jak jsou nešťastní, a když si uvědomil, že pláčou nad mrtvým ve chvíli, kdy Spasitel světa stojí vedle nich, „vstoupily (mu) do očí slzy“ (J 11,35). Byl sice Božím Synem, ale vzal na sebe lidskou podobu a lidská bolest jej dojímala. Ježíš ve své lásce vždy cítí s trpícími, pláče s plačícími a raduje se s těmi, kdo se radují.

Ježíš však neplakal jen ze soucitu s Martou a Marií. V jeho slzách byla bolest, která převyšovala všechen lidský žal tak, jako nebesa převyšují zemi. Kristus neplakal pro Lazara, vždyť jej chtěl vzkřísit. Plakal proto, že před sebou viděl truchlící, kteří jemu, jenž je vzkříšení i život, brzy budou usilovat o život. Nevěřící Židé však jeho slzám vůbec nerozuměli. Jedni si mysleli, že pláče pod tíhou vnějších okolností, které na něho dolehly, a tiše říkali: „Hle, jak jej miloval!“ (J 11,36) Jiní se snažili vzbudit v přítomných nedůvěru a posměšně říkali: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ (J 11,37) Pokud Kristus mohl Lazara zachránit, proč jej nechal zemřít?

Kristus svým prorockým zrakem viděl nenávist farizeů a saduceů. Věděl, že přemýšlejí, jak jej zabít. Uvědomoval si, že mnozí smuteční hosté, kteří nyní tak okázale truchlí, se zanedlouho připraví o naději a zavřou před sebou  brány Božího města. Kristovo ponížení a ukřižování se blížilo. Přinese s sebou zkázu Jeruzaléma, mrtvé už však nikdo oplakávat nebude. Ježíš před sebou jasně viděl nadcházející odplatu, která dolehne na Jeruzalém. Viděl, jak město obléhají římské legie. Věděl, že mnozí z těch, kdo oplakávají Lazara, zemřou při dobývání Jeruzaléma zcela bez naděje.

Neplakal ale jen proto, co měl před sebou. Ležela na něm tíha bolesti všech věků. Byl svědkem strašných následků přestoupení Božího zákona. Viděl, že od Ábelovy smrti se v dějinách světa odehrává neustálý zápas mezi dobrem a zlem. I v nadcházejících letech mělo být údělem lidstva utrpení a bolest, slzy a smrt. Srdce se mu svíralo bolestí celého lidského pokolení všech dob a všech zemí. Tížila ho bída hříšného lidstva a v touze zbavit je všeho utrpení mu z očí vytryskly slzy.

Vzkříšení Lazara
„Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu.“ (J 11,38) Lazar byl pochován ve skalní jeskyni a vchod do ní byl zavalen velikým kamenem. „Zvedněte ten kámen,“ řekl Kristus. Marta si myslela, že se chce jen podívat na mrtvého, a namítla, že tělo je v hrobě již čtyři dny a začíná se rozkládat. Řekla to předtím, než byl Lazar vzkříšen, a Kristovi nepřátelé pak nemohli zázrak prohlásit za podvod. Farizeové totiž v minulosti rozšiřovali o podivuhodných projevech Boží moci lživé zprávy. Když Ježíš vzkřísil Jairovu dceru, řekl: „Dítě neumřelo, ale spí.“ (Mk 5,39) Dívka stonala jen krátce a hned po smrti byla vzkříšena. Farizeové tedy tvrdili, že vůbec nezemřela. Zdůrazňovali, že Kristus sám řekl, že jen spí. Snažili se dokázat, že není schopen uzdravovat a jeho zázraky jsou hanebným podvodem. V tomto případě však Lazarovu smrt nikdo nemohl popřít.

Když se Pán chystá něco vykonat, satan mu vždy postaví někoho do cesty. „Zvedněte ten kámen,“ řekl Kristus. Udělejte pro přípravu mého díla vše, co je ve vašich silách. V té chvíli se projevila ráznost a horlivost Marty. Něchtěla, aby lidé viděli tělo jejího bratra v rozkladu. Člověk jen těžko chápe Kristova slova a Marta svou vírou nerozpoznala pravý význam Ježíšova slibu.

Kristus Martu laskavě napomenul: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ (J 11,40) Proč pochybuješ o mé moci? Proč se vzpíráš mým příkazům? Máš mé slovo. Budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu. To, co je z lidského pohledu nemožné, nezabrání Všemohoucímu v konání jeho díla. Pochybování a nevíra nepatří k pokoře. Skutečná pokora a odevzdanost předpokládá bezvýhradnou víru v Kristovo slovo.

„Zvedněte ten kámen.“ Kristus mohl poručit kameni, aby se odvalil sám, a on by jej poslechl. Mohl se obrátit na anděly, kteří jej obklopovali. Neviditelné ruce by na jeho pokyn kámen odstranily. Kristus však chtěl, aby to udělali lidé. Naznačil, že lidstvo má spolupracovat s Bohem. To, co můžeme vykonat svými lidskými silami, nemáme žádat od Boha. Bůh se nezříká lidské pomoci. Člověka, který využívá svěřené síly a schopnosti, Bůh posiluje a spolupracuje s ním.Shromáždění plní Kristův příkaz a kámen odvalují. Vše se děje veřejně a promyšleně. Všichni mají možnost se přesvědčit, že nejde o žádný podvod. Ve skalní jeskyni leží Lazarovo mrtvé tělo. Nářek truchlících utichá. Všichni s napětím a očekáváním obklopují hrob a sledují, co bude dál.

Kristus klidně stojí před hrobem. Všech přítomných se zmocňuje posvátná bázeň. Potom Ježíš přistupuje blíže ke skalnímu otvoru, pozvedá oči k nebi a říká: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.“ (J 11,41) Krátce předtím jej nepřátelé obvinili z rouhání a chtěli jej kamenovat pro to, že se vydával za Božího Syna.Vytýkali mu, že zázraky koná ze satanovy moci. Nyní se však Kristus hlásí k Bohu jako ke svému Otci a s naprostou důvěrou prohlašuje, že je Božím Synem.

Ve všem, co Kristus dělal, spolupracoval s Otcem. Vždy se snažil, aby bylo zjevné, že nic nekoná bez něho. Zázraky činil vírou a modlitbou. Chtěl, aby všichni znali jeho vztah k Otci. „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ (J 11,41.42) Kristus chtěl dát učedníkům i ostatním lidem co nejpřesvědčivější důkaz o svém vztahu k Otci. Chtěl jim ukázat, že jeho slova jsou pravdivá.

„Když to řekl, zvolal mocným hlasem: ‘Lazare, pojď ven!’„(J11,43) Jeho jasný, zvučný hlas proniká ušima mrtvého. Jak mluví, vyzařuje z jeho lidského těla božství. V tváři osvícené Boží slávou vidí lidé ujištění o jeho moci. Všichni upřeně hledí na vchod do jeskyně. Napínají uši, aby jim neunikl ani ten nejslabší šum. Všichni se zájmem a napětím očekávají, jak zkouška Kristova božství dopadne. Čekají na důkaz, který má obhájit oprávněnost jeho tvrzení, že je Božím Synem, nebo tuto naději navždy zmařit.

V tichém hrobě se něco pohnulo. Lazar, který byl ještě před chvílí mrtvý, se objevil u vchodu do jeskyně. Plátno, ve kterém byl pohřben, mu brání v pohybu. Kristus přikazuje užaslému zástupu: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ (J 11,44) Znovu jim ukazuje, že člověk má při záchraně druhých spolupracovat s Bohem. Lazar je volný. Stojí před shromážděnými v plné síle, nejeví žádné známky prodělané nemoci, není zesláblý, nepotácí se. Naopak, vypadá jako muž v nejlepších letech.V jeho očích se zračí moudrost a láska ke Spasiteli. S úctou a obdivem se vrhá k Ježíšovým nohám.

Přítomní nejprve oněměli úžasem. Potom je naplnila nevýslovná radost a začali Ježíši děkovat. Sestrám se vrátil k životu jejich milovaný bratr jako Boží dar. Se slzami radosti v očích přerývaně děkují Spasiteli. Bratr, jeho sestry a přátelé se radují z opětného setkání a Ježíš nepozorovaně odchází. Když lidé po chvíli Dárce života hledají, nemohou jej najít.


 
Příbuzné odkazy
· Více Přednáška
· Novinky od bolek


Nejčtenější článek Přednáška:
Radikalismus a fundamentalismus


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 1
Hlasů: 2


Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Přednáška

Podobná témata

Doporučené odkazy:

Biblická apologetika

Michaela Křivánková - Portrétní fotografie


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Lázarovo vskriesenie" | Přihlásit/Vytvořit účet | 14 komentáře | Prohledat diskusi

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Lázarovo vskriesenie (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Seraphim v Středa, 06. červen 2007 @ 11:05:19 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Je to velmi pěkně napsané. Děkuji.
Biblické doplnění:

Lazara židovští vůdcové po vzkříšení naplánovali zabít – viz Jan 12,9-10: „Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara“.
Z toho vidíme, že tak jako tehdy, ani dnes se nedá všem lidem zavděčit. I když mají před očima jasný důkaz, tak někteří lační po smrti. Milují totiž zlo dle Janova evangelia 3.kapitoly, veršů 19-21:    3,19 Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.
3,20 Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.
3,21 Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."




Pane Halíku! Souhlasím s Vámi. Baba Whiteová to opravdu velmi pěkně napsala. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Standa v Středa, 06. červen 2007 @ 14:19:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Stando, jsi jako baba Whiteová (Skóre: 1)

od Seraphim v Středa, 13. prosinec 2006 @ 23:36:07 CET
 
Stando, kápni "božskou" a přiznej se, že jsi jehovista nebo adventista, neboť tito ve věčné Peklo odmítají věřit. Jsou jaksi polovičními ateisty, či nadateisty, neboť věří aspoň v nebeskou odměnu a novou Zemi. Trest však minimalizují a stejně jako ateističtí milovníci kremačních pohřbů bláhově věří, že promění okem neviditelného lidského ducha (duši) v prach - což je zajisté nesmysl. Z mocného Boha vševládce dělají přecitlivělého staříka na obláčku. Ubohé a vhodné tak akorát pro baby. Však také baba Whiteová, tu adventní sektičku založila a přecitlivělý babský feminismus tam panuje dodnes. Jehovisté ten feminismus dotáhli do ještě větší "dokonalosti", když i malým chlapečkům zakazují hrát si na vojáky, neboť musí povinně věřit v pacifismus a celosvětový mír. Že ten mír bude mírem vynuceným islámskými šavlemi i bombami a "mírovým" zákonem že bude šaríja, to tito přecitlivělí babští útlocitní pacifisté nedomýšlejí. Inu, je to babská víra a věříš-li tomu Stando, jsi stále jenom jako baba.

Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve, která vždy hrdě učila o spravedlivém a věčném Pekle.

P.S: Pane Halíku! Vaše pochvala z Vás udělala babu.


]


Re: O Lazarovi napsáno pěkně. Nevíra v peklo je ale babsky zbabělá,Stando. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Seraphim v Středa, 06. červen 2007 @ 17:13:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Úvodní článek poslal skalaa, Stando. Není zde podepsána Whiteová. Pokud ho původně napsala ona, pak ho napsala pěkně. Vždyť byla původně (v 19.století) zapojena do hnutí svatosti, které tehdy organizovali především američtí metodisté. Ti měli tehdy velmi dobrou teologii postavenou na evangeliu, jak ho hlásal celibátní kazatel John Wesley (opustila ho bezdětná manželka a on zůstal sám). Takže Whiteová tyto myšenky převzala z hnutí svatosti. Pak jí něco vlezlo do hlavy a začala si myslet, že je prorokyní a babsky zrušila peklo - to zrušení víry v peklo a nahrazení ho anihilací je babsky zbabělé, nikoliv tento článek o Lazarovi.


]


Re: Re: O Lazarovi napsáno pěkně. Nevíra v peklo je ale babsky zbabělá,Stando. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Standa v Středa, 06. červen 2007 @ 18:10:23 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nic ve zlém, ale Vaše znalosti o životě E. G. White nejsou přesné, objektivní a vyvážené. K tomu, aby jste poznal život a dílo E.G. White, je třeba seznámit se důkladně s jejím životem.  Kvalitní a odbornou práci o životě E. G. White naleznete v knize Setkání s Ellen Whiteovou od George R. Knighta. S touto velmi zajímavou knihou se můžete seznámit   z d e .  Objednání je možné   z d e . Chtěl bych Vás upozornit, že E.G. White nezrušila peklo. Požadovala, aby její dílo bylo zkoumáno a prověřováno. Z jejich odkazů lze vyvodit, že nechtěla, aby byla považována za neomylnou a nechtěla být kultem. Bohužel, její přání se zcela nenaplnilo. V lidské přirozenosti často vítězí vlastní představy, uspořádání a přání.  Proto je třeba, abychom vše řádně prověřovali a důsledně ověřovali.  S odborným a kvalifikovaným výkladem na základě Písma.   
Vaše tvrzení o babském zrušení víry v peklo je pouhou fabulací a nezakládá se na pravdě. Můžete se o tom osobně přesvědčit. 

Peklo - existuje vůbec?

Můj kolega navštívil před několika lety jeden z velmi populárních kostelů na předměstí jistého velkého města. Vyslechl "typické" kázání o pekle a síře. Nikdo z přítomných, kteří tehdy seděli v tomto velkém shromáždění, neusnul.

