Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Julie.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 16275, komentáře < 7 dní: 468, komentářů celkem: 404603, adminů: 60, uživatelů: 5119  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 169 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:

rosmano
JirkaB

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110289233
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Řeč o liturgii
Vloženo Středa, 02. srpen 2006 @ 15:27:19 CEST Vložil: Bolek

Modlitební život poslal presbyter

Pokoj vám, sestry a bratři, přátelé! Křesťané se od novozákonních dob scházejí k bohoslužbám. Co je smyslem křesťanské bohoslužby? Zpřítomňuje Boží dílo spásy a zahrnuje nás do něj. Na Boží láskyplnou péči o člověka, jak se nám v dějinách spásy vyjevuje a v bohoslužebném dění sděluje, odpovídáme na bohoslužbách jako vjedno shromážděný Boží lid díkůvzdáním a chválou. Vyjadřujeme naši vděčnost Bohu za to, že se nás v Ježíši Kristu ujal a osvědčil tak svou věrnost a lásku. Bohoslužba je živým dialogem mezi Bohem a námi, které si Bůh svolal, abychom byli jeho vyvolenými. Je to dialog lásky. Láska má svůj řád, ordo amoris, jak pravili latinští básníci. V řádu Boží lásky je uloženo milovat až do krajnosti, i za cenu nejvyšší oběti. Je to láska sestupující do lidské bídy a dávající se člověku pro záchranu a obnovu jeho života. Nekonečná Boží láska k nám plně promlouvá v životním díle Pána Ježíše Krista, které završila oběť na kříži a slavné zmrtvýchvstání. Křesťanská bohoslužba je dramatem, v němž znovu prožíváme události z dějin spásy, které v Kristu mají svůj střed a vrchol, svůj úhelný kámen. Scházíme se v Ježíšově jménu, vyznáváme své hříchy, zvěstujeme Boží slovo, sdílíme Kristovu skutečnou přítomnost mezi námi ve znameních chleba a vína, přijímáme Boží požehnání i vyslání ke službě mezi svými bližními.

Tímto jsme také naznačili řád bohoslužby. Z naší strany je totiž bohoslužebné dění odpovědí naší lásky na lásku nebeského Otce, jíž miloval svět natolik, že vydal i svého vlastního Syna, aby svět spasil. Náš Otec je Bohem lásky a pokoje, nikoli zmatku a sváru. Proto i naše lidská odpověď na jeho lásku má svůj řád, aby se vše dělo v pokoji a k duchovnímu růstu. Bohoslužebný řád, který na sebe bere ustálenou podobu liturgického obřadu, si neklade jiné cíle, než dynamice duchovního růstu napomáhat a pokojnému, požehnanému průběhu bohoslužebního shromáždění sloužit. Aby nedošlo k mýlce, nezaměňujme obřad - jako konkrétní výraz bohoslužebného řádu - s obřadnictvím duchaprázdné ceremonie. Obřadnická magie vyžaduje stereotypní opakování neměnných rituálů, jejichž bezchybné provedení knězem zaručuje žádané účinky. Křesťanská bohoslužba není magickým aktem, nepůsobí samočinně. V jádru liturgického obřadu nehledejme ritualismus hříšného člověka, nýbrž působení Ducha Svatého, které je mocné a svobodné. Nebrání ale obřadní forma Svatému Duchu Božímu zavanout do bohoslužebného shromáždění? Církve, jejichž spiritualitu tvaruje živá liturgická tradice, vědí, že je tomu právě naopak - obřadní forma představuje jakési řečiště, kudy přitéká do lidského srdce proud darů Ducha Svatého: Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám (Izajáš 55, 1). Neslouží-li obřad pneumatické (duchovní) náplni bohoslužby, je nutná liturgická reforma. Jelikož se církev neustále obnovuje (ecclesia semper reformanda) obnovují se a proměňují i obřadní formy křesťanské bohoslužby, aby odpovídaly na znamení času. Jinak vypadala bohoslužebná shromáždění v antice, jinak ve středověku, jinak v baroku a jinak vypadají dnes. Třebaže víme, jaké škody obřadnictví napáchalo i v křesťanské bohoslužbě, čerpáme ze své víry jistotu, že milující Bůh nedovoluje, aby jeho slovo a svátosti byly lidským hříchem trvale zatemňovány. Reakcí na pozdně středověkou úpadkovou podobu bohoslužby (mše) je úsilí reformátorů v českých