Právě se vracel po delší misi mezi bezdomovci. Procházel ulice, dvorky a zahrádky šeřící se Prahy a přemítal nad světem. Měl za sebou dlouhou a dobře odvedenou učitelskou práci, tak se sám nad sebou spokojeně usmíval.



***

    Po hezkém dni se usadili doma k večeři. Seděli okolo stolu, povídali si, pak vyrazili k televizi a dívali se na večerníčka a na zprávy.

    Přišel k nim zezadu ze dvorka, od popelnic, kde se vpodvečer s Petrem poznali. Sedl si vedle nich a koukal se s nimi. V klidu se rozhlížel, nepoznali ho. Neměl teď zrovna nic na práci, poslední jeho žák, Milan, už svou školu ráno dokončil.



    Na stole ležel připínáček. Vzal ho do ruky a trochu s ním píchnul Petra do břicha. Petr se zkroutil a zakviknul, ale seděl dál a sledoval večerníček. Vzal nůžky na nehty a píchnul Petra pořádně do břicha.

"Auuuu!" zařval Petr. "Mamííí, mě píchá v bříšku!"

"To bude dobrý Petříčku." řekla maminka a dál něco kuchtila v kuchyni.

    Zvednul se a vyrazil zpátky k popelnicím. Našel staré ztrouchnivělé prkno, vytáhnul z něj hřebík a vrátil se zpátky k televizi. Petr si hrál na zemi.

    Vzal ten zrezivělý hřebík a strčil ho Petrovi do krku.

"Mami, mně začalo škrábat v krku!" zachrčel Petr a chytil se za krk. Sípal a trochu zmodral.

    Teď si ho teprve maminka všimla. Vypadal bledě. Došla z kuchyně do špajzu a přinesla temploměr. Petr měl přes osmatřicet, zahnala ho do postele.

    Kolem desáté už špatně dýchal, zavolala sanitku. Upadl do bezvědomí, přestával dýchat. Sanitka přijela tak akorát.

    Seděla s ním v sanitce, na kůži mu naskakovaly rudé skvrnky, které se rozšiřovaly a tmavly do fialova. Sanitka spěchala, třásla se. Těžce dýchal.

    Na chviličku se probral. Na vteřinku.

"Mami, mami, co se to děje?"

"Vydrž, Petříčku. To nás chce pánbůh asi něco naučit."

    V nemocnici ho zavezli rovnou na jipku a už jí k němu nepustili.

"Situace je velmi vážná, paní Jarkovská, opravdu vážná. Budeme dělat, co budeme moci" řekl ji lékař.

    Zdrceně usedla na lavici za dveřmi a nevěděla, co udělat.

***

    Procházel po rozkvetlé stráni kousek za zdí. Pastor právě dokončil smuteční řeč a všichni okolo sledovali, jak bílá rakvička pomalu klesá do hrobu.

    Bude si muset najít někoho, kdo bude studovat delší dobu, aby se víc naučil, řekl si sám pro sebe.








(Tento příběh je na rozdíl od minulého zcela fiktivní. Snad)