Jejich pozornost byla upoutána barvitým líčením úzkostí a nářků hříšníků, kteří se smaží v pekelném ohni. Po důkladném vykreslení hrůz pekla hovořil řečník o délce věčnosti. Jeho ilustrace a příklady brzy každého přesvědčily, že člověk nemůže pochopit věčnost.

Najednou znovu zaměřil pozornost svých posluchačů na hrůzy pekelného ohně, který hoří věčně a nemá konce. Smrt ani bezvědomí nemohou hříšníka vysvobodit z jeho plamenů. Člověk nemá kam utéct před rozhněvaným a pomstychtivým Bohem, který vyměřuje každému muži, ženě a dítěti věčný trest za to, že se k němu neobrátili, nestali se věřícími a nedělali dobré skutky.

Není třeba ani říkat, že na jeho výzvu k pokání přišlo kupředu několik desítek lidí, z nichž někteří byli ještě ten den pokřtěni.

Nemohu se ubránit otázce, kolik z těchto nových křesťanů prožilo obrácení a opravdově zatoužilo po každodenním společenství s Bohem. Nechtěli jen rychle uniknout plamenům věčného ohně? Není divu, že se tolik lidí stává nevěřícími. Kdo by mohl milovat Boha, který jedná takovým způsobem? Trvá toto trápení v ohni a síře navěky, nepřetržitě, po celou věčnost? Je taková představa pravdivá? Je v souladu s biblickým líčením Boha, který nás tak miloval, že dal svého Syna, abychom mohli žít?

Bible ukazuje, že peklo existuje, ale jinak, jinde a jindy, než si většina lidí představuje. Mezi křesťany však koluje spousta názorů na peklo a zastánci různých teorií se přitom odvolávají na bibli. Jak se vyznat ve spleti těchto pohledů? Co bible skutečně učí o pekle? Jaký slovník, jaké obrazy, přirovnání, podobenství a výroky používá, aby přiblížila tuto skutečnost?

Jazyk je nástrojem dorozumění, ale dovolte mi zdůraznit, že jazyk je žel často i nástrojem nedorozumění. To zvláště tehdy, když se ztratí ze zřetele záměr a kontext výroku, obrazu nebo přirovnání.

Představte si, že by zamilovaný mladík přišel za svou vyvolenou a řekl by jí: "Měj mě ráda, jinak tě budu trápit a mučit." Jistě mi dáte za pravdu, že takovýto postoj není vyjádřením lásky a že tento mladík není opravdový milenec, ale spíš tyran, sadista a citový vyděrač. Pán Bůh však není takový. Neříká nám: "Miluj mě a poslouchej. Když mě nebudeš milovat, odsoudím tě a budu tě nesnesitelně dlouho trápit." Smrt přichází jako důsledek odpojení se od zdroje života, od Boha. Jsme to však my, kdo si takovouto cestu přestoupení zákonů vybíráme, a tak si sami odřezáváme pupeční šňůru života. Bůh není despota ani krutovládce. Nezastrašuje lidi. Nevyžaduje jejich mučení po celou věčnost. Je naopak Bohem lásky, spravedlnosti a pravdy. Respektuje svobodu a rozhodnutí člověka.

Bůh je dárcem života a nemá zalíbení ve smrti bezbožníka. Nechce, aby někdo zahynul (1 Tm 2,3.4; Ez 33,11; 2 Pt 3,9).

Nedůslednosti v představách o věčně hořícím pekle

Jestliže si někdo představuje, že Bůh chce potrestat lidi za jejich hříchy, proč by měl být tento trest věčný? Nebylo by například deset tisíc let dostatečným trestem? Nebo možná sedmdesát tisíc let - tisíc let za každý rok průměrné délky života na zemi. Proč věčně, bez konce? Jaký by byl smysl tohoto nekonečného pekelného mučení?

Podívejme se na několik možností:
1. Mohl by to být trest za spáchané hříchy. V takovém případě však každý soudce ví, že trest musí být úměrný spáchanému přestupku. Bylo by přece velmi nerozumné a nelidské za krádež bochníku chleba useknout člověku ruku nebo ho popravit anebo ho dokonce miliony let trápit v pekelných mukách.

Také rodiče vědí, že nemohou své dítě několik hodin bít za to, že pomalovalo tužkou stěnu, přestože je mnohokrát varovali, aby to nedělalo. Bití, které trvá déle, než je nutné, vyvolá v srdci dítěte vzpouru a nenávist. Dovedete si představit nenávist mnoha miliard hříšníků, kteří hoří po celou věčnost? Jak by se zde mohla projevit Boží spravedlnost? Už Abraham řekl: "Což Soudce vší země nejedná podle práva?" (Gn 18,25) Dokonce sám Ježíš, který je podle J 5,22 naším soudcem, prohlásil: "A můj soud je spravedlivý." (J 5,30) Jistě můžeme důvěřovat Bohu, že bude soudit spravedlivě a že naloží s hříšníky úměrně jejích vině. Věčné trápení je proti všem zásadám spravedlnosti a protiřečí logickému myšlení.

Nepřiměřený trest by nezničil hřích, ale naopak by ho zvěčnil. V důsledku toho by byl vesmír neustále narušován hříchem. Mohli by být vykoupení šťastní, kdyby se po celou věčnost museli dívat na hříšníky naplněné nenávistí a vzpourou? Chválili by Boha za to, jak moudře vyřešil problém hříchu?

2. Mohl by to být zastrašovací prostředek, aby se lidé báli hřešit. Odborníci, kteří prováděli intenzivní studium trestního řádu v USA, a to zvláště ve státech, které mají trest smrti, tvrdí, že trest smrti nepomáhá snížit kriminalitu. Ve státech s trestem smrti se zločinci dopouštějí zrovna tolika přestupků, včetně násilných, jako ve státech, které trest smrti nemají.

Sami nejsme schopni se změnit (Jr 13,23). Jen Boží milost může proměnit naše sobecké, hříšné srdce. Jen pohled na Boží dobrotu a lásku nás může přivést k opravdovému pokání a k trvalé změně (Ř 2,4). Tuto změnu způsobuje Pán Ježíš prostřednictvím Ducha svatého. Ke změně hříšníka nemůže dojít pod vlivem vyhrožování nebo barvitého líčení hrůz pekla. Strach může na určitou dobu změnit jednání člověka, ale nedokáže způsobit proměnu nitra. Hřích zasahuje celou bytost člověka, proto nestačí jen vnější změna chování.

3. Mohla by to být výstraha pro vykoupené, aby během věčnosti nehřešili, aby se nepostavili proti Bohu. Toto vysvětlení je však absurdní. Všichni spasení lidé poznali, jaký je Bůh ve skutečnosti, že je to Bůh lásky, spravedlnosti a pravdy, který s nimi jedná s úctou a respektem. Z toho důvodu se dobrovolně a z lásky k němu rozhodli mu sloužit. Proto je ani nenapadne, aby radost a pokoj, které prožívají v novém prostředí, nějakým způsobem narušili.

4. Mohlo by to sloužit k nápravě odsouzených hříšníků. Žádný člověk, který by byl rok za rokem den co den mučen v ohnivém jezeře, by nemohl prožít opravdové obrácení. Lidé by řekli, vyznali a slíbili cokoliv, jen aby byli osvobozeni. Přiznali by svůj hřích jako Jidáš (Mt 27,4), ale jejich pokání by bylo zrovna tak povrchní, a proto falešné, jako bylo jeho.

5. Účelem pekelného ohně by mohlo být očištění hříšníka. Je pravda, že kovy jako zlato, stříbro, železo a olovo se pročišťují ohněm. Oheň však není schopen očistit tělo a kosti, tím méně lidské nitro. Ve středověku se učilo, že koupí-li příbuzní zemřelých odpustky, zkrátí tím délku trestu svých drahých v očistci. Okřídlený výrok německého dominikánského kněze Johanna Tetzela, že "v okamžiku, kdy mince zazvoní v pokladnici, duše vylétne z očistce", vyvolalo reakci u Martina Luthera, a tak začala protestantská reformace. Věčný oheň nemůže napravit špatný vztah člověka k Bohu.

Ze všech důvodů pro pekelné mučení, o kterých jsme hovořili v této části, byl právě tento názor nejvíc propagován. Jak Danteho "Peklo", tak Bunyanova "Cesta poutníků z města zkázy na horu Sion" vykreslují očišťující moc pekla. Naštěstí jen hrstka křesťanů dnešní doby je ochotna přijmout toto vysvětlení věčného pekelného ohně. Vždyť by to znamenalo, že nakonec by byli spaseni všichni - i bezbožníci a satan spolu se všemi padlými anděly. To je zřetelně protibiblická představa.

6. Mohlo by to sloužit k uspokojení pomstychtivého Boha. Tato myšlenka je úplně cizí Božímu slovu. Bůh nemá zalíbení ve smrti nebo mučení bezbožníka. Chce, aby jeho charakter lásky a jeho postavení ve vesmírném konfliktu mezi dobrem a zlem byly obhájeny způsobem, jak jedná s hříchem a se všemi bezbožnými. To ovšem neznamená, že hříšník musí být potrestán věčným ohněm a mučením, které nemá konce. Věčné mučení by nikdy nepomohlo přesvědčit vesmír o Božím laskavém charakteru. Naopak. Jeho soud by byl předmětem diskuze po celou dobu věčnosti. Věčné utrpení by znovu a znovu otevíralo rány při vzpomínce na naše rodiče, životního partnera či partnerku, dceru či syna, kteří by trpěli v ohnivém jezeře.

Uvedených šest možných důvodů pro věčný Boží trest postrádá jak logickou, tak teologickou věrohodnost.

Odplata v den soudu při vzkříšení, nebo hned po smrti?

Dalším velkým problémem je představa, že duše člověka jde hned po smrti přímo do nebe nebo do pekla. Je-li tento názor pravdivý, nač tedy den soudu a den vzkříšení?

Jan popisuje soudný den následujícími slovy: "A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách... A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera." (Zj 20,11-15)

Dovedete si představit, jaké potíže vyvstanou, když člověk na jedné straně říká, že odměna je dána každému okamžitě, jakmile zemře, a na druhé straně věří, že o jeho budoucnosti bude rozhodnuto v den soudu, který bude probíhat někdy v budoucnosti? Hříšník, trpící v pekle, by musel z pekla vyjít ven, potom by byl odsouzen a zase by se tam vrátil.

Nač by byl "den soudu" (1 K 5,10; Ř 2,16; 2 Pt 2,9), ve kterém lidé obdrží svou odměnu, když by ji dostali již v den své smrti? Proč bible říká, že Bůh zničí hříšné ve "dni soudu a záhuby bezbožných lidí" (2 Pt 3,7)? Bible neříká, že Bůh je potrestá před dnem soudu nebo po něm, ale pouze v den soudu.

Zmínili jsme se o neslučitelnosti možností obdržet trest jednak v den své smrti a pak ještě jednou po svém vzkříšení v den soudu. Jak je možné, že tolik lidí (a to dokonce i teologů) se drží populárního učení o věčném pekelném ohni, přestože je tak plné nesrovnalostí? Buď věříme v nesmrtelnou duši, nebo ve vzkříšení při druhém příchodu Pána Ježíše. Můžete projít celou bibli a nikde nenajdete výraz "nesmrtelná duše", ale vyskytuje se v platonizmu. Najdete však opačné spojení. Výraz "smrtelná duše" (ČEP překládá slovem "mrtvý") se nachází v Lv 21,11. Ezechiel prohlašuje: "Zemře ta duše, která hřeší." (Ez 18,4) Samotný Kristus říká, abychom se báli "toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle (gehenně)" (Mt 10,28).

Buď věříme, že dostaneme svou odměnu při vzkříšení při druhém příchodu Pána Ježíše na konci času, anebo věříme, že ji obdržíme hned po smrti. Tyto dva koncepty se vzájemně vylučují. Pravdivé může být buď jedno, nebo druhé. Obě skutečnosti nelze zharmonizovat, i když se o to už mnozí teologové v dějinách pokusili. Významný protestantský teolog Oscar Cullmann ve své knize "Nesmrtelnost duše, nebo vzkříšení mrtvých" dokládá, že není možné sladit diametrálně rozdílný přístup řecké filozofie k otázkám nesmrtelnosti a nesmrtelné duše s biblickým pojetím vzkříšení a soudu.

Různé pohledy na peklo

Lidé někdy v rozhovoru řeknou: "Je tu horko jako v pekle." Novináři se někdy ve svých článcích zmíní o "pekle mezilidských vztahů", o "pekle bratrovražedné války", o tom, že někdo "vyšel z hrozného pekla" (např. když za války přežil bombardování), o tom, že někdo "žije v pekle" (tj. v blízkosti podsvětí zábavných čtvrtí) nebo se mluví o "pekelné hudbě", která se v silných decibelech rozléhá do okolí. To jsou běžná přirovnání, která mají v našem jazyce obrazný význam a jsou přejata z určitých představ křesťanské víry.

Častá představa o pekle je, že je to nějaké místo pod zemí, kde se trápí a smaží lidé nebo jejich duše. Někteří lidé existenci jakéhokoli pekla popírají. Jiní ho umísťují někam do nitra země. Další tvrdí, že nesmrtelná duše bezbožného člověka odchází okamžitě po smrti do pekla nebo očistce. Peklo (latinsky "infernum") je podle některých náboženských představ místo, kde pobývají duše zemřelých, kteří byli pro těžké hříchy zatraceni k věčnému trestu fyzickými mukami. V některých náboženských systémech (např. starověkého Egypta a Řecka) odpovídají peklu představy o podsvětí. Co je vlastně pravda?

