Grano Salis - Starý člověk

poslal legulda

Tento výraz se vyskytuje jen třikrát v Písmech Nové smlouvy (Ř 6,6; Ko 3,9.10; Ef 4,22-24). Uvidíme, že učení spojené s tímto textem, je téměř totožné s učením, které se týkalo těla a hříchu. Starý člověk opět označuje činitele, který je nehmotný, a je tedy částí našeho neviditelného vnitřního člověka (Ř 7,22; 2K 4,16; Ef 3,16). Kromě ap. Pavla nikdo z druhých spisovatelů Nové smlouvy tento výraz neužil. Pavel tím myslí ,,naše staré JÁ“ (tj. naše hříchem porušená osobnost před znovuzrozením (J 3,3; Tt 3,5)), které v nás mělo hlavní slovo před naším spasením, znovuzrozením z Ducha Božího.

1. Učení v ep. Římanům 6,6

,,Toto známe, že náš starý člověk byl spolu s (Kristem) ukřižován, aby

tělo (sóma) hříchu bylo zbaveno moci (nebo: vyřazeno z účinnosti,

zneškodněno), abychom již více neotročiti hříchu.“

Přirozeně, že se ihned ptáme: ,,Kdy došlo k ukřižování starého člověka?“ Ti, kdo učí, že kromě víry v Krista, je křest vodou nepostradatelný k spasení, a že znovuzrození je uskutečněno křtem, jsou přesvědčeni, že toto ukřižování starého člověka se stalo při křtu vodou. Hlavní příčinou tohoto učení je mylný výklad slov Páně, jak jsou zapsána v J 3,5: „Ježíš odpověděl: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“. Voda ve verši Jan 3,5 symbolizuje Boží Slovo, evangelium (nikoliv křestní vodu), jak je tomu v Ef 5,26. Podle tohoto výkladu je znovuzrození způsobeno Božím Slovem a Duchem svatým. Tak je to v souladu s Ef 1,13; Jk 1,18 a 1Pt 1,23-25.

Ukřižování starého člověka se nestalo křtem vodou, nýbrž v ukřižování a smrti Pána Ježíše! Tehdy a tam byl vykonán soud nad starým člověkem. Každý jedinec, který kdy uvěřil v Pána Ježíše jako svého Spasitele a v jeho zástupnou oběť na kříži, ve chvíli svého obrácení ke Kristu současně přijal všechny požehnané výsledky Jeho oběti, včetně ukřižování starého člověka. Tady se opět jedná o historickou, objektivní Boží transakci, jejíž výsledek člověk přijímá vírou při svém obrácení. I tady máme co činit s Boží objektivní realitou.

Druhá polovina tohoto důležitého verše (Ř 6,6) udává dvojí účel ukřižování našeho starého člověka spolu s Kristem:

a. ,,aby tělo hříchu bylo zbaveno moci“ (vyřazeno z účinnosti, zneškodněno). Co znamená výraz tělo hříchu? Někteří výraz berou obrazně, jakoby představoval ucelený souhrn - organismus všech prvků, vlastností, chtíčů a vášní hříchu. Skutečnost však je, že hřích jako velmoc zla užívá lidské tělo (sóma) jako prostředek, nástroj k svému uplatnění. V tomto smyslu výraz tělo hříchu znamená tělo ovlivňované, ovládané a zneužívané hříchem. Ukřižováním starého člověka spolu s Kristem bylo tělo hříchu zbaveno moci, zneškodněno. Moc Ducha (pneuma) a moc nové, duchovní přirozenosti (pneuma), kterou člověk obdržel při spasení, se ujala vlivu. Věřící jedinec se tedy nachází pod zákonem Ducha života, a pokud se mu podrobuje, má všechny předpoklady, aby mohl žít vítězně nad hříchem. Spasený a zbožný člověk vírou spoléhá na Boží ujištění: ,,Neboť hřích nad vámi nebude panovat“ (Ř 6,14).