zemích (husité), v Německu (Luther), ve Švýcarsku (Zwingli a Kalvín), v Anglii (Cranmer) i ve Skotsku (Knox). Ani reformace 15. a 16. století neznamená konec procesu obnovy křesťanské bohoslužby. Jisté reformační církve se hrozby obřadnictví strachovaly natolik, že se obřadních forem úplně zřekly. Ale nelze říct, že bohoslužby neliturgických církví lépe odrážejí hloubku a krásu naší společné víry. Nahrazení obřadu pouhým kázáním (doplněným písněmi a modlitbami) u nich vedlo ke značnému omezení vysluhování svátosti Večeře Páně, Ježíšem v předvečer jeho smrti ustanovené a prvokřesťany pravidelně v neděli slavené formou radostného stolování, když lámali chléb (Skutky 2, 46). Liturgické hnutí 19. a 20. století, které má možnost čerpat z nově objevených či nově interpretovaných písemných pramenů z dob prvotního křesťanstva, v obnově obřadních forem bohoslužby nadále pokračuje. Ukazuje se, že křesťané nikdy nebudovali svá bohoslužebná shromáždění bez určitého řádu, který na počátku vycházel z obřadních forem starého židovstva, přeznačil je zcela novým křesťanským smyslem a nadále je obohacoval spolu s tím, jak se rozvíjela křesťanská teologie (řeč o Bohu, bohosloví). Pro bohoslužbu se během staletí vžila různá označení. Z řečtiny pocházejí názvy synaxis (shromáždění) a liturgie (veřejná služba), přičemž pojem liturgie se často užívá pro bohoslužbu obřadního typu, ale je možné do něj shrnout bohoslužebný řád vůbec. Dnes opět často užívaným termínem pro bohoslužbu je - taktéž řecké - slovo eucharistie (díkůčinění), které se vztahuje na svátostné dění Večeře Páně. Latina dala bohoslužbě název oficium (služba) a mše (poslání). Zajímavé je, že tyto pojmy nepocházejí z náboženské, nýbrž z občanské sféry života starověké společnosti (liturgií se původně nazývala shromáždění svobodných Athéňanů). Důvod je zřejmý - křesťané nechtěli, aby se jejich bohoslužby srovnávaly nebo zaměňovaly s pohanskými modloslužebnými ceremoniemi. Proto pro svá shromáždění volili názvy z profánní, modlářstvím nezasažené oblasti. Postupně křesťanstvo tyto obavy překonalo, takže v liturgii svátostí se od 3. století setkáváme s pojmy anafora (oběť) a mystérium (tajemství), převzatých z antického sakrálního slovníku. Někteří teologové v tom spatřují postupnou helenizaci původně čistě biblického křesťanství, ale pravda se zřejmě nalézá jinde - staří křesťané se již nebáli využít pojmů obecně známých v řecko-římském kulturním prostředí, ale obsahově je proměnili tak, aby vyjadřovaly skutečnost nového života v Kristu. Jak už bylo řečeno, křesťanská bohoslužba vychází z židovských obřadů Ježíšovy doby - zejména z paschálního hodu beránka. Ve svátek Pesach (pořečtěle Pascha, přeloženo znamená Vyjití) si Židé připomínají vysvobození z egyptského otroctví. Jedí nekvašený chléb a beránka, stejně jako v tu noc před odchodem (exodem) z Egypta. Na otázku nejmladšího přítomného chlapce: Čím se liší tato noc od ostatních nocí? vypráví otec rodiny příběh záchrany Izraele. Prvky paschálního hodu nalézáme v Ježíšově poslední večeři s jeho učedníky, ale namísto rozpomínky na vyjití ze země otroctví podává Ježíš svým dvanácti apoštolům chléb a víno se slovy: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, která za vás prolévá (Lukáš 22, 19-20). Stalo se tak na znamení, že to bude oběť na kříži, která dokoná exodus. Kristův kříž je vyjitím z hříchu, vysvobozením ze smrti. Tímto jednáním s chlebem a kalichem - které ukazuje na jeho tělo vydané na smrt a na jeho prolitou krev - ustanovil Pán Ježíš křesťanskou bohoslužbu svátosti Večeře Páně, kterou podle jeho příkazu konáme na jeho památku, aby se nám v liturgickém jednání s chlebem a kalichem zpřítomnila Ježíšova oběť smíření, přinesená za nás a za mnohé. Ježíš je pravým obětním beránkem Božím, jehož smrt snímá z člověka břímě hříchů a vin. Noc a den, kdy tělo Ukřižovaného spočívá v hrobě, je paschou ještě v dalším smyslu - je vítězným vyjitím ze smrti do života, neboť třetího dne je Pán vzkříšen a vstává z mrtvých! Apoštol Pavel popisuje nejstarší podobu křesťanské bohoslužby jako prostého obřadu stolování, kdy nad chlebem a vínem zazní podání (řecky paradosis) Ježíšovy poslední večeře: Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde (1. Korintským 11, 23-26). K jednomu stolu se schází a ke společnému jídlu zasedá rodina. Kolem stolu Páně, kde se rozdílí Kristova přítomnost jako pokrm a nápoj, se sdružuje rodina Božích dětí. Proto je hod Ježíše Krista, svatá večeře, znakem jednoty mezi Pánem a jeho lidem i jednoty mezi námi navzájem. Je to svátostná hostina, která předjímá, že jednou nás Boží Syn přijme u svého stolu v nebeském království. Ve Večeři Páně je přítomen eschatologický rozměr, umožňující vyhlížet za konec tohoto věku ke slavnému příchodu Páně, kdy bude celé stvoření obnoveno a Bůh bude všechno ve všem! Další židovský obřad, jímž se křesťanská bohoslužba inspirovala, je domácí liturgie svátku sabat (dne odpočinutí) slavená v pátek večer (u Židů stejně jako u jiných Orientálců začíná den večerem, nikoli ránem, takže páteční večer je začátkem soboty). Rodina se sejde kolem stolu a nad vínem a chlebem se vysloví požehnání: Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž jsi stvořil plod révy! Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž vyrůsti dáváš chlebu ze země. Tato stolní modlitba dobrořečení (hebrejsky berakah) je základem křesťanské modlitby eucharistické, v níž je díkůvzdání Bohu za dar chleba a vína vztaženo k osobě Ježíšově. Svědčí o tom křesťanský spis Didaché (Učení dvanácti apoštolů) z konce 1. století: Ohledně díkůvzdání takto budete děkovat: nejprve o kalichu: „Děkujeme ti, Otče náš, za svatou révu Davida, tvého služeb-níka, se kterou jsi nás seznámil skrze Ježíše, svého služebníka; tobě sláva na věky.“ Pak o nalámaném chlebu: „Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, s nímž jsi nás seznámil skrze Ježíše, svého služebníka; tobě sláva na věky. Jako byly tyto nalámané chleby rozsety po horách a shro-mážděny se staly jedním, tak nechť je shromážděna tvá církev od končin země do tvého království, neboť tvá je sláva i moc skrze Ježíše Krista na věky.“ Již od svých počátků má bohoslužba Večeře Páně obřadní formu díkůvzdání (eucharistie) nad chlebem a kalichem. Eucharistická modlitba shrnuje Boží dílo spásy v Ježíši Kristu vykonané z lásky k lidem. Předpokládali bychom, že bohoslužba uchová charakter radostného díkůvzdání, ale středověk proměnil liturgii v rituální divadlo, nesrozumitelné lidu, který místo radosti ze společenství se svým milým Pánem a prvorozeným bratrem Ježíšem Kristem v posvátné hrůze přihlížel gestům kněze, jimiž byla doprovázena tichá recitace slov ustanovení svátosti: Hic est corpus meum (Toto jest mé tělo). Středověká zbožnost se soustředila právě na slova ustanovení jako na svatyni svatých, kam laici nemají přístup, aby nedošlo k znesvěcení. Bohoslužba se stala soukromým majetkem kněžstva a přestala být slavností shromážděné křesťanské obce. Eucharistická modlitba ztratila význam. Vždyť se zapomnělo, že proměnu chleba a vína ve svátostná znamení Kristovy skutečné přítomnosti (vyjádřenou symboly těla a krve) nemají ve své moci kněží, ale sám Duch Svatý! Prosba o sestoupení (řecky epiklesis) Svatého Ducha, aby posvětil chléb a víno na tělo a krev Kristovu, z latinského liturgického obřadu vymizela. Obnovu liturgie započala reformace, která do ní opět zapojila lid, odstranila středověkou pompu a zjednodušila obřad tak, aby byl funkční a sdělný. Přesto ale reformátoři eucharistickou modlitbu - a s ní i epiklézi - neobnovili, neboť o dějinách liturgie toho v 16. století nebylo moc známo. Až moderní liturgické hnutí navrátilo eucharistické modlitbě důležitost, když církve provedly reformy liturgických obřadů. Změnami prošla i liturgie církve husitské, jež vstoupila