Zalistujme v různých historických knihách a dějinách náboženství, abychom se dověděli něco víc o názorech na peklo.

S konceptem příbytku mrtvých, přestože má několik forem, se setkáváme ve folkloru a mytologii mnoha zemí a kultur v historii lidstva, jako např. v sumerské, akkadské, babylonské, egyptské a řecké. V minulosti měli lidé následující názory na příbytek mrtvých: (1) Je to pochmurná podzemní říše nebo vzdálený ostrov, jehož nejsou schopny dosáhnout lodě (řecky hadés). (2) Je to podsvětí zimy a tmy (norsky nifleimr, zvané také hel). (3) Je to hluboká propast, ve které dochází k potrestání duší (řecky tartaros). (4) Je to hrob, do kterého bylo uloženo tělo (v Egyptě se nazýval "domov věčnosti"). (5) Je to nebeské místo, kam se odebrali zemřelí (zemědělští indiáni žijící v pueblech věřili, že zemřelí se změnili v mraky). (6) Je to nepopsatelná existence, při které se duše pomalu ztrácí, až úplně zmizí (taková byla představa indiánských lovců ze Severní Ameriky).
Náboženství perské říše učilo, že duše po třídenním čekání na soud musí překročit "most odplaty". Jestliže se člověk během svého života dopustil mnoha hříšných činů, most mu byl zatarasen a on spadl do smradlavého studeného pekla, aby si tam odpykal své zlé činy. Řecký orfizmus učil nesmrtelnost duše - koncept, který už ve 4. století př. Kr. do detailu rozvedl Platon. V době Ježíše Krista Židé z velké části přijali toto učení. Věřilo se jednak, že hříšná duše bude po smrti různě dlouhou dobu trestána, ale zároveň platilo, že duše je nesmrtelná.

Ve Starém zákoně nikde nenajdeme učení podobné náboženstvím antické kultury, pokud jde o posmrtný život. Přesto v období mezi Starým a Novým zákonem přišli Židé do styku s Peršany a Řeky, kteří měli dobře vypracovanou teorii o světě mrtvých a něco z ní přejali.

Je nutné podotknout, že toto učení přišlo z Persie a Řecka, a ne prostřednictvím Božího zjevení prorokům Starého zákona. Sám Ježíš se snažil opravit názor svých učedníků o stavu mrtvých, když řekl, že smrt není nic jiného než spánek (J 11,11-14).

Určité pojetí pekla se tedy nachází v mnoha civilizacích. V textech Starého zákona však slovo "šeól" nikde neobsahuje myšlenku pekla, jak je zakotvena v myšlení současného člověka (peklo ve smyslu nějakého místa, kam odcházejí duše po smrti). Ani v Novém zákoně termín "hadés" nic takového nevyjadřuje. Myšlenky o pekle pronikají do křesťanství z apokryfní a apokalyptické literatury. Teprve ve 13. století se upřesňuje víra v peklo v katolické teologii. Nejnovější katolický katechizmus v paragrafu 1035 hovoří o existenci pekla, jeho věčném trvání a o věčném ohni.

Výskyt termínu "peklo" v bibli

Podle etymologických slovníků české slovo "peklo" znamenalo původně "smůla". Přechod od významu "smůla" k významu "peklo" se udál vlivem křesťanství.

Sledujme použití slova "peklo" ve Starém i Novém zákoně. Podívejme se na jedno hebrejské a tři řecká slova, která jsou v našich biblích přeložena jako "peklo", "hrob" nebo "podsvětí".

1. Šeól. Hebrejské "šeól", které se nachází ve Starém zákoně 65x, se překládá hlavně jako "hrob", "podsvětí", "peklo" nebo "propast". Jestliže si vezmeme biblickou konkordanci, rychle zjistíme, že pro hebrejské "šeól" přeložené jako "peklo" by se stejně dobře hodil výraz "hrob". Hrob je vlastně říše mrtvých, místo pobytu mrtvých. Mrtví jsou v hrobě ve stavu nevědomí (Kaz 9,5.6.10) a čekají na vzkříšení (Da 12,2; J 5,28.29).

Termín "šeól" se pouze jednou vyskytuje v mimobiblické literatuře, a to v elefantinských papyrech, kde má význam "hrob", tedy místo, kam se ukládají mrtví.

Společným údělem všech lidí je, že na konci života sestupují do šeólu a jsou připojeni ke svým otcům (Iz 14,9-15; Gn 25,8; Jb 3,11-21). Sem sestupují všichni živí (Ez 31,14.15; Iz 38,18). Nemohou tam chválit Boha (Ž 6,6) ani vyprávět o jeho milosrdenství a věrnosti (Ž 88,12; 30,10).

Jak spravedliví (např. Jákob podle Gn 37,35), tak bezbožní lidé (např. Kórach, Dátan a Abíram podle Nu 16,30.33; Ž 55,16; Př 9,18) sestoupili do šeólu (v ČEP přeloženo jako "podsvětí"), tj. do země jako do svého hrobu. Jb 17,13-16 obrazně popisuje palestinský hrob (šeól). Je to jako postel ve tmě, kde je plno prachu, červů a rozkladu. Při vzkříšení povstanou všichni lidé ze svých hrobů (J 5,28).

V Ž 16,10 vyjadřuje David hlubokou důvěru v Boha těmito slovy: "V moci podsvětí (šeól) mě neponecháš." To znamená, že Bůh své věrné nevydá zkáze, nenechá je v podsvětí (tj. v hrobě). Vzkříšením před nimi otevře cestu radosti a naděje.

Termín "šeól" ve vztahu k smrti neznamená ve Starém zákoně nic jiného než místo, kde spí nebo odpočívají mrtví (Jb 17,13; Iz 38,18).

2. Hadés. Řecké slovo, ekvivalentní hebrejskému "šeól", se vyskytuje v Novém zákoně desetkrát. Kraličtí překládají tento výraz vždy termínem "peklo". ČEP používá při jeho překladu slov "propast", "peklo", "říše smrti", "hrob", "smrt" a "svět mrtvých". Hadés je místo zmaru a nicoty. Je to vlastně hrob, místo, kam se ukládají mrtví. Tímto způsobem se dá rozumět všem výskytům tohoto slova v Novém zákoně (Mt 11,23; 16,18; L 10,15; Sk 2,27; 2,31; Zj 1,18; 6,8; 20,13; 20,14), až na jednu výjimku, kde se tento termín objevuje v podobenství (L 16,23). O jeho smyslu pojednáme níže.

V Malé Asii se slovo "hadés" objevuje na mnoha starověkých náhrobcích, kde označuje místo pro tělo zemřelého, tj. hrob.

Ježíš říká, že mocnosti smrti nic nepřemohou církev. Tvrdí, že má klíče hrobu (hadés) a smrti (Zj 1,18). On je totiž Pánem života i smrti. S ním se nemusíme ničeho bát. On nás v hrobě nenechá, protože při vzkříšení z něho vstaneme (J 5,28; Ž 16,10).

3. Gehenna. Dvanáctkrát se v Novém zákoně objevuje překlad slova "gehenna" (v ČEP nebo v kralickém překladu) jako "peklo", "pekelný oheň" nebo "zatracení". Podle evangelií pronáší toto slovo jedenáctkrát Ježíš Kristus a jednou je použito v epištole Jakuba. Toto slovo řeckého přepisu "ge hinnom" znamená v hebrejštině "údolí hinnom" - 90 až 100 metrů hlubokou proláklinu za jižní stěnou starověkého Jeruzaléma, která se používala jako jáma na odpadky. Kromě toho, že se na tomto místě pálily odpadky a smetí, mělo "údolí Hinnom" pro Židy v Ježíšově době mnohem hlubší význam. Přestože jen ti nejhorší zločinci mohli obdržet trest smrti, sanhedrin - jedenasedmdesátičlenná soudní rada, která měla na starosti nejvážnější přestupky - mohl odsoudit velmi těžké zločince ke dvojí potupě. Za prvé mohl být zločincům odmítnut pohřeb a za druhé mohla být jejich mrtvola pohozena spolu s mršinami na městské smetiště (do údolí "Hinnom" nebo "gehenna"), aby shořela společně se smetím a odpadky. Zločinci a jejich zločiny se tak měly lidem zošklivit a mělo být ukázáno, že viník byl zatracen kvůli svým skutkům. (Je nutné si připomenout, že kromě saduceů převážná většina Židů věřila ve vzkříšení z hrobu, a proto brala tak vážně péči o mrtvá těla.)

Podle židovské tradice znamenalo tedy odsouzení ke spálení v "gehenna" ztrátu budoucího života. V Kristově době byla "gehenna" pro Židy nejsrozumitelnějším obrazem "druhé smrti" (Zj 20,14.15).

Gehenna je místem trestu, skutečného zničení. Gehenna má mnoho synonym či ekvivalentů: věčný oheň (Mt 18,8; 25,41), oheň neuhasínající (Mt 3,12; Mk 9,44-48), oheň a červ (Mk 9,48; srv. Iz 66,24), pec ohnivá (Mt 13,42), ohnivé jezero (Zj 20,14) nebo jezero ohně a síry (Zj 14,10; 19,20; 20,10 podle Gn 19,24; Ž 11,6, což byl trest na Sodomu a Gomoru), trápení a muk (Zj 14,10; L 16,23.28), věčný trest (Mt 25,46) a vnější temnoty (Mt 8,12; 22,13; 25,30).

Jan nemluví o gehenně, ale o zatracení (J 3,16), o Božím hněvu, který trvá (J 3,36), o smrti (J 6,50; 8,21; 11,25), o soudu jako o konečném odsouzení (J 5,24.29), o temnotách (J 12,46), o odřezání (J 15,2), o vyvržení (J 15,6) a o odloučení od Krista při jeho druhém příchodu. Protikladem gehenny jsou spása, věčný život a svaté město.

Gehenna při posledním soudu pohlcuje zlé. Je to druhá smrt (Zj 20,6.14). Gehenna hrozí těm, kteří se odvracejí od Krista (J 8,44-47). Mluví-li Nový zákon o zatracení, nevydává lidi předem nevyhnutelnému osudu, nýbrž varuje a vyzývá je, aby vírou v Ježíše Krista usilovali o záchranu a věčný život.

Když si uvědomíme tuto skutečnost, bude nám jasné, proč Ježíš tak často používal "údolí Hinnom", když chtěl vhodně popsat stav zatracených.

Když si tedy čtenář Nového zákona prostě zamění řecké slovo "gehenna" za "zničení", "zatracení", "místo záhuby" nebo "místo zkázy", v žádném z následujících veršů, kde se objevuje slovo "peklo" (Mt 5,22; 5,29; 5,30; 10,28; 18,9; 23,15; 23,33; Mk 9,43; 9,45; 9,47; L 12,5; Jk 3,6), nebude mít problém s pochopením jeho záměru a smyslu.

4. Tartaros. V 2 Pt 2,4 se objevuje řecké sloveso "tartaroun", což znamená "uvrhnout do tartaru". Petr, který psal křesťanům žijícím v helénské kultuře, používá tento pro ně známý specifický termín, ale užívá ho jinak než řecká mytologie, kde označoval peklo. Tomuto slovu, které se dá přeložit také jako "propast podsvětí", zřejmě dává obrazný význam "vězení" (viz kralický překlad "strhna je do žaláře"). Podle Petra jsou padlí andělé uvězněni na naší zemi jako ve vězení (žádné specifické místo se neudává) a čekají na soud. Jsou zde drženi až do doby Božího soudu. V biblickém textu se neříká nic o tom, že by tito andělé nebo démoni byli vykonavateli trestu nad ztracenými hříšníky, a není zde ani zmínka o trápení ve věčných plamenech.

Souhrnně se dá říct, že slovo "peklo" má dva správné základní významy: (1) hrob - místo, kde odpočívají mrtví a (2) ohnivé jezero - místo budoucího trestu pro všechny bezbožné, místo konečného zatracení všeho zla, hříchu a všech těch, kdo se s ním ztotožnili, tzn. všech bezbožných, padlých andělů i satana. Je to něco, co se odehraje na konci dějin tohoto světa na povrchu země, protože na bezbožné padne oheň z nebe (Zj 20,9), což bude ohnivé jezero, v němž všichni bezbožní úplně shoří.

Říká se, že peklo je tam, kde není Bůh. To docela výstižně vyjadřuje určitou rovinu našeho chápání pekla jako místa totální vzdálenosti od Boha, místa, kde dojde k úplnému a konečnému zlikvidování všeho, co je spojeno se zlem. Peklo je vlastně život bez Boha a takový postoj vede do pekla (eschatologického), které bude na konci věků.

Nakonec budou jen dvě třídy lidí. Jedna, která řekne Bohu: "Buď vůle tvá", a druhá, které Bůh řekne: "Buď vůle tvá." (C. S. Lewis) Hříšník, který miluje hřích a nechce se ho vzdát, říká vlastně Bohu: "Nechci s tebou žít. Běž pryč z mého života. Chci žít podle sebe, chci žít samostatně a nezávisle na tobě." Peklo je Boží konečné rozhodnutí o zatvrzelém hříšníku: "Ať se děje podle toho, jak si přeješ, podle tvého rozhodnutí." Peklo je, že Bůh nechá člověka samému sobě, nechá ho v tom, co si sám vybral - věčnou smrt.