b. ,,...abychom již více neotročili hříchu.“ To představuje druhý účel ukřižování našeho starého člověka. Nevěřící, nespasení lidé jsou otroky hříchu, a proto otročí neřestem a vášním. Otrok nemůže uplatnit svou vůli, i kdyby si sebe více přál. Ve svém denním styku s lidmi světa jsme svědky této skutečnosti. Tělo hříchu uplatňuje svou moc. Často mysl a duch nevěřících by si přály činit dobré, ale pravidelně shledají, že nejsou toho schopni. Apoštol Pavel i jako obrácený, spasený člověk, když vzpomínal na své dřívější zkušenosti, napsal: ,,Vždyť to, co uskutečňuji, neuznávám; neboť nečiním to, co chci, ale dělám to, co nenávidím. Když tedy dělám to, co nechci, souhlasím se Zákonem, že je dobrý. Pak ale to uskutečňuji ne já, nýbrž, ten hřích, který ve mně přebývá. Vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle (sarx) nepřebývá dobro. Chtění je sice ve mně, ne však uskutečňování toho, co je vznešené. Vždyť nedělám dobro, které chci, ale zlo, které nechci, to činím“ (Ř 7,15-19).

Všechno, co tu Pavel napsal, svědčí o tom, že kdysi otročil hříchu. Někdy později po svém obrácení ke Kristu obdržel zjevení, že jeho starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován, aby tělo hříchu bylo zbaveno moci, a pak aby již více neotročil hříchu.

2. Učení v ep. Koloským 3,9.10

,,Nelžete jedni druhým, když jste svlékli toho starého člověka s jeho skutky

a oblékli toho nového (člověka), který je obnovován k plnému poznání

podle obrazu Toho, jenž ho stvořil.“

Je nutné, aby si čtenář uvědomil rozdíl v čase tří hlavních sloves. V řeckém textu slovesa svlékli a oblékli jsou příčestí prvního aoristu. To znamená, že jde o jednorázové činy v minulosti, které se staly jednou provždy. Jestli si někdo myslí, že během svého života víry a zbožnosti denně ,,svléká starého člověka a obléká toho nového“, dopouští se velkého omylu. K ,,svlečení starého člověka a obléknutí nového“ došlo, když jsme uvěřili v Pána Ježíše jako svého Spasitele, a byly jsme ospravedlněni. Ten ,,nový člověk“ byl ovšem stvořen současně s ospravedlněním a znovuzrozením z Ducha svatého. Třetí sloveso ,,je obnovován“, je v řečtině uvedeno v přítomném příčestí trpného rodu. První dvě slovesa jsou okamžitá (momentální), třetí sloveso je trvací (durativní). Tato skutečnost musí řídit výklad verše.

Opět je nutné si uvědomit, že v prvních deseti verších 3. kap. Listu Koloským Pavel dává příkazy pěti slovesy. Tři příkazy (umrtvěte, odložte, nelžete, v. 5.8.9) se týkají vlastností a projevů toho starého člověka. Jaké typicky pohanské věci jsou připomenuty v těchto verších! Nechť si čtenář uvědomí, že apoštol nenařizuje, aby věřící svlékli starého člověka a oblékli nového, ale aby jednou provždy skončili se vším, co bylo tak příznačné, typické pro starého člověka. Pak ve 12. verši je kladný příkaz: ,,Oblečte se...“ Ve v. l0. je zmíněn historický fakt: „Oblékli jste toho nového člověka...“ Bylo to tehdy při obrácení ke Kristu, při ospravedlnění, že jsme svlékli starého člověka a oblékli toho nového. Nyní se však apoštol obrací na věřící s příkazem, NE aby opět oblékli nového člověka, ale aby se oblékli ve vše, co ho charakterizuje, v jeho kvality, ctnosti a jednání, vždyť se stali Božími vyvolenými, svatými a milovanými. Mají se odít slitovným soucitem, laskavostí, pokorným smýšlením, mírností, trpělivostí, mají se vzájemně snášet, odpouštět si. Mají se nadto vyznačovat láskou a pokojem Kristovým.

Z celého oddílu vyplývá tento závěr: ap. Pavel hledí na věřící lidi jako na ty, kteří při svém uvěření v Krista jako Spasitele byli smířeni s Bohem, ospravedlněni na základě oběti Kristovy a současně ,,svlékli toho starého člověka s jeho skutky“ (v. 9) a ,,oblékli toho nového, který je obnovován k plnému poznání podle obrazu Toho, jenž ho stvořil.“ Proto, se jejich život musí vyznačovat vším, co charakterizuje toho nového a NE starého člověka.

