Narodila se v krásné květinové době, v době svobody a uvolnění. Vyrůstala v pěkné rodině, a velmi brzy, ještě před dvacítkou se vdala a pár měsíců nato přišel na svět její první syn. Žila takový život, jaký si vždycky představovala a když přišel na svět i druhý kluk, byla šťastná.     

Boha? Boha vlastně nepotřebovala. Věděla, že Bůh je, ale nepotřebovala ho. Na co? Měla hodného  muže, se kterým žila, dvě krásné děti, které se snažili vychovávat jak mohli, dobře. Plný život, ve kterém nebylo kouska volného času ani místa. Žili všichni celkem dobře a nic jim nescházelo.    

    Stalo se to krátce před jeho devatenáctými narozeninami. V neděli se mu udělalo zle a v pondělí už neodešel do školy. Teploty vyrazily hodně ke čtyřicítce. Ráno dostal antibiotika, ale situace se nelepšila. Odpoledne v bolestech upadl na zem a třásl se v křečích, donesli ho na postel. Během pár minut upadl znovu do bezvědomí, už se neprobral, přijela sanitka, seděla s ním a jela do nemocnice, celé to vnímala jako ve snu. Na kůži mu po celém těle naskakovaly rudofialové skvrnky, které se zvětšovaly a pomalu slévaly do větších, sanitka houkala, třásla se, všechno okolo se míhalo.     

V nemocnici už jí k němu ani nepustili, nechali jí jen stát na chodbě.     

"Situace není dobrá, paní Pokorná." řekl jí pár minut nato na její otázku a vyděšený pohled ošetřující lékař. "Jen stěží ho nyní udržujeme na přístrojích. Selhaly ledviny i játra, moc naděje na přežití už nezbývá.... Jestli to umíte, tak se snad jen modlete k Bohu," dodal ne moc věrohodně.     

Nevěděla co dělat, vypotácela se z nemocnice ven, na čerstvý vzduch. Procházela kolem vchodu nějakého kostela, vešla dovnitř, prošla klátivě dopředu, naklonila se, padla na zem přímo na schody. Ležela na obličeji, jen tiše plakala, třásla se, modlila se.       

Vzadu ji udiveně sledovalo několik lidí. Asi dva tři povstali, nakoukli přes okraj lavice a pozorovali, co se to vlastně děje. Jedna starší paní zmizela ve vedlejších dveřích.     

Za chvilku odtud vyšel pomenší člověk a šel dopředu. Opravdu tam na zemi ležela žena! Zrovna uprostřed kostela, rozcuchaná, jen v krátkých legínách, pantoflích a tričku!     

"Paní, tady nemůžete takhle ležet!" vzal jí jemně za rameno a nadzdvihnul.     

Podívaly se na něj vytřeštěné, smutné, zoufalé oči.     

"Nepůjdu pryč dokud se se mnou někdo nebude modlit k Bohu za mého syna!"     

Chvíli jí ještě přesvědčoval, že takhle se to v kostele správně nedělá, že na zemi nemůže ležet, že pan farář tu zrovna není, ale nedala si říci.     

Nakonec si tedy dal říci on.     

A tak se tam spolu ti dva modlili k Bohu za syna, který pár metrů od kostela právě umíral.     

A Bůh?     

Bůh tu modlitbu slyšel. 

     *************************     

A Když jsem já slyšel tenhle příběh jedné nevěřící paní, zase znova jsem si vzpoměl, jak někdo vytrhne z písma větu: "Víme, že hříšníky Bůh neslyší;" a šermuje s ní v tom smyslu, že jen oni a jejich církev jsou ti spravedliví a jejich způsob zbožnosti ten pravý, takže ostatní hříšníky Bůh neslyší. Ještě zajímavější je, když takový výrok vynese "sola scriptura" křesťan proto, že je to napsané v písmu.    