Vyprávění o boháči a Lazarovi

Někteří jsou přesvědčeni, že příběh Pána Ježíše o boháči a Lazarovi je skutečná událost, a ne podobenství. Na základě tohoto vyprávění věří, že peklo skutečně existuje a že do něho jdou hned po smrti duše bezbožných. Přečtěme si příběh zaznamenaný v L 16,19-31:

"Byl jeden bohatý člověk, nádherně vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: »Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.« Abraham řekl: »Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.« Řekl: »Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.« Ale Abraham mu odpověděl. »Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!« On řekl: »Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.« Řekl mu: »Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.«"

Tento evangelijní oddíl není uveden očekávaným slovem "podobenství". Řecký rukopis Bezae Cantabrigiensis z přelomu 5. a 6. století po Kr., označovaný jako rukopis D, má však na začátku 19. verše větu: "Pověděl pak také jiné podobenství." Většina exegetů považuje tuto část evangelia za podobenství. Někteří vykladači se však žel stále odvolávají na tento příběh jako na popis toho, co je po smrti. René Pache např. tvrdí, že "text Lk 16,19-31 je místem, které podává nejúplnější obraz o říši mrtvých" (Peklo skutečně existuje?, Ostrava 1993, str. 9). Jiní mají určité výhrady, ale přesto tvrdí, že to, co Ježíš v tomto podobenství říká o posmrtném životě, není sice úplně pravda, ale je to líčení, které s pravdou o stavu po smrti souhlasí. Tito teologové věří, že duše žije po smrti ve vědomém stavu.

Ráček v knize "Život Kristův" na straně 412 uvádí, že leccos, co je uvedeno v tomto podobenství, je "jen pro dokreslení obrazu" a na téže straně dále píše: "Žádný teolog nebude tvrdit, že se zavržení a vyvolení mezi sebou domlouvají. Mimoto mají ti i oni jen duši, která bude s tělem spojena teprve na konci světa, kdežto zde se mluví o jazyku, prstu, očích, jako o celých lidech. Jde o pravdy, které třeba z obrazného Ježíšova učení vyloupnout."

Z podobenství, které si dalo za cíl sdělit určité naučení za pomoci tehdejšího názoru na posmrtný život, nemůžeme vyvozovat dogmatické výroky o posmrtném životě. Bible učí, že člověk po smrti je ve stavu nevědomí (Kaz 9,6).

Jaké byly populární názory Židů na stav člověka po smrti v Ježíšově době? Odpověď nám dává Josephus Flavius v knize "Rozhovor s Řeky o pekle". Mluví v něm o andělích, kteří vedou spravedlivé do oblasti světla, o Abrahamově lůnu, o pálícím žáru, o věčném trestu, o neuhasínajícím ohni atd.

Jaký je smysl tohoto podobenství? Proč ho Ježíš vyprávěl? Co jím chtěl sdělit? Budeme ho považovat za přesný popis pekla, nebo uznáme, že jde o literární formu, ve které nelze vykládat doslovně všechny detaily příběhu? Kdybychom vyprávění přijali doslova jako přesný popis pekla, vyvstaly by před námi závažné problémy:

1. Ježíš by učil, že chudí lidé jdou do nebe a bohatí do pekla. Bohatství nebo chudoba však nerozhoduje o tom, kam kdo půjde. Záleží na tom, zda máme víru, která se prakticky promítá do našeho života, anebo je naše vyznání jen teoretické (J 3,16; Jk 2,20-26).

2. Duše v pekle by měly tělesné údy, jako prsty, jazyk a ústa dohromady s nervy, které mohou cítit bolest, žízeň apod. To je ovšem v rozporu s názorem na duši, jak ji chápou mnozí dnešní křesťané.

3. Lidé v ráji by mohli komunikovat s těmi, kdo jsou v pekle a trpí věčná muka. Tito by pak mohli žebrat o milost a prosit o pomoc ty, kdo jsou v nebi.

4. Obyvatelé nebes by mohli vidět ty, kdo jsou mučeni.

5. Abraham by byl mluvčím spravedlivých v nebi.

6. Nebe by bylo skutečně "Abrahamovým lůnem", a ne místem někde ve vesmíru.

I nejsilnější zastánci příběhu o boháči a Lazarovi jako zprávě o pekle odmítají aplikaci výše zmíněných detailů. Jak je možné, že duše mají tělo, kosti, maso a nervy? Proč by se měl chudý člověk dostat do nebe a bohatý do pekla? Jak by nebe vůbec mohlo být nazváno nebem, kdyby zachránění spravedliví mohli přes propast hledět na trápení hříšníků? Jak by se mohli otec nebo matka dívat na trápení svého dítěte v pekle nebo sestra na muka svého bratra a přitom se radovat z věčného příbytku v nebeském království? Jak by kdokoli z nás mohl mít věčný pokoj, kdyby věděl, že některý z jeho příbuzných trpí ve věčných mukách, a nemohl by mu pomoci? A kdyby bylo hříšníkům dovoleno prosit o pomoc a úlevu, znamenalo by to, že Bůh vymyslel příšernou budoucnost jak pro spasené, tak pro zatracené. Nebe by bylo horším místem než samo peklo.

Detaily tohoto příběhu nelze považovat za fakta, za popis toho, co nás čeká v budoucnosti. Jde o podobenství, a ne o pravdivý příběh. Teolog A. H. Strong přiznává: "Připouštíme, že podobenství užitá v Písmu, která popisují utrpení zatracených, musí být brána duchovně, a ne doslovně." (Systematická teologie, str. 1056) Tento výrok teologa, který věří v neutuchající plameny pekla, má velkou váhu v diskuzi o tomto podobenství. Jestliže odmítneme detaily o duši, která má tělo s lidskými vlastnostmi, propast, přes kterou mohou spasení a zatracení mluvit, Abrahama jako mluvčího věřících a hříšníků, proč bychom se tedy měli držet ostatních detailů tohoto příběhu, jako např. věčného trápení hříšných?

Základním pravidlem při výkladu podobenství je, že se nemůže libovolně natahovat. Je třeba mít na zřeteli hlavní naučení, záměr příběhu, to, čemu nás chce naučit, k čemu nás chce přivést. Musíme rozpoznat základní myšlenku a nesmíme vykládat další nepodstatné detaily. Buďme tedy opatrní, abychom na základě aplikace nepodstatných podrobností, které nemají skutečný vztah k hlavnímu naučení podobenství, nedospěli k mylným závěrům. Tato základní pravidla biblického výkladu se přirozeně týkají také podobenství o boháči a Lazarovi.

V podobenství nechává Ježíš zaznít důležitou myšlenku: člověku nemůže k víře automaticky pomoci žádný zázrak, byť by se jednalo o zmrtvýchvstání. Ježíš nechtěl získat následovníky nějakým okázalým činem na objednávku. Jeho následovníkem se člověk nestává na základě nějakých zázračných činů, ale na základě postoje k Bohu, který se projeví ve vztahu k Písmu, tj. k Mojžíšovi a prorokům, které přijímá za pravidlo své víry a života.

Na základě tohoto podobenství se nedá stavět učení o stavu člověka po smrti. Kdybychom to udělali, výsledkem by byl časový rozpor, protože Zj 20,14 říká, že smrt a hadés bude uvrženo do ohnivého jezera na konci dějin ("druhá smrt"), avšak v podobenství je bohatý muž už v utrpení ohně ve svém těle, zatímco jeho bratři jsou ještě stále na zemi. Je zřetelné, že se zde navazuje na lidové představy o životě po smrti a o nesmrtelné duši, které byly převzaty z řecké mytologie.

Toto podobenství nás učí, že každého člověka čeká budoucí soud na základě rozhodnutí, která udělal v tomto životě. Po smrti se už nedá nic změnit. Lidem, kteří setrvávají v odmítavém postoji vůči zjevenému Božímu slovu, nepomůže ke změně ani zázrak vzkříšení.

Podívejme se na jiné biblické podobenství, které nám pomůže pochopit, o čem hovoříme:

"Sešly se spolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu: »Kraluj nad námi!« Oliva jim však odpověděla: »Mám se vzdát své tučnosti, jíž se uctívají bohové i lidé, a kymácet se nad stromy?« Stromy pak vyzvaly fík: »Pojď nad námi kralovat ty!« Fík jim však odpověděl: »Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a kymácet se nad stromy?« Stromy pak vyzvaly vinnou révu: »Pojď nad námi kralovat ty!« Vinná réva jim však odpověděla: »Mám se vzdát svého moštu, který je k radosti bohům i lidem, a kymácet se nad stromy?« I vyzvaly všechny stromy trnitý keř: »Pojď nad námi kralovat ty!« A trnitý keř stromům odpověděl: »Jestliže mě doopravdy chcete pomazat za krále nad sebou, pojďte se schoulit do mého stínu! Jestliže však ne, vyšlehne z trnitého keře oheň a pozře libanónské cedry!«" (Sd 9,8-15)

Máme usuzovat, že se stromy pohybují a mluví mezi sebou jen proto, že se tento příběh nachází v bibli? Pochopitelně že ne! To bychom dávali podobenství jinou úlohu, než která mu byla určena. Tak jako stromy nemohou mluvit jeden s druhým, tak nemohou spravedliví hledět přes propast na trpícího hříšníka. Je jasné, že v podobenství o boháči a Lazarovi chtěl Ježíš poukázat na jednoduchou pravdu. Chtěl vysvětlit, že lidé rozhodují o tom, jaká budoucnost je čeká, svým jednáním v tomto životě předtím, než zemřou. Po smrti už nemá nikdo druhou šanci.

Jak je jasně vidět, Ježíšův příběh je postaven na židovských představách tehdejší doby. Ježíš vyprávěl podobenství, kterému mohli farizeové snadno porozumět. Použil jejich slovník k tomu, aby jim poukázal na důležitou pravdu, zrovna tak jako křesťanský misionář smí použít pasáže z koránu, aby přesvědčil muslimy o přednostech své víry. Je to asi tak, jako kdyby chtěl někdo z různých anekdot o Petrovi jako o vrátném v nebeském království, které někdy používají i duchovní, odvodit učení o nebi nebo o postavení Petra v nebi. Žádný teolog by netvrdil, že tyto lidové představy jsou správné a biblické.

Použití látky dobře známé farizeům by nás ovšem nemělo svést k mylnému závěru, že sám Ježíš podporoval jejich domněnky o stavu člověka po smrti. Toto podobenství je protikladem toho, co učí ostatní knihy bible. Je také v přímém rozporu s tím, co v Mt 16,27 řekl sám Ježíš: "Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání." (Viz také Mt 25,31-41; 1 K 15,51-55; 1 Te 4,16.17; Zj 22,12.) Na základě těchto důkazů je proto moudré vyloučit možnost, že toto podobenství má za úkol nás pravdivě informovat o pekle.

Katolický "Slovník biblické teologie", který sestavil francouzský teolog Xavier Léon-Dufour se svými spolupracovníky, pod heslem "peklo" na straně 318 mimo jiné říká: "Bylo by asi opovážlivé vyvozovat z podobenství o bohatci a Lazarovi rozhodující důkaz existence a podoby pekla..."

Luděk Reichrt v knize "Věřím" (výklad apoštolského vyznání víry) na straně 145 velmi výstižně shrnuje: "Pán Ježíš vypráví toto podobenství o Lazarovi a boháčovi ne proto, aby nám popsal peklo... Nemůžeme se tedy odvolávat na tato slova Páně při svých představách o pekle, namnoze ovlivněných duchem pohádek, ne Písma. Pán Ježíš použil obrazy běžné židovskému myšlení té doby (žár, propast mezi oběma světy, z nichž jeden je nahoře, druhý dole, možnost rozhovoru), aby všechno zaměřil k jádru a vrcholu podobenství: Poslušnost Božího Slova, jak zní v Mojžíšově Zákonu a v prorocké zvěsti, zachraňuje před boháčovým koncem. O co víc pak víra v Krista."

Věčný oheň?

Nedávno jsem našel v poštovní schránce "vstupenku", která mě zdarma opravňovala "strávit věčnost v ohnivém jezeře společně se satanem a jeho anděly". Co bylo podmínkou? Podle toho, co bylo na lístku napsáno, stačilo "nic nedělat a ignorovat Boží spasitelnou milost".

Naštěstí byla přiložena i druhá vstupenka, která zvala držitele, aby "strávil věčnost v nebi s Ježíšem, Božím Synem".

Přestože se nám to může jevit jako humorný a někomu dokonce i jako dobrý způsob, jak vyburcovat lidi k víře v Boha, má tento přístup mimo jiné i tu vadu, že opakuje známé, ale nebiblické tvrzení, že plameny ohně hoří bez ustání celou věčnost. Je učení o existenci takového věčného ohně možno doložit biblí?

Většina lidí, kteří se hlásí k tomuto přesvědčení, zakládá svou víru na textech, kde Ježíš použil výrazu "věčný oheň". Podívejme se na ně blíže: "Lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně." (Mt 18,8b) "Potom řekne těm na levici: "Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!" (Mt 25,41) Naproti tomu v Mal 4,1.3 čteme: "Hle, přichází ten den hořící jako pec... A ten přicházející den je sežehne, ... nezůstane po nich kořen ani větev. ... budou jako popel pod chodidly vašich nohou..." Na první pohled je patrný rozpor mezi těmito biblickými texty. Buď oheň hoří navěky, anebo po určitou dobu, dokud nestráví to, co spaluje. Když Ježíš hovoří o věčném ohni, nemyslí na jeho trvání, ale na jeho charakter.