Přirozeně, že nový člověk, co se jeho postavení v Kristu Ježíši týká, je bez vady, protože Bůh na něho hledí jako na ospravedlněného a posvěceného v Kristu Ježíši, a vštípeného v Krista. Co se jeho přítomného stavu týká, „nový člověk je obnovován (trvací přítomný čas znamená celoživotní proces) k plnému poznání podle obrazu Toho, jenž ho stvořil.“ Můžeme se právem domnívat, když Pavel psal tato slova, že měl na mysli Boží stvoření prvního člověka - Adama. V Gn 1,26.27; 2,7 je napsáno: ,,Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby... I stvořil Bůh člověka k svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“ I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl v jeho chřípí dchnutí života, a člověk se stal živou duší.“

Ze všeho, co Bůh o sobě zjevil, je jediný možný závěr: Bůh je absolutně dokonalá Osobnost. Vyznačuje se přesně definovanými vlastnostmi, kvalitami, prvky a přívlastky. Ty, jež jsou pravou podstatou Božství, jsou nesdělitelné. Ostatní přívlastky Bůh sděluje se svým stvořením ať nebeským, ať zemským. Bůh učinil Adama nositelem některých svých vlastností a prvků, a tím se stal obrazem a podobou svého Stvořitele. Adam nedlouho po tom, co byl stvořen, se dopustil neposlušnosti, zhřešil. Padl a v něm jako hlavě člověčenstva padli všichni jeho potomci, včetně nás, kteří žijeme mnohá tisíciletí po něm. To je jasné učení v 5. kap. listu Římanům.

Otázkou je, jestli hříšným pádem Adam a jeho potomci ztratili obraz a podobu Boha. Z veškerého pozdějšího zjevení v Písmech Staré i Nové smlouvy činím závěr že tento obraz a podoba nebyly hříšným pádem ztraceny, ale byly silně porušeny a poskvrněny. Kdyby člověk byl hříšným pádem zcela ztratil Boží obraz a podobu, byl by současně ztratil i možnost pokání a víry v Krista Ježíše a v Boha. Byl by ve stavu bez možnosti spasení a záchrany, neboť by byl ztratil základní prvky osobnosti. Již by nebyl ,,člověk, který byl stvořen k obrazu a podobě Boží“. Postrádal by charakteristické prvky a vlastnosti člověka a nebyl by tedy člověk v pravém smyslu slova. Protože hříšným pádem člověk neztratil své člověčenství, stal se předmětem Božího milostivého programu spasení v Osobě a oběti Syna Božího. Nemohu si tady dovolit obsáhle dokumentovat, co jsem v tomto odstavci napsal. Ujišťuji však čtenáře, že toto mé hluboké přesvědčení je založené na pečlivém studiu svatých Písem.

Když Bůh otevře člověku pohled na své historické dílo vykoupení, které jeho Syn vydobyl svou obětí na kříži, je naplněn údivem a úžasem. Bůh nenapravuje, nereformuje, nezlepšuje toho starého člověka. On ho ukřižoval spolu s Kristem, odklidil ho. Lidé, kteří neznají Boha, a proto se vyznačují přirozeným myšlením, nikdy by něco takového neočekávali. Se vší úctou k Bohu můžeme prohlásit, že On nikdy nekoná nic, co je ,,pod Boží úroveň“! ,,Bůh nic nezáplatuje, On není příštipkářem!“ Bůh je veleslavný, originální Stvořitel! ,,Proto, je-li kdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, vše se stalo nové“ (2K 5,17). Bůh stvořil nového člověka ,,podle SEBE, ve spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4,24). Ten je ,,obnovován k plnému poznání podle obrazu Toho, jenž ho stvořil.“

Mnozí vykladači se dopouští chyby, když pod výrazem obnovován rozumí, že nový člověk je ve stálém vývinu, takže v tomto životě nedosáhne cíle, pro který ho Bůh stvořil. Chyba je v tom, že ti vykladači nerozlišují mezi postavením a stavem! Probírané texty jasně praví, že ,,nový člověk byl stvořen podle Boha“ a „,podle obrazu Toho, jenž ho stvořil.“ Jako Adam povstal z Božího stvoření zcela kompletní, úplný člověk, tak při spasení Bůh stvořil nového člověka kompletního, a co se týká jeho postavení před Bohem, nic mu neschází, je úplný. Když Pavel napsal, že ten ,,nový člověk je obnovován k plnému poznání podle obrazu Toho, jenž ho stvořil“, tak to znamená, že vzhledem k našemu stavu na zemi, k naší denní situaci uprostřed náporů Satana, světa, hříchu a těla (sarx) ten nový člověk stále potřebuje podporu, posilu, aby spěl ,,k plnému poznání“. Nový člověk neroste, nedospívá, neboť byl stvořen úplný, kompletní. Je však obnovován za účelem plného poznání.