Ta pověstná věta o hříšnících byla opravdu citovaná z písma, kdy se například v Přísloví 15 píše: Darebákům je Hospodin velmi vzdálen, modlitbu spravedlivých ale vyslyší.    

Jak to tedy je s hříšníky a Bohem? Slyší Bůh hříšníky? Je někdo, koho Bůh neslyší? Co znamená "darebák"?     

Koho Bůh neslyší?     

V písmu je opravdu napsané, že Bůh některé typy lidí neslyší a z některých způsobů chování je tak rozzlobený, že dotyčné lidi ignoruje, a neodpovídá na jejich volání. Takto se Bůh chová k lidem, kteří jsou bezcitní a násilní, převracejí právo a spravedlnost, žijí pokrytecky v nějakém náboženství a Bohu se smějí do očí. 

     Násilníci, bezcitní lidé     
Micheáš 3     „Slyšte, vy přední v Jákobovi, vůdcové domu Izraele: Nemáte snad znát právo, vy, kdo nenávidíte dobro a milujete zlo; vy, kdo stahujete lidi z kůže a maso z kostí trháte; vy, kdo maso mého lidu hryžete,  odíráte je z kůže a jejich kosti lámete; vy, kdo je porcujete jako do hrnce a jako maso do kotle?“

    K Hospodinu pak budou volat, ale nevyslyší je. V ten čas před nimi skryje tvář, protože jednali tak zle.      Ezechiel 8, 18     Uvidíš ale ještě horší ohavnosti než tyto.“ Přivedl mě do vnitřního nádvoří Hospodinova domu, a hle – u vchodu do Hospodinova chrámu, mezi předsíní a oltářem, bylo asi pětadvacet mužů. Zády k Hospodinovu chrámu a čelem k východu se klaněli vycházejícímu slunci! „Vidíš to, synu člověčí?“ řekl mi.
    „To snad domu Judy nestačí ohavnosti, které tu páchají, že musejí naplnit násilím celou zem a stále víc mě popouzet? Jen se podívej, jak mi strkají klacek do chřípí! Proto i já projevím svůj hněv! Neslituji se, neušetřím je. I když mi budou hlasitě křičet do uší, já je nevyslyším.“     

V knize proroka Izaijáše se v 1. kapitole píše o marném snažení pokrytců, násilníků, kteří se tváří nábožně:     Přestaňte přinášet marné oběti! Kouř kadidla je mi odporný. Všechna ta novoluní, soboty, slavnosti – ta vaše zlá shromáždění nesnáším!
    Ta vaše novoluní, ty vaše svátky – jak se mi z duše protiví! Jsou mi břemenem, nemohu už je vydržet. Proto když ke mně vzpínáte ruce, zakrývám si oči před vámi; když své modlitby hromadíte, neslyším.     

V knize Přísloví  se píše: Kdo dělá, že neslyší volání ubožáka, nebude vyslyšen, až bude volat sám.     

Podobná slova najdete od Boha u Zacharijáše:      Takto promlouval Hospodin zástupů: ‚Prosazujte opravdové právo a jedni druhým projevujte soucit a laskavost. Neutlačujte vdovy a sirotky, přistěhovalce ani chudáky a nevymýšlejte, jak jedni druhým ublížit.‘
    Oni to ale odmítli vnímat; vzpurně se otočili zády a zacpali si uši, aby neslyšeli. V srdci se zatvrdili na křemen, aby neslyšeli Zákon ani slova, která Hospodin zástupů posílal svým Duchem skrze dávné proroky. Tak přišel veliký hněv od Hospodina zástupů.
    Když jsem volal, neposlouchali; a tak když volali oni, dělal jsem, že neslyším, praví Hospodin zástupů. 
    
Náboženští lidé, pokrytci     
Na mnoha a mnoha místech písma dává Bůh jasně najevo, že když někdo ví či věří, že Bůh existuje, ale obrací se o pomoc k modlám, stvoření, všelijakým amuletům a magickým pomůckám, či se spoléhá na svoje násilí, přijde čas, kdy Bůh nebude slyšet jejich volání, i když budou v těžké situaci.      