Jak v Mt 25,41, tak v Mt 18,8 se v původním textu nachází řecké slovo "aionios", které je v Mk 3,29 přeloženo jako "na věky". V Žd 6,2 je stejné slovo použito v souvislosti se soudem a hovoří se o "věčném soudu" (kral. překlad) a v Ju 7 se mluví také o "věčném ohni". Vyjadřuje slovo "aionios" v těchto textech stálou, pokračující činnost, anebo výsledek? Není to spíš charakteristika toho, co se dál popisuje? V Žd 6,2 se hovoří o "věčném soudu" nebo, jak překládá ČEP, o "posledním soudu". Znamená to, že proces soudu pokračuje neustále, celou věčnost? Pochopitelně že ne. Na jiných místech Písmo jasně mluví "o dni soudu" (Mt 10,15; 12,36; 2 Pt 2,9; 1 J 4,17).

Je jasné, že v Žd 6,2 se jedná o typ soudu, ne o jeho délku či trvání. Týká se konečného soudu, který má důsledek pro věčnost. Rozhodnutí vynesená na posledním soudu platí na věky věků, jsou neměnná. Stejným způsobem slovo "aionios" ve vztahu k ohni charakterizuje Boží oheň, který zničí hříšné. Tento oheň má věčné důsledky, ale ne věčné trvání.

Ju 7 používá stejný řecký výraz "aionios" jako Ježíš v Mt 18,8 a 25,41. I Juda tento termín používá k označení druhu ohně, jak o tom svědčí samotný text: "Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně."

Sodoma a Gomora byly zničeny několik století předtím, než Juda psal svůj dopis (Gn 19,23-28). "Také města Sodomu a Gomoru odsoudil k záhubě a obrátil v popel." (2 Pt 2,6) Tak jako "věčný oheň", který zničil Sodomu a Gomoru, uhasl, když dokončil své dílo zkázy, tak uhasne i "věčný oheň", když zničí posledního hříšníka (Žd 10,26.27). Boží věčný oheň není věčný svým trváním, ale je věčný ve svých důsledcích. Vykoná naprosto definitivní zkázu. "Avšak svévolníci zhynou, nepřátelé Hospodinovi se vytratí jak půvab lučin, vytratí se v dýmu." (Ž 37,20)

Další výraz "na věky věků", který je často používán těmi, kteří věří ve věčný oheň, je z knihy Zjevení (Zj 14,10.11; 19,3). Teologové vědí, že výraz "kouř z ní bude stoupat věčně" (kraličtí překládají "na věky věků") je vzat z Iz 34,10.

Přestože mnozí křesťané tvrdí, že obě tyto pasáže učí, že dým z pekla bude vystupovat do vesmíru na věky, důkladný pohled na 34. kapitolu Izajáše toto tvrzení vyvrací. Izajáš mluví o městečku Bozrah, které patřilo Edomitům (Iz 34,6) a leželo asi 30 km jihovýchodně od Mrtvého moře: "Jeho země se stane hořící smolou. Nevyhasne v noci ani ve dne, kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde. Obsadí ji sova a sýček, výr a krkavec v ní budou bydlet... V jejích palácích poroste hloží, na jejích pevnostech bodláčí a trní." (Iz 34,9-13)

Z tohoto Izajášova textu vidíme, že oheň, který ničí a jehož dým vystupuje "na věky věků", nehoří věčně. Pro hebrejskou mysl tento výraz znamenal kompletní zkázu, a ne ničení bez konce.

Jr 49,13 mluví o stejném městě takto: "Vždyť jsem přísahal sám při sobě, je výrok Hospodinův, že Bosra bude budit úděs, stane se potupou, troskami, zlořečením a všechna její města budou navěky v troskách." Osudem hříšníka je věčná zkáza. Jeho konec je ve "věčném ohni". Výsledek této zkázy potrvá celou věčnost. Týká se úplného a konečného zničení.

Osm důvodů proti věčnému trápení

Proč nelze metaforu o věčném trápení přijmout doslova? Jaké máme biblicko-teologické důvody proti tomuto učení? Chtěl bych svůj postoj zdůvodnit několika stručnými body. Nevěřím v učení o věčném trápení:

1. protože vrhá falešné světlo na Boha, na jeho charakter lásky a spravedlnosti. Toto učení o věčném trápení činí z Boha bytost, jejíž hněv není nikdy uspokojen. Tento obraz je neslučitelný s jednáním a chováním Pána Ježíše, jak je vylíčen v evangeliích. Ve skutečnosti Bůh "si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání" (2 Pt 3,9).

2. protože ukládá trest, který není úměrný přestupkům, a tím narušuje víru v Boží spravedlnost. "Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají." (Ř 2,2) "Tak soudím, a můj soud je spravedlivý." (J 5,30) "Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů." (Zj 15,3)

3. protože hříšníci nebudou žít po celou věčnost (2 Te 1,6-10; 2,8-10). Je to učení namířené proti biblickému poselství. "Duše, která hřeší, ta umře." (Ez 18,20) "Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život." (1 J 5,12) "Ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti." (Jk 5,20) "A víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě.&qu

Přečíst zbytek komentáře...


]


pokračování a dokončení (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Standa v Středa, 06. červen 2007 @ 18:15:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
4. Mučeni na věky věků. Způsob, jakým Písmo používá výraz na věky věků„ (Zj 14,11; 19,3; 20,10) také přispěl k závěru, že potrestání satana a bezbožných bude pokračovat po celou věčnost. Ale stejně jako v případě slova věčný„ - předmět, ke kterému se vztahuje, určuje i význam slova na věky„. Když je spojen s Bohem, má absolutní význam - protože Bůh je nesmrtelný; když se vztahuje na smrtelné lidi, má omezený význam.

Biblický popis Božího trestu nad Edómem dává dobrý příklad takového použití. Izajáš říká, že Bůh tuto zemi obrátí v hořící smolu, která nevyhasne v noci ani ve dne„ a kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde.„ (Iz 34,9.10) Edóm byl zničen, ale dnes již nehoří. Věčně„ tedy trvalo do jeho úplného zničení.

Z celého Písma vyplývá, že slovo věčně„ má svá omezení. Starý zákon říká, že otrok by měl sloužit svému pánu provždy„ (Ex 21,6), že malý Samuel měl zůstat v chrámu navždy„ (1S 1,22) a že Jonáš byl v břiše velryby navěky„ (Jon 2,7). Nový zákon tento termín používá podobným způsobem: například apoštol Pavel radí Filemonovi, aby přijal Onezima navěky„ (Fm 15). Ve všech těchto případech navždy„ znamená tak dlouho, jak člověk žije„.

Ž 92,8 říká, že budou bezbožní navždy vyhlazeni. A když Malachiáš prorokoval o velkém závěrečném ohni, řekl: Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev.„ (Mal 3,19)

Jednou všichni bezbožní - satan, padlí andělé a nekající lidé - budou zničeni ohněm, jak kořen, tak i větve. Již nebude dále existovat smrt nebo hades (viz kapitola 25). I tu Bůh zničí na věky (Zj 20,14).

Tak Bible velice jasně říká, že trest je věčným ne trestání - je to druhá smrt. Z tohoto trestu neexistuje vzkříšení; jeho důsledky jsou věčné.

Arcibiskup William Temple měl pravdu, když prohlásil: Jednu věc můžeme říct s jistotou: je třeba vyloučit věčné trápení. Kdyby lidé nepřijali řeckou a nebiblickou představu přirozené nezničitelnosti duše člověka a nečetli s takovou představou ve svých myslích Nový zákon, pak by z něj (z Nového zákona) odvodili víru ne ve věčné trápení, ale víru v zánik těla i duše. Je to oheň, který je nazýván věčným; věčný není život, který je do něj uvržen.„ (17)

Požadavkům spravedlnosti se učinilo zadost tím, že byl vykonán plný trest podle Božího zákona. Nyní nebesa a země vypravují o Hospodinově spravedlnosti.

5. Princip trestu. Smrt je konečným trestem za hřích. V důsledku svých hříchů ti, kdo odmítli spasení, které Bůh nabízel, zemřou navěky. Někteří páchali hřích očividně a měli přímo ďábelské potěšení, když někomu způsobili utrpení. Jiní žili poměrně klidným, mravným životem a jejich hlavním proviněním bylo, že odmítli spasení v Kristu. Je správné, že je stihne stejný trest?

Kristus řekl: Ten služebník, který zná vůli svého pána a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.„ (L 12,47.48)

Nepochybně ti, kteří se nejvíce bouřili proti Bohu, budou trpět více než ti, kdo takto nejednali. Měli bychom však pochopit jejich závěrečný trest ve světle Kristovy druhé smrti„, kterou prožil na kříži. Právě tam Kristus trpěl pro hříchy světa. Bylo to strašlivé oddělení od jeho Otce, které způsobil hřích, jež bylo příčinou jeho utrpení. Byla to duševní muka, která nelze popsat. Tak to bude i se ztracenými hříšníky. To, co zaseli, sklidí nejen během svého života, ale i při konečné zkáze. V Boží přítomnosti vina, kterou pociťují kvůli svým spáchaným hříchům, způsobí, že budou nepředstavitelně trpět. A čím větší je jejich vina, tím mučivější bude i jejich utrpení. Satan, podněcovatel a původce hříchu, bude trpět nejvíce. (18)


Očištění země. Když apoštol Petr popisoval den Hospodinův, kdy budou vymazány všechny stopy hříchu, řekl: V něm nebesa s velikým hukotem pominou, základy pak žárem se rozpustí a země i díla, která jsou na ní, shoří.„ (2Pt 3,10, Hejčl)

Oheň, který zničí bezbožné, očistí zemi od poskvrnění hříchem. Z trosek této země Bůh vytvoří nové nebe a novou zemi, neboť první země a první nebe pominuly„ (Zj 21,1). Z této čištěné, znovu stvořené země - věčného domova vykoupených - Bůh navždy odstraní pláč, bolest a smrt (Zj 21,4). Nakonec bude tedy odstraněno prokletí, které hřích přinesl (Zj 22,3).

Při pohledu na přicházející den Hospodinův, v němž bude hřích a nekající hříšníci zničeni, říká Petr všem: Jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne.„ Svou naději založil na zaslíbení Kristova návratu, proto prohlásil: Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.
Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.„ (2Pt 3,11.13.14)


Poznámky:

1. Viz SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 885.

2. Viz Questions on Doctrine, str. 495.

3. Když je šelma a falešný prorok uvržen do ohnivého jezera (Zj 19,20), „ostatní (Zj 19,21) nebo ostatek jeho následovníků je pobit mečem Kristovým. To jsou králové, vojevůdci a 'všichni, páni i otroci' (Zj 19,18). Stejné skupiny lidí jsou vyjmenovány v době šesté pečeti, když se usilují skrýt před tváří Beránka (Zj 6,14-17), kdy nebesa zmizí jako když se zavře kniha a kdy žádná hora ani žádný ostrov nezůstane na svém místě. Tyto texty popisují stejnou událost, která otřese zemí - Kristův druhý příchod.

Kolik lidí postihne smrt 'ostatku' (Zj 19,21)? Podle Zj 13,8 budou na zemi v době příchodu pouze dvě skupiny: 'Budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou... zapsána v knize života.' (Zj 13,8) Je tedy jasné, že když jsou 'ostatní... pobiti mečem' (Zj 19,21), nepřežije nikdo, kromě těch, kteří odolali šelmě, totiž ti, jejichž jména jsou zapsána v knize života (Zj 13,8).„ (SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 885).

4. Srov. Questions on Doctrine, str. 500. Tento kozel není zachráncem spravedlivých.

5. Septuaginta používá tento výraz pro překlad hebrejského výrazu tehom, hluboký„, v Gn 1,22. To naznačuje, že stav země během milénia odráží přinejmenším do určité míry stav, ve kterém se země nacházela na počátku, kdy byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma„. Viz SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 879.

6. Skutečnost, že se ujali vlády, nemusí znamenat, že na zemi žijí zlí lidé. Na počátku Bůh dal Adamovi a Evě území, nad kterým měli vládnout (Gn 1,26). Před tím, než zhřešili, panovali nad částí stvoření, které jim Bůh svěřil. Není třeba, aby existovaly nepoddajné bytosti, aby bylo možné vládnout.

7. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 7, str. 880.

8. Maxwell, God Cares (Boise, ID: Pacific Press, 1985), sv. 2, str. 500.

9. Popis sestoupení nového Jeruzaléma v knize Zjevení nenaznačuje přesný čas, kdy sestoupí, protože v předchozí kapitole vidíme město, které miluje Bůh„ obklíčené armádami ďábla. Tento obraz nás přivádí k závěru, že nový Jeruzalém měl původně sestoupit před obnovením země.

10. Jména Góg a Magóg byla spojována s nepřáteli Izraele, kteří se chystali zaútočit na Boží lid a na Jeruzalém po zajetí (viz Ez 38,2.14-16). Různá starozákonní proroctví o Izraeli se nesplnila; splní se však na duchovním Izraeli. Stejně i mocné nepřátelské spojení, které Ezechiel předpovídal, že přijde na Jeruzalém, najde své naplnění v okamžiku, kdy Bůh dovolí satanovi s jeho armádami nespasených vytáhnout proti jeho lidu a městu, které miluje, k závěrečné bitvě velkého sporu.