do procesu soudobé liturgické obnovy vytvořením tzv. druhé liturgie jako alternativy k tradiční obřadní formě. Sledujeme, že církev, která musí čelit radikálnímu odkřesťanštění naší evropské společnosti, se o tom víc snaží tvůrčím způsobem navrátit k pramenům (ad fontes) a znovu objevuje prostou krásou a bohatou obraznost starokřesťanských modliteb a liturgických pořádků. Tyto užitečné návraty umožnily, aby se předobraz bohoslužby hledal nejen v Ježíšově poslední večeři (na což se při očistě obřadu Večeře Páně zaměřila reformace), ale i ve stolování vzkříšeného Pána s učedníky cestou do Emauz. Při lámání chleba se zmrtvýchvstalý Pán dal učedníkům poznat: Tu se jim otevřely oči a poznali ho (Lukáš 24, 31). Velikonoční radost ze vzkříšení, zlomení pout smrti a vstup nového života, vane liturgií neděle, dne Páně, počátku nového týdne (symbolicky i počátku nového stvoření zachráněného křížem a oživeného vzkříšením), kdy se my křesťané shromažďujeme k bohoslužebné slavnosti. Neděle, den vzkříšení, je novým sabatem křesťanů, lidu Nové smlouvy, předjímkou odpočinutí v Božím království, kam nás Kristus zve vstoupit. Poznání vzkříšeného Pána, jak promlouvá z evangelij-ního příběhu cesty do Emauz, ochraňuje liturgii, aby neupadla ve smuteční vzpomínkový obřad na událost kříže. Vzkříšení je přece odpovědí na golgotskou oběť! Doposud jsme náš výklad o křesťanské bohoslužbě zaměřovali jen na liturgii svátosti, nikoli na liturgii slova. Zvěstování Božího slova, evangelia, ale přece k našim bohoslužbám neodmyslitelně patří! Ano, reformace, k jejíž české husitské větvi se hlásíme, opět zdůraznila poslání kázat evangelium, v němž jsou slova věčného života. Zdá se, že prvotní křesťané, původem ze Židů, i nadále navštěvovali sobotní bohoslužbu slova v synagoze, kde se četlo ze Starého zákona a zpívaly se žalmy. Je pravděpodobné, že tam, kde soužití judaismu a křesťanství uvnitř synagogy naráželo na problémy, vytvořili si křesťané svou vlastní variantu synagogální liturgie. Po definitivní roztržce mezi judaismem a křesťanstvím na konci 1. století (kdy byli křesťané ze synagogy vykázáni coby odpadlíci od rabínského pravověří) se doposud odděleně konaná sobotní shromáždění se zvěstováním slova a nedělní slavnost Kristova stolu s výsluhou svátosti Večeře Páně sloučily vjedno. Zároveň se převzaly rysy synagogální liturgie se zpěvem žalmů a čtením Bible, které takto přešly i do křesťanské bohoslužby. Ze 2. století máme v Apologii (Obraně) Justina Mučedníka popsánu nám již známou podobu liturgického obřadu: V den pojmenovaný po Slunci (v neděli) se na jednom místě shromažďují všichni, kdo bydlí v městě i na okolním venkově. Předčítají se pamětní spisy apoštolů nebo proroků, pokud stačí čas. Potom, když předčitatel zmlkne, předsedající napomene a povzbudí k následování těchto dobrých slov. Potom všichni povstaneme a odesíláme modlitby. A pak je přinesen chléb a víno a voda a předsedající pronese modlitby díkůvzdání, pokud jen může. Lid je potvrdí slovem „Amen“. Nyní je z darů, nad kterými byly vzdány díky, každému rozdělováno a všichni přijímají. Řád nedělní liturgie, jenž zahrnuje čtení Písma, kázání, přímluvy, eucharistickou modlitbu a přijímání svátosti, zachovávají církve - byť různými způsoby - ve svých obřadních formách dodnes. Co je ve čtení evangelia a kázání zvěstováno, to je ve svaté večeři rozdáváno a sdíleno. Proto patří slovo a svátost k sobě jako dvojí způsob Kristovy přítomnosti, neboť Pán je v bohoslužebném ději přítomen jak ve svém slově, tak ve svátostných znameních. Bez eucharistie ale není křesťanská liturgie ucelená, neboť ve Večeři Páně se zpřítomňuje Kristova oběť, jejíž spásný význam bychom si nemohli ve víře přisvojit, pokud by zůstal uzavřen v pradávné minulosti. Oběť smíření, přinesená na kříži, je neopakovatelným, jednou provždy a za všechny vykonaným činem a v dějství svaté večeře ji zakoušíme jako stále přítomný