Nový člověk ač byl stvořen kompletní, úplný, nebyl obdařen ,,plným poznáním Toho, jenž ho stvořil“. Mějme stále v paměti, že trvalý proces obnovování je za účelem poznání Boha, k jeho plnému poznání. Obléknutí nového člověka je následováno jeho denním obecenstvím s Bohem, v němž nový člověk je obnovován, živen, posilován, povzbuzován, ujišťován, utvrzován s tím cílem, aby spěl k plnému poznání. Náš Otec nechce mít své děti ignoranty, a proto učinil všechna opatření, aby jimi nebyly! Jestli Křesťan je duchovním nemluvnětem dokonce mnohé roky po svém obrácení, pak je to jeho vina, za kterou bude jednou volán k odpovědnosti. Kolik věkem starých lidí jsem během života poznal, kteří byli nevědomá nemluvňata! Není divu, že vzácný Boží muž Georg von Viebahn se někdy kolem roku 1905 vyjádřil, že veliká většina věřících odchází na věčnost ve stavu duchovních nemluvňat. Připomeňme si opět, jak autor ep. Židům káral židovské věřící v 5,11-14, že nebyli schopní přijímat a chápat hlubší duchovní pravdy a nauky!

Kristův apoštol ujistil věřící v Kolosách, že to pravé poznání nemá původ v lidských spekulacích a fantasiích, ale je získáváno tak, že Bůh skrze svého Ducha ,,obnovuje nového člověka“ stálou proměnou ,,podle obrazu Toho, jenž ho stvořil“. Tento svatý a tajemný proces bude dovršen a skončen ve vzkříšení a slávě (1K l3,12; Ko 3,4; 1J 3,2).

3. Učení v ep. Efezským 4,20-24

,,Vy jste však takto Krista nepoznali; vzhledem k tomu, že jste ho

uslyšeli a v něm byli vyučeni tak, jak je pravda v Ježíšovi, (totiž) že,

co se dřívějšího způsobu života týká, jste odložili toho starého

člověka, toho porušeného podle klamných žádostí; co se týká

ducha vaší mysli jste obnovováni, neboť jste oblékli toho nového člověka,

podle Boha stvořeného ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“

Tento text je obtížný k překladu, a proto jen jeho správné duchovní porozumění a výklad může vést k jeho správnému překladu. Na první pohled se jeví, že tento text nemá stejný význam jako Ř 6,6 a Ko 3,9.10, totiž že odložení starého člověka a obléknutí nového člověka, bylo jednorázovým aktem, který byl uskutečněn jednou provždy, když jsme uvěřili v Krista jako Spasitele.

Záleží na překladu obou sloves, jež jsou v řečtině aoristy infinitivu v mediálu, odložit a obléknout. Řečtina si libovala v participiích a v infinitivech, jimiž často byla vyjádřena skončená činnost nebo děj. V zásadě se tu jedná o to, jestli řeckými infinitivy odložit a obléknout Pavel přikázal věřícím v Efezu, aby odložili starého člověka a oblékli nového, anebo zda těmi infinitivy popsal to, co se stalo, když uvěřili v Krista a prožili spasení, což je jasně vyjádřeno v Ř 6,6 a Ko 3,9.10.

Ve svém překladu jsem uvedl obě slovesa v minulém čase. Tím je vyjádřeno, ač jsou v řečtině obě slovesa v aoristu infinitivu, jedná se tu o hotovou, uskutečněnou věc. Ti, kdo považovali obě slovesa za imperativní infinitivy, zpravidla měli dvojí porozumění textu. Jedni si mysleli, že věřící člověk někdy po obrácení, když pokročí v duchovním růstu, má u víře cílevědomě a jednou provždy ,,odložit starého člověka a obléknout nového člověka“. Jiní rozuměli textu tak, že je jejich denní povinností odkládat starého člověka a oblékat nového.