11. Questions on Doctrine, str. 505.

12. Srov. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 4, str. 708.

13. Hell„, SDA Encyclopedia, rev. vyd., str. 579.

14. Viz Hell„, SDA Dictionary, rev. vyd., str. 475.

15. Srov. Jeremjášovo proroctví o zničení Jeruzaléma neuhasitelným ohněm (Jr 17,27), které se splnilo, když Nebúkadnezar dobyl město (2Pa 36,19). Oheň hořel, dokud nebylo město zničeno a potom uhasl.

16. Questions on Doctrine, str. 539.

17. William Temple, Christian Faith and Life (New York: Macmillan, 1931), str. 81.

18. Srov. Hell„, SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 475.


]


Re: Re: O Lazarovi napsáno pěkně. Nevíra v peklo je ale babsky zbabělá,Stando. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: skalaa v Čtvrtek, 07. červen 2007 @ 10:50:01 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mily Seraphim, ano napisala to sestra Whiteova.ktora dostala prorockého ducha.Tak sme sa hriechom a rôznymi pohanskymi bajkami odlučili od boha/temny stredovek-doba temna/,že Pan Boh musel zasiahnuť.A preto Pan Boh z lasky k nam , dal E.G.W.prorockého Ducha, aby ona prostrednictvom Ducha Sväteho nám otvorila oči ,a aby sme žačali vidieť tie skryte poklady Božieho Slova,ktore boli doposiaľ ukryte,jebo sme ich nehľadali.A preto dakujem  Panu Bohu, že môžeme mať take svetlo.Mily môj,Whiteova nič neprevzala, ona to dostala.Pismo hovori :proste a dostanete,ale všetko v Duchu  Svätom.
  K tomu peklu,neviem čo pod pojmom peklo mysliš?:
a/ že v terajšej dobe je peklo ,kde odpykavajú naši  zomreli svoj trest,alebo 
b/ zničenie a odstranenie všetkych bezbožnych ,ktorí odmietli prijať Boži dar- milosť to jest večny život.
 Prosim ťa vysvetli mi čo rozumieš pod tym peklom ,že ho zrušila ačo je to Anihilaci.  Dakujem V Ježišovi Kristovi našom Panovi.


]


Re:Re:Re:Věčnost hořícího jezera,kde budou nespravedliví na věky věků (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Seraphim v Čtvrtek, 07. červen 2007 @ 18:02:28 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Milý Skalaa, jsem rád, že jsi se ozval.
Doufám, že nejsi takovým poloadventistou jako český Standa, který je na Grano Salis nejhorlivějším šiřitelem ohavného bludu, že homosexualita není hříchem. Který se raduje, že v Česku je uzákoněna ohavnost registrovaného partnerství (svatby-sobáše) homosexuálů a že by bylo dle něj vhodné dát homosexuálům děti do adopce.

Vím, že vy adventisté nevěříte v existenci lidí po smrti. Že vy věříte, že se probudí až při vzkříšení těl. Pak však dle vás nastane soud, kdy nespravedliví a bezbožní budou prý anihilováni, čili přestanou existovat. Čili se s nimi dle vás stane to, co si vroucně přejí velmi hřešící ateisté - aby po smrti v budoucnu neexistovali, čili aby nebyli věčně Bohem trestáni. Dle mého názoru žena E.G.Whiteová vyšla přání ateistů vstříc. Je to ženský (babský) způsob ustoupit ateistům a neprovokovat je vírou v nekonečné trestání za jejich hříchy v ohnivém jezeře. Je to popření Písma svatého v knize Zjevení, 20.kapitole:
20,10 Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.
20,11 A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa.
20,12 Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.
20,13 Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů.
20,14 Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero.
20,15 A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.

Doplnění: Den a noc bude existovat na věky věků pouze v hořícím jezeře, na Nové zemi, kde jsou spasení, už noc nebude. Viz Zjevení 22.kapitola:
22,3 A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit,
22,4 budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno.
22,5 Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.

Buď věrným Božímu slovu, prosím. Přeje Ti
Libor


]


Re: Re:Re:Re:Trest za neposlušnosť (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: skalaa v Pátek, 08. červen 2007 @ 09:34:18 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)

 Milý Libor.
  Večne trapenie bezbožnych a okamžita smrť bezbožnych-anihilacia to su dva pojmi , ktore su nebiblické.
  Bezbožní dostanú odplatu na zemi (Prísl 11,31). Stanú sa „slamou a prichádzajúci deň ich spáli, vraví Hospodin mocností(Mal 3,19). Niektorí zomrú v okamihu, iní budú trpieť mnoho dní. Všetci budú potrestaní „podľa svojich skutkov“. Keďže vina za hriechy spravodlivých bola prenesená na satana, ten bude trpieť nielen za svoju vzburu, ale za všetky hriechy, ku ktorým zviedol Boží ľud. Jeho trest bude väčší než tresty tých, ktorých podviedol, utrpenie dlhšie než tých, ktorých zviedol k pádu. V očistných plameňoch nakoniec zahynú všetci, čo si zvolili cestu zla, koreň i ratolesti – satan je koreň, jeho nasledovníci sú ratolesti. Trest za prestúpenie zákona dopadne na nich v celom rozsahu, požiadavkám spravodlivosti sa urobí zadosť. Nebesá i zem pri pohľade na to potvrdia, že Boh je spravodlivý
  Kým bude na zemi ničivý oheň, vykúpení budú v bezpečí Svätého mesta. Nad tými, čo vstali z mŕtvych pri prvom vzkriesení, druhá smrť nemá nijakú moc. Kým je Boh pre bezbožných „stravujúcim ohňom“, svojmu ľudu je „slnkom a štítom(Zj 20,6; Ž 84,12). 
  „Videl som nové nebo a novú zem. Lebo prvé nebo a prvá zem sa pominuli a ani mora už niet(Zj 21,1). Oheň, ktorý zničí bezbožných, očistí zem. Stopa zla bude z nej odstránená. Nebude nijaké večne horiace peklo, ktoré by vykúpeným pripomínalo strašné následky hriechu.

        
  Zničenie satana a hriešnikov. Len čo bude satan, jeho anjeli i bezbožní ľudia odsúdení, stihne ich trest. Musia zomrieť večnou smrťou: „Zostúpil oheň z neba a strávil“ všetkých, čo neboli spasení. (Zj 20,9) Pod jeho páľavou akoby sa roztápal aj povrch zeme mimo mesta a premieňal na rozsiahle ohnivé jazero, aby „zahubil bezbožných ľudí“. (2 Pet 3,7) Nadišiel „deň pomsty“, (Iz 34,8) keď Hospodin vykoná „svoj nezvyčajný skutok“, (Iz 28,21) ktorým zničí svojich nepriateľov. Ján napísal: „A koho nenašli zapísaného v knihe života, bol zvrhnutý do ohnivého jazera.“ (Zj 20,15) Ten istý údel stihne aj diabla a jeho anjelov. (Zj 20,10)

Zo súvisu jasne vyplýva, že táto „druhá smrť“, (Zj 21,8) ktorá stihne bezbožných, znamená ich úplné zničenie. Čo však potom s predstavou večne horiaceho pekla? Hlbšie štúdium ukazuje, že Biblia o takom pekle alebo mučení neučí.

  1. Peklo. Podľa Písma peklo je „miesto a stav potrestania a zničenia večným ohňom a druhou smrťou tých, ktorí zavrhli Boha i ponuku spásy v Ježišovi Kristovi“. Peklo je preklad hebrejského slova šeol a gréckeho hades. Tieto výrazy sa všeobecne vzťahujú na hrob, kde mŕtvi – spravodliví i bezbožní – čakajú v stave nevedomia na vzkriesenie. Keďže dnešná predstava pekla sa veľmi líši od toho, čo uvedené dva výrazy (grécky i hebrejský) znamenali, niektoré moderné preklady sa vyhýbajú slovu „peklo“ a uvádzajú pôvodný hebrejský výraz šeol a grécky výraz hades.

Naproti tomu grécky výraz gehenna, čo sa tiež prekladá slovom „peklo“, označuje miesto potrestania nekajúcnych ohňom. V Písme teda „peklo“ nie vždy znamená to isté – a prehliadanie tohto rozdielu často viedlo do veľkého zmätku.

Slovo gehenna je odvodené z hebrejského výrazu ge hinnom, „Údolie Hinnom“ – rokľa na južnej strane Jeruzalema. Izrael tu konal pohanský obrad spaľovania detí Molochovi. (2 Par 28,3; 33,1.6) Jeremiáš predpovedal, že pre tento hriech Pán urobí z tohto údolia „Údolie vraždy“, kde pre množstvo tiel Izraelcov, ktoré tam budú pochované, už nebude miesta. Ostatné telá mali byť „pokrmom nebeskému vtáctvu“. (Jer 7,32.33; 19,6; Iz 30,33) Jeremiášovo proroctvo nepochybne viedlo Izraelcov k tomu, že lokalitu ge hinnom pokladali za miesto súdu nad bezbožnými, miesto opovrhnutia, trestu a hanby. Neskoršia rabínska tradícia ho pokladala za miesto spaľovania zdochlín a odpadkov.

Ježiš použil ohne Hinnomu na zobrazenie pekelného ohňa. (Napr. Mat 5,22; 18,9.) Hinnomské ohne teda symbolizovali stravujúci oheň posledného súdu. Povedal, že je to skutočnosť posmrtná (Luk 12,5) a že peklo zničí telo i dušu. (Mat 10,28)

Aká je povaha pekelného ohňa? Horia ľudia v pekle večne?

  2. Údel bezbožných. Podľa Písma Boh sľúbil večný život len spravodlivým. Odplatou za hriech je smrť, nie večný život v pekle. (Rim 6,23)

Písmo učí, že bezbožní budú „vyťatí“, (Ž 37,9.34) že „zahynú“. (Ž 37,20; (369) 68,2) Nebudú žiť pri vedomí večne, ale zhoria. (ROH Mal 4,1; ECAV Mal 3,19; Mat 13,30.40; 2 Pet 3,10) Budú zničení, (Ž 145,20; 2 Tes 1,9; Žid 2,14) budú strávení ohňom, zmiznú, nebude ich. (Ž 104,35)

  3. Večný trest. Keď Nová zmluva hovorí o treste pre bezbožných, používa výraz „večný“. Je to preklad gréckeho slova aionios, čo sa vzťahuje práve tak na Boha, ako aj na človeka. Ak sa chceme vyhnúť nedorozumeniu, musíme pamätať, že výraz aionios je výraz relatívny. Jeho význam určuje predmet, s ktorým sa spája. Keď teda Písmo používa slovo aionios („večný“) o Bohu, znamená to, že Boh má nekonečnú existenciu, pretože Boh je nesmrteľný. Keď sa však toto slovo používa o smrteľných ľuďoch alebo pominuteľných veciach, vtedy znamená dĺžku ľudského života alebo trvania vecí.

Napríklad v 7. verši Júdovho listu sa hovorí, že Sodoma a Gomora znášajú trest „večného ohňa“. Tieto mestá však dnes už nehoria. Peter povedal, že oheň zmenil tieto mestá na prach a odsúdil ich na zničenie. (2 Pet 2,6) „Večný“ oheň horel, kým mal čo spaľovať, a potom zhasol. (pozri aj Jer 17,27; 2 Par 36,19)

Podobne je to, keď Kristus hovorí, že bezbožní pôjdu do „večného ohňa“. (Mat 25,41) Oheň, ktorý spáli bezbožných, bude „neuhasiteľný“. (Mat 3,12) Zhasne len vtedy, keď už nebude mať čo spaľovať.                                                                   Keď Kristus hovoril o „večnom trápení“, (Mat 25,46) nemienil večné trestanie. Mienil, že tak ako „večný život (z ktorého sa budú tešiť spravodliví) bude pokračovať cez celú večnosť, aj trest (ktorý musia znášať bezbožní) bude večný – nie však večné trvanie vedomého utrpenia, ale trest, ktorý je úplný a konečný. Koniec tých, čo takto trpia, je druhá smrť. Táto smrť bude večná, z nej nebude a nemôže byť nijakého vzkriesenia.“                                                                                                                 Keď Písmo hovorí o „večnom vykúpení“ (Žid 9,12) a „večnom súde“, (Žid 6,2) vzťahuje sa to na večné následky vykúpenia a súdu, nie na nekonečný proces vykupovania a súdenia. Keď hovorí o večnom treste, hovorí o dôsledkoch, nie o procese trestania. Smrť, ktorou zomrú bezbožní, bude konečná a trvalá.

  4. Mučení na veky vekov. Aj biblický výraz „na veky vekov“ (Zj 14,11; 19,3; 20,10) prispel k názoru, že trestanie satana a bezbožných bude prebiehať po celú večnosť. Tu však podobne ako v prípade výrazu „večný“, predmet, ku ktorému sa vzťahuje, rozhoduje o význame slova „naveky“. Keď je toto slovo použité s pojmom Boh, význam je absolútny – pretože Boh je nesmrteľný. Keď je spojené so smrteľnými ľuďmi, jeho význam je obmedzený.

Vhodným príkladom takéhoto použitia je biblický opis Božieho potrestania Edoma. Izaiáš hovorí, že Boh obráti túto krajinu na horiacu smolu, ktorá neuhasne ani v noci ani vo dne, a že „na večnosť bude z nej vystupovať dym. Nikto neprejde cez ňu na večné časy“. (Iz 34,9.10) Edom bol zničený, ale už nehorí. „Večné časy“ trvali len dotiaľ, kým sa nezavŕšilo jeho zničenie.