základ naší víry a naděje. Kristova přítomnost ve svátosti je tedy hlubší, plnější kvality, než ve zvěstování slova, neboť svátostná přítomnost se nám rozdává, aby se sdílela s námi a mezi námi. Svátost obnovuje naše pouto s Kristem, abychom s ním byli jedno tělo a jedna krev. Ve Večeři Páně se stává skutečností, co nám evangelium zvěstuje - že jsme přijati do Boží rodiny a máme právo Božích synů a dcer. Třebaže je možné (a za určitých příležitostí i vhodné) konat bohoslužbu bez svátostného hodu, jsme si vědomi, že zvěstované slovo nás připravuje na radostnou slavnost naší spásy u eucharistického stolu, který nám prostírá sám milující Pán! Spojení slova a svátosti v jeden liturgický celek předznamenává již zmíněný text o emauzských učednících. Ti se nejprve na cestě sejdou s Ježíšem, který se k nim přidružuje. I naše liturgie začíná společným sejitím v Ježíšově jménu. Ježíš pak učedníkům otevírá Písma, až jim z toho hoří srdce. I my, když jsme se shromáždili, nasloucháme Božímu slovu, uloženému v Písmu svatém. Ježíš se dává poznat v lámání chleba. Stolováním s Pánem vrcholí i naše liturgie. Svátostně přijímáme osobu a dílo Ježíše Krista, jehož jsme poznali jako vzkříšeného Mistra. Učedníci, rozradostnění zjevením Zmrtvýchvstalého, jdou oznámit tuto radostnou zvěst bratřím do Jeruzaléma. I my se z bohoslužebného shromáždění rozcházíme s posláním svědčit a zvěstovat o tajemstvích víry ve světě, v němž se pohybujeme. K velikonoční radosti, v níž jsme jako křesťané zakotveni, patří zpěv: Plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně (Efezským 5, 19). Liturgický zpěv církve je písní spasených, lidu zachráněného mocným působením Boží lásky. To je důvod, proč jsou části liturgického obřadu zhudebněny a zpívány. Jde-li totiž o hudbu a zpěv vyvěrající z Ducha Svatého, přibližujeme se k charismaty prozářené kráse novozákonní bohoslužby. Liturgie církve husitské vybízí ke zpěvu ordinária (pevných částí obřadu), zatímco proprium (proměnné části, jako biblická čtení a modlitby dle liturgického roku) se obvykle recitují. Obřadní forma je tímto povolána být nositelem duchovních i kulturních hodnot. Proto je naším úkolem pečovat o liturgickou kulturu slova a zpěvu, ale tak, aby liturgie zůstala přístupná celé shromážděné obci, nikoli vydělené skupince zpěváků a řečníků. Křesťané přece nepřichází na bohoslužby, jako se chodívá na koncert nebo na přednášku! Nejsme diváky, nýbrž účastníky liturgického obřadu, do něhož se modlitbou zapojujeme jako jednotné společenství královského kněžstva. Posláním kněží je odnepaměti přinášet oběti. Naším veleknězem je Ježíš Kristus, jenž vydal sám sebe jako oběť, aby smířil Boha se světem, který se Bohu vzdálil lidským hříchem. Křtem jsme byli ponořeni do Kristovy smrti a vzkříšení a získali tak podíl na jeho kněžství. Jako kněžstvo Nové smlouvy máme přinášet v oběť své životy, aby byli milé Bohu a prospěšné lidem. To je naše neustálá duchovní bohoslužba, jejíž zhutněním je bohoslužebná liturgie, během níž se zpřítomňuje jak oběť Kristova, tak i naše oběť - vůle a ochota církve obětovat se pro své bližní. S nimi se mají křesťané radovat, s nimi plakat, mají být všem vším. Liturgie, která napájí a sytí naše srdce živou vodou duchovních darů, je prostředkem, jak se posílit a získat požehnání pro křesťanskou službu lásky, do níž jsme vstoupili následováním svého Pána: Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Matouš 20, 28). Proto tě prosíme, vzkříšený a oslavený Ježíši, Pane církve: vylij svého Ducha, aby vanul naším bohoslužebným shromážděním. Dej, ať je naše bohoslužba svědectvím o tvé lásce, která nám odpustila naše viny, i ty, jichž jsme se dopouštěli zatemňováním tvého slova a tvých svátostí. Tys nás neodmítl, jako byly kdysi odmítnuty krvavé oběti. Vedeš nás k nápravě a obnově našich životů a našich bohoslužeb. Za to ti náleží naše díky, čest, sláva a chvála na věky věků. Amen!


