aby prokázal svou spravedlnost v nynějším čase, aby byl spravedlivým a ospravedlňujícím toho, kdo je z Ježíšovy víry.

Není jistě vůbec snadné pochopit tuto část Písma.
(Verš 10-18) Některý Žid by mohl namítnout, že uvedená slova platí pro pohany. Pavel to odmítá: co bylo napsáno, bylo napsáno předně pro Židy. Co zákon říká, platí předně pro ty, kdo jsou zákonu podrobeni.

Řekne - li Žid, že Zákon zachoval, tím ještě není před Bohem spravedlivý!
I kdyby Henoch za svého života vůbec nezhřešil, nezískal tím ještě žádnou zásluhu s právem na nebe!
Ani Maria bez osbního hříchu ještě nezískala žádný nárok na nebe.
Všichni lidé jsou potomky vyhnanců z ráje a sami jako vyhnanci nemají ci zdědit, nemají tedy nárok na žádné dědictví. V Adamovi byli vyděděni a vyhnáni a tedy naprosto všichni bez výjimky potřebovali Spasitele. I ti lidé bez osobního hříchu. Vždyť i jejich stav byl takový především díky Boží milosti, nikoli snad jen jejich zásluhou.

V prokletí Adamova hříchu (bez nároku na nebe) byli tedy všichni lidé bez výjimky.
 Toto prokletí Adamova hříchu přijal na sebe i sám Kristus (svým narozením jako člověk) a svou smrtí a vzkříšením pak toto prokletí zlomil a otevřel nám znovu cestu k dědictví věčného života (Ř 6,22-23).

Vnitřní ospravedlnění tedy nepřichází ze Zákona, nýbrž z Krista.
Právě Zákonem se rozšířilo poznání o tom, co je špatné, ale
Zákon sám nemohl dát odpuštění hříchů  ani  milost pomáhající, aby člověk mohl žít svatě.

Toto ospravedlnění je účast na spravedlnosti (účast na svatosti) Bohu vlastní a její odraz v nás.
Z ní dostáváme výsady Božích dětí.
Je to posvěcující milost, se všemi nadpřirozenými dary, které přicházejí do duše po odpuštění hříchů.


Aby však vůbec mohl žít člověk bez hříchu ( když zdědil hříšnou přirozenost po Adamovi), nezbytně potřebuje Boží milost.

Bez ní se lidem "nedostává Boží slávy"
- všichni, židé i pohané - jsou hříšníci a bez Boží milosti se dopouštějí osobních hříchů. Proto jim chybí ona krása, kterou duše získává tím, že se milostí posvěcující stává účastnou Boží přirozenosti.

(2 Pt 1,3-4)
tak jako nám jeho božská moc darovala všechno, co patří k životu a zbožnosti, skrze poznání Toho, který nás povolal svou slávou a ctností,
Nutný předpoklad tohoto ospravedlnění je však víra v Krista.

 Bůh učinil ospravedlnění závislým na víře - i ta je však Božím darem. Proto zde není místa pro jakékoli vychloubání se osobními skutky.
Jsme ospravedlňováni skrze víru; ta je kořen a základ.
Když už však víru máme, je třeba k dosažení věčného života i dobrých skutků, které z ní vyplývají a ji doprovázejí. Dobré skutky činí naši víru živou a pravdivou, potvrzují její skutečnou přítomnost - opravdovost.

Kdyby vnitřní ospravedlnění záviselo na plnění mojžíšského Zákona, znamenalo by to, že Bůh je jenom pro židy, protože jim dal Zákon, kdežto pohané by spásy dojít nemohli.