Z Písma je jasné, že „naveky“ má svoje medze. Stará zmluva nám hovorí, že otrok mohol slúžiť svojmu pánovi „naveky“, (2 Moj 21,6) že dieťa Samuel malo zostať vo svätyni „naveky“. (1 Sam 1,22) Jonáš si tiež myslel, že v bruchu veľryby zostane „naveky“. (Jon 2,7) Nová zmluva používa tento výraz podobne: Pavel radil Filemonovi, aby prijal Onezima „naveky“. (Filem 1,15) V každom z týchto príkladov výraz „naveky“ znamená „kým človek žije“.

V Žalme 92,8 čítame, že bezbožní budú zničení naveky. Malachiáš v proroctve o veľkom konečnom požiari napísal: „Prichádza deň, horiaci ako pec. Vtedy sa stanú všetci spupní a všetci, ktorí páchajú bezbožnosť, slamou a prichádzajúci deň ich spáli – vraví Hospodin mocností. Nenechá koreň ani vetvy.“ (ROH Mal 4,1; ECAV Mal 3,19)

Keď budú všetci bezbožníci – satan, zlí anjeli a nekajúci ľudia – ohňom spálení, ako koreň tak i vetvy, potom už ani smrť ani hades nebudú potrebné. Aj tie Boh zničí s večnou platnosťou. (Zj 20,14)

Písmo teda veľmi jasne hovorí, že večný je trest, nie trestanie – tým trestom je druhá smrť. Z tohto trestu nieto nijaké vzkriesenie, jeho účinky sú večné.

Arcibiskup William Temple mal pravdu, keď tvrdil: „Jedno možno povedať s istotou: večné trápenie treba odmietnuť. Keby ľudia neboli prijali grécky a nebiblický pojem prirodzenej nezničiteľnosti individuálnej duše a následne neboli čítali Novú zmluvu s touto predstavou vo svojej mysli, boli by z Novej zmluvy odvodili vieru nie o večnom trápení, ale o zničení. Oheň sa nazýva aeonian (večný), nie život v ňom.“                                                                                                                                 Požiadavkám spravodlivosti sa urobilo zadosť tým, že bol vykonaný úplný trest podľa Božieho zákona. Pánovu spravodlivosť teraz zvestujú nebesá i zem.

  5. Princíp trestu. Smrť je vrcholnou odplatou za hriech. Kto odmieta spásu, ktorú Boh ponúka, tomu odplatou za hriech bude večná smrť. Hriechy niektorých ľudí bili do očí, priam diabolsky sa tešili z utrpenia iných. Iní žili pomerne mravným, pokojamilovným životom, no previnili sa tým, že zavrhli Kristovu ponúkanú spásu. Je to správne, aby trpeli rovnako?

Kristus povedal, že „sluhu, ktorý poznal vôľu svojho Pána, no nepripravil sa a nesplnil jeho úlohu, veľmi zbijú. Toho, ktorý ju nepoznal a urobil niečo, za čo si zaslúži bitku, menej zbijú. Kto mnoho dostal, od toho sa bude mnoho požadovať, a komu veľa zverili, od toho budú viac žiadať.“ (Luk 12,47.48)

Je zrejmé, že tí, čo najzúrivejšie bojovali proti Bohu, budú trpieť viac než tí, čo proti nemu nebojovali. Mali by sme však pochopiť ich konečné utrpenie v zmysle Kristovej „druhej smrti“, ktorú okúsil na kríži. Tam (371) znášal hriechy sveta. A to, čo mu pôsobilo smrteľné muky – neopísateľnú duševnú úzkosť, bolo práve ono strašné, hriechom spôsobené odlúčenie od Otca. Podobne to bude aj s nekajúcnymi hriešnikmi. Čo zasiali, zožnú nielen za svojho života, ale v konečnom zahynutí. V Božej prítomnosti pociťovaná vina v dôsledku spáchaných hriechov im spôsobí neopísateľné smrteľné muky. Čím väčšia vina, tým väčšie bude utrpenie. Satan, pôvodca a podnecovateľ hriechu, bude trpieť najviac.                                                      Očistenie zeme. Keď Peter písal o dni Pánovom, v ktorom budú odstránené všetky stopy hriechu, zaznamenal: „Vtedy sa nebesá s rachotom pominú, živly sa páľavou rozplynú, aj zem i diela, ktoré sú na nej.“ (2 Pet 3,10)

Oheň, ktorý ničí bezbožných, očisťuje zem od poškvŕn hriechu. Z trosiek tejto zeme Boh pripraví „nové nebo a novú zem, lebo prvé nebo a prvá zem sa pominuli“. (Zj 21,1) Boh už nikdy nedovolí, aby na očistenej, znova stvorenej zemi – večnom domove vykúpených – mohli byť žiaľ, bolesť a smrť. (Zj 21,4) Zlorečenstvo hriechu bude konečne odstránené. (Zj 22,3)

Z hľadiska prichádzajúceho dňa Pánovho, v ktorom hriech a nekajúcni hriešnici budú zničení, Peter odkazuje všetkým: „Ako sväto a nábožne musíte žiť vy, čo očakávate túžobne príchod Božieho dňa.“ Opierajúc svoju nádej o prísľub Kristovho návratu, vyhlásil: „Očakávame nové nebo a novú zem, na ktorých prebýva spravodlivosť. Preto, milovaní, keď toto očakávate, usilujte sa, aby vás našiel nepoškvrnených a bez úhony, v pokoji.“ (2 Pet 3,11-14)

  
   Maj sa pekne , s pozdravom v Duch Svätom



]


Re: Re: Re:Re:Re:Trest za neposlušnosť (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Seraphim v Sobota, 09. červen 2007 @ 22:14:23 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Milý Skalaa, křesťan který TOUŽÍ konat Boží vůli vždy a všude celým srdcem, ten se nemusí věčně trvajícího pekla pro nespravedlivé hříšníky bát.
Platí, že když věčné spasení spravedlivých bude trvat na věky věků, stejně tak i věčné zavržení (trestání) bude trvat na věky věků. Tvůj odborník není důsledným biblistou. Nedotahuje logiku do konce.
Zkus to přezkoumat samostatně před Bohem v modlitbě, bez lidských poradců.
Libor


]


Re: Re: Re: Re:Re:Re:Trest za neposlušnosť (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: skalaa v Neděle, 10. červen 2007 @ 16:43:38 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mila Libor.Neide o to či sa niekto bude,alebo nebude věčně trvajícího pekla pro nespravedlivé hříšníky bát. Tu ide o to, že Pan Boh je spravodlivy.Ked tu na zemi vo svetskych kruhoch ešte existuje nejaka ta spravodlivosť napr:Ja ukradnem rožok,dostanem podmienku a masový vrah ten dostane doživotne. Myslite ,že by to malo byť opačne? Ved Pan Boh je tiež spravodlivy. .Myslim, že to nie je až tak ťažko pochopiť,ked mam to ešte potvrdene Panom Bohom v jeho Slove.
   S pozdravom v Duchu Svätom.


]


pro p. Halíka ! (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Standa v Pátek, 08. červen 2007 @ 10:06:37 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Halík:

Doufám, že nejsi takovým poloadventistou jako český Standa, který je na Grano Salis nejhorlivějším šiřitelem ohavného bludu, že homosexualita není hříchem. Který se raduje, že v Česku je uzákoněna ohavnost registrovaného partnerství (svatby-sobáše) homosexuálů a že by bylo dle něj vhodné dát homosexuálům děti do adopce
.

Standa:

Pane Halíku! Vaše slova, že homosexualita není hříchem, jsem nikdy nenapsal. Je to lež a Vaše fabulace, vytvořené na základě vlastních pocitů a dojmů. Zveřejnění (propagace) článků pojednávajících o registrovaném partnerství, adopcích dětí homosexuálními páry bylo z mé strany jen na informativní úrovni. Je tedy z Vaší strany další lží a fabulací, že by podle mě bylo vhodné dát homosexuálům děti do adopce. Kdy si konečně uvědomíte význam slova propagace? Slovo propagace neznamená schvalování nebo ztotožnění. Propagace má význam pro uvádění ve známost, rozšiřování, rozmnožování nebo reklamu.

Halík:

Dle mého názoru žena E.G.Whiteová vyšla přání ateistů vstříc. Je to ženský (babský) způsob ustoupit ateistům a neprovokovat je vírou v nekonečné trestání za jejich hříchy v ohnivém jezeře. Je to popření Písma svatého v knize Zjevení, 20.kapitole:
20,10 Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.
20,11 A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa.
20,12 Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.
20,13 Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů.
20,14 Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero.
20,15 A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.

Doplnění: Den a noc bude existovat na věky věků pouze v hořícím jezeře, na Nové zemi, kde jsou spasení, už noc nebude. Viz Zjevení 22.kapitola:
22,3 A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit,
22,4 budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno.
22,5 Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.

Standa:

Pane Halíku! Je třeba číst pozorně, důsledně, uvědomit souvislosti a nestavět na vlastních pocitech a dojmech. Měl by jste se zamyslet a velmi pozorně si přečíst článek (nejlépe několikrát), který kvalifikovaně a odborně vysvětluje pojmy pekelný oheň, věčný oheň a věčný trest.

Jaká je podstata pekelného ohně? Budou lidé v pekle hořet navěky
?

2. Zkáza bezbožných. Podle Písma Bůh zaslíbil věčný život pouze spravedlivým. Mzdou hříchu je smrt, ne věčný život v pekle (Ř 6,23).

Písmo učí, že bezbožní budou vymýceni„ (Ž 37,9.34); svévolníci zahynou (Ž 37,20; 68,2). Nebudou navždy žít ve stavu vědomí, ale budou sežehnuti (Mal 3,19; Mt 13,30.40; 2Pt 3,10). Budou zničeni (Ž 145,20; 2Te 1,9; Žd 2,14), hříšníci vymizí ze země„ (Ž 104,35).

3. Věčný trest. Když Nový zákon mluví o trestu bezbožných, používá výrazy trvající na věky„ a věčný„. Tyto výrazy jsou překladem řeckého slova aionios a vztahují se na Boha i na člověka. Abychom se vyhnuli nepochopení, nesmíme zapomenout, že aionios není absolutním výrazem; jeho význam určuje předmět, kterého se týká. Takže když Písmo používá aionios ( trvající na věky„, věčný„) o Bohu, znamená to, že jeho existence nekončí, protože je nesmrtelný. Když se však toto slovo vztahuje na smrtelné lidi nebo na věci podléhající zkáze, znamená dobu, po kterou člověk žije nebo daná věc existuje.

Ju 7 například říká, že města Sodoma a Gomora nesla 'trest věčného ohně'. Přesto tato města dnes nehoří. Petr říká, že oheň proměnil tato města v popel, protože byla odsouzena k záhubě (2Pt 2,6). Věčný„ oheň hořel do té doby, než všechno shořelo a potom vyhasl (viz také Jr 17,27; 2Pa 36,19).

Podobně, když Kristus odsuzuje bezbožné do věčného ohně„ (Mt 25,41), tento oheň spálí bezbožné neuhasitelným ohněm„ (Mt 3,12). Uhasne tehdy, až nebude nic, co by hořelo. (15)


Když Kristus hovořil o 'věčných mukách' (Mt 25,46), nemyslel tím věčné trestání. Měl na mysli, že věčný život„ [ze kterého se radují spravedliví] bude trvat po nekonečné věky věčnosti; a trest [který stihne bezbožné] bude také věčný - ne však věčným trváním vědomého utrpení, ale trestem, který je úplný a konečný. Údělem těch, kdo takto trpí, je druhá smrt. Tato smrt bude věčná, protože z ní nebude ani nemůže být žádné vzkříšení. (16) Když Bible hovoří o věčném vykoupení„ (Žd 9,12) a o věčném soudu„ (Žd 6,2, kral.), týká se to věčného důsledku vykoupení - nejedná se o nekonečný proces vykoupení a soudu. Stejným způsobem, když Písmo mluví o věčném nebo věčně trvajícím trestu, pak má na mysli důsledky a ne proces tohoto soudu. Smrt, která postihne bezbožné, bude konečná a věčná.
4. Mučeni na věky věků. Způsob, jakým Písmo používá výraz na věky věků„ (Zj 14,11; 19,3; 20,10) také přispěl k závěru, že potrestání satana a bezbožných bude pokračovat po celou věčnost. Ale stejně jako v případě slova věčný„ - předmět, ke kterému se vztahuje, určuje i význam slova na věky„. Když je spojen s Bohem, má absolutní význam - protože Bůh je nesmrtelný; když se vztahuje na smrtelné lidi, má omezený význam.

Biblický popis Božího trestu nad Edómem dává dobrý příklad takového použití. Izajáš říká, že Bůh tuto zemi obrátí v hořící smolu, která nevyhasne v noci ani ve dne„ a kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde.„ (Iz 34,9.10) Edóm byl zničen, ale dnes již nehoří. Věčně„ tedy trvalo do jeho úplného zničení.

Z celého Písma vyplývá, že slovo věčně„ má svá omezení. Starý zákon říká, že otrok by měl sloužit svému pánu provždy„ (Ex 21,6), že malý Samuel měl zůstat v chrámu navždy„ (1S 1,22) a že Jonáš byl v břiše velryby navěky„ (Jon 2,7). Nový zákon tento termín používá podobným způsobem: například apoštol Pavel radí Filemonovi, aby přijal Onezima navěky„ (Fm 15). Ve všech těchto případech navždy„ znamená tak dlouho, jak člověk žije„.