"Řeč o liturgii" | Přihlásit/Vytvořit účet | 2 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Liturgie jako nástroj Ducha Svatého...zamyšlení (Skóre: 1)
Vložil: Speranza v Čtvrtek, 03. srpen 2006 @ 19:58:30 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Souhlasím s tím, že řád Sv. Liturgie je jakýmsi "řečištěm" Ducha Svatého v jehož rámci působí. Nelze však současně tvrdit /což samozřejmě nečiníte/, že by zároveň zaručoval Jeho přijetí těmi, kdo jsou na liturgii tělesně přítomni. Bez postoje víry a důvěry člověka v Boží přítomnost a Moc je každé díkůčinění pouhou formalitou. Také přijímání Těla a Krve Páně bez rozlišování / vědomí skutečné Přítomnosti Boží v nich/ je prázdným aktem, jímž odsuzujeme sami sebe.
Myslím, že v křesťanech dnešní doby zeslábl postoj bázně a úcty před Bohem a s nimi zároveň i hloubka a opravdovost pokání, které vždy "hříšníky" disponovaly k silné touze po odpuštění a živému prožitku vděčnosti za ně. "Komu bylo mnoho odpuštěno, ten mnoho miluje". A co by pak člověk neudělal z lásky k Bohu?!
Zahlazování hříšnosti a samospravedlnost nás odvádějí od "závislosti" na Bohu, který Jediný dává blaženost už v tomto světě. Brání nám prožívat Jeho skutečnou Přítomnost a to jen pro to, že se bráníme přicházet jako marnotratní synové či celníci. To je myslím bolest mnoha nás křesťanů "tradičních" denominací, kteří bohatství svých církví nerozpoznali, neumějí je přijmout a ocenit.
Zdraví a děkuje Speranza



Re: Liturgie jako nástroj Ducha Svatého...zamyšlení (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Pondělí, 07. srpen 2006 @ 13:33:54 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Děkuji za podnětný komentář, milá Speranzo.
Jak píšu, věřící nemají být diváky, nýbrž účastníky liturgického slavení, to znamená, že na bohoslužbě své církve mají být vnitřně spojeni a zahrnuti do toho, co církev slaví - spásu hříšníků. V řádu snad každé bohoslužby, kterou znám (tu naší husitskou nevyjímaje) je proto přítomno tzv. confiteor (vyznání hříchů), doplněné o absoluci (rozhřešení, v reformačních církvích "slovo milosti", u nás "zvěstování Božího odpuštění"). Ani vyznání hříchů samozřejmě nesmí zůstat u slovních projevů, nýbrž má pramenit z lítosti srdce a pokání dosvědčované životním úsilím. Celý život křesťana je tou pravou bohoslužbou, životním aktem víry, která je prosbou o Boží odpuštění v kříži Kristově a zároveň díkůvzdáním za spásu, kterou nám Bůh v Kristu vydobil.
Boží pokoj vyprošuje Presbyter


]


Stránka vygenerována za: 0.23 sekundy