Oba názory jsou mylné, neboť ani jeden z těch tří textů, pokud jsou poctivě a přesně vyloženy, tomu neučí. Všechny tři oddíly: Ř 6,6; Ko 3,9,10 a Ef 4,20-24 a jejich kontexty shodně učí, že máme odložit NE starého člověka a obléknout toho nového, ale že máme odložit všechny ty zlé, hříšné vlastnosti a projevy, jež jsou příznačné pro starého člověka a obléknout vše, co vyznačuje ,,nového člověka, jenž je podle Boha stvořen ve spravedlnosti a svatosti pravdy“. Vždyť starý člověk byl ukřižován spolu s Kristem, a tak současně došlo k jeho odložení a k obléknutí nového člověka. Toto Boží dílo bylo uskutečněno v Kristově historické oběti na kříži, ale jeho osobní důsledky byly uskutečněny (aplikovány) u každého, kdo při svém obrácení k Bohu uvěřil v Pána Ježíše jako svého Spasitele. Proto náš denní život má odpovídat všemu, co náš Pán vykonal na Golgatě.

Žádám čtenáře, aby si znovu pečlivě pročetli celé oddíly, v nichž se ty tři probírané texty, jež mluví o starém člověku, vyskytují. Zjistí, že všechny tři mají shodné učení. Tu chápeme, proč ap. Pavel v třech verších, které předchází Ef 4,20-24, připomněl věřícím v Efezu jejich pohanský původ se všemi typickými vlastnostmi a chováním starého člověka. Právě tomu tak je ve verších, které následují. Počínaje Ef 4,32 a v první polovině 5. kap. Pavel ukazuje na vlastnosti a chování nového člověka s občasnými připomínkami toho, čím se vyznačoval starý člověk. Tak se nám stalo jasné, proč Pavel napsal ve v. 23. ,,že, co se dřívějšího způsobu života týká, jste odložili toho starého člověka, toho porušeného podle klamných žádostí.“

Na závěr výkladu shora uvedených textů o starém člověku, nechť jsou zopakovány hlavní myšlenky.

1. Náš ,,starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován“. Bylo to Boží historické dílo s důsledky pro věřící lidi v časnosti a pro věčnost. Člověk na něm neměl žádnou účast a teprve, když uvěřil v Pána Ježíše, obdržel všechny požehnané výsledky toho díla.

2. ,,Tělo (sóma) hříchu bylo zbaveno moci (nebo: síly).“ Překlady, jež uvedly: umrtveno, zničeno nebo odstraněno, nejsou správné. Kdyby tělo hříchu bylo umrtveno, zničeno nebo odstraněno, tak bychom již nehřešili. Všichni víme, že tomu tak není. Z Boží milosti a s pomocí Ducha svatého Bůh nám umožnil, abychom nehřešili.

3. ,,Abychom již více neotročili hříchu“ (Ř 6,6). Jaký je rozdíl, mezi údělem otroka a Božího dítěte, jež se těší svobodě v Kristu Ježíši! „Jestliže vás tedy, Syn osvobodí, vpravdě budete svobodni.“ (J 8,36) Ve spasitelném díle Golgaty Bůh nejen ,,ukřižoval starého člověka“, ale stvořil ,,nového člověka, podle Boha stvořeného ve spravedlnosti a svatosti pravdy“.

4. ,,Svléknutí, odložení starého člověka a obléknutí nového člověka“ se stalo jednou provždy při našem spasení, když jsme uvěřili v Pána Ježíše jako svého Spasitele. Jde tu o hotovou skutečnost, která je neopakovatelná. Denně z ní vycházíme, ať čelíme čemukoli. Tyto čtyři body představují dílo Boží milosti vykonané pro nás v Kristu Ježíši. Teprve nyní jsme postaveni před osobní povinnost a odpovědnost.

5. Žádné místo Písma nemluví o tom, že je naší denní povinností „odkládat starého člověka a oblékat nového“. Jak již bylo zdůrazněno, to se stalo jednou provždy, když jsme uvěřili v Krista. Bůh však od nás požaduje, abychom denně odkládali, svlékali všechny ty zlé, hříšné vlastnosti a projevy, jimiž se vyznačoval starý člověk, a oblékat vše, co je charakteristické pro ,,nového člověka, jenž je podle Boha stvořen ve spravedlnosti a svatosti pravdy“. Všechny ty vlastnosti starého a nového člověka jsou vyjmenovány ve všech kontextech. Je nutné, abychom je pravidelně četli, přemýšleli o nich a denně se vyvarovali těch starých, avšak uplatňovali ty nové!.

Zdroj: Luboš Pavel Křesina - Boží správy věků, str. 443 – 460. Zkráceno a mírně upraveno.

	Hledej
	Je a svátek má Jaroslav. Vytvoření registrace