Jeremijáš 11:     Máš přece tolik bohů, Judo – jednoho boha na každé město! A kolik je ulic v Jeruzalémě, tolik oltářů jste postavili Hanbě, oltářů k pálení kadidla Baalovi. Nemodli se za tento lid. Nevysílej za ně prosby a modlitby. Až ke mně budou volat kvůli svému neštěstí, neuslyším.     

Ezechiel 20, 30     Proto řekni domu Izraele: Tak praví Panovník Hospodin – Když se poskvrňujete tak jako vaši otcové tím, že smilníte s jejich nechutnými obrazy, když se až dodnes poskvrňujete tím, že všem těm svým hnusným modlám darujete své děti, které necháváte projít plameny, to mám snad odpovídat na vaše modlitby, dome izraelský? Jakože jsem živ, praví Panovník Hospodin, už vás nevyslyším!“     

Na jiných místech písma (Jer 7, 16, Jer 11, 9, Jer 14, 11, Zach 7, 8) najdete stejnou věc: Jakmile dojde na modlářství či násilí, Bůh slibuje, že dotyčného nevyslyší ať by volal jak chtěl.     Z historie navíc víme, že násilí s modlářstvím velmi úzce souvisí: Tam, kde se objeví modlářství (uctívání všelijakých bohů, lidí, předmětů nebo stvoření), objeví se rychle velmi kruté a bezohledné násilí. 

     Koho Bůh slyší?    
Když člověk přichází k Bohu, není příliš mnoho podmínek pro to, aby ho Bůh slyšel. V listu židům je napsané: Kdo přichází k Bohu, musí věřit,
  1. že Bůh je
a
  2. že odměňuje ty, kdo jej hledají.     

Dvě jednoduché podmínky, které splní mnoho lidí.     

Pro přístup k Bohu stačí úplně primitivní víra: Věřit, "že Bůh je", "že Bůh existuje". Apoštol Jakub o víře v existenci Boha píše, že je mrtvá, nedokáže změnit život člověka, nedokáže zachránit člověka od smrti a přenést do života. Ale proto, aby mohl člověk předstoupit před Boha a požádat ho o něco či začít Boha hledat, "víra v existenci Boha" docela stačí.       

Mají tedy hříšníci vůbec nějaký problém před Bohem?     

No, samozřejmě, že ano. Když se bavíte s lidmi, kteří nepoznali evangelium, žijí bez Boha v hříchu a ještě nepoznali jak velkou moc má hřích v jejich životě a to, kam hřích vede, jejich slova jsou zhruba stejná, ve stylu: "Jo, já vím, že Bůh existuje, i se k němu někdy modlím, když je mi ouvej. Ale nic mi neříkej, jak mám žít, že hřeším, že je něco špatně, že po mě Bůh něco chce, nechci nic slyšet!"     

Když si čtete písmo, mnohokrát Bůh komentuje tuhle situaci. Např. Jeremijáš 6, 10: S kým ale mohu mluvit, koho varovat, aby slyšeli? Hle, mají neobřezané uši, vůbec neposlouchají! Hle, Hospodinovo slovo je uráží, nelíbí se jim!     nebo o kus dále mluví Bůh k národu Izraele: Mluvil jsem k tobě, dokud jsi měla klid, říkala jsi ale: ‚Nechci poslouchat!‘ Tak je to s tebou už od mládí, že neslyšíš můj hlas.  

Jak to tedy je s Bohem a hříšníky?    
Víme, že hříšníci Boha neslyší. A ani nechtějí slyšet, natož poslouchat.    

Víme, že bezcitné lidi, násilníky, pokrytce a modláře Bůh neslyší.    

Víme ale, že Bůh hříšníky slyší. A až moc dobře.

cizinec.com