Ž 92,8 říká, že budou bezbožní navždy vyhlazeni. A když Malachiáš prorokoval o velkém závěrečném ohni, řekl: Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev.„ (Mal 3,19)

Jednou všichni bezbožní - satan, padlí andělé a nekající lidé - budou zničeni ohněm, jak kořen, tak i větve. Již nebude dále existovat smrt nebo hades (viz kapitola 25). I tu Bůh zničí na věky (Zj 20,14).

Tak Bible velice jasně říká, že trest je věčným ne trestání - je to druhá smrt. Z tohoto trestu neexistuje vzkříšení; jeho důsledky jsou věčné.

Arcibiskup William Temple měl pravdu, když prohlásil: Jednu věc můžeme říct s jistotou: je třeba vyloučit věčné trápení. Kdyby lidé nepřijali řeckou a nebiblickou představu přirozené nezničitelnosti duše člověka a nečetli s takovou představou ve svých myslích Nový zákon, pak by z něj (z Nového zákona) odvodili víru ne ve věčné trápení, ale víru v zánik těla i duše. Je to oheň, který je nazýván věčným; věčný není život, který je do něj uvržen.„ (17)

Požadavkům spravedlnosti se učinilo zadost tím, že byl vykonán plný trest podle Božího zákona. Nyní nebesa a země vypravují o Hospodinově spravedlnosti.

5. Princip trestu. Smrt je konečným trestem za hřích. V důsledku svých hříchů ti, kdo odmítli spasení, které Bůh nabízel, zemřou navěky. Někteří páchali hřích očividně a měli přímo ďábelské potěšení, když někomu způsobili utrpení. Jiní žili poměrně klidným, mravným životem a jejich hlavním proviněním bylo, že odmítli spasení v Kristu. Je správné, že je stihne stejný trest?

Kristus řekl: Ten služebník, který zná vůli svého pána a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.„ (L 12,47.48)

Nepochybně ti, kteří se nejvíce bouřili proti Bohu, budou trpět více než ti, kdo takto nejednali. Měli bychom však pochopit jejich závěrečný trest ve světle Kristovy druhé smrti„, kterou prožil na kříži. Právě tam Kristus trpěl pro hříchy světa. Bylo to strašlivé oddělení od jeho Otce, které způsobil hřích, jež bylo příčinou jeho utrpení. Byla to duševní muka, která nelze popsat. Tak to bude i se ztracenými hříšníky. To, co zaseli, sklidí nejen během svého života, ale i při konečné zkáze. V Boží přítomnosti vina, kterou pociťují kvůli svým spáchaným hříchům, způsobí, že budou nepředstavitelně trpět. A čím větší je jejich vina, tím mučivější bude i jejich utrpení. Satan, podněcovatel a původce hříchu, bude trpět nejvíce. (18)


Očištění země. Když apoštol Petr popisoval den Hospodinův, kdy budou vymazány všechny stopy hříchu, řekl: V něm nebesa s velikým hukotem pominou, základy pak žárem se rozpustí a země i díla, která jsou na ní, shoří.„ (2Pt 3,10, Hejčl)

Oheň, který zničí bezbožné, očistí zemi od poskvrnění hříchem. Z trosek této země Bůh vytvoří nové nebe a novou zemi, neboť první země a první nebe pominuly„ (Zj 21,1). Z této čištěné, znovu stvořené země - věčného domova vykoupených - Bůh navždy odstraní pláč, bolest a smrt (Zj 21,4). Nakonec bude tedy odstraněno prokletí, které hřích přinesl (Zj 22,3).

Při pohledu na přicházející den Hospodinův, v němž bude hřích a nekající hříšníci zničeni, říká Petr všem: Jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne.„ Svou naději založil na zaslíbení Kristova návratu, proto prohlásil: Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.
Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.„ (2Pt 3,11.13.14)





]


Re: Spasení i zavržení bude trvat na věky věků, v trvání není rozdílu. (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Seraphim v Sobota, 09. červen 2007 @ 21:42:30 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
a) Homosex Stando propaguješ a za hřích nepovažuješ, proto sem na Grano ty propagační články tapetuješ. Kdybys tomu propagování homosexu nebyl nakloněn, jak se teď snažíš předstírat, netapetoval bys to sem.

b) Když věčné spasení spravedlivých bude trvat na věky věků, stejně tak i věčné zavržení (trestání) bude trvat na věky věků. Tvůj odborník Stando je nedůsledným biblistou. Nedotahuje logiku do konce, dělá farizejské výjimky.


]


Re: Lázarovo vskriesenie (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Libby v Středa, 06. červen 2007 @ 17:27:10 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mne se to nelibi. Pisatel jakoby prepisoval Pismo. Neuvadi zadne objasneni, ale primysli si svoje napady. jako napr.: "Pri slovech: "Lazar umrel" jej svirala stejna uzkost jako je." Jak muze vedet jest-li Pana "svirala uzkost"? Spise ale ne, protoze vedel co se stalo a co udela. Byl pohnut tim, kdyz videl jak jsou jako ovce bez pastyre, citil s nimi v jejich bolestech a zalu, ale uzkost urcite nemel.



Pro Libby! (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Standa v Středa, 06. červen 2007 @ 18:54:31 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Myslíte, že pán Ježíš neměl při pohledu na smrt úzkost? Myslíte, že necítil s lidmi kolem? Jak víte, že úzkost určitě neměl? O tom se dá velmi diskutovat. E.G. White měla spoustu vidění a o těchto událostech napsala řadu knih. Jsou v nich svědectví, které vypovídají o událostech v Písmu. Její svědectví sice nachází oporu v Písmu, ale zároveň s ohledem na rozsáhlosti a podrobnosti se tato opora vytrácí. Je otázkou, zda můžeme tyto rozsáhlosti (podrobnosti) klasikovat pozitivně nebo negativně. Myslím si, že tato záležitost vyžaduje odborná a kvalifikovaná vyjádření.


Jedno takové vyjádření Vám v krátkosti nabízím:



E. G. White - propagátor vztahové jednoty
(ZAMYŠLENÍ R. JONCZYHO U PŘÍLEŽITOSTI ZÁVĚRU MODLITEBNÍHO TÝDNE)

I. E. G. White, autor oblíbený i prokletý
Dnešním dnem vrcholí celosvětově organizovaný modlitební týden naší církve. Vrcholí přednáškou Ellen Gould Whiteové, ženy, která stála u zrodu církve. Svými charismaty ji pomáhala formovat a psaným poselstvím ji ovlivnila řadu let dopředu.
Dodnes, stejně jako už kdysi dávno během svého života, je mnohými přijímána, jinými zase zavrhována. Jedni ji až nekriticky zbožšťují, jiní zase jejím poselstvím z hloubi duše pohrdají. Někteří ji vždy a za všech okolností citují, nebo dokonce překrucují její slova k potvrzení svých vlastních tvrzení, jiní si zase ucpávají uši už při pouhém vyslovení jejího jména.

II. Příčina polarizace čtenářů EGW
Jsem přesvědčen o tom, že oba extrémní přístupy vyplývají především z toho, že málokdo ze zmíněných extrémistů její dílo doopravdy prostudoval a objektivně posoudil. K něčemu takovému snad dosud ještě ani v rámci církve nebyly v plné míře vytvořeny vhodné podmínky. A tak zatímco oficielní nakladatelství církve rozpačitě přešlapuje na místě, diletantská vydavatelství usilovně pracují. S horlivostí sobě vlastní se doslova předhánějí ve vydávání kompilátů sestavených z náhodně vybíraných a tendenčně, nepřesně překládaných citátů z jejích publikací.
Na adresu zmíněných extrémistů E.G. White už před více než sto léty sto léty sama napsala: „Člověk, který sám nečetl, nebo plně nepochopil význam autorových slov, je opakuje tak, že k nim více či méně přidává výklad svůj. Dojem, kterým pak na své posluchače působí, potom závisí na jeho předsudcích a představách. V jeho snahách o nápravu se odrážejí jeho vlastní povahové rysy. Útočí na lidi. Vybírá z poselství určité části a používá je proti svým bližním. Svým jednáním je pak spíše odrazuje než získává. Mohl by a měl by přinášet pokoj, místo toho však vyvolává spory.
Nikdo by neměl sbírat mé nejpřísnější výroky určené jednotlivým lidem nebo rodinám a uplatňovat je jen proto, že chce mít v ruce hůl a něco prosazovat.“ (3 SM 285-287) E. G. White proto doporučovala: „Nespoléhejte se na neověřené zprávy o tom, co sestra Whiteová udělala, řekla, či napsala. Pokud chcete vědět, co jí Bůh dal, čtěte její zveřejněné spisy.“ (5T 695,696) Taková byla touha ženy, kterou již v její době zklamali její vlastní následovníci.

III. E. G. Whiteová jako řečník
Dnes tedy máme před sebou autentický text její vlastní přednášky, který byl v roce 24. listopadu 1904 uveřejněn v časopise „Review and Herald“. V sobotu 10. prosince téhož roku měl být při příležitosti modlitebního týdne přečten ve všech sborech CASD. Víte, nejsem velký tradicionalista, bráním se rutinérství, bojím zavádějícího pohodlí vyježděných kolejí. Přesto mne však vždy znovu fascinuje myšlenka, že se ve stejnou roční dobu adventisté na celém světě, a to již celá dlouhá desetiletí, spolu modlí za společnou věc.
Pojďme se tedy spolu se současníky EGW zaposlouchat do zvěsti jejího poselství.
Dočetl jsem se, že ve své době byla vyhledávaným řečníkem. Přednesla tisíce kázání. Její způsob řeči oceňovali jak adventisté, tak i neadventisté. Očití svědkové svorně vypovídají, že jen málo gestikulovala rukama, ani příliš nechodila po podiu, jen zřídkakdy vystupovala z prostoru za kazatelnou. Jeden z profesorů rétoriky její doby napsal: „Na jejím chování za řečnickým pultem nebylo nic nápadného. Jejím hlavním nástrojem byl hlas. Intonací hlasu dokázala přímo mistrovsky podtrhnout smysl toho co chtěla říci. Mluvila jasně, rozvážně, pomalu a to s takovou upřímností, opravdovostí a přesvědčením, že posluchače upoutala, přesto že její proslov často trval šedesát až devadesát minut a někdy ještě déle.“

IV. E. G. WHITE - PROPAGÁTOR JEDNOTY VE VZTAZÍCH
Celý týden jsem spolu s některými z vás pozorně naslouchal volání představitelů církve po jednotě ve zvěstování našeho učení. Dýchla na mne jakási obava ze ztráty identity adventismu. Autoři přednášek identifikovali problém prulalismu církve a ze všech sil se před ním své čtenáře snažili varovat Argumentovali mimo jiné nepřesvědčivostí nejednotných svědectví u soudních přelíčení. Určitě není ideálem, aby si každý z nás zvěstoval svoji vlastní pravdu. To by asi nevyznívalo nejlépe. Stejně podezřele však na postmoderního člověka působí přílišná uniformita postojů toho či onoho společenství. Obávám se proto, že výzvy k uniformitě učení církve k řešení vnímaného problému příliš nepřispěly.
Jediná E. G. White přišla podle mého názoru s řešením. Ve své sto let staré a přesto stále aktuální přednášce nevybízí ani tak k jednotě učení, ale především k jednotě vztahu s Bohem a s bližními. Připomíná, že nám Ježíš ukázal jednotu, která by měla být naším cílem. „Zůstaňte ve mně a já ve vás.“ Tuto výzvu pak komentuje slovy: „Takové spojení je hlubší, silnější a opravdovější, než jakékoli jiné spojení. Vytváří všechno dobré. Ti, kteří jsou takto spojeni se svým Spasitelem, se řídí jeho vůlí a žijí jeho láskou. Svojí sílu odevzdávají dílu, které konal Kristus, když byl na tomto světě. Jejich život se stává životem nesobecké služby. Trpí s těmi, kteří trpí a radují se s těmi, kteří se radují. Cítí hluboký soucit s každým v jeho slabosti, a bolesti…Překypují láskou, plyne z nich pokoj, obklopuje je občerstvující atmosféra…Nemají čas kritizovat snahu svých spolupracovníků, protože jsou cele zaujati zvěstováním slov laskavosti. Vyhýbají se tvrdým slovům, protože tuší, jakou škodu přinášejí těm, kteří je vyslovují i těm, kteří je slyší. To je ovoce, které se rodí na stromě opravdového křesťana. Můžeme je dosáhnout ve spolupráci a vztahu s božstvím, jednota ve vztahu s Bohem a s bližními je totiž tím nejlepším předpokladem ke sjednocení při zvěstování pravdy.“
VI. Zdaliž mohou jít dva spolu, aniž by se znali?
Během pondělní přednášky mne zaujal text z knihy proroka Amose 3,3: Kralická bible překládá slova hebrejského originálu slovy: „Zdaliž půjdou dva spolu, leč by se snesli?“ Nový český překlad: „Půjdou spolu dva, jestliže se nedohodli?“ Doslovný překlad z hebrejštiny však zní: „Zdaliž mohou jít dva spolu, aniž by se znali?“
Cesta k větší názorové shodě zcela určitě vede přes jednotu vztahovou a jednota vztahů mezi námi, Bohem a ostatními lidmi se rodí vždy jen tam, kde lidé mají zájem blíže poznávat Boha a bližního. S poznáním totiž rostou vztahy a ty jsou tím nejlepším předpokladem k tomu, aby se lidé mohli sjednocovat ke společnému dílu a zvěstování pravdy v totožných intencích ducha Bible a pravdy.
 


        


]


Stránka vygenerována za: 0